Rancho San Antonio.

Děti vyškemraly zase jednou návštěvu kolotočů v Santa Cruz.

Prvních dvanáct dní v srpnu jsme jeli ve volnějším tempu. Zvládli jsme nějaké výlety s Reginou a jejíma klukama, například do Rancho San Antonio. Trošku jsem se obávala, že pro Toma bude v jeho věku procházka s cílem "podívat se slepičky a zvířátka" už poněkud nudná. Zpestřili jsme to zastávkou na hřišti a házením frisbee a piknikem ve stodole, a nakonec i ty slepičky Tom zvládnul, ale největší atrakcí se ukázal být potok.

Cestou zpět jsme my s Reginou přešly po mostě, děti přeskákaly po kamenech a daly se svorně do budování systému hrází a průplavů. Vydržely u toho určitě přes hodinu, a kdyby prudivé matky netrvaly na odchodu domů, jsou tam nejspíš dodnes. Starší kluky naprosto fascinovalo, že za hrází navršenou ze štěrku teče ČISTÁ voda a tak jsem to využila k přednášce o čištění a filtraci vody.

S dětmi jsme za skřípění zubů absolvovali výlet na kolotoče v Santa Cruz. Hrochovi s Tomem se poštěstilo sedět v úplně první řadě na horské dráze a přišli natolik zelení, že snad máme na pár měsíců s touhle taškařicí pokoj. Také nám Boardwalk značně podražil — ty tam jsou doby, kdy se dala jízda na kolotoči nebo dráze pořídit za dolar či dva — teď jsou ceny kolem pěti dolarů, což při čtyřčlenné rodině už znamená značnou díru do rozpočtu během pár minut.

Zkamenělé redwoody jsou skutečně impozantní.

Gejzír nám přišel poněkud předražený.

Podobně nám zdražil gejzír. Vydali jsme se do Calistogy obhlédnout náš místní zkamenělý les, který je význačný velikostí stromů — protože tam jsou zkamenělé odlitky obrovských redwoodů (stromy skutečně nejsou zkamenělé, jen sopečný popel a minerály nahradily rozkládající se dřevo v podstatě buňku po buňce, takže se zachovala struktura stromu). Tady bych chtěla poukázat na velikou nespravedlnost — zatímco Regina se Slávkem za tři čtvrtě roku pobytu v Kalifornii již spatřili celkem tři pumy (z toho jednu právě v Petrified Forest), nám se za třináct (Hrochovi za devatenáct) let nepodařilo spatřit ani jedinou!

Po prohlídce zkamenělin a několikerému ujištění, že OPRAVDU nebudeme nic kupovat v návštěvnickém centru a obchodě se suvenýry, si děti vymínily ještě zastávku na gejzíru. Byli jsme relativně svolní, do Calistogy se jezdí hrozně špatně a tak jsme si říkali, že si zase odbudeme tento zážitek na několik let. Ovšem vstupné čtyřiačtyřicet dolarů je fakt nářez, takže možná naši ubozí potomci viděli gejzír naposledy. Kdyby tam aspoň čepovali pivo nebo poskytovali nějaké požitky pro uondané rodiče!

Dvanáctého srpna nastal skoro rok plánovaný okamžik — přijela moje kamarádka Vicky s rodinou. Když začnu počítat uplynulá léta, vyjde mi, že se známe přes polovinu mého života! Ovšem v posledních dvou pětiletkách to s těmi vzájemnými návštěvami nebylo tak žhavé — přeci jen přes jeden oceán a jeden kontinent se cestuje složitěji (a mnohem dráž) než jen přes pár Evropských pidistátů a jeden průplav. Nicméně i přes čtyřletou absenci, se toho moc nezměnilo, jen děti trošku vytáhly — jedenáctiletý Oliver je na dobré cestě přerůst rodičům přes hlavu.

S anglickou návštěvou ve Feltonu.

Jeskyně v Pinnacles.

Plán návštěvy byl celkem prostý. Sid se bude ve všední dny dostavovat do své kanceláře, zrovna tak jako Holger, který jen vymění anglické sídlo Googlu za místní hnízdo. Já, Vicky a děti budeme mít prázdniny.

První společný výlet do Feltonu měl mírně dramatickou vložku. Děti se vyřítily za atrakcemi, zatímco já s Vicky jsme se šouraly rozvážným tempem. Když k nám přiběhl Oliver, že Tom upadl a odřel se, vcelku jsem nic neřešila. Zvlášť když Tom zjevně po pádu ještě nějakou dobu lítal — vyděsila ho až krev stékající do ponožek. Pomohlo přelepení a umytí, jakmile nebyla odřenina VIDĚT, přestala i bolet, a Tom začal zase lítat.

S výletem do Pinnacles jsme s Vicky trošku váhaly kvůli vedru, ale nakonec jsme usoudily, že v jeskyních to bude v pohodě. V parku bylo (pochopitelně) prázdno, děti na začátku trošku hudrovaly (obzvláště Lisa), ale brzký průchod tunelem morálku mužstva značně posílil a Bear Gulch Caves, které se musí procházet s čelovkami, byly jasný úspěch. Cestou zpět se děti zorganizovaly do útvaru, kterému velel Oliver, Lisa (která jediná není schopná stát v pozoru a navíc držkuje na nadřízeného) byla pasovaná na zdravotníka.

Abychom měli po vedru v Pinnacles trošku změnu, zvolili jsme následující den pobřeží. Kupodivu u moře nebyla obvyklá mlha, ale slunečno, takže děti mohly hodiny skákat po pláži a namáčet se v ledovém Pacifiku. Vlastně se nám je podařilo vytáhnout z moře až příslibem oběda. Naše obědy probíhaly obvykle v systému dětský stůl a dospělácký stůl a musím říct, že potomci si vybírali rozumně a že snad Oliver s Nicholasem svým apetitem týden zasypaných horníků nakazili naše děti.

U oceánu se děti zabaví na libovolně dlouhou dobu.

U Jeffa, výjmečně u jednoho stolu.

V pátek jsme vyslali návštěvu hned ráno napřed přes Sierru, Sid musel ještě do práce a následovali jsme je až odpoledne. Hned výjezd z Údolí byl dramatický a nabrali jsme docela zpoždění. Takové, že jsme se obávali, jestli vůbec budeme stíhat večeři u Jeffa, který zavírá v osm. Jaké bylo naše překvapení, když jsme dorazili na tábořiště asi jen půl hodiny po Vicky — chudáci si odstáli likvidaci převráceného náklaďáku v dálniční pasti (výjezd v nedohlednu, takže prostě stáli). Večeře a pivo u Jeffa ale pozvedly náladu a děti na tábořišti pak opětovně předvedly, že kombinace juniorů a lesa a potůčku je zcela dostačující na poskytnutí zábavy.

V sobotu jsme pomalu probírali a exhumovali, a protože bylo třeba oslavit Oliverovy jedenácté narozeniny, provedli jsme to důstojně brunchem v Hays Street Cafe. Děti samozřejmě odmítly sedět s nudnými dospělými, i když Nico měl uši našpicované, aby mu neuteklo něco z tajné konverzace ohledně našeho daru pro Olivera. Přišlo nám totiž rozumné zkonzultovat naše nápady s rodiči dotyčného mladého muže — abychom nezpůsobili nějaký rodinný rozvrat a také abychom Oliverovi nedali něco, co už má, nebo o co nestojí. Přeci jen je více než rok starší než Tom, nastupuje na druhý stupeň školy a prostě už není malý kluk.

Na východě se to mračí, ale nepršelo.

Byla nás pěkná řádka.

Nevím, jestli se nám podařilo konverzaci zcela utajit, ale Nico zjevně nic neprokecnul. Možná proto, že po jídle jsme se přesunuli na Leavitt Meadows a příští tři hodiny měli o zábavu postaráno vyjížďkou k Secret Lake. Holger seděl na koni naposledy někdy ve třech letech (na poníkovi na pouti či kde), kluci měli nějaké jezdecké tábory, ovšem v anglickém sedle. Vicky jezdívala intenzivně v dobách, kdy jsme byli mladí a krásní — teď už jsme jen krásní, naštěstí se ježdění na koni nedá zapomenout — a zjevně si toho byl vědom i její kůň, který šlapal jak hodinky.

Já jsem si užívala většinu jízdy v závěsu, Jenna má tendenci některé koně prudit a popohánět, vzadu jsme spokojeně loudaly za oblaky prachu a ještě jsem mohla fotit celou výpravu. Tom dostal Sida (koně), který ovšem trošku stávkoval. Lisin strakatý Bill byl to nejlepší, co ji mohlo potkat — po adrenalinovém zážitku s Coconutem se ocitla pro změnu na koni, který nedělal žádné koniny — poslední, co bychom mohli potřebovat je, aby se Lisa začala bát.

V horách za jezerem, u Bodie, hoří.

Měli jsme štěstí na sdílnou rangerku.

Koně nám zabraly celé odpoledne, takže večer zbývalo jen opéct buřty, vypít nějaké to pivo a pozorovat čelovky míhající se po lese. Omladina si zcela samostatně uspořádala jakousi noční hru, čímž došlo k vylítání dětí bez toho, že by se rodiče museli nějak fyzicky angažovat. Tenhle předpubertální věk má spoustu výhod.

V neděli jsme vzali návštěvu k Mono Lake. Na druhé straně jezera, směrem na Bodie, bylo vidět silný sloupec dýmu. Docela jsme se obávali o osud dřevěného skanzenu, ale zdá se, že to nakonec dobře dopadlo. U jezera jsme měli štěstí na rangerku, která nám poskytla výklad a lovila v jezeře místní speciální krevetky, ukazovala nám larvy much, ze kterých si indiáni vyráběli masox, hledala s námi zvláštní ptáky, a nakonec nás dovedla k horkému prameni, co bublá na kraji jezera. Tahle návštěva nakonec byla poučná i pro nás, přestože jsme tohle zvláštní jezero viděli už mockrát.

Děti kategoricky zavrhly nápad jít se podívat ještě na krátery u Mono a tvrdě prosazovaly koupání v pramenech. Uznávám, že přírodní horké prameny jsou určitě lákavější než geologická lekce a navíc je to něco, co v Anglii nemají. My se pramenům na Buckeye takhle v letní sezóně vyhýbáme kvůli davům; doufali jsme, že v neděli odpoledne už to bude snesitelnější. A měli jsme štěstí, od pramenů zrovna odcházela početná skupina. V řece je takhle na konci léta už méně vody, takže hladina nedosahuje až k bazénkům a tyto jsou krásně horké.

Horké prameny na Buckeye.

Lawrence Hall of Science v Berkeley.

Myslím, že koupel nám přišla všem vhod. Vzhledem k víkendu, odpoledním hodinám a přítomnosti spousty lidí, jsme zůstali v plavkách, takže jsme se i fotili. Když už jsme byli dostatečně rozpaření a rozmočení, nezbývalo, než se vydrápat zpět do kopce a vydat se na cestu zpět.

V úterý jsem naložila Vicky a všechny děti a vydali jsme do Lawrence Hall of Science v Berkeley. Naše děti muzea milují a toto je velmi interaktivní, takže jsme tam bez problémů strávili tři hodiny. Tom tam našel legová autíčka s motory a Lisa ševcovský verpánek a všeliké papíry a ozdoby, takže se věnovala návrhu bot. To samozřejmě kromě všech ostatních atrakcí. Vicky a kluky si tam v poledne vyzvedla Donna, další z mých anglických kamarádek, kterou jsem patnáct let neviděla. Škoda, že bydlí tak daleko — ono to tedy na míle tak daleko není, ale tímto směrem jsou šílené zácpy na denním pořádku a tak své kamarádky z těchto končin vídám velmi zřídka.

Vicky s rodinou přespala u Donny a ve středu, zatímco naše děti nastupovaly do školy, odjeli tábořit na Big Sur. Kluci mají prázdniny pětitýdenní v srpnu, takže jim zbývalo ještě pár dní v Kalifornii a pak celý týden na aklimatizaci v Anglii.

Když se v Berkeley zvedne mlha, mají tam náramnou vyhlídku.

Naše děti se do školy docela těšily; ono jedenáct týdnů prázdnin je přeci jen docela dlouhá doba. Rodinná ponorka byla v plném proudu, i když teda zmírněná přítomností Olivera a Nicolase. Tak jako před čtyřmi lety, zapadla Vicky s rodinou do našeho domečku bez problémů a část z toho je určitě tím, jak bezproblémoví kluci jsou. Žádné ofrňování nad jídlem, žádné odmlouvání. Oliver je "vědecký" typ, s kterým Tom mohl důstojně probírat technické záležitosti, zatímco Nico je víc na to lítání. Ani jeden z kluků nedbal na Lisiny ženské triky, což byla pro Lisu nová zkušenost. A určitě jí velmi prospělo, že narazila zase na někoho, kdo nedbá toho, že je roztomilá blondýnka, ale na druhou stranu ji neignoruje. Kluci se tak nenechali zlákat k holčičím hrám, ale Lisa byla vždy vítaným společníkem k baseballovému tréninku, nebo blbnutí v bazénu.

Ukolébáni hladkým průběhem návštěvy jsme nakonec dostali jemné upozornění při odjezdu. Když jsme se už loučili u dveří, začaly děti plánovat, že když se uvidí za čtyři roky, tak budou o čtyři roky starší a Nico spokojeně konstatoval, že to už Lise bude dvanáct a bude hezká. Představa čtyř teenagerů ve věku dvanáct, třináct, čtrnáct a patnáct let ve mě vzbuzuje pocity lehkého znepokojení.