Mates nás tahal po všech čertech, na Sisters se musí i sundat lyže.

Mezi Sisters jsou hromady prašanu.

První dubnový týden nadále sněžilo, takže bylo jasné, že na prázdniny pojedeme lyžovat — i když druhý (prázdninový) týden měl být již opět hodně teplý. Nechali jsme Hrocha doma a vyrazili v sobotu ráno. Vše klapalo pěkně podle plánu, na místě jsme byli před polednem, během oběda jsem stihla obtelefonovat Matesa a Rumiko, a domluvit s nimi společné lyžování s Brycem na odpoledne.

V neděli se vyjasnilo, takže jsem vytáhla i foťák, abych zdokumentovala naše expedice, a dobře jsem udělala. Mates pravil, že pokud chce Bryce také Kirkwoodské tričko, tak se musí jet Sisters. Naivně jsem si myslela, že přetraverzujeme z Wall do strže POD Sisters, ale to bylo prohlášeno za zbabělost. Takže po focení u cedule EXPERTS ONLY jsme pokračovali po hřebeni až do místa, kde se musely sundat lyže, vyběhnout asi deset metrů nahoru mezi skalky a zase dolů po lysém temeni, až jsme byli na místě. Mezi Sestrami je průrva, v níž se hromadí sníh — v tomto případě měkké peřiny prašanu z minulého týdne.

Kupodivu dětem se tato atrakce zalíbila natolik, že žádaly jet ještě jednou. A to jsem se obávala, že jim sundavání a nošení lyží přijde jako příliš velká námaha! Tentokrát se k nám přidala ještě Vendula s Pavlem, takže ti pak s Matesem skákali z nejvyššího převisu, zatímco já s dětmi vjížděla mezi skály ze strany, kde nehrozilo nic horšího než pád do měkkého hlubokého peří.

Mates samozřejmě sjížděl až úplně z vršku, ne jako my traverzem zespodu.

V pondělí se do party Expertů přidala Julka.

V neděli večer Vendula s Pavlem odjeli a do chalupy nám přibyli pro změnu Luba s Julií a Oliverem. Mates, Rumiko a Bryce zůstávali do pondělka — byla jsem zvědavá, jak to nakombinujeme. Oliver lyžuje málo a bojí se, Julie je naopak velmi sportovní. Nicméně lyžovat jsem je nikdy neviděla ani jednoho, takže jsme v pondělí ráno dali základní test — já protáhla Lubu s Oliverem na nejlehčí sjezdovky na Timbercreeku, kde jsem si dala sraz se zbytkem výpravy, která se tam dopravila přes černý (nicméně podle mě značně přeceňovaný) Sentinel.

Mates (který coby dospělák doprovázel starší děti) pravil, že Julie skutečně lyžuje výborně a že může zůstat s námi v pokročilém družstvu, zatímco Luba se postará o Olivera na začátečnických terénech. Na pondělí si Martin připravil další lahůdky — vzali jsme děti skákat z převisu na Cornice a pak na Backside, kde se dá kromě sedačkové lanovky ještě popojet kousek maličkou pomou, a tím se přesunout až k hranicím rezortu — a třeba i za ně. Na pomě jel předtím z dětí jen Bryce, který měl případnou připomínku, že na tento vlek se NESEDÁ. Možná díky tomu to všechny děti zvládly relativně bez problémů. Samozřejmě žádaly druhé kolo, které proběhlo také v pořádku. Tedy, v pořádku až do té chvíle, kdy se Mates rozhodl zatáhnout nás do divočiny, kde junioři bravurně projížděli lesíky a proplétali se mezi skalkami, ovšem já se ocitla za prahem svých možností a schopností. Nejen že jsem nestíhala fotit, ale posléze celá výprava na mě musela čekat, než jsem se vymotala ze stromku, který se mi nějak připletl do cesty. Sice byl kolem něj měkký sníh, ale dřevo moc měkké není, a i s helmou mi hlava pěkně duněla. O natažených svalech na krku a ramenou ani nemluvě.

Experti museli sjet ze sněhového převisu...

... a naučit se jezdit na pomě.

Když pak děti žádaly návrat zpět přes Two-Man Shute, což je dvojitý černý terén, zbaběle jsem se nabídla, že doprovodím Rumiko přes Thundersaddle — jeden hnusný pád mi ten den už skutečně stačil, navíc jsem měla pocit, že mi část kostí a svalů chybí, a nejsem schopná se pořádně otočit.

Bohužel v pondělí musel Mates odjet, a tak jsem v úterý zbyla na pokročilé družstvo sama. To znamenalo, že byl konec s dvojitými černými terény — já si prostě v situaci, kde se sama sotva držím na lyžích, nemůžu vzít zodpovědnost za děti. Obzvláště vzhledem k tomu, že v některých místech (vlastně celá zadní strana resortu) ani není mobilní signál a mohli bychom tak opravdu zůstat bez pomoci. Oliver šel do lyžařské školy, takže jsme na Timbercreeku nabrali Lubu a měla jsem po část dne posilu v podobě dalšího dospělého. Taky jsem chtěla Lubě ukázat Backside, aby zvážila, jestli by Oliver nechtěl s námi lyžovat tam. Výhoda Backside je velký výběr terénu, takže se dá nakombinovat to, že slabší lyžaři jezdí sjezdovky a pokročilejší lyžníci to vezmou okolo nějakým složitějším terénem — a zase se všichni sejdou u vleku.

Julku jsme prostě museli vzít na Wall.

V Údolí je jaro v plném proudu (Fremont Peak).

Nakonec jsme Lubu protáhli i skrz Thundersaddle, aby měla alespoň trošku představu, kudy jezdíme s Julií a jak to vypadá, když se opustí upravené trasy. Já k tomu měla samozřejmě ještě postranní úmysl — předvést Lubě, že Kirkwood nabízí pestrou škálu možností a nalákat ji ke koupi permanentek na příští sezónu. Letos se v plné síle projevilo, že pro děti jsme příliš nudní. Potomci se s vytrvalostí zaseklé desky dožadovali kamarádů, a pokud kamarádi nebyli, začaly je po hodině lyžování bolet nohy a tlačit helmy, a začali se chovat celkově protivně. Zdá se, že nám odrostli malému bytečku, a budeme muset hledat nějaké jiné řešení — řešení, do kterého se nám vejde víc rodin, i za cenu, že lyžovat budeme méně často a méně pohodlně. Pronajatá dvougarsonka na Kirkwoodu je příhodná v tom, že je skutečně rovnou pod sjezdovkou, ovšem dle toho je také náležitě vyhnaná cena tohoto komfortu. Cena, s níž by se jinde dala pronajmout mnohem větší chalupa, pro více lidí — a pak holt ke sjezdovce popojet autem. V rámci šetření je také dobré mít permice, které se obvykle vyplatí, pokud člověk lyžuje aspoň pět dní v sezóně — ale na to je třeba mít rozmyšleno, do kterého resortu se bude jezdit. A je to potřeba mít rozmyšleno už v dubnu, kdy jsou nejvýhodnější ceny.

Ve středu s námi na zadní straně hory lyžoval už i Oliver, Lisa se nakonec přidala k němu a k Lubě, že chce jezdit sjezdovky. Upřímně, ani jsem se jí moc nedivila. Přes den šplhaly teploty k patnácti stupňům (C) a ze sněhu byla těžká lepivá hmota. Ráno jsme se hrnuli na vleky, jen co je otevřeli, neztráceli čas vařením obědů, a brali si s sebou jen sendviče, a kolem druhé jsme obvykle už byli natolik otrávení odpichováním se hůlkama v hluboké vatě, že jsme se vraceli domů. Naštěstí děti ještě stále ocení i hraní si ve sněhu, takže trávily hodiny a hodiny na louce za domem, aby se vracely totálně promočené. Bohužel Luba musela ve středu večer odjet, a tak jsme s Tomem a Lisou zase osiřeli.

Kvete to ale i už i v horách (Woodfords).

Jsme kousek pod Kirkwoodem a po sněhu ani památky.

Stále se oteplovalo a navíc děti po tolika vydařených dnech s kamarády už lyžování s matkou nebavilo. Takže jsme se dohodli se Sidem, že za námi na hory nepojede; my jsme se naopak vydali v pátek domů, abychom si víkend užili jako rodina — a něčím jiným než lyžováním. V neděli jsme osedlali kola a pustili se na šestimílovou trasu k Pho Wagon, jedné z našich oblíbených vietnamských restaurací. Už jsme to zkoušeli na podzim, ale děti pak odmítaly šlapat domů; tentokrát nedostaly na vybranou a nakonec to šlo moc pěkně. Až nás překvapilo, že ani v závěrečném mírném stoupání nedocházelo ke kňourání a pruzení. To připisujeme právě lyžování, přeci jen jsme toho za zimu najezdili dost, aby se to projevilo na kondičce a vytrvalosti.

Následující pátek jsem večer vyrazila na hory sama a s prázdným autem, abych měla v autě místo na všechny naše klumpry. Nicméně jeden baťůžek navíc jsem si sbalila — lezecký. Během noční cesty jsem měla puštěné rádio (konečně něco nedětského!) a když mě chvíli po sjezdu z dálnice předjelo stejné subaru, užívala jsem si to ještě lépe. Řídil ho Pavel, a tak jsem celou cestu v horách jela pohodlně za někým, kdo silnici zná jak své boty a kdo mi rozháněl skákající srnky, takže jsem ani nedorazila unavená (ono je to tři sta kilometrů, takže obvykle se na téhle trase docela ojedu).

Ráno jsem vlezla z principu na lyže — když už jsem na Kirkwoodu, tak holt MUSÍM lyžovat, ale už před polednem jsem to ráda zabalila, sešla se s Pavlem v chalupě a vyrazili jsme do lézt. Woodfords jsou níže než Kirkwood, tam už začíná jaro, po sněhu ani památka. Ovšem ve stínu pořád ještě byla kosa na péřovku. A bohužel, na rozdíl od kola, se nedá říct, že by lyžařská sezóna nějak prospěla mému lezení — zvláště když jsem ještě pořád měla namožené rameno z ono souboje se smrčkem.

Zatímco já balila na Kirkwoodu, Hroch s dětmi vyrazil do Montereyského akvária.

Dvacátý duben je asi náš koupací rekord.

Večer mi Vendula s Pavlem pomohli naházet věci do auta a já absolvovala noční cestu zpět domů. Lyžování stálo za prd a v neděli měly být velikonoce; přišlo mi, že budu prospěšnější doma. Kupodivu i cesta domů proběhla v pohodě. Bála jsem se, že budu unavená, ale dojela jsem bez problémů. Zvládla jsem vzpomenout si i na velikonoční vejce pro děti a nastražit jim je do pokojíčku (organizovat hledání vajíček po zahradě jsme fakt nezvládli). A nebyla jsem sama, kdo měl pocit, že by se velikonoce měly oslavit — když jsem se v neděli vypotácela na snídani, byli všude po baráku rozmístěni Lisini plyšoví králíci ozdobení Lisinými korálky a náhrdelníky. Myslím, že teprve na konci dne Lisa Tomovi prozradila, že to byla ona. On si to myslel, ale potřeboval tu JISTOTU.

Velikonoce moc neslavíme, jen jsme vzali kola a dojeli si pro velký úspěch znovu na oběd do Pho Wagon. Doma si děti kromě odměny ve formě cheescake ještě vyškemraly bazén. Tvrdily, že je děsný vedro a že se musí nutně vykoupat. Ne, že by nebylo teplo, ale bazén je ledový, takže jsem jim to s klidným svědomím slíbila, přesvědčená, že do vody vlezou po kolena a pak s velikým kvičením zase vylezou. To jsem se mýlila — Tom s Lisou nejen regulérně plavali, ale i se potápěli a hráli si poměrně dlouhou dobu, než je zima vyhnala ven. Myslím, že koupání dvacátého dubna aspiruje na jeden z našich rekordů (podle fotek jsem vystopovala koupání 27. dubna v roce 2008). Doufám, že to neznamená, že nás zase čeká nepříčetně horké léto jako tenkrát.