Kalifornská podzimní krajina.

Z kopců je vidět část Křemíkového Údolí.

V listopadu už je příliš zima a příliš krátké dny na nějaké táboření, a přitom ještě nenastala lyžařská sezóna, takže se tak nějak poflakujeme. Z různých nápadů, kam je na výlet, jsme se nakonec rozhodli zůstat co nejblíže a projít se na Quicksilver, náš nejbližší kopec. A protože jsme řádně měkcí, a protože v poslední době moc nechodíme, nechali jsme jedno auto u přehrady a druhým vyjeli nahoru tak, aby nás túra vedla převážně z kopce.

Nádherný podzimní den byl překvapivě ledový, takže jsme se balili do péřových vest a bund, ale šlo se v tom moc pěkně. Teda nám — děti neustále prudily a mrčely, až to bylo otravné. Vlastně trošku je to přešlo, až když uviděly přehradu. Viditelnost cíle jim vlila do žil novou sílu, takže celou cestu dolů se Tom s Lisou pošťuchovali. Z toho soudíme, že to s tou únavou nebylo tak žhavé. Jediné, co bereme jako pádnou výmluvu, bylo Lisino skuhrání, že ji "bolí boty" — přitom ještě před pár týdny, na Kirkwoodu v nich chodila bez problémů.

Když se ani následující víkend nedostavily listopadové plískanice (na které nedočkavě čekáme, přeci jen bychom rádi měli na Thanksgiving už na Kirkwoodu sníh) a naopak se dostavil výletový absťák, rozhodli jsme se se Sidem pro víkend v Yosemitech. Tam jezdíme neradi kvůli šíleným davům, ale jednou za pár let se necháme zlákat. Zvlášť když děti ještě neviděly Glacier Point.

Naše konečná - hráz přehrady.

Bridalveil Fall.

Zamluvili jsme hotel v Maripose (bohužel v těhle turistických končinách je všechno drahé) a vyjeli v sobotu ráno. V Maripose jsme si dali oběd a pokračovali do parku. Překvapil nás Bridalveil Fall tím, že v něm byla vůbec nějaká voda — Centrální Údolí na naší cestě bylo vyschlé na troud. Takže první zastávku jsme dali typicky turistickou. Nikoliv ve smyslu, že bychom pořádali nějakou turistiku — k vodopádu se jde asi dvě stě metrů po asfaltovém chodníčku (i když i na to se někteří chystají jak na zdolání Everestu) — ale ve smyslu totálně zahlcenou turisty.

A když už jsme byli v té rychloprohlídce, zastavili jsme i na parkovišti před Wawonským tunelem, abychom i my měli fotografii celého údolí (s rodinou, bez rodiny, s ufonem, bez ufona a tak). Na Glacier Point Road bylo obrovské varování, že silnice je namrzlá, takže jsme se plížili dvacítkou v koloně roztřesených svátečních řidičů. Teplota vzduchu byla někde kolem patnácti stupňů (Celsia), a ano, v příkopech byl skutečně ke spatření občas sníh, ale silnice byla suchá. Nu, vydrželi jsme to a byli za statečnost odměněni posledním volným parkovacím místem u stezky na Taft Point.

Ke skalnímu srázu je to od silnice jen zhruba míle, ale ta míle se jde ve 2300 metrech nad mořem. My jsme ještě ráno vstávali v našich zruba devadesáti, takže jsme trošku funěli. Děti na tom byly asi o trošku líp a Lisa navíc pochodovala v nových botách, čímž odpadnul důvod ke stížnostem.

Na vlastním Taft Pointu byl Václavák; naštěstí rozeřvaná skupinka puberťáků zrovna odcházela, takže jsme se mohli u zábradlí nad kilometrovou stěnou tetelit chvilku sami. Tom si asi poprvé zřetelně uvědomil, že se bojí výšek. Vysvětlovali jsme mu, že to v tomto případě považujeme za velmi rozumné, a zdraví a nervům rodičů prospěšné. Určitě lepší než Lisa, která nemá ke srázům respekt a kterou jsme museli neustále krotit, aby neběhala a neskákala blízko hrany.

El Capitan a Half Dome od Wawonského tunelu.

Taft Point a El Cap.

Cestou zpět jsme museli děti trošku popohánět — dny jsou skutečně krátké a my chtěli stihnout západ slunce na Glacier Pointu. I tam se nám podařilo zaparkovat a doběhnout ještě zavčasu, abychom stihli osvětelný Half Dome. Kvůli téhle podívané se na Glacier Point sjíždějí turisté a fotografové z celého světa a i tentokrát jsme si užili masový rozměr této zábavy. Dostavili se místní halasní dudové, Asiati, co si člověku klidně stoupnou před objektiv a začnou svačit, a zaslechli jsme i mateřštinu — ovšem ve formě natolik jadrné, že publikovatelné by byly jen předložky. Samozřejmě, že s celým tímto cirkusem jsme jeli v koloně dolů, ale to je holt opruz, se kterým musí člověk v Yosemitech počítat.

V Maripose jsme našli čínskou restauraci a zapadli do našeho hotelu. Bohužel v něm byly ubytované nějaké prepubertální dětské týmy a hotel nebyl moc dobře odhlučněn, takže noc byla pestrá. Opět, yosemitský opruz. Naštěstí aspoň snídaně se povedla, respektive podařilo se nám dorazit před výše zmíněnými týmy, čímž Tom ukořistil wafli po pouze tříminutovém čekání, nikoli s půlhodinovou frontou.

Už v devět jsme byli na cestě, ale ono je to v Yosemitech všude zatraceně daleko. Vjeli jsme do parku a pokračovali po Tioga Road tak dlouho, že už jsem se obávala, že jsme ztracení. To, že už jsou na zimu sundané cedule s názvy parkovišť a kempů a turistických cílů, fakt nepomohlo. V téhle části se jede poměrně nudným, stále stejným lesem, takže se ani nejde zachytit nějakých orientačních bodů. Alespoň bylo všude poměrně prázdno, na parkovišti u Porcupine Creek čněla celkem asi čtyři auta, což ve srovnání se sobotními davy bylo velmi příjemné.

Carol a děti s El Capem.

Half Dome.

Méně příjemný byl začátek stezky — po lesní silnici v prosluněné stráni jsme seběhli raz dva — a najednou jsme se ocitli ve sněhu, u ledového potoka. Stezka se skládala z rozšlapaného zmrzlého sněhu, takže to bylo poněkud o ústa, zvlášť v úsecích s prudkým stoupáním nebo klesáním. Děti tedy jásaly a snažily se na ledovce bruslit, my jsme byli o něco ostražitější.

Já jsem byla značně rozčarovaná — tenhle výšlap byl můj výmysl, na North Dome jsem byla s holkama před dvěma lety a moc se mi to líbilo a chtěla jsem rodinu na tuhle úžasnou vyhlídku vytáhnout — ovšem teď to vypadalo že poté, co jsme dvě hodiny jeli parkem, se budeme muset vrátit kvůli neschůdnosti terénu. Naštěstí, jakmile jsme se vyhoupli ze severní stráně na první kopeček, zapracovalo slunce a my najednou šli krásným podzimním lesíkem, kde se sníh zbaběle ukrýval pod nejhuňatějšími stromky. A protože udeřilo poledne, dali jsme si pěkně v teple na sluníčku oběd.

O kousek dál nás čekala první vyhlídka, kde mohli potomci lézt po skalách a trošku se vyblbnout — a pak zase krpál, bohužel opět pod sněhem a ledem — a nakonec jsme dorazili k hlavní zastávce, Indian Rock. Tahle skála se pyšní jediným obloukem v Yosemitech a navíc je z ní vyhlídka na Half Dome. Rodině se tam tak líbilo, že jsem ani nemusela nijak obhajovat svou touhu vydat se dál, směrem na North Dome. Až přímo na špičku North Dome jsme nedošli, skončili jsme kousek nad ním (ano, North Dome je níž než výchozí bod trasy), na Indian Ridge, z které má člověk pocit, že sedí před Half Domem v první řadě.

Vyhlídka cestou na Indian Rock.

Lisa a Hroch na Indian Rock.

Než jsme podpořili náladu mužstva lentilkami a pitím, a všechno vyfotili, začala se na Half Domu ve slunci rýsovat Big Sandy Ledge. A jakmile slunce doleze na North Face (severní stěnu) Half Dome, je nejvyšší čas pomýšlet na návrat. Vyzkoušeno na vlastní kůži dvakrát, že tohle varování se musí brát vážně a tak jsme vyrazili. Stihli jsme to akorát k autu, plánovaný výjezd na Olmstead Point už nedával smysl, přijeli bychom po západu slunce. A kromě toho, i tak jsme Half Dome viděli za tento víkend už ze dvou stran.

Výlet to byl moc pěkný, i děti si nedělní výšlap užily a ani nereptaly. Což ve srovnání s tím, jaké scény byly kvůli čtyřem a půl mílím (sedmi kilometrům) předchozí víkend, je dobrá zpráva. Zřejmě potřebují jen trošku trénink (pravda, v Lisině případě asi i padnoucí boty). A taky zřejmě nebylo od věci se v sobotu trošku aklimatizovat na ty dva a půl tisíce při velmi mírné procházce.

Tím jsme splnili sportovního bobříka a mohli se naplno věnovat kultuře. Lisin dramatický kroužek dospěl do finále, tj. do stádia kostýmové zkoušky a několika představení. Myslím, že začátek kroužku Lisu trošku zklamal, teprve rozdání kostýmů začalo dávat všemu trošku obrysy. Na kostýmovou zkoušku jsem se dostavila i s foťákem — divadelní společnost zajistila profesionálního (rozumějte předraženého) fotografa na kostýmy, a profesionální natáčení představení (opět — pětatřicet dolarů za DVDčko bych možná dala, kdyby tam Lisa měla hlavní roli a ne tři štěky). Poslední zkouška byla tak vlastně jedinou příležitostí vyfotit si dítě v kostýmu.

Za obloukem.

Half Dome vykukuje skrz oblouk.

Zkouška byla fascinující — nějak nechápu, jakým kouzlem dokázaly dvě režisérky zvládnout nějakých čtyřicet dětí tak, aby z toho bylo funkční představení. Herci vesměs věděli kdo se má kdy kde objevit a co má říkat, kupodivu v zákulisí byl relativně klid a vše působilo velmi profesionálně (minimálně ve srovnání s různými školními besídkami).

Trochu mě zaskočil počet představení, které divadlo nakonec hrálo. Ve čtvrtek jedno celé večerní, v pátek dvě zkrácené verze (pouze písničky muzikálu) pro školu během vyučování a v pátek večer dvě celá představení. Také mě zaskočilo, že za vstup se muselo platit, ale když si vezmu, že děti dostaly kostýmy, že byly připravené kulisy, pódium, osvětlení a ozvučení sálu (ehm, školní jídelny), tak jsem asi neměla být proč překvapená. Nicméně jsme si účast rozdělili, já s Tomem šla ve čtvrtek a Hroch pak na druhé páteční představení s tím, že odveze Lisu domů.

Přiznám se bez mučení, že mi celý kus značně unikal. Muzikál Hillville, Mother Goose Country je založený na anglických dětských říkankách a písničkách. Představte si muzikál o tom, že pec nám spadla, dírou po ní prolezla kočka, pes odmítl jít oknem a šel dveřmi, do toho se polámalo kolo mlýnský, ale spravil ho synek, co oral, ale málo, společně s Andulkou Šafářovou, zatímco pršelo jen se lilo a do toho se ukázalo, že za zbořenou pecí se schovávala princeznička, co na bále poztrácela korále. Honzík jí přinesl brambory a spravil pec, i díru po kočce a selka jim dala do hrníčku mléka.

Lisa hrála jednu z hubatých neposlušných oveček osoby Bo Peep, takto známé neschopností udržet stádo pohromadě. Dalším štěkem byl had, který straší Miss Muffett — Miss Muffett se má bát pavouků, ale v této hře se bojí úplně všeho. Z nějakého mě ne zcela uchopitelného důvodu se ve hře objevují vojáci, kteří si máchají nohy v lavóru, což byla Lisina třetí role. Do toho ve hře třikrát hoří, zřejmě proto, aby se dala náležitě zrecyklovat sborová píseň Fire, Fire, Fire. Pokud se k Lisiným štěkům připočtou i sborové scény, tak nakonec si pobytu na pódiu docela užila. Což mi přišlo fajn; vlastně i nejmenší děti s velmi nenáročnými rolemi se v pravidelných intervalech zapojovaly do děje, čímž si vysvětluju neuvěřitelnou kázeň a pořádek v zákulisí.

Lisa hrála hubatou ovečku.

Finále muzikálu.

Herci brali své role velmi vážně a dokonce se naučili většinu textu. Občas tedy docházelo k tomu, že během recitace postupně vypadávali z rolí, takže končili drmolivým šeptem. Drmolení bylo asi pro mě největším problémem — nejenže muzikál byl o věcech, o nichž nemám ani páru, ale takhle jsem občas vůbec ani nerozeznávala, jakým jazykem to dotyčná osoba hovoří, natož aby mi to dávalo smysl. Ozvučení sálu trošku pomohlo, ale na ochraptělého hlavního hrdinu nestačilo ani to. Při představení, na kterém jsem byla já, se jedna z malých myšek nudila na jevišti natolik, že začala pošťuchovat ostatní myšky a různě se točila a poskakovala, až nevybrala okraj schodů a zřítila se v podstatě po hlavě do hlediště. Vzhledem k tomu, že se jí nic nestalo, tak to bylo docela humorné.

Lisa zvládala své role bravurně — v některých úsecích táhla celý zpěv (protože znala slova, nikoliv proto, že by tak výborně zpívala — hudební sluch má, chudinka, nejspíš po mamince), a přišlo mi, že naučená gesta v jejím případě vypadala poměrně přirozeně a ne jako loutka, které někdo trhá za provázky. Pro ni samotnou bylo asi největším zážitkem, že měla MEJKAP. Režisérka doporučila děti na představení trošku namalovat, aby jim reflektory neudělaly z obličejů rozkydlé knedlíčky. Což je fajn, ale já byla za posledních třináct let namalovaná celkem třikrát (a to do toho počítám vlastní svatbu). To, že jsem našla nějaké zbytky pudrů a očních stínů, považuju za veliký úspěch. Ten mi trošku zkazil Tom, když na Lisin dotaz, zda si něčeho všimnul (když se dostatečně naobdivovala v zrcadle), pravil, že si nevšimnul ničeho. I musela jsem dceru utěšovat, že to je normální, že chlapi si takových věcí nevšimnou, a že naopak to znamená, že je namalovaná SPRÁVNĚ, protože není zřetelné, že se sebou něco dělala.

Na jaře bude ve škole divadlo nacvičovat další hru; Lisa má jasno, že hrát bude, a dokonce i Tom svou účast zvažuje. Takže určitě úspěšný kroužek. Akorát teda nevím, jak si Santa poradí s Lisiným vánočním seznamem. Mejkap je na prvním místě...