Eichorn Pinnacle je ta jehla na přední straně kuželu Cathedral Peaku.

Granite Basin byl úplně opuštěný.

Od té doby, co děti nechodí do školy, tak vůbec nemám čas se "flákat" u počítače, takže stěží stíhám alespoň doplňovat galerie. Nicméně za prvních osm týdnů prázdnin jsme toho stihli tolik, že by byla škoda nezaznamenat alespoň zásadní události.

První týden prázdnin jsme dětem zaplatili příměstský tábor — Tom chodil na lego a Lisa na gymnastiku. Kouzlo celé akce spočívalo v tom, že jsme oba potomky vysadili ve stejnou dobu na stejném místě, odkud si je rozebrali vedoucí — a na stejném místě ve stejnou dobu jsme je zase vyzvedávali. Trošku horší bylo časování v návaznosti hned na školu — bývalo by asi bylo lepší mít týden na relax a odpočinek, než rovnou pokračovat v zápřahu se vstáváním a režimem. Celková únava byla nejspíš příčinou toho, že nám Lisa o víkendu začala polehávat a stěžovat si na bolest ucha.

U Garryho děti začínají základní péčí o koně.

Pak teprve mohou jezdit.

Nicméně v pondělí druhého týdne prázdnin Lisa ještě statečně tvrdila, že jí nic není — měla slíbeno, že může konečně začít se mnou trénovat na koních u Garryho. V okamžiku, kdy měla tento bod programu za sebou, odhodila hrdinství, takže jsme skončili u doktora s diagnózou zánětu středního ucha. Tom chytil od Lisy rýmu a hnusný kašel, naštěstí se mu to do uší nedostalo. Nicméně i tak jsme tento týden strávili více méně doma, odpočíváním a domácí léčbou.

Na víkend jsme měli naplánovaný výlet do Yosemit s Vendulou a Pavlem — s tím, že v nějaké fázi já s Pavlem půjdu lézt a zbytek výpravy půjde někam na výšlap. Ovšem s Lisinými antibiotiky a Tomovým hnusným kašlem to nakonec dopadlo tak, že jsem jela dělat Vendule a Pavlovi třetího a nechala Sida doma s marodama. Na sobotu jsme vymysleli, že vyrazíme k Eichorn Pinnacle, odkud Vendula bude pokračovat ke Cathedral Lakes a my s Pavlem vylezeme Pinnacle. Když jsme se konečně doškrábali k nástupu, visel v něm naprosto nemožný chlap a pod ním se chystala další dvojka. Usoudili jsme, že holt hoďku počkáme a že to pořád ještě stíháme (lezení má být řádově na čtyři hodiny, plus pak něco na sestup, plus cca hodina, než se člověk dostane zpět k autu). Chlap tam ovšem ještě po další hodině stále visel a nejevil velké známky pokroku. Mezitím se pod skálu dostavilo dalších několik lidí, včetně našeho lezeckého parťáka Michala — všichni zjevně se stejně mylnou představou, jakou jsme měli my — že když je k tomu tak příšerný přístup, bude cesta prázdná. Michal a nově příchozí postupně vzdávali a nakonec jsme vzdali i my. Fakt doufám, že lezení zase vyjde z módy, tohle je děs běs — nakonec jsme si ten den vůbec nezalezli.

Babí vzala Lisu do Rancha podívat se na zvířátka.

I u Pacifiku bylo vedro.

Na neděli jsme se připravili lépe — Pavel našel v průvodci Granite Basin hluboko za Mono Lake, kde nakonec skutečně NIKDO NEBYL. Lezení nádherné, akorát šíleně foukalo, takže na třetí dýlce to už s člověkem pěkně lomcovalo a byla děsná kosa. Nicméně ten klid za to fakt stál. Plus je to opravdu nádherné místo.

S třetím týdnem konečně nastal dlouho očekávaný den a přijela babička. Bohužel zrovna na termín její návštěvy připadla letní vlna veder, což nám trošku zamíchalo plány. Myslela jsem, že budu babičku s dětmi vysazovat v místech jako zoologických zahradách a parcích. Místo toho jsme museli hledat klimatizované prostory (muzeum, knihovnu) a nebo odjet do chladnějšího podnebí k moři. Babička teda zvládla s Lisou jedno dopoledne asi dvě hodiny v Rancho San Antonio, zatímco já byla s Tomem u zubaře, ale myslím, že na konci byly docela vařené.

O víkendu jsme jeli do Feltonu a pak do Capitoly, kde naši kamarádi Janna a Alex slavili výročí. V moři jsme viděli delfíny a i tady, pod vlivem studeného Kalifornského proudu od Aljašky, bylo docela vedro, takže děti se mohly ráchat. Jeden den jsme museli věnovat také nákupu pračky; naše jedenáct let stará pomocnice se totálně rozložila v kloubech, a tak jsme usoudili, že nová pračka bude levnější a účinnější řešení, než složitá oprava (má cenu zdůrazňovat skutečnost, že pračka odešla v momentě, kdy přijela babička a zvýšil se počet členů domácnosti, povlečení, ručníků atd.?).

Nástup k instruktáži.

Lisa a mula Bow.

Čtvrtý týden obsahoval Den Nezávislosti, který tento rok připadl na čtvrtek. Snažili jsme se nalákat nějaké kamarády na výlet, ale postupně všichni odpadali. Jedinou věrnou nám zůstala Rumiko s Brycem. Dali jsme si s nimi sraz ve 50's Roadhouse na Knights Ferry, ale tam měli zavřeno, takže jsme telefonicky posunovali sraz k první další otevřené hospodě — tou se ukázal býti Homeplace v Sonoře. Dál jsme pokračovali společně až k Leavitt Meadows, kde jsme v zatáčce nad pack station postavili stany. Rumiko měla stan půjčený od Martina, který jsme nikdo neznali, takže se nám postaral o zábavu na docela dlouhou dobu — než jsme zjistili, kam patří všechny ty tyčky, a ujistili se, že Mates skutečně ke stanu nepřibalil kolíky, a vyřešili kolíkový problém několika šutry, byl čas na večeři u Jeffa. Servírka rovnou pravila, proč neposadíme děti k samostatnému stolu, ať máme klid, a následně velmi zodpovědně a vážně řešila s potomky jejich přání a objednávky. A děti se na oplátku chovaly velmi dospěle a uvážlivě. Zajímavé, jak se tyhle situace odvíjejí ve spirále — pokud dětem poskytnete možnost volby a zodpovědnost za tuto volbu, zachovají se ony skutečně zodpovědně.

Kluci na koních. (foto babí)

Pokračujeme v koňském programu - na rodeu.

Z Mountain View BBQ jsme uháněli do Bridgeportu na ohňostroj, který byl moc pěkný i přes pár škytnutí, kdy rachejtle zjevně nefungovaly tak, jak bylo plánováno.

Noc proběhla překvapivě hladce — trošku jsme se obávali, že pokud necháme všechny tři lumpy v jednom stanu bez dospěláckého dozoru, budou do noci zlobit a blbnout, ale v době návratu z ohňostroje (cca půl jedenácté) byli všichni tak vláční, že zapadli bez problémů. (Ano, výhrůžka, že v případě nevhodného chování dojde ke stěhování do příslušných rodičovských stanů, určitě také pomohla).

Dámská jízda - chytání telete do lasa.

Bronco

Na pátek měly děti a Rumiko zamluvené koně na pack station. Vzhledem k tomu, že Rumiko ani Bryce v životě na koni neseděli, jednalo se jen o hodinovou vyjížďku. My s Hrochem a babičkou jsme se neúčastnili (louku máme objetou mockrát), ale dětem se to líbilo. Následoval brunch (snídaňooběd) v Hays Street Cafe — tam už jsme rovnou žádali o dva stoly. Zkrátka se nám separace dětí osvědčila, ať už v hospodách, nebo ve stanu.

Mysleli jsme, že od vedra unikneme k Virginia Lakes, ale trošku jsme přestřelili. V deseti tisících stopách bylo ve větru skoro až chladno a děti u jezera pěkně kvičely, že voda je moc studená. Při návratu na tábořiště se nám pak naskytl nečekaný pohled na žlutý stan odkutálený do křoví — holt přeci jen by se ty kolíčky hodily. Naštěstí jen foukalo a mračilo se, do stanu nijak nenapršelo. Večeři jsme vyřešili opečenými buřty.

Virgina Lakes.

Večeře.

Cestou domů jsme se stavili na Kennedy Meadows, chtěli jsme si tam udělat menší výšlap, ale bylo takové vedro, že nakonec touha po plazení se do kopce přešla i naši babičku. Děti se chvíli ráchaly v řece a nakonec jsme se občerstvili v místní hospodě — děti a babička dostaly zmrzlinu, my s Hrochem po pívu.

Pátý týden dětem začal dvoutýdenní plavecký kurs, odjela babička, a jí v patách dorazili malíři. Lisin mrňavý pokojíček byl dosud ještě studenější a tmavší díky příšerné žlutošedé barvě, kterou jsme zdědili po předchozích majitelích domu. Chtěli jsme nějaký lepší odstín, ale hlavně, když jsme vystěhovávali pokojíčky, bylo potřeba sundat tzv. popcorn ceilings. Struktura malých kuliček vypadá ohavně a snižuje stropy, je navíc výborným lapačem prachu a pavučin — a kromě toho se v ní často nachází azbest. Malíři tedy strávili tři dny v maskách a my byli odkázáni na pobyt v kuchyni, pracovně nebo naší ložnici. Děti jsme na jednu noc upíchli k Rumiko, další noc strávily v naší posteli se mnou (a Hroch na gauči v obýváku), třetí noc už Lisa měla svůj pokojíček zprovozněný (a vyvětraný), a na gauči v obýváku spal Tom.

Kennedy Meadows.

Pro Lisu byla mladší sestřička příjemnou změnou.

První polovinu šestého týdne jsme strávili stěhováním věcí zpět do pokojíčků. Respektive NESTĚHOVÁNÍM věcí zpět — rozhodla jsem se provést velké třídění a vyhazovaní, aby se do pokojíčků znovu nevrátily rozbité hračky (vyhodit), knížky pro batolata (věnovat YMCE), malé oblečení (rozdat kamarádům) a podobně. Druhou polovinu týdne jsme věnovali našim kamarádům z Východního pobřeží. To, že si Tom bude rozumět se stejně starým Kevinem, jsem vcelku očekávala. Překvapila mě nakonec Lisa, která si šíleně vyhrála s pětiletou Sadie — po zkušenostech se starším bratrem ji mladší holčička naprosto fascinovala. S návštěvou jsme absolvovali výpravu do redwoodů do Feltonu, Technické muzeum v San Jose, přírodní rezervaci Point Lobos a akvárium v Monterey.

Sedmý týden jsme KONEČNĚ neměli nic plánovaného. Kdyby to nenásledovalo po šesti hektických týdnech plných událostí (příjemných i těch méně příjemných), asi by to byla dokonce nuda. Takhle jsme si užili čtyři dny lenošení — dokonce i Garry odvolal pondělní trénink kvůli astmatickému záchvatu. Akorát ve středu už bylo flákání se dost, a tak jsem ukecala Reginu, že vezmeme všechny děti do Feltonu. Ve čtvrtek jsem mírně nakupovala a předbalovala a v pátek jsme po obědě vyzvedli Hrocha a zkusili projet do Truckee, na balonářský slet u Prosser Lake.

Spící vydry v akváriu.

Návštěva pod vodopádem.

Naši dřívější piloti, Jeanne a Tom, se odstěhovali do Jižní Dakoty, takže jsme se nechali adoptovat od Jennifer a Mika — a jejich skupiny přátel a známých. Dobrých lidí není nikdy dost, a pokud jsou tito dobří lidé nadšeni hubatou osmiletou blondýnou a jsou ochotni ji zaměstnat u vaření kolektivních jídel, případně hrát Bocci se skoropubertálním perfekcionistou, je to nečekaný bonus. Jediní další mladší účastníci zájezdu — čtyři Gabovi kluci — jsou na druhé hranici puberty než Tom, ale i ti projevili nečekanou trpělivost se snahou našich dětí následovat jejich zářných příkladů. My jsme holt museli zvládnout to, že naši potomci takto objevili vzrušující možnosti jízdy na korbě pikapu a podobné legrácky.

A protože se s balóny dá lítat jen ráno, zamluvila jsem nám na sobotní odpoledne vyjížďku na koních. Přišlo mi jako dobrý nápad, prozkoumat novou oblast ze sedla. Trošku horší byl nápad zamluvit to po internetu. Za ta léta bych mohla vědět, že je lepší si stáje nejdřív obhlídnout a prozkoumat. Když jsme přijížděli k Piping Rock Horses, vypadalo to, že jsme na špatném místě. Zrovna probíhala jakási soutěž, co zahrnuje především správně nablýskané holinky a přílbičky se směšnou bambulí — westernové koně a sedla a kovbojové nikde v dohledu. Teprve když jsme objeli celý soutěžní cirkus, našli jsme za stodolou uvázané čtyři koně, co vypadali, jako že se na nich dá vyjet do lesa. Od koní jsme dobloudili do kanceláře, kde osobka za kasou přiznala, že je ochotná si od nás převzít peníze a sehnat průvodce.

Balonářský sraz.

Rubik přistává.

Mírný zmatek nastal s Hrochem — přestože jsem v emailu upozorňovala na hroší váhu drahého chotě, tato informace nedospěla ke kovbojům a měli osedlaného úplně normálního koně, který by pod Hrochem nejspíš trpěl. Takže muselo dojít k výměně oře. Lisa zatím otlapkávala nádherného Coconuta a já obhlížela nenápadnou Fanny. Moje zkušenosti s nenápadným kobylami (Foxy, Jenna) mi velely míti se na pozoru. Asi mi měly taky velet mít se na pozoru před nápadně krásnými mužskými (Coconut), ale když místní tvrdili, že tenhle flekatý koník je jejich dětský kůň, věřila jsem tomu.

První půlka vyjížďky probíhala vcelku v pohodě. Fanny tedy zjevně trpí obsesivně-kompulzivní poruchou typickou pro tyhle kobyly — vzhledem k tomu, že ji používají na shánění krav, měla tendenci udržovat i naše malé stádečko pod kontrolou a citýrovat ostatní koně, popohánět je a udržovat kázeň. Což se zase nelíbilo jim, zvláště Coconutovi, takže v jednu chvíli u brodu jsem musela Fanny držet, když si s ním chtěla jít něco vyříkat osobně. Na druhou stranu — na rozdíl od Foxy byla Fanny ochotná mě přeci jen poslouchat, takže se s ní dalo vyjít.

Brod.

Lisa a Coconut.

Cestou do kopečka jsme se ocitli za Sidovým Cashem a jak tak koukám, vypadá divně. I sesedli jsme na kopečku ze sedel a nechali průvodkyni konstatovat, že skutečně Cashe opouštějí podkovy. Že sice nekulhá a nezdá se, že by ho něco bolelo, ale v pořádku to není. Začali jsme se tedy vracet, vcelku v pohodě, až do brodu. Tam se Coconut rozhodl, že se nebude brodit, a po vzoru Šemíka se přenesl přes třímetrovou říčku plavným skokem a uháněl k Neumětelům. Lisa vřeštěla, já nevěděla, jestli mít napřed infarkt nebo držet hysterickou Fanny (taková nekázeň v JEJÍM stádě!), a celkově to bylo pár vteřin, kdy jsem zestárla o několik let.

Naštěstí se Lisa udržela při skoku i následném trysku. Naštěstí se po počátečním šoku vzpamatovala natolik, aby se pokusila koně zastavit. Naštěstí se nikdo z dalších koní k závodu nepřidal a nestrhl davové šílenství reflexního úprku. Naštěstí se Coconut uklidnil a nechal se zastavit a počkal na nás ostatní, ale po zbytek cesty byl relativně nervózní. Možná kvůli Lise, která byla sama vyděšená, možná proto, že vlastně sám netušil, co se stalo — to, že podlehl své koňské nátuře a raději skočil, než aby se potácel v neznámé řece, nebyla jeho chyba. Spíš mi přišlo, že tyhle vyjížďky jsou u Piping Rock Horses jen takovou postranní činností a koně nejsou tak striktně trénovaní na terén jako na rančích, které se věnují výhradně turistice. Ne, že by bylo nepříjemné mít pod sedlem koně s osobností a ne nějakou utrápenou chudinku, co rezignovaně zapíchne čumák do zadku koně před sebou a odšlape si svůj denní příděl kilometrů — ale tohle přeci jen bylo trochu příliš vzrušující i pro mě.

Balonářská snídaně.

Lisa oslavila osm let.

Osmý týden slavila Lisa narozeniny. Na pondělek připadl i další trénink u Garryho, takže tím se splnilo Lisino přání jezdit na narozeniny na koni. Asi trošku menší radost měla, když jsem s Garrym domluvila, že se bude procvičovat nouzové zastavení koně. Jako každé extrémní opatření, má i toto své mouchy, ale po víkendových zkušenostech jsem usoudila, že by to děti mohly mít v zásobě pro případ, že by se při vyjížďkách strhl fakt nějaký průšvih. A dále jsem chtěla, aby Garry vzal koně na lonž a nechal děti vyzkoušet, jak vypadá cval. Opět je mi jasné, že cval na jízdárně, na lonži, na ukázněném koni, je něco jiného, než zběsilý úprk v terénu — ale lepší nápad prostě nemám.

V pondělí večer jsme oslavili narozeniny doma, na středu pak měla Lisa pozvané kamarády. A vzhledem k tomu, že jsem zvala spřátelené rodiny, nabrala oslava nečekaných obrátek — oproti plánovaným zhruba dvěma hodinám v bazénu se celá záležitost protáhla asi na šest hodin dětského i dospěláckého veselí. A díky hojné účasti plnoletých rodičů nám málem došlo pivo!

Lisinou oslavou jsme se překulili do srpna a potažmo posledních tří týdnů prázdnin — ale o tom až příště.