Když jsem u ranní kávy zaslechla štrachání z krabice vedle krbu, vcelku jsem hned tušila, co se stalo. Děti nezavřely večer křečka, ten zdrhnul, cestou zapadnul do krabice a už se z ní nevyhrabal svépomocí. I sáhla jsem do bedny, vyndala křečka, zběžně ho prohlídla a šoupla do klece. Tom ale přišel za chvíli s tím, že má Brownie flek na čumáčku, že mu teče krev. No to se mi udělalo trošku mdlo, bála jsem se, že se křeček zranil. Blíže ho ohledat musela Lisa, já bez brýlí na čtení něco tak malého jako křečka pořádně nevidím. Lisa pravila, že je to čokoláda.

Náš křeček Brownie.

Prolítla jsem internetové rady a porady a dočetla se, že čokoláda (respektive kakao) je pro zvířata velmi škodlivá a že můžou i umřít. Pozorovala jsem našeho křečka: nejevil známky hyperaktivity, choval se relativně normálně, hospodařil si po kleci, i usoudila jsem, že to holt bude muset nějak zvládnout (stejně se nedá nic nedělat, na theobromin — látku, která na zvířata působí jako kofein na lidi a může jim způsobit infarkt, stejně není protilátka).

Foxy — takhle vypadala v prosinci.

Rychle jsem se oblekla a vyrazila na ranč, namazat Foxy oko. Kobylu už nemám pronajatou, ale chodila jsem dva měsíce vypomáhat s aplikací antibiotik na nádor, který se jí vytvořil mezi okem a nosem. Veterináři se nemůžou shodnout, o co se jedná, a bohužel perspektivy nejsou moc růžové, nicméně pokud pomůže alespoň potlačit druhotný zánět, aby se dalo něco udělat s nádorem, tak ráda nešťastné kobyle pomůžu. Majitelka Zoja bydlí padesát kilometrů od ranče a dojíždět dvakrát denně je pro ni minimálně obtížné — takže jsem se jala vypomáhat. Nakonec se mi to docela zamlouvalo, měla jsem možnost si vcelku nezávazně poňufat kobylu, které se každodenní péče velmi zamlouvala — sama se hlásila o vyzvednutí z výběhu a nechala si zcela bez problémů šťouchat do oka.

Tentokrát jsem ale přišla od veselé a spokojené kobyly domů k poměrně nešťastně vypadajícímu křečkovi. Čokoládový flek, který jsem mu ráno utřela, se rozrostl až na bříško, a silná ovocná vůně mi napovídala, že nejde jen o to, že snědl čokoládu — on bohužel nejspíš našel ovocné želé v čokoládě, které si nacpal do kapsičky v domnění, že se jedná o zvláště chutné semínko. Želé s čokoládou se mu tam začaly rozpouštět a slepovat mu torbu a tlamičku. Sladká směska mu vytékala ven a Brownie se ji snažil otřít v písku a vystýlce, čímž se na něj přilepily kamínky a papírky. Takže jsem začala vytáčet veterinární pohotovost a za deset minut už jsme se sladkým křečkem uháněli do Santa Clary.

Děti žádaly hlavně blbnout u řeky.

U veterináře seděla na recepci u počítače kočka; zjevně to tam měla všechno na povel. Brownie ji zajímal, ale chovala se slušně. Nakonec se zjevila i sestřička, které slepený křeček přišel humorný, což mě kupodivu docela uklidnilo. Doktor Browniemu vyčistil zanícenou torbu a píchnul hydratační roztok, takže křeček vypadal jako malý velbloudek. Po zbytek dne trucoval v pelechu, ale přestal mít zapadlá očička a umolousaný kožíšek — a za pár dní ho přešlo i to trucování a hrůza z opuštění klece, takže vše dobře dopadlo.

Dostali jsme je ale i k ostatním atrakcím ve Feltonu.

O víkendu jsme nejeli na Kirkwood. Bylo teplo a v předpovědi slibovali sněžení na další víkend — a my jim na to, jako vždy, skočili. Udělali jsme si výlet do Feltonu, děti opakovaly jak zaseklá deska, že chtějí k řece, že se chtějí koupat. Samozřejmě je víc zajímalo blbnutí na provazových houpačkách, ale kachna Lisa nakonec i do té vody vlezla.

Následující víkend se opět sněžení nekonalo a bylo odsunuto na příští týden. S pocitem, že bychom jeli vlastně jen z musu a ne z radosti, jsme lyžování opět vyměnili za letní radovánky. Rodina Tomova spolužáka Raphaela plánovala tábořit v Henry Coe Park a pozvali nás na sobotní výlet po parku a táborák. V Henry Coe jsme nikdy nebyli — je to park kousek od nás, na táboření je to pro nás příliš blízko (pokud za dobu, co bych stavěla stan, dojedu domů do své postele, tak zvolím raději tu postel), v létě je tam moc vedro, a tak nás nikdy nezlákal k návštěvě.

Žába ve Feltonském rybníčku.

Takhle na jaře jsme ale jeli rádi, milujeme kalifornskou dubovou savanu, plnou zelené trávy a kytek, stíněnou prastarými duby. Ovšem už cestou nahoru bylo vidět, jak je letošní jaro skoupé. Tráva je zelená, ale řiďoučká, z kytek jsme viděli pár máků v příkopu a jeden chumel lupiny — a to bylo vše. Navíc v parku byl zákaz rozdělávání ohňů, čímž padnul i ten táborák.

To dětem nevadilo, okamžitě se důležitě a dobrodružně spustily po lanech do strže, kde našly staré ohniště a pomalovaly si obličeje uhlíky. Maskovací techniky jsou jedna z taškařic, kterou je naučil Raphaelův tatínek Peter na podzim v rámci narozenin kluků — Peter je veliká autorita, co se blbnutí v přírodě týče, a jeho nápady se (bohužel? bohudík?) ujímají s překvapivou urputností.

Maskování je v přírodě děsně důležité.

Následovalo několik hodin geocachingu. Samozřejmě, že před dětmi se nesmí vyslovit slovo túra, to by okamžitě nastalo skuhrání, ale hledání pokladů, to je něco úplně jiného. A vůbec z něj nebolí nohy (na rozdíl od jakkoliv krátké procházky). Byla vyhlášena soutěž, zda najdou víc pokladů děti nebo dospělí: děti vyhrály na celé čáře 5:2. Dospělí si ale jakožto cenu útěchy mohli na tábořišti dát pivo, zatímco děti pokračovaly neúnavně v lítání okolo. Samozřejmě že z našeho původního plánu, že "odjedeme v osm" mírně sešlo, doma jsme byli těsně před desátou. Otřela jsem vlhkým ubrouskem maskované obličeje a šlo se spát.

V neděli jsme měli značně opožděný start, ale když jsme konečně nacpali kola do auta, volala Luba (zjevně také nejsou ranní ptáčata), jestli se nechceme sejít. Po chvíli dohadování a volání tam a zpět jsme se usnesli na plánu, že my si odjedeme své hospodské kolečko na kolech a po obědě se stavíme a domluvíme, co dál. Nakonec jsme ještě vyrazili do Sanborn parku, kde je nádherný potok v lese a kde se děti opět neuvěřitelně zráchaly. Takže místo lyžování jsme strávili dva víkendy vysloveně letními činnostmi a myslím, že to byla moc příjemná změna.

Geocaching, na rozdíl od turistiky, není vůbec únavný.

Po relaxaci ale nastávají povinnosti — my jsme zjistili, že Tomovi vyprší pas a bude potřeba dojít na poštu pro nový. Pro Toma je to třetí pas, další dva jsme už zařizovali pro Lisu, máme to zmáknuté. To se dojde na poštu hned ráno, vezme se pořadové číslo a pak se čeká, až na nás dojde řada. U pasu pro děti totiž musí být oba rodiče, plus to dítě. Takže jsme nechali Toma doma ze školy, já si zjistila, že pasovka na poště začíná v deset, což mi přišlo zvláštní, ale usoudila jsem, že je asi malý zájem o pasy — a v devět v klidu vyrazila.

Z léta jsme zase přešli do tuhé zimy s půl metrem prašanu.

Když jsem parkovala u bočního vchodu, kde je pasové oddělení pošty, zarazilo mě, že se chumel před vchodem zrovna rozcházel a lidi odjížděli. Dveře byly nekompromisně zavřené a visely na nich tři cedule. Na první se pravilo, že na dnešek jsou pořadová čísla již vybraná. Na druhé se pravilo, že v deset hodin se tyto dveře otevřou, dostanu číslo a přidělený termín. Na třetí se pravilo, že každý den se vydávají čísla jen na tento konkrétní den. Bylo devět dvacet, hlava mi to nebrala. A dostavil se nepříjemný pocit návratu do starých časů, kdy člověk s komunistickým úředním šimlem vždy prohrál.

Jak jsem tam tak mudrovala, přišla Číňanka, která mi prozradila, že před vchodem čekala od půl sedmé, aby byla první na řadě a dostala první termín, na desátou, protože pak musí ještě do práce. Dále mi sdělila, že čísla se vydávají někdy kolem deváté, přestože na ceduli píšou, že v deset. A že už byla na úřadě v sobotu a vůbec na ni číslo nevyšlo, tak si dnes přivstala. Pocit bolševického deja vu zesiloval. Mezitím přišla další paní, která měla papírek s číslem a termínem v půl třetí, že se potřebuje na něco zeptat. Číňanka ji ujistila, že na pasovém oddělení ji na nic neodpoví, ale ať se jde zeptat na poštu. Asi jsem tam furt čučela jak vrána, protože mně poradila, že pokud mám platný pas, tak ho můžu prodloužit po internetu. Na to jsem kontrovala tím, že se jedná o dítě a dětské pasy prodlužovat online nejdou. To ovšem zbystřila sluch paní s pozdním termínem — prý pokud si ona může prodloužit pas online, tak nebude čekat do půl třetí, a jestli prý chci její číslo. Šla si to teda ověřit ještě na poštu, ale nakonec se vrátila i s vytouženým číslem. Deja vu bylo dokonalé — snad jen, že jsme neměnily koruny za bony, ale směšný kousek papírku za poděkování.

Experti žádají triko s touto lebkou.

Doma jsem si vysloužila pochvalu za dobře splněný úkol frontové bojovnice. Tom holt šel do školy a Sid do práce a dali jsme si druhý pokus odpoledne v pokoutně získanou půl třetí. To už proběhlo relativně v pohodě, akorát babice se jala zpovídat Toma, jak se jmenuje, a málem si nevzala jeho rodný list, bez kterého by pas nebyl. Takže teď doufáme, že Tom pas získá. A duševně se obrňujeme na dobu za dva roky, kdy pětiletý cestovní doklad vyprší Lise.

Pro získání trika je ovšem třeba sjet The Wall.

Ani následující víkend na horách nenasněžilo a když jsem se v sobotu ráno probudila s pocitem, že se mi rozskočí dutiny, musela jsem i já uznat, že nemá cenu táhnout se dvě stě mil, abych někde skuhrala s rýmičkou. A tak se hory opět odložily, protože předpověď na příští víkend slibovala pro změnu sněžení. Jediné překvapení nám uspořádalo počasí, jelikož ve středu skutečně začalo sněžit, a tak jsme uznali, že tentokrát už fakt MUSÍME.

Vendula s Pavlem byli na Kirkwoodu už od čtvrtka, v pátek jsme tedy dorazili o půlnoci do vytopené a zabydlené chalupy. V sobotu sněžilo a foukal ledový vítr, takže jsme pěkně vymrzli už během dopoledne. Děti odmítly odpoledne lyžovat a šly raději blbnout na louku se sáňkama a pekáčema — a já vyrazila na běžky.

Neděle byla ovšem jiný kafe — půl metru prašanu a sluníčko jak blázen. Hned ráno jsem začala děti zpracovávat, že pokud chtějí kirkwoodské triko, musí sjet The Wall. Na kirkwoodském triku je lebka a zkřížené hnáty a nápis EXPERTS ONLY a KIRKWOOD a THE WALL. Na tuto nejtěžší sjezdovku jsme se celou sezónu nedostali. Do půlky února na ní ani nejezdil vlek, protože bylo málo sněhu, a ani potom to nebyla žádná sláva — a já si netroufnu brát děti do terénu, který je příliš těžký i na mě. Teď to konečně začalo vypadat sjízdně, padat do měkkého prašanu je přeci jen něco jiného, než se řítit někde mezi skalami a stromy po ledové dráze.

Zasněžený Kirkwood vypadal náramně.

Ovšem při první jízdě oblíbeným Drainem mi došlo, že možná Wall v prašanu nebude úplně nejlepší nápad. V lehkém terénu Drainu Lisa upadla — a ztratila lyži. Kolem neporušený sníh a lyže nebyla v místě pádu. Docela jsem se orosila a následujících deset minut strávila pícháním hůlkami v okolí a snahou sehnat po telefonu Hrocha nebo Pavla, aby přivezli z chalupy lopatu. Nakonec se mi úplně náhodou podařilo trefit ve sněhových hlubinách tvrdý předmět a nakonec i lyži vyhrabat. Dětem jsem oznámila, že na Wall nepojedeme žádný terén, ale pěkně sjezdovku, která už byla alespoň částečně projetá a kde nehrozilo takové nebezpečí, že případné ztracené části výbavy zmizí v hlubinách lesů a strží, pohřbené pod sněhem.

Lisa coby Charlie Parkhurst.

Nakonec jsme přeci jen spodní část Wall jeli raději strží Snow Snake, než po sjezdovce a bylo to fajn. Dole se k nám přidal Hroch a zajezdili jsme si, až nás nohy bolely. Tom se mnou ještě jednou vyjel na Wall a tentokrát jsme zkusili nějaké lesní terény, ale sněhu byly pořád neuvěřitelné hromady, takže s naší ne-výbavou jsem se docela zapotila. Nemáme speciální široké lyže na prašan, takže se v téhle nadílce topíme, a nemáme ani stužky za lyže, což zavání průšvihem jako s Lisou. Ale sjeli jsme to bez nehody. Děti po pozdním obědě opět vyrazily ven a já šla ještě na sjezdovky. Ovšem po hodině a půl už mě bolely nohy tak, že odmítaly poslušnost, a tak jsem vyměnila sjezdovky za běžky a ještě se trošku protáhla na louce. Ovšem mezitím se zatáhlo a začalo sněžit, takže od poloviny okruhu jsem litovala, že jsem si nevzala pořádnou bundu s kapucou a lyžařské brýle místo cyklistických — vločky mi padaly za krk a do očí, a vítr se točil zlomyslně tak, že jsem vždycky jela proti větru.

Hroch s dětmi mezitím zašel do obchodu a zakoupil vytoužená trika. Lisa, protože je holčička, má lebku RŮŽOVOU, to dá rozum. A tak teď můžou děti ve škole machrovat. Tom si bral triko hned v pondělí, ještě nevyprané. Lisa musela počkat, protože v pondělí měla prezentovat život slavného Američana v kostýmu. Vybrala si Charlie Parkhursta, místního legendárního kočího dostavníku. Kromě toho, že byl považován za jednoho z nejrychlejších a nejspolehlivějších kočí, a dokonce prý jednoho lupiče zastřelil, je nejpozoruhodnější skutečností to, že to byla žena. Prožila život v mužském převleku a zřejmě byla jedna z prvních žen, která se dostala k volbám — v roce 1868 ženy volební právo neměly.

Trochu jsem se obávala, jak Lisa prezentaci zvládne — místo toho, abychom o víkendu trénovali a nacvičovali, jsme si raději užívali sněhu. Zvládla to ale bravurně, ona prostě JE rozená komediantka, s citem pro přednes a gesta.