Všechny děti střílely z luku.

Začátkem října slaví narozeniny kamarádi našich dětí, bratři Raphael a Joachim. Myslím, že je od dětí pěkné, když se spořádaně narodí s téměř přesně dvouletým rozdílem, takže rodičům stačí uspořádat jednu oslavu ročně. Ne, že by to jejich rodiče brali na lehkou váhu. Loni se oslava nesla v duchu Robina Hooda, letos zorganizovali bojovku v místním parku.

Děti celé odpoledne skládaly mapu vedoucí k nalezení truhly s pokladem. Zde vítězná družstva.

Děti jezdily štafetu na koloběžkách, přenášely vodu v puse do sklenic (velmi oblíbená disciplína — kdy mají povoleno, dokonce NAKÁZÁNO beztrestně plivat?). Chodily poslepu, trefovaly se míčkem do kyblíků a nakonec hledaly s GPSkou a buzolou ukryté nápovědy. Pro mě na tom bylo zajímavé to, jak jsou ve věku pod deset let ještě děti neschopné nějaké spolupráce nebo následování instrukcí (tří bodů, napsaných na papíře). Vždycky se někam celá skupina zběsile vrhla (obvykle za tím nejhlasitějším nebo nejrychlejším členem) a zmizela někde v dáli, odkud jsme je pak museli povolat zpět a znovu probrat zadání problému. Když si tak vzpomínám na tábory mého dětství, tak mám pocit, že takhle malé děti většinou soutěžily v celotáborové hře buď jako oddíl (pod vedením někoho staršího), nebo samostatně — skupinky jsme byli schopní udržet až někdy těsně před tou pubertou. Tak možná to měli v pionýru zmáknutý už tenkrát.

Všechny tyto děti se mohly vzápětí ztratit v areálu montereyského akvária.

Začátkem října škola zorganizovala výlety — pro třeťáky do Marine Center v Redwood City a pro čtvrťáky do montereyského akvária. Vždycky se hlásím jako dobrovolný doprovod, s tím, že někdy to vyjde a většinou ne, ovšem tentokrát jsem se ocitla v krátkém časovém intervalu na obou výletech. V Marine Center jsem nikdy nebyla (a samozřejmě jsem zapomněla foťák doma). Zaujalo mě, jak to mají pro školy pěkně zorganizované. Začali tím, že školáci vytáhli ze zátoky rybářskou síť, a pak sledovali, co všechno se chytlo. Následovalo pozorování planktonu, povídání o žralocích, vana s pobřežními krabíky a krevetkami. Celé to bylo zakončené přednáškou o odpadcích a o tom, jak tyto ničí podmořský život. V tomto kontextu mi přišlo absurdní, že škola v instrukcích pro rodiče uvedla, že děti si mají přinést oběd v pytlíku, který se dá vyhodit. Výsledek byl, že po odpadkové přednášce jsme s dětmi posvačili a vezli zpět do školy několik tašek odpadků. Kdyby škola povolila dětem vzít si normálně krabičky, tak by to podle mě bylo mnohem výchovnější.

Pod obligádním vodopádem.

Výlet čtvrťáků do akvárka byl očekáván s nadšením hlavně dětmi. Učitelky mi přišly spíš vyděšené. Ne, že bych nesoucítila — akvárium je obrovské, mnohapatrové, nepřehledné a části expozic jsou poměrně temné (hlubokomořské potvory by na světle moc neprospívaly), nicméně u čtvrťáků bych se až tolik neobávala o nějaké zabloudění nebo ztracení. Zvlášť když jely všechny čtyři paralelky, takže jsme se v akvárku neustále potkávali.

Hroch a děti si na Kirkwoodu obešli toto stejnojmenné jezírko.

Milosrdné bylo rozdělení na menší skupinky; dostala jsem ještě s jednou maminkou na starost pět kluků, což bylo v pohodě. Ujala jsem se velení a se svými svěřenci přeskočila první expozici (v které se mačkalo výše jmenovaných sto dětí ze čtyř tříd) a akvárkem jsme se pohybovali v mírném předstihu před davy a poměrně v pohodě. A protože to byl všední den mimo prázdniny, nenarazili jsme ani na moc turistů. Kluci měli čas a šanci si všechno osahat, nikde nebyly fronty a ucpávky, takže moc pěkný výlet. Nicméně i tak jsem toho měla na konci dne plný brejle.

A to mě čekalo odpoledne dobalování věcí na Kirkwood. Pronájem dvougarsonky je domluven, jen bylo potřeba zajistit dříví na zimu. Díky tomu, že naše slavná vláda hodila hysák hodný dvouletého haranta a zavřela federální parky a potažmo i rangerské stanice (ovšem golf soudruha prezidenta narušen nebyl, to zase ne — potrestáni byli jen ti, co mají na federální rozpočet asi tak stejný vliv jako na páření veverek ve Vermontu), takže jsme neměli kde získat povolení ke kácení dřeva.

Na vrchol Round Top (v pozadí vlevo) jsme nakonec nedošli, jenom ke stejnojmennému plesu.

Pořád jsme váhali, jak to se dřevem vlastně provést, až se to schumelilo ráz na ráz — to jsem ve čtvrtek šla s Vendulou a Janou na oběd, a na konci oběda se Jana začala dotazovat, jestli nebude letos přeci jen ještě dámská jízda s horskou turistikou — a bylo to. Jana získala opušťák od rodiny, já s Vendulou naopak účast rodiny a já navíc odpoledne naháněla Suchýše, který má kamaráda v Sierře, který má známého, co prodává dřevo. Nakonec jsme domluvili i to, že nám Ryan dřevo doveze — pokud bychom měli zaplatit půjčení přívěsu a auta, které takový přívěs utáhne, plus ještě benzín, vyšlo by to zhruba nastejno.

Vyhlídka na krajinu u Kirkwoodu, v průměru 2.5 kilometru nad mořem, byla náramná. Vpravo Caples Lake.

A tak jsem tedy v pátek odpoledne balila a v sobotu ráno jsme vyráželi směr Kirkwood. U "chalupy" jsme se rozdělili — já s holkama šla na ten výšlap, Pavel na horské kolo, a Hroch s dětmi ke Kirkwood Lake. Chlapi a děti se vrátili na čtvrtou zaplatit a složit dřevo, a mě holky honily po horách.

Round Top je docela význačný kopec u Carsonova průsmyku (Carson Pass) a naštěstí se k němu jde více méně po rovině. Ovšem ráno jsme vyjížděli z našich zhruba dvaceti metrů nad mořem a tady jsme se ocitly najednou ve dvou a půl tisících, takže jsem funěla jak lokomotiva. Nakonec mě před výstupem na vlastní Round Top zachránilo počasí. Respektive to, že jsme nebyly až tak dobře oblečené na stávající zimu — postupně jsme se ocitly až v péřovkách a rukavicích a za celou dobu jsem ani na minutu nelitovala toho, že mám pod trekovými gatěmi ještě spodky. Pohled do strže vedoucí na Round Top, kde vítr laškovně přehazoval závěje sněhu, nakonec odradil i Janu.

Na Kirkwoodu jsme si vyšlápli na kopec, kam se obvykle vozíme vlekem.

Na večer jsme (poučeni z krizového vývoje minulého roku) měli zamluvený stůl v Kirkwood Inn, dokonce jsme se všichni vešli do autobusu, takže jsme si mohli dát (nejedno) pivo. Na neděli jsem měla naplánováno s Pavlem, že půjdeme lézt, ovšem probudili jsme se za dětského jásotu, že je SNÍH. A skutečně. Sice jen pár centimetrů, ale bylo jasné, že skály budou minimálně mokré. Do toho zavřeli silnici pro vozidla bez řetězů či čtyřkolky — na autobus řetězy samozřejmě máme, ale i tak se nám nechtělo někde klouzat či chřestit, když existovala reálná šance, že do oběda bude po kalamitě. A tak jsme skončili i v neděli pěším výletem — tentokrát jen po okolí lyžařského střediska. Lisa je zřejmě po babičce, nadmořská výška jí dělá dobře, a neustále nám utíkala kupředu. Na Caples Crest jsme se rozdělili — Kovářovi s Janou šli ještě směrem k Emigrant Lake a my zamířili k domovu — chtěli jsme využít nejteplejší a nejsvětlejší část dne k odjezdu autobusem, abychom někde po tmě neklouzali v horských serpentýnách.

Druhá Tráva v Los Gatos.

Následující víkend nás čekala pro změnu kultura. Po dvou letech se měla v Kalifornii zase objevit Druhá Tráva, takže jsme s předstihem probírali možnosti, jak se dostat na koncert. Děti na tom tedy vydělaly přespání u Bryce, a abychom situaci zjednodušili, pozvali jsme Rumiko s Brycem k nám na večeři. Poté jsme nahnali děti do pyžam a Rumiko si je jen odvezla o ulici dále — a my vyrazili do Los Gatos, do kytarového obchodu The Woodshed s malým sálem.

První překvapení se konalo hned při vstupu — čekali jsme alespoň nějaké známé tváře nebo minimálně někoho, kdo bude mluvit česky — a nenašli. Fakt, kromě jedné paní, která vypadala, že patří k muzikantům, mluvili všichni anglicky. Zdá se, že Woodshed je bluegrassové hnízdo pro znalce a že na koncerty chodí stálé obecenstvo, protože pořadatelé jim zvou zajímavé kapely. Vedle nás seděl pán, který sám hraje na dobro a přišel kvůli Luboši Novotnému.

Zatímco Carol lezla na Svatou Helenu, Hroch s dětmi se vypravili do státního parku Velká pánev (Big Basin), kde rostou obří sekvoje (redwoody).

Koncert byl tedy hodně profesionální, a pokud můžu ze svého laického pohledu soudit, má Woodshed dobrou akustiku a dobrého zvukaře. Diváci byli nadšení a poslední potlesk byl ve stoje, což si myslím, že si muzikanti rozhodně zasloužili.

Děti si na stezce našly přírodní houpačku.

Ráno jsem odjížděla s Pavlem na Mt. St. Helena lézt, Sid vstával se mnou a jel vyzvednout děti k Rumiko. Na Heleně jsem nikdy nelezla, jen jsem vždycky závistivě pokukovala po lezcích sápajících se po bublinkové skále. Teď se mi konečně naskytla příležitost, a tak jsem se jí chopila a ukecala Pavla na tenhle výlet. Helena je od nás více než dvě hodiny jízdy a ke skalám se pak ještě chvilku jde, takže opravdu poněkud z ruky. Ráda bych podotkla, že moje pojetí definice dobře prošlapané zřetelné stezky se zjevně liší od autorů průvodce. Myslím, že kdyby napsali něco jako před levotočivou zatáčkou silnice se velmi dobře dívejte nalevo do kamenitého svahu a zkuste prolézt roštím do kopce, a pokud vám to přijde jakž takž průchodné, je to ono, tak bychom ani nebyli bloudili. Nakonec jsme Medvěda (The Bear) našli a výborně si zalezli. Teda, někteří se olezli totálně do mrtva, Bear je vesměs mírně převislý a v dírkách jsou zákeřně narafičené krystaly tak, že neuvěřitelně koušou.

Po několik hodin nám tam pobyt zpestřovala parta mladíků, kteří se jevili býti velmi chytrými. Také všude byli a všechno viděli, oslovovali se "dude" (v Kalifornii nově velmi populární ekvivalent klasického českého "vole") asi tak třikrát v každé větě a poměrně hlučeli. Za dobu, kdy jsme jsme vylezli pět cest, oni vylezli dvě, ovšem hubou byli málem až na Everestu. Až jsem si připadala docela staře a zakysle — ale později odpoledne přišla další parta mlaďochů, kteří se chovali normálně a ne jako puberťáci na školním výletě — takže to snad nebylo mnou.

Tomovy 10. narozeniny — s křečkem Brownie.

Tomovy narozeniny letos připadly na čtvrtek. Už je ve věku, kdy se mu nedá nakukat, že má narozky až o víkendu, takže jsme slavili uprostřed týdne. Chudák Tom se několikrát ujišťoval, že skutečně kvůli němu nepůjdu na stěnu — zdá se, že děti berou moje lezení ještě vážněji než já. Na slavnostní večeři si synek vybral Shanu a pak jsme doma ještě předali dárky a špičičky (naše domácí cukroví). Tom dostal sadu pokusů (raketa na octo-sodový pohon, vykutávání polodrahokamů a domácí sopka), knížku (kterou přečetl během asi dvou dní) a Lego Minecraft, které si sám vybral.

Lisa v koši Rubika zažívá svůj první volný let balónem.

Oslavu s kamarády jsme odsunuli na další týden; hned v pátek po Tomových narozeninách jsme odjížděli do Coalingy na balonářský slet "WHAMOBASS". Na Coalingu máme poměrně nevábné vzpomínky z doby dávno minulé (hlavně na absenci slušné restaurace tamtéž) — ale je to ideální prostor pro podzimní balónové létání, což je zase veliké plus. Samozřejmě těsně před cílem došlo na manželskou krizi — mírně jsme zbloudili, já nás našla na mapě a jala se Hrocha navigovat, načež on chtěl zastavit a sám mapu studovat. Jsem si vědoma konceptu, že ženy nerozumí mapám, nicméně jsem přesvědčena, že já osobně se konceptům vymykám a kromě toho je Hroch ženatý již třináct let a měl by si být vědom toho, že i tak výjimečná a úžasná žena jako já má někde své hranice. Takže mapu jsem ubránila a donutila Hroch protrpět posledních pět mil mé navigace s tím, že mi prostě musí věřit.

WHAMOBASS je údajně světově nejdéle udržované každoroční soustředění balónových nadšenců.

Ráno jsme vstávali ve tři čtvrtě na šest, jen o hodinu dříve než obvykle — což po vstávání ve čtyři v Renu byl docela balzám. A navíc náš hotel od pěti servíroval snídani, takže jsme se v klidu najedli a někteří z nás se mohli připravit na nastávající den řádnou dávkou kofeinu.

Na hřišti místní college jsme byli zavčasu, dokonce jsme stihli slavnostní odpálení kovadliny. Balonáři se zkrátka vymykají normální populaci a občas mají nápady, které náramně potěší každé dítě ve věku od tří do sta let. Po oslavné ráně se mohlo konečně začít vybalovat balóny. V naší skupině to poněkud komplikovala štěňata a děti. Lisa se hrnula k malým pejskům, ovšem pak zase šíleně ječela, pokud psíci opětovali nadšení a skákali na ni. A o co víc Lisa piští, o to víc jsou štěňata nadšená a považují to za úžasnou hru, a o to více skáčou a o to více Lisa piští — dokud nezasáhne někdo s větší autoritou a celý spletenec nerozmotá.

Balení obálky se tentokrát s vervou účastnily místní děti.

Balón jsme následovali po místních silničkách a při mezipřistání Jennifer naložila mě a děti. Tím nastal vlastně Lisin první let — Tom už letěl v září, takže ten byl starý mazák, ale Lisa celou dobu nadšeně vykřikovala a mávala na lidi vylejzající z baráků ve čtvrti pod námi. Jenn přistála na poli hned za domy, a když nás dojelo doprovodné vozidlo, přivázali jsme balón a Jenn vozila na oprati domorodé zájemce, dokud nedošel plyn.

Tom vážně rozmlouvá s pilotem Mikem při stavění balónu.

Následoval brunch — snídaňooběd na tábořišti mezi karavany pilotů. Byl krásný den na posedávání a klábosení, děti a štěňata lítaly, Tom si v nějakém momentě rozdělal své dolování polodrahokamů a skutečně vykutal z cihličky písku docela pěkné kameny. Odpoledne jsme se na chvíli složili na hotelu trošku dospat ráno, a pak jeli zpět na večeři — která opět byla stylem, že se poskládalo, co kdo přivezl.

V neděli byl let jen jeden, kratší, a ani snídani jsme tolik neprotahovali — museli jsme se v poledne odhlásit z hotelu, tj. vykoupat a sbalit. Odpoledne jsme brali cestu domů zajížďkou přes California Valley a naši střílecí odbočku, která je o tolik příjemnější než tmavé klaustrofobní střelnice.

Následující pátek měly děti prázdniny, a tak jsme vzali Tomovy kamarády napřed do vietnamské restaurace na oběd a pak bruslit. Naštěstí naši přátelé víc ocení exotickou kuchyni než nějakou mastnou pizzu, a bruslit všechny děti umí, takže to bylo taky prima. Iris, maminka Joachima a Raphaela, sice nebruslila kvůli zraněné noze, ale aspoň dělala zázemí a vydávala svačiny a vody a utahovala a povolovala brusle a utěšovala padlé bruslaře. Myslím, že ve finále byli všichni spokojeni — děti měly program na volný den a Tom příjemně oslavil narozeniny.