Konečně nasněžilo a běžkování přestalo připomínat přespolní běh.

Na sjezdovkách v terénu jsme museli být o něco opatrnější, pořád čouhaly zrádné kameny nebo hrozil pád do potoka. (Drain)

Na přelomu ledna a února konečně začalo trošku sněžit. Na Kirkwoodu to sice ještě pořád nestačilo na to, aby se pořádně překryly koryta potoků a všechny šutry, takže v terénu se muselo lyžovat s očima na stopkách, ale začínali jsme být mírně optimističtí. Ovšem na příštích pár týdnů to opravdu nebyl sníh na horách, co by nám činilo největší starosti.

Naše děti jsou ve věku, kdy mají už rozdílné zájmy, což mi občas způsobuje logistické zmatky. Například v pondělí má Lisa výtvarku, takže končí školu o hodinu později než Tom. Ve středu má Tom lego, takže končí o hodinu a půl později než Lisa. Výsledek je ten, že jezdím sem a tam v naprosto nepraktických intervalech. Když mi Rumiko nabídla, že v pondělí vyzvedne Toma a nechá ho hoďku pohrát si s Brycem, přišlo mi vhod. Prodloužilo mi to den a ušetřilo jednu jízdu do školy.

Takže jsem o posledním lednovém pondělí v klidu a pohodě vyrazila z domova až ve tři čtvrtě na čtyři, že vyzvednu Toma u Rumiko a budeme pokračovat pro Lisu do školy. U Rumiko chtěl Tom dokončit jakousi hru (už jsem se smířila s tím, že jsou s Brycem ve věku, kdy si nehrají s autíčky, ale paří hry na počítači), a po deseti minutách konečně potomka vyprostila, neb už jsme fakt museli jet pro Lisu. Na chodníku jsem zůstala stát jak opařená — moje auto mělo vymlácené okýnko u spolujezdce. Ano, jsem blbá: ano, nechala jsem zřejmě peněženku viditelně v autě. Nicméně šokovala mě rychlost, s jakou se to událo, místo, kde se to událo (v naší čtvrti lidi běžně nechávají auta odemčená, stažená okýnka a tak dále), a že se to událo, když soused přes ulici byl přítomen na předzahrádce. Zloděje viděl, ale prý si vůbec nevšiml, že by chlap s autem něco dělal.

Mohli jsme lyžovat i na přírodních neupravených svazích (Tom úplně vlevo).

Vše naznačovalo, že nás čeká vydařený měsíc.

Museli jsme zrušit platební karty, vyřídit nové doklady, nechat opravit auto, zavolat na policii, pojišťovny a tak dále. Sotva jsem se propracovala dlouhým seznamem úředních pakáren, vstoupila jsem takhle ráno do garáže a zjistila, že stojím ve vodě. V první chvíli jsem se lekla, že nám zatéká střecha (zrovna pršelo), ale byl to prasklý bojler. Ne, že bychom to nečekali, bojler jsme před dvanácti lety koupili s barákem, takže těžko říct, jak starý byl, nicméně výměna byla další rána do rodinné logistiky i rozpočtu.

Nezbývalo, než bojler vyměnit. To se podařilo docela rychle; oddechli jsme si a začali plánovat víkend. Já chtěla na hory, Hroch chtěl zůstat doma a věnovat se strojům (to, že jsme měli v posledním tažení počítač, snad ani do katastrof počítat nebudu). Děti dostaly na vybranou — Lisa zvolila hory se mnou a s Vendulkou, Tom počítače a lenošení doma. Myslím, že Tomovi nakonec fakt prospělo to, že měl tatínka sám pro sebe a že si mohli dělat svoje věci. Lisa se zase těšila na dámskou jízdu. A sourozenecké ponorce rozhodně neuškodila separace.

V pátek jsem Lisu vyzvedla ze školy už v poledne, Tomovi jsem domluvila, že si půjde hrát k Rumiko. Rumiko mu nakonec nabídla i přespání — a to fungovalo taky výborně. Obvykle se vídáme se všemi dětmi, což znamená, že Lisa se klukům plete do jejich her; takhle měli Tom s Brycem čas a prostor na svoje klučičí plány.

Dámské jízdě se plány trošku vymkly; myslely jsme, že dorazíme na Kirkwood ještě za světla a půjdeme alespoň na běžky, bohužel ale v Údolí jsme chytly zácpu a v horách pak sníh, takže jsme musely jet pomalu. Ne, že bychom si mohly dovolit si na sníh stěžovat — KONEČNĚ začalo v půlce sezóny sněžit!

Naše auto v neděli v sedm ráno.

Z nádherného panorama hor nebylo vidět vůbec nic.

Sněžit nepřestávalo a tak jsme ráno vyrazily, nabalený jak sněhuláci. Nebyla zima, ale mokré těžké vlezlé vločky byly velmi nepříjemné. Lisa si po půlhodině lyžování (a sezení na vleku) začala stěžovat, že má mokrý zadek. Vysvětlily jsme jí, že se jí to jen zdá, že to je pouze pocit chladu ze studených mokrých sedaček. Po dalších dvaceti minutách ale už Lisa trvala nekompromisně na tom, že lyžovat nebude, že jí není dobře, že chce do chalupy. Vzala jsem ji teda na oběd a doma zjistila, že je, chuděra, skutečně promočená od lopatek až po kolena, jak jí sezením na vleku prosákly nové oteplovačky. Fakt bych bývala očekávala, že NOVÉ kalhoty něco vydrží. Lisa navíc kašlala a byla světle zelená s kruhama pod očima; neměla jsem takový problém jí uvěřit, že se opravdu necítí dobře. Zabezpečila jsem ji čajem a pohádkami, a šla ještě chvíli lyžovat s Vendulou.

A tak Lisa dámský víkend promarodila. Většinou seděla u pohádek a knížek, a já odbíhala lyžovat a pak zase přibíhala vařit čaje — a převlékat se. Moje kalhoty nepromokly, ale bunda mi záhadně propouštěla na vnitřním švu rukávů a co nasněžilo na obličej, to se vsáklo do nákrčníku a z něj prosakovalo jižním směrem, takže jsem na oblečení měla takový mokrý bryndáček až po pupek.

A sněžit nepřestávalo, a lidi blbli. Když jsem viděla kolem okna plout malý Lexus sedan, divila jsem se, co chlap v těch třiceti číslech prašanu dělá — no samozřejmě, že o pár metrů dál zapadl a cítil se hrozně zaskočen. Absolutně nechápu, proč musel nutně jezdit do naší uličky, když nebyla půl dne protažená. Poučena z jeho příkladu jsem v neděli brzy ráno číhala na průjezd pluhu a pak šla honem vykopat auto a převézt ho do garáže. Na tu teoreticky nemáme nárok, ale počítala jsem s tím, že v neděli, v kalamitě, majitel stání nepřijede, a nechala za okýnkem telefon, kdyby se přeci jen dostavil. Přišlo mi to lepší, než mít auto na ulici, v místě, kde padají ze střech hotové laviny a kde pluhy postupně zahrabávají vozík až po střechu.

Dámská jízda uvízla na horách do pondělka, ale počasí nám to vynahradilo.

O jarních prázdninách už byl Drain pěkně zaplněný a člověk se nemusel obávat propadnutí do potoka.

Odpoledne se situace zhoršila i na hlavní silnici. Sice byla posypaná, ale pluhy nestíhaly odhrabávat, takže se na ní nacházela vrstva prosolené husté omáčky, co dosahovala většině aut až po bříško. Ta se v tom ploužila nerozhodně krokem, tímhle tempem bychom těch padesát kilometrů přes hory jely několik hodin. I rozhodla jsem s konečnou platností, že v tomto domů nejedu. Nahlásila jsem do k Lise do školy, že jsme zapadli; Vendula si vzala volno z práce a jaly jsme se čekat na lepší počasí. A dobře jsme udělaly, stejně bychom neprojely, až do osmi večer byl zavřený průsmyk kvůli lavinovému nebezpečí.

V pondělí pak už bylo pěkně, i sluníčko bylo občas vidět a domů jsme dorazily bez problémů. Když tedy pominu nemocnou Lisu a fakt, že jeden můj zub pobolíval a druhý se kýval. A taky skutečnost, že jsem si cestou domů všimla, že mám prasklé čelní sklo. Zřejmě kombinace vloupání, spravování, změn teploty a těžkého sněhu. Čekala nás tudíž další oprava — bohužel vozík i autobus mají svoje odžito a odježděno, a pomalu se dostávají do stádia, kdy se opravy množí a prodražují. Aspoň, že Hroch s Tomem zvládli pondělek i bez mé asistence a v pohodě.

Na středu dvanáctého jsme byly s dětma objednaný k dentální hygienistce na čištění zubů — a tak jsem honem volala, jestli by se mi při té příležitosti nemohla zubařka podívat na ten divně se chovající zub. Recepční mi tvrdila, že na středu objednaní nejsme, a já ji přesvědčovala, že ano. Po asi dvaceti minutách dohadování jsme přišly na jádro problému — byla jsem s dětmi objednaná na středu dvanáctého, ovšem BŘEZNA. Nicméně k zubařce jsem potřebovala hned, takže jsme se domluvily, že stejně přijdu.

Vcelku jsem tušila, že to bude průser: dvacet let mrtvej zub, tisíckrát spravovanej, korunkovanej, převrtávanej — takže optimismus recepční, že jdu jen na přilepení uvolněné korunky, jsem fakt nesdílela. Doktorka vzala jemně za zub a pravila, že to je blbý a že uděláme pro jistotu rentgen. No a pak už mi vypsala dvě žádanky. Jednu k našemu známému zubaři Stonovi, který by mi mohl zachránit zub bolavý, druhou na zubní chirurgii, kde mi vytrhnou zub nezachránitelný.

O prázdninách s námi lyžoval Bryce.

Vyhlídka ze zadní strany hřebene.

Celou středu jsem žila v představě, že ve čtvrtek ráno odjedu ke Stonovi, nechám si opravit jeden zub, přejedu na chirurgii, nechám si vytrhnout druhý, a pojedu domů. Konzultovala jsem celou událost s kamarádkou Simonou (která má trhání a implant za sebou), a ta mi vysvětlila, že to není úplně dobrý nápad, a že bych nejspíš chtěla, aby mě domů někdo odvezl. Takže Sid se ve čtvrtek, na svoje narozeniny, nejen nedočkal oslavy (protože ve stavu, ve kterém jsem byla večer bych nedokázala slavit vůbec nic), ale ještě strávil den ježděním sem a tam, mezi zubními ordinacemi.

Zážitek z trhání zubu a instalace implantu bych velmi ráda zapomněla, takže se nebudu moc rozepisovat ani tady. Bohužel mi nikdo neřekl, že do anestezie přidávají přípravek na zastavení krvácení — a že když přestane fungovat anestezie, přestane zabírat i toto a začnu krvácet. Takže nějaké tři čtyři hodiny po zákroku jsem byla už dávno doma, Sid v práci, děti přivezla ze školy Rumiko — a najednou jsem se změnila v chrlič. Jakýkoliv pohyb znamenal, že mi z pusy tekly proudy krve, i přes pevně skousnutou gázu. Skončila jsem tedy zavřená v ložnici, protože jsem nechtěla děsit děti pohledem na matku v zakrváceném oblečení (převlíkání nepadalo v úvahu, opravdu se to zhoršovalo i třeba jen přesednutím do jiné polohy), povlečení — a krvavými stopami v koupelně. Sidovi trvalo asi hodinu, než se propracoval z práce domů, mezitím se chrlení trošku umoudřilo. Dle rady doktorky jsem místo gázy kousala do pytlíků s čajem, což bylo sice neuvěřitelně hnusné, ale účinné. Sid si ze mě dělal srandu, že vypadám jako hodně nasraná konvička na čaj — z pusy mi visely nitě a cedulky od čaje.

Pár dalších dní ještě pořád nebylo nic moc. Částečně proto, že jsem téměř nic nemohla jíst a přitom jsem měla hlad, část byla určitě z antibiotik, které jsem dostala jako prevenci zánětu. V neděli, tři dny po zákroku, jsem se s rodinou odplazila na cca dvoukilometrovou procházku lesem — po vrstevnici — a myslela jsem, že nedojdu. Na druhou stranu jsem zřejmě dopadla docela dobře — měla jsem trošku otok, ale nic hrozného; nevytvořily se mi žádné modřiny a podlitiny, kterými mě strašili.

Lumpové sjíždějí k Thundersaddle.

Na Thundersaddle je nejstrašidelnější první skok dolů, ze sněhového převisu.

Dětem v pondělí po mém zubním zážitku začínaly prázdniny. Původně jsem myslela, že se zašijeme na celý týden na Kirkwood, ale vzhledem k mé nepoužitelnosti jsme jeli až ve středu, po kontrole u zubařky. Možná to taky nebylo marné; děti si v pondělí a úterý užily válení se doma — to je občas také zapotřebí — vypnout, relaxovat a nikam se nehnat.

Ve středu jsem se ještě pořád cítila jak čerstvě vylíhnutý kuře (co občas padne na zobák, jak se mu třesou nožičky), ale vzali jsme odjezd na Kirkwood zvolna, během dopoledne. Oběd jsme si objednali v Giant Burgeru, děti snědly svoje párky v rohlíku cestou, já si cheeseburger musela nechat až do chalupy — ještě pořád jsem musela mít vše nakrájené na drobné kousíčky. Nakonec jsem ale zvládla nejen burger, ale i běžky. Pravda, po třech kilometrech jsem vyhlížela toužebně chalupu a tam se vděčně svalila ke krbu, ale začala jsem mít pocit, že už to půjde.

Měla jsem k dobru jeden den klidu; ve čtvrtek přijela Rumiko a v pátek v noci zbytek sestavy (Kovářovi, Hroch a Mates), takže pak už byl pěkný šrumec. To už mi ale bylo docela dobře a mohla jsem si užívat společnosti. Kirkwood konečně otevřel i zbytek rezortu, takže jsme mohli jezdit Backside, a děti i nějaké ty složitější věci — oblíbené Thundersaddle a Two Man Chute.

Teď jenom doufat, že už nás skutečně čekají jen samá pozitiva, toho špatného bylo za letošní rok už dost.