Foxy - neřízená střela s mentalitou tříletého dítěte.

Po hutném výletě jsme plánovali jen lenošit a vzpamatovávat se. Mně se ovšem ozvala majitelka Foxy, zda se nechci přijít podívat. Foxy jsem musela opustit na podzim, když jsem začala chodit do práce a bylo jasné, že nebudu mít čas na to, abych si zjednávala pořádek ještě s dominantní kobylou. Nicméně podívat jsem se šla ráda a potěšilo mě, že Foxy vypadá stále náramně, překypuje zdravím a energií. Ovšem zároveň jsem si ujasnila, že v mém životě (zatím) není místo pro neřízenou střelu s mentalitou vzpurného tříletého dítěte — na to mám dvě děti a Hrocha.

Následující týden jsme měli pozvanou návštěvu. Asi před rokem jsem narazila v internetové diskuzi na Tomáše — neviděla jsem ho nějakých sedmnáct let, kdysi jsme spolu trochu lezli, ale tenkrát vzdálenost přes půl republiky a neexistence mobilů a emailů způsobily, že jsme se ztratili z dohledu. Ztracenost mezitím narostla o půl zeměkoule — až tedy do toho momentu před rokem a kousek. Když pak Tomáš napsal, že jede s manželkou a známými na poznávací výlet ze San Francisca do Denveru, pozvala jsem je "na kafe". Samozřejmě, že tyhle situace jsou vždycky sázka do loterie — člověk netuší, co se z protistrany vyklube a jestli to bude fungovat nebo ne.

Návštěva musela na Borel Hill obdivovat berušky.

Nakonec jsme se dohodli, že Tomáše, Šárku a Žanetu (její manžel nakonec přijet nemohl z pracovních důvodů), vyzvednu na letišti, přespí u nás, a pak se uvidí. Tomáše jsem na letišti dokonce poznala; někteří lidé se nemění. Výpravu jsem zavlekla na Borel Hill — částečně z důvodů zeměpisně poznávacích, ale také mírně sobeckých — organismus vyšokovaný časovou změnou je třeba vystavit sluníčku a UNAVIT, aby v noci spal a neštrachal nám po domečku. K mému překvapení se vůbec nebránili a naopak jsme ještě zařadili Castle Rock. Pak už byl čas na vietnamskou večeři — z mojí čerstvé zkušenosti je po mizerném letadlovém jídle nudličková polívka nejlepší.

Ve čtvrtek jsem návštěvu odvlekla hned zrána na Point Lobos, oběhli jsme, co se dalo, viděli vydry a velrybářské muzeum a pak už jsem musela uhánět do školy pro děti — cestou jsem výpravu odložila v San Juanu s tím, že misii a slavný zlom San Andreas zvládnou samostatně. Naložila jsem děti a jeli jsme zpět do San Juanu výletníky vyzvednout. Jednu chvíli to vypadalo docela kriticky — dálnice se najednou zastavila, a to tak, že totálně — žádné poskakování a doufání, že to bude lepší. Naštěstí se kousek před námi nacházela nájezdová rampa — takže jsem příkopem dojela k rampě a odcouvala rampou v protisměru (tak jako desítky dalších aut) na státní silnici a po ní dobloudila do San Juanu.

Tomáš a Šárka na Point Lobos.

Z důvodů časové tísně jsem Žanetě v Monterey odepřela maják. Abych si napravila reputaci zdatného průvodce (a abychom se vyhnuli zmatku na stále ucpané dálnici), udělali jsme si zajížďku do Santa Cruz. Místní maják je asi méně zajímavý než ten odepřený, ale zase jsme mohli pozorovat surfaře klepající kosu v neoprénu.

A vzhledem k tomu, že návštěva viděla kalifornské pobřeží, misii, sanandreaský zlom a maják, doklepli jsme naučnou rychlotúru v redwoodovém parku ve Feltonu. Děti se ovšem chtěly ráchat, takže jsem hosty jen zavedla na okružní cestu skrz stromky a šla hlídat potomky k řece.

Nezdálo se to, ale za ten den jsem najezdila 270 mil — tj. 430 kilometrů — a večer už jsem byla značně jetá. Značně jsem ocenila to, že Tomáš nakoupil maso a Hroch ho hodil na gril, a já si mohla sednout a konečně si dát pívo. Někde u toho píva jsme probírali plány na pátek — ukázalo se, že hosté mají naplánováno v pátek ráno dorazit do San Francisca, ubytovat se na hotelu, projít si Město, přespat, ráno dojít do půjčovny pro zamluvený bydlík a vyrazit na výlet. Až potud to dávalo smysl. Ten se vytratil v okamžiku, kdy jsme začali hledět na mapu San Francisca — a hlavně na rezervaci nešťastnýho bydlíku. Ano, jako lokalita vyzvednutí bylo uvedeno San Fran, ale adresa byla dublinská — t.j o nějakých šedesát kilometrů, Zátoku a jedny hory na východ!

Vydra má na břiše kámen, o který si roztlouká mušle.

Zrušili jsme teda sanfranciský hotel a rozhodli, že San Francisco si prohlédnou lépe jen s baťůžkem, bez báglů během pátku, přespí ještě u nás a do Dublinu je hodím já v sobotu cestou na Kirkwood. Lyžařská sezóna skončila zcela nekompromisně v půlce dubna, tento poslední víkend už ani nejely vleky — ale bylo zapotřebí dojet do chalupy, sbalit a odvézt všechny krámy a provést posezónní úklid. Bylo jasné, že pojedu sama, zbytek rodiny by se nudil a při úklidu překážel.

Nakonec se ale situace vyvrbila ještě úplně jinak — naskytla se mi možnost jít v sobotu na Kirkwoodu s Pavlem lézt, takže jsem se v sobotu ráno s hosty rozloučila a nechala je napospas Hrochovi a dětem a vyrazila do hor. Hroch s celou výpravou absolvoval ještě exkurzi na letadlovou loď USS Hornet, která se setkala s úspěchem i u Lisy. V jednu hodinu mělo dojít k převzetí bydlíku, což pozdržel fakt, že Žaneta v bydlíku pustila vodu, načež se ukázalo, že vadné čerpadlo chlístá po celém vozidle. Hroch musel ztropit scénu, aby byl nakonec přistaven jiný bydlík a výletníci mohli konečně, se čtyřhodinovým zpožděním, vyrazit.

USS Hornet.

Já jsem na Kirkwood dorazila dle plánu a mohla se jen smutně dívat na olysalé pláně. Na Woodfords, jen o pár mil dále, jsme s Pavlem lezli v tričkách. V neděli následovala otravná práce se stěhováním všech klumprů do vozíku. Počítala jsem s lyžemi, lyžáky, helmami, povlečením, matrací a zimním oblečením. Nedošlo mi, kolik dalších drobností se za těch pět měsíců v chalupě nakupilo. Jídlo, které jsme nestihli spotřebovat (protože jsme v dubnu už v podstatě nelyžovali), DVD přehrávač, varná konvice, mýdla a šampony a čistící prostředky, pytel rukavic, čepic a drobností. Vendula neustále za mnou vybíhala a s výkřiky "tohle je taky ještě vaše" mi cpala další a další věci. Ač se to zdá neuvěřitelné, nakonec jsem přeci jen vyjela k domovu — v Centrálním Údolí bylo pětatřicet stupňů (Celsia) a přišlo mně, že moc nefunguje klimatizace na vozíku, ale trvalo ještě týden, než mi došlo, že to fakt není v pořádku a bude potřeba vozíku naordinovat návštěvu u Tonyho.

Košťata jsou zastaralá, lítáme na torpédech.

Do toho jsem zjistila, že můj další lezecký parťák, Rob, v neděli spadnul v Yosemitech a leží v nemocnici a čeká na operaci páteře. Nabídla jsem se, že ho odvezu pak z nemocnice domů, což připadlo na sobotu. Ne, že bych si představovala, že předjedu před vchod, Rob naskočí a bude hotovo, nicméně nemocniční mašinérie překonala všechna má nejhorší očekávání. Některé situace byly poněkud absurdní — nevím, proč jsem JÁ musela Robovi vyzvednout v lékárně (v budově nemocnice) léky, proč mu je nemohla donést a vydat sestra. Lékarnice důležitě hleděla do receptu a pak se mě ptala, jak se pacient jmenuje. To jsem věděla. Nicméně datum narození a adresu fakt zpaměti neznám. Nakonec se spokojila s telefonem (který mám uložený v mobilu). Když jsem splnila první úkol bojovky, čekal mě další — nemocniční protokol vyžadoval, abych se naučila měnit Robovy obvazy. Protestovala jsem, že jsem pouhý taxikář a že s pětadvaceticentimetrovou jizvou nechci mít nic společného. Marně — musela jsem převazu přihlížet. Nakonec mi přeci jen Roba nemocnice vydala a já ho celého vyčerpaného vyložila u něj doma — asi hodinu před tím, než měli přijít další kamarádi a pomoct mu přestěhovat byt tak, aby se v něm dalo pohybovat s chodítkem.

Zatímco já vyklízela Kirkwood, zbytek rodiny byl na velrybách v Monterey.

Hroch mezitím doma zkoušel sestavit náš nový zahradní nábytek — loni jsme se zbavili nefunkční vířivky, takže jsme si konečně mohli pořídit na náš pidipozemek trošku větší stůl a šest židlí. Zdálo by se, že na Hrocha vyšla menší pakárna než na mě s nemocnicí, ale to by soudruzi v Číně museli poslední nohu stolu přivařit a ne jen přilepit barvou. Výsledek byl, že jsme se v půl druhý sešli konečně na obědě, oba poměrně vyřízení z úkolů, které se ráno zdály být hračkou, ale nepříjemně se protáhly. Stůl jsme nakonec reklamovali dvakrát (ještě jedna noha se trochu rozpadla), ale v pět odpoledne stál a byl připraven pojmout naši první návštěvu. Konečně jsme si všichni mohli pohodlně sednout a konečně jsme všichni mohli mít na stole současně jídlo i pití.

Zkušební let.

Tím, že nám teď skončilo lyžování, máme o víkendech najednou spoustu času. Obvykle jedeme někam na kola a objevujeme okolní cyklistické stezky. Přeci jen už děti odrostly ježdění v parku, potřebujeme větší rozlet. Prozkoumali jsme třeba trasu na jihu údolí, která vede kolem ranče, kde mají koně, takže teď už i Lisa méně protestuje.

Předposlední víkend v květnu byl den otevřených dveří na letišti South County v San Martin. Ten jako každoročně zahrnoval i lety upoutaným horkovzdušným balónem, takže jsme v sobotu vstali v pět patnáct a uháněli k jihu. Kromě pilotů Rubika Jennifer a Michaela, přijela z Dakoty i naše bývalá pilotka Jeanne. O něco později dorazil Mates s Rumiko a Brycem a všichni se zapojili do práce kolem balónu. Děti se taky snažily pomáhat a vysloužily si "zkušební let" a posléze ještě přinaložení k menším skupinkám klientů. To, jak piloti berou děti a jejich pomoc vážně, mě těší. Podle mě je to dobrá lekce do života na téma, že když člověk něco chce, musí se snažit a odpracovat si to.

Zvednul se vítr, s létáním je konec.

Když se zvednul vítr a skončily turistické lety na oprati, dostali jsme snídani, a ještě chvíli se potáceli po letišti — Tom si šel tradičně slepit balzové letadýlko, Lisa se ochomýtala kolem stolů a hrála si s odřezky a pozorovala předváděčku square dance. Pak už jsme začali všichni totálně odpadat a bylo na čase se vypravit domů a do pelechu.

V neděli jsme totiž vstávali ještě o patnáct minut dříve (tedy v 5 hodin) a jeli znovu na letiště — tentokrát asistovat při skutečném odletu balónu a následné honičce za balónem. Tom byl zklamaný, že tentokrát neletěl, ale Jennifer zaučovala nového pilota a to se prostě pasažéři do balónu neberou. Místo pikniku jsme byli pozvaní na snídani, Tom si dal dle očekávání lívance, ale Lisa žádala vajíčko a slaninu a děsně si pochutnávala. Je zajímavé, že naše drobná holčička je takový masožravec, zatímco Tom se pomamil a žádá sladké snídaně.

S Jennifer jsme domluvili, že se k nim přidáme na balónovém sletu na Prosser Lake — loni nám to nakonec nějak nevyšlo a balonáři jsou příliš sympatičtí blázni na to, abychom je nechali zmizet z našich životů. Hodláme tento trend udržovat. Za poslední rok se mi naskytla možnost setkat se s řadou starých kamarádů, některé z nich jsem neviděla spoustu let — což je škoda, protože dobrých lidí člověk kolem sebe nikdy nemá dost.