Ráno jsme se honem navlíkali do péřovek.

Naše děti nikdy nebyly v Bodie.

Na poslední květnové pondělí připadá Memorial Day, což je neoficiálně první den letní sezóny — alespoň spousta resortů a atrakcí otevírá, nebo prodlužuje hodiny. Také je to víkend, kdy se většina lidí odhodlá poprvé vyrazit někam ven, někteří dokonce i tábořit. Loni jsme nakonec zůstávali doma, respektive tábořili usedle jednu noc v blízkých Pinnacles, protože na horách padal sníh. Letos vypadala předpověď příznivěji, takže jsme zamluvili koně na Leavitt Meadows a v sobotu vyrazili směrem na východ.

Cestou jsme probírali možná tábořiště. Náš oblíbený Cottonwood se nachází v devíti tisících stopách a přeci jen ta předpověď nebyla až tak dobrá — spát pod stanem v mrazech se nám nechtělo. Zvažovali jsme Buckeye, které je níž a jsou tam k dispozici horké prameny — ovšem to je zase docela daleko od Leavitt Meadows i od Walkeru — a nejspíš tam budou davy. A jak jsme tak mudrovali a jeli dolů ze Sonora Pass, objevila se před námi v zatáčce nad Leavitt Meadows prašná odbočka. Zkusili jsme ji a objevili krásné tábořiště — blíž u silnice, než je náš obvyklý Cottonwood, ale zato liduprosté a pět minut od pack station. Trošku jsme proběhli okolí, našli potok a skalky, postavili stan a sjeli na Leavitt Meadows.

Lékárna v Bodie.

Na schodech.

Osazenstvo pack station se moc nemění; první z chalupy vylezl Mike, posléze se objevil i Craig a většina známých kovbojů. Akorát někteří koně odcházejí. Přes zimu zemřela Lisina oblíbená Large Marge, což se Mike ostýchal Lise říct, takže mlžil s tím, že je na pastvině. No, budu to muset dcerce objasnit, Large Marge byla koňská babička (třicet let je na koně docela dost) a holt i smrt je součástí života.

Domluvili jsme se, že v pondělí ráno přijdeme co nejdříve, a odjeli jsme na další přátelskou návštěvu, do Walkeru na Jeffovo barbeque. Než jsme se dostali zpět na tábořiště, už docela studeně foukalo, takže jsme do stanu vzali extra spacáky, aby byly děti pod dvojitou vrstvou. Nakonec nebyla taková zima, jak rosničkáři vyhrožovali, i když ráno jsme byli hrozně rádi, že máme péřovky.

A když už jsme byli v tom objíždění známých míst, nemohli jsme minout snídani v Hays Street Cafe v Bridgeportu. Lívance a tousty s ovocem a šlehačkou určitě nesplňují dietní požadavky, ale jsou tak strašně dobrý, že se nedá odolat — zvlášť takhle ve svátek.

Obývák v Bodie.

Obchod.

Naše děti asi nikdy nebyly v Bodie, zlatokopeckém městečku opuštěném ve třicátých letech minulého století. V Bodie zůstal zakonzervovaný dávno minulý způsob života. V domech jsou zaprášené tapety, občas někde visí zapomenutý kus oblečení, nádobí. Lidé zkrátka odjeli jen s tím, co pobrali. Toma zajímaly důlní stroje a technické památky, Lisa si užila předčítání z průvodce. Bodie má pověst místa s šíleným počasím — a tu také naplnilo. Chvilkami jsme se choulili do péřovek a chvilkami zase zuřivě vysvlíkali do triček — podle toho, jestli zrovna pálilo pouštní slunce nebo fouknul vítr z hor.

Postupně se tu zahušťovaly davy turistů — a upřímně, on se dá shlédnout jen konečný počet opuštěných domácností a podniků, než to člověka začne deprimovat a unavovat. Změnili jsme tedy scenérii za pobřeží Mono Lake. Udělali jsme si obědvací piknik, a děti se pak rozběhly na hřiště a odmítly ho opustit a jít se podívat k tufám. Asi na ně bylo těch informačních cedulí za jeden den moc — takže jsme je nechali na houpačkách a šli s Hrochem na dvacetiminutovou procházku sami. Odpoledne jsme se ještě trošku prošli na kopci nad Walkerem — je tam starý zlatý důl — a následovala (pro změnu) večeře u Jeffa.

Děti na hřišti u Mono Lake.

Na kopci nad Walkerem.

Po poměrně lenivé neděli nás čekalo akčnější ráno: měli jsme na půl desátou domluvené koně na Leavitt. Díky tomu, že jsme kempovali kousíček nad pack station, mohli jsme se ráno chvíli povalovat ve spacákách, než sluníčko trošku rozežene noční kosu, ale i tak to bylo na péřovky. Ty jsme si nechali i na koně, dokonce jsme se dovybavili rukavicemi. Konec května v dvou a půl tisících metrech znamená proměnlivé jarní počasí.

Já jsem dostala Jennu; rychle jsme se domluvily, kdo tomu tady bude velet (já) a že pokud tomu budu velet, tak zase nebudu na oplátku zbytečně prudit — a jízda proběhla v klidu (Jenna je typická kobyla, která má pocit, že musí mít všechno pod kontrolou a všemu velet, takže by ráda rozhodovala za jezdce i ostatní koně a muly na stezce).

Jeli jsme okruh na Secret Lake, celkem nám to zabralo víc, než plánované dvě hodiny, a myslím, že to bylo tak akorát, že toho děti měly plné zuby. Upřímně — jak teď méně jezdím, tak mě taky bolely nohy, takže tohle bohatě stačilo. Navíc jak je v Sierře obvyklé, začalo se po jedenácté zatahovat a nám zbývalo ještě sbalit tábořiště.

Stihli jsme to akorát s prvními kapkami a vyjížděli jsme už v přeháňkách, které se v průsmyku změnily ve sněhové. Naštěstí bylo pořád pár stupňů nad nulou, takže se sníh nedržel a my nemuseli nasazovat řetězy na autobus a šťastně jsme projeli na druhou stranu hor.

Do řeky.

Kolem Leavitt Meadows.

Dětem zbývaly poslední dva týdny školy a musím říct, že už jsme všichni odpočítávali dny do konce. Z nějakého důvodu škola nechala na konec všechny možné akce, takže panoval totální zmatek — jako kdo vymyslel, že havajský den připadne na stejné datum jako sportovní dopoledne, to nechápu — na jednu stranu tedy přišly holčičky v havajských sukýnkách, na druhou stranu se od nich očekávaly sportovní výkony. Nemluvě o tom, že sportovní dopoledne bylo během pár dní následováno olympijským dnem (pro změnu sportovním, že). Do toho nějaké párty, oslava Lisiných narozenin ve škole a já měla pocit totálního štvance — děti mi neustále nosily dopisy a přípisy ze školy, že mají mít to či ono, a já se v tom nezvládala orientovat.

Nicméně pátek sedmého června se nakonec dostavil, já si vyzvedla děti ze zkráceného vyučování v poledne, doma jsme se mírně vzpamatovali a vyrazili s kamarády na Castle Rock. Tom má tři hlavní kamarády, Bryce, Nicolase a Raphaela, kteří mají skvělé maminky Rumiko, Taru a Iris (a Raphael má mladšího bratra Joachima), ochotné a schopné oslavit konec školního roku lezením.

Já jsem na Castle Rock táhla velký batoh s lezením — lano, expresky, nějaké smyce, sedáky a boty, takže moje děti vyfasovaly baťůžek se svačinou a vodou. Ostatní děti se o nošení našeho svačinového baťůžku pohádaly, takže jsme pak museli zavést přísný systém střídání (vždycky si vzpomenu na Toma Sawyera a natírání plotu).

V průsmyku sněží.

Lezení na oslavu konce školy.

Hodila jsem lano z vršku California Ridge a následně na tuto cestu věšela postupně všechny děti a maminky. Pro děti bylo lezení asi druhořadou záležitostí, většinu času trávily kolektivním lítáním po lese, čímž opět potvrdily mojí teorii o tom, že dětem není třeba hřišť a hraček, stačí trošku volnosti. A rodiče schopné jim tuto volnost poskytnout a nepadnout hrůzou k zemi při slovech "Mamiii, koukej, jak jsem vysoko!" (když se děti rozhodly fandit lezcům z vršku skály, od slanění), případně na sdělení "Kdo chcete vidět hada, pojďte za mnou." reagovat klidným dotazem "Má ten had chřestítko?" (neměl, Tom našel California Mountain Snake, který je výrazně pruhovaný, ale nejedovatý).

Ze skal jsme sjeli zpět do civilizovaného Údolí a vzali to rovnou na večeři do vietnamské restaurace. Tam jsme zavedli další novotu — a to dětský a dospělácký stůl. Podmínkou k hraní si na samostatnost je samozřejmě slušné chování a přiměřené stolovací schopnosti. Výsledkem je relativně slušná iluze dospěláckého výletu do restaurace BEZ dětí.

Pokud poslední den školy má být předzvěstí prázdnin, mohly by tyto být poměrně snesitelné.