Páteční ráno v Renu zahajovaly svítící rybičky Guppy & Sushi.

Carol se zdá pozorovat první balóny, ovšem nemůžeme si být jisti, zda je vidí — dosud neměla svou ranní kávu.

Začátek školního roku měly děti oslazený obrovskou Lego výstavou. Napřed jsem váhala, kdy a jestli vůbec půjdeme (přeci jen Lisa až takový Lego fanatik není a vstupné bylo docela drahé), ale když jsem najednou viděla, že je víkend vyprodaný, honem jsem lístky na pátek koupila. Pátek se nám nakonec náramně hodil, děti měly prázdniny, takže takhle jsme měli alespoň trošku zvláštní program.

Když jsme se blížili k výstavní hale, Tom začal panikařit, že jsou všude cedule s nápisy vyprodáno, musela jsem ho ujistit, že my lístky už máme. Sice jsem zprvu nechápala, proč prodávali pouze omezený počet vstupenek, ale když jsem pak viděla ty šílené davy, došlo mi, že to prostě jinak nejde. I tak byly v hale tisíce lidí a na některé činnosti se stály fronty. Plánovala jsem, že si to za dvě hoďky obejdeme a sejdeme se na večeři s Hrochem. Mno, po dvou a půl hodinách se mi ještě stále nepodařilo odloupnout Toma od budování tramvajové sítě v Lego City, natož ho zavléct někam dál. Lisa většinu doby vydržela u Lego Friends (konečně dělají i Lego pro holky), s občasnými výlety k ostatním atrakcím — ale i ta zcela nekompromisně odmítla výstavu opustit. Takže jsem v sedm večer zakoupila ve stánku smažené kuře a donutila potomky alespoň na chvíli sednout na lavičku a najíst se.

Balonovému sportu netřeba se učiti; sestává vesměs z postávání a klábosení.

Děti je ovšem třeba zaměstnat — zde společnými silami napínají balonovou obálku při nafukování.

Přestože u některých projektů byly fronty, tak pořád ještě zbývalo spoustu míst, kde se dalo hrát si a skládat dle libosti. A pokud člověk nechtěl stavět slavné stavby, projektovat roboty či autíčka, pořád se mohl vrhnout na obrovskou hromadu kostiček a stavět si zcela dle libosti. Jediné, co mě dost mrzí je, že jsem zapomněla doma foťák. Takže mi musíte věřit, že to bylo úžasné a spokojit se s pár obrázky z oficiální stránky.

Děti nakonec vydržely na Kidsfestu celou otevírací dobu, přišli jsme pět minut před otevřením ve čtyři hodiny a odcházeli ve čtvrt na devět, patnáct minut před zavíračkou. A protože jsme do centra jeli tramvají, abychom si ušetřili pakárnu s parkováním, dostali jsme se domů nakonec až kolem deváté. Potomci nadšení, já vyšťavená.

Všichni honem startují jako o závod — a on to taky závod je, takto na přesnost zásahu cíle, a dokonce v něm já letím v Dračím Měsíci (uprostřed).

Z balonu jsou na nebi vidět divné věci, jako třeba létající prase.

Víkend po Labor Day se tradičně pořádá balonářský závod v Renu, v Nevadě. Letos jsme se konečně odhodlali a rozhodli jet. Hroch šel do práce ve sváteční pondělí, aby si ušetřil volno na následující pátek, uvolnili jsme děti ze školy a doufali, že se nám podaří vyrazit už ve čtvrtek v poledne, abychom dojeli večer v nějakou rozumnou hodinu. Ovšem strýček Murphy nám oběma naplánoval na čtvrtek odpoledne schůze, takže jsme nakonec vyjížděli v půl čtvrté. Ne, že bychom netušili, že doprava bude problém, ale stály nejen dálnice, ale i různé objezdové trasy. Trvalo nám přes hodinu dostat se prvních třicet mil od zátoky. Pak už to šlo, vyhnuli jsme se Sacramentu zajížďkou přes Kirkwood a vcelku jsme jeli podle plánu.

Nepříjemný byl kouř na východní straně Sierry, táhnul se z velkého yosemitského požáru až do Carson City. V Renu to vypadalo o něco lépe, ale místňáci tvrdili, že je to vlastně první den bez kouře. Ještě cestou jsem se snažila zkoordinovat naše piloty. Totiž domlouvali jsme, že budeme pomáhat Jennifer, ale když se ukázalo, že přijede i Jeanne s Tomem z Jižní Dakoty, nabídla nás Jen naším původním pilotům. Důležité bylo, abychom od někoho získali povolenku k parkování v areálu závodu, ale nakonec jsme to odložili na ráno — s naším pozdním odjezdem a dopravníma zácpama, jsme se do Rena dostali až v deset večer, zhruba hodinu po balonářské večerce.

Když se obálka vrátí zpátky do pytle, lze se na ní rozvalovat jak na otomanu, třeba i s pilotkou Jeanne.

Při Východní Hlídce se rozsvěcení balónů synchronizuje rádiovými pokyny.

Objednali jsme na recepci buzení v pět a zapadli do pelechu. V půl šesté jsme stáli před hotelem (kasinem), kde byla ubytovaná Jennifer, vyzvedli jsme od nich povolenku a následovali je přes město na místa rozletů. Já jsem bohužel podcenila přísun ranního kofeinu. Až do tohoto dne jsem se domnívala, že na kofeinu nejsem závislá a že to zvládnu s kakaem z krabičky — ale celé ráno mám v mírném oparu a to přesto, že se mi naskytla možnost letět. Jeanne se nedostavil pasažér a tak jsem si mohla naskočit do koše a sledovat celý závod z výšky.

V pátek se házelo na terč pytlíkem s pískem, který měl na sobě pro lepší viditelnost dlouhou červenou stužku. Ono to vypadá jednoduše, ale zkuste dostat balón na určité místo v prostoru! Balón se nedá řídit, letí po větru — jediné, co může pilot regulovat, je výška. Pokud má štěstí, tak najde v různých výškových hladinách rozdílné proudění vzduchu a směrovat balón takto.

Piloti a posádky Východní Hlídky a sešli na malé oslavě.

I v neděli nad ránem se vybrané balóny (včetně našeho) seřadily k oblíbenému představení "Glow Show".

Cíl byl za McCarran Boulevard, což je hlavní okruh kolem Rena — místňáci asi měli radost z totální ucpávky způsobené uzavírkou kolem nájezdu a totálního chaosu z nízko přelétajících balónů. My jsme přes silnici letěli několikrát, jak se Jeanne snažila naštelovat průlet balónu co nejblíže cíli. U mě se asi projevil kávový deficit — Sid s dětmi přejeli McCarran a prý na nás od cíle mávali a volali, ale já je FAKT neviděla, vůbec jsem si jich nevšimla.

Než jsme přistáli a sbalili balón, měla jsem totální kofeinový absťák, takže jsem trvala na tom, že by bylo potřeba jít na oběd do vietnamské restaurace, protože tam dělají silné kafe. Čekal nás ovšem ještě bonusový zážitek s místním strážcem pořádku — McCarran bulvár má dva pruhy v každém směru, pravý byl směrem do města zavřený, aby mohli na tuto spojku vyjíždět balonáři s přívěsy. Vyjeli jsme, ještě se na nás na nájezdu děd s plácačkou ptal, jestli potřebujeme doleva nebo doprava, aby případně zastavil dopravu a pustil nás. Jeli jsme doprava, tak nás odmávnul a my pokračovali v pravém (pro ostatní dopravu uzavřeném) pruhu až do místa, kde končily kuželíky a dopravní omezení. Tam ovšem stál policajt, zastavil nás a ječel na nás, že ten pruh je uzavřený, že OSOBNĚ VIDĚL, že jsme při nájezdu do pruhu málem způsobili nehodu. Říkali jsme mu, že jedeme z balónů, na což on reagoval tím, že to je BALONÁŘSKÝ pruh a že v něm nemáme co dělat. Jako chápu, že je otrava od čtyř od rána stát na rušné silnici, a chápu, že tím, že nemáme přívěs, jsme nebyli jednoduše indentifikovatelní coby balonáři, ale chlap byl tak nepřístupný jakémukoliv vysvětlení, že musel nejspíš brát lekce chování od totáčových soudruhů v socialistickém Československu. A nebo měl taky kofeinový absťák, kdo ví, jestli stihnul svou ranní kávu?

Hroch se stal šťastným pasažérem nedělní Východní Hlídky.

Ostatní balóny Východní Hlídky z pohledu posádky Dračího Měsíce.

Nakonec mi bylo přeci jen dopřáno zahájit den. Vietnamská restaurace byl jen takový bufáč v nákupním centru a kávu neměli na jídelním lístku, ale když jsem požádala o ca phe su nong, nehnula obsluhující babice brvou, jen ověřila, zda skutečně myslím silnou teplou kávu a tuto nám briskně přišel naservírovat kuchař (zřejmě se musel podívat na bělošku dožadující se tradičního vietnamského nápoje).

Odpoledne nás čekalo první nepříjemné překvapení v hotelu — slibovaný hotelový bazén byl na místě, nicméně nevytápěný, což takhle na podzim, kdy jsou v poušti velmi studené noci, není nic moc. I děti kvičely, naštěstí se Hroch obětoval a šel s nimi pak i do vířivky. Myslím, že bazén byl jediný problém, který jsme s hotelem měli — na rozdíl od balonářů, ubytovaných v luxusních kasinech, kde se platí za každý prd extra (třeba za to, aby jste měli na pokoji kávovar nebo za voskované kelímky na kávu!), jsme měli základní komfort v ceně. Pravda, hotelové snídaně nebyly v ceně, ale restaurace byla přiměřená co se poměru cena a výkon týče.

Tomův první let balónem se tedy konal uprostřed devadesáti jiných startů v nevadském Renu.

Tomův diplom k prvnímu letu.

Večeři jsme měli společnou s balonáři v baskické restauraci. Ta je zařízená vysloveně na rodinné a větší podniky — polévky, saláty a různé přílohy se servírují hromadně, z jedné mísy uprostřed stolu. Podobně je to s vínem (na stole je láhev) a jediné, co se objednává extra, je maso hlavního chodu. Je to velmi milosrdný systém — člověk sní tolik, kolik může, a pokud se rozhodne třeba vynechat polévku a nacpat se salátem, klidně může. A nebo ochutnat od každého trochu.

V sobotu oba naše balóny letěly Dawn Patrol - "Východní Hlídku", a tak jsme museli vstávat ve čtyři. Sid měl slíbený let, ale když jsme dorazili na místo, Jeanne odřekla s tím, že jí není dobře a nevezme si na triko pasažéry. Tohle u balónů funguje stejně jako u lezení — samotný sport s sebou nese určitá rizika, která jsou v případě ideálních podmínek minimální. Ovšem vzhledem k tomu, že může jít i o život, je jakékoliv navýšení rizika nerozumné.

A už nám synek míří k nebesům.

Mezitím skoro všichni také odstartovali.

Pomohli jsme Jeanne postavit balón a odstartovat v Dawn Patrol. Létá se ještě za tmy a pokud balóny přitopí tekutým propanem, oranžový plamen nádherně osvítí obálku zevnitř. Tentokrát letělo sedm balónů a protože to měla být show, koordinoval je moderátor z pódia, přičemž se nejeden balonář zapotil — balón hledá různé vrstvy vzduchu a když se na povel roztopí, může se dostat zrovna do proudu nevhodným směrem. Závodů v Renu se mohou zúčastnit jen piloti s určitým počtem odlítaných hodin — a když jsem viděla, jak těžké je vyhovět požadavkům organizátorů a neohrozit ostatní balóny, začala jsem chápat, proč toto omezení existuje. V téhle koncentraci lidí a balónů není prostor na nějaké chyby nebo pokusy.

Robosaurus, ničitel vysloužilých automobilů, pózuje pro obecenstvo.

Lisa na sedadle navigátora C-47 Skytrain.

Jeanne přistála v pořádku, ale nechtěla letět v následném hromadném startu, takže jsme nakonec celou sešlost rozpustili. My jsme stihli snídani v hotelu (a já, poučena krizovým vývojem, hlavně KÁVU). Přes poledne jsme se snažili nacpat děti do postele, ale vzdorovaly statečně. Odpoledne byla u Kris a Lance sešlost balonářů z Hlídky — děti si užily přítomnost tří štěňat labradorů a Lisa se skamarádila s neteří hostitelů. Zjevně by občas potřebovala starší sestru.

V neděli nejenže letěl Hroch v Dawn Patrol, ale i Tomovi se splnilo přání, aby taky doopravdy letěl. Až do téhle doby se dostal jen do přivázaného balónu na leteckém dni. Musím říct, že Tom se vrátil z letu zaražený — asi si nepředstavoval, že to bude tak dlouhé a že poletí tak daleko. Pak ale o tom nadšeně vyprávěl ve škole, takže asi si to užil.

Když nelítají letadla, tak aspoň motorky.

Carol a Tom v kokpitu C-47 Skytrain.

A aby toho létání nebylo málo, na konci září se konal letecký den v Salinas. Loni jsme byli na podzim v Česku a pak jsme nějak Air Show zazdili. Mezitím se Tom přeorientoval z vlaků na letadla, a tak jsme mu chtěli ten cirkus dopřát. Bohužel vláda má jiné představy; v poslední době zkrouhli všechna vojenská veřejná představení — takže nejen že nelítají Blue Angels, ale ani nebyla na ploše žádná vojenská letadla vystavená kromě soukromě vlastněných. Trošku to zachraňovali Kanaďani s pár stroji, ale to bylo tak všechno.

Tom si to ale užil, zná všechna letadla z encyklopedií, takže nás zahrnoval čísly a jmény, viděli jsme obrovského Robosaura, který si pochutnával na starých autech, a pak blázny "létající" na motorkách. Zlatým hřebem byla letka Patriots — náhodou jsme se přinachomýtli k tomu, kdy nacvičovali formace na sucho na startovní ploše. Docela zajímavé, vidět, jak devět chlapů pochoduje v útvaru sem a tam a hraje si na letadýlka. Ovšem vzhledem k tomu, co za psí kusy pak předvádějí ve vzduchu, určitě není taková malá generálka od věci.

Piloti tryskové skupiny Patriots nacvičují své formace pěšky na ploše salinaského letiště před vlastním představením.

Patrioti se předvedli s československými stíhačkami L-39.

Na školní frontě se zatím rozběhly dětem kroužky. Letos už silně pociťuji, že přestože jsou si Tom s Lisou blízko věkem, mají úplně jiné povahy a zájmy. Sporty oba zavrhli, ale Lisa chtěla pokračovat ve výtvarném kroužku a nově jsme ji přihlásili na amatérské divadlo — když už je taková komediantka, tak ať se to využije. Tom chtěl na lego, které mě letos zaskočilo tím, jak rychle se kroužek naplnil. Loni jsem Toma přihlašovala až po první schůzce a bez problémů, letos čtrnáct dní předem zaplněno. Naštěstí pak otevřeli další skupinu. Výsledek ovšem je, že na kroužek chodí hromada dětí a je tam chaos. Když jsem ve škole objevila letáček na Mad Science, neváhala jsem a Toma přihlásila co nejdřív — i tenhle kroužek (kombinace chemie a fyziky) se naplnil neuvěřitelně rychle.

Výsledek ovšem je, že jezdím pořád sem a tam do školy a ze školy. V pondělí a v úterý má kroužky Lisa, takže Toma vyzvedávám po škole, Lisu o hodinu později po kroužkách. Ve středu a ve čtvrtek má kroužky pro změnu Tom a Lisa ne. Navíc návraty v půl páté nám znamenají, že děti stihnou dát si sváču, napsat úkoly a už je večeře a vana. V podstatě můžeme zapomenout na plánování čehokoliv jiného. Ještě že už jsou tak velcí, že je nemusím převážet sem a tam — že můžu jednoho nechat deset minut doma, když jedu pro druhého, ušetří mi to docela dost času a nervů. Od šesté třídy přestoupí na školu, kterou máme za rohem, tak to mi ubude část starostí (i když je mi jasný, že s nástupem puberty budu asi na doby taxikaření vzpomínat ještě se slzou v oku).