Železniční muzeum v Carson City nám zpestřilo cestu z Kirkwoodu do Ely.

Z Osceola Ditch zbývají dnes jen ruiny.

Kirkwood - Carson City - Ely
Děti mají v dubnu další týden prázdnin a protože sníh na horách stojí za houby, využili jsme Kirkwood jen jako přespávací a přibližovací stanici. Na rozdíl od zbytku rodiny bych já možná i v sobotu lyžovala, ale týden před odjezdem jsem si škubla se zádama tak, že mi dělalo potíže i jen sedět, a při představě, že si se zády hnu ještě více při sjezdování nebo běžkování, mi vyrážel studený pot na čele. Vcelku bez protestů jsem se nechala přesvědčit na odjezd směrem na východ a zastávku v Carson City, ve vláčkovém muzeu. V Ely jsme vyzkoušeli novou La Quintu, s bazénem, do kterého jsem nahnala s dětmi Hrocha — nějak se mi nechtělo pokoušet ta bolavá záda.

Bohužel se zdá, že Ely postupně chátrá; v neděli večer působilo dojmem města duchů: zavřené dveře a zabedněná okna, prázdné ulice a prach. To vše navozovalo poměrně depresivní atmosféru. Recepční v hotelu pravila, že jediná restaurace, kterou může ve městě doporučit, je Twin Wok. Ten máme vyzkoušený z předchozích návštěv, takže jsme neváhali.

Vyhlídka z Osceola Ditch.

Lehman Caves.

Great Basin National Park
Naše první cesta vedla do kasy k jeskyním, abychom měli zamluvená místa na prohlídce. A taky koupit permici do národních parků, neboť jsme zjistili, že ta naše zůstala doma. Ona by nám stejně během dubna propadla, ale tak naštve to. Prohlídku jsme dostali až na odpoledne, takže jsme si udělali piknik v lesíku a vyjeli po silnici na Wheeler Peak až k hranici sněhu. Tam jsme objevili stezku na Osceola Ditch, zavodňovacího příkopu, který přiváděl vodu z Lehmanova potoka k drtírnám zlatokopecké osady Osceola. K našemu překvapení stezka vede v podstatě příkopem, místy jsou ještě patrné dřevěné výztuhy a stavby kolem osmnáctimílového vodního díla. My jsme samozřejmě šli jen kousek; jak se (dnes už suché) koryto stočilo na severní úbočí, ocitli jsme s v závějích tajícího sněhu sahajících až po kolena, na což jsme nebyli vybaveni. A také jsme se potřebovali vrátit, abychom stihli prohlídku jeskyní.

Muzeum v Ely je takové svébytné.

V ledovém počasí jsme zvolili Arches jako milosrdnou variantu, kdy se dá průběžně zalézat do teplého auta.

Tom si jeskyně pamatoval, i slavnou slaninu — průsvitnou pruhovanou záclonku nad schody. Docela mi přišlo, že děti i stíhaly a chápaly výklad, občas se zapojovaly se svými znalostmi — možná je v té škole i něco učí, protože některé věci jsem nevěděla ani já.

Zpět v Ely jsme projeli k vláčkovému muzeu ověřit, zda je následující den otevřené, a pak najít hospodu. Twin Wok je v pondělí zavřený. Diner, v němž jsme byli jedli před pár lety, je zrušený, a nakonec jsme vlezli do restaurace, která vypadala oblíbeně (dle počtu parkujících aut), a dostali překvapivě slušnou americkou kuchyni. Hamburger bude vždycky hamburgerem, ale i ten se dá udělat čerstvý, dobře ochucený a se spoustou zeleniny.

Nevada Northern Railway — Moab
Ráno jsme se vzbudili do zasněženého světa, docela v souladu s předpovědí, i když jsem se nemohla zbavit pocitu, že toho sněhu nemělo být TOLIK. Do vláčkového muzea jsme nakráčeli v péřovkách — hala s mašinkami není vytápěná, ale aspoň jsme byli za větrem. Po muzeu jsme vyrazili na dlouhou štreku do utažského Moabu. Každý průsmyk, který jsme projeli, byl úlevou, pořád jsem se trošku obávala toho, že narazíme na úsek, jenž s autobusem neprojedeme. Nakonec jsme všechno zvládli bez řetězů.

Dvojitý oblouk je jednou z dominant parku na dohled z parkoviště.

Děti si v Dvojitém oblouku našly skovávačky mezi balvany.

V Moabu nám v thajské moc nechutná, v sushi jsme posledně málem umřeli hlady, a navíc náš hotel je přes ulici od pivovaru — takže jsme se rozhodli využít luxusu a dát si pár piv, když nemusíme řídit. Letos se jim dost povedl klasický lager, tj. normální světlé pivo, a děti objevily integrovaný stánek se zmrzlinou, takže jsme byli všichni náramně spokojeni.

Arches
Pohled z okna ráno vypadal spíš na půlku prosince než dubna, takže jsem dětem vydala spodky a vysvětlila, že si přes ně pak natáhnou silonové kalhoty, že bude zima. Loni jsme v Arches šli na túru (jednu ze dvou, které tam nabízejí), letos jsme vzhledem k počasí zvolili systém japonský turista — zastavit na parkovišti, vyběhnout dvě stě metrů ke skále, vyfotit, a zase honem do teplého auta. Při první zastávce, byť cca dvacetiminutové, se Tom šíleně klepal. Vrtalo mi to hlavou a nakonec jsem zjistila, že si sice ráno natáhnul spodky, ale před odjezdem je SUNDAL a vzal si jen tenké vrchní kalhoty. Logika tohoto počinu je mi dodnes utajena, ovšem v tu chvíli jsem myslela, že ho roztrhnu jak hada. Měl štěstí, že se v autě nacházela taška s rezervním oblečením a v ní MOJE náhradní spodky, které mu jsou sice poněkud velké, ale pod těma vrstvama oblečení to poznat nebylo.

Tomův haflinger Barney má krátké nožičky.

Brod.

Kolem poledne se teploty vyšvihly na pár stupňů nad nulou (Celsia), trošku se uklidnil vítr a začalo probleskovat sluníčko, takže jsme si nakonec mohli udělat mírnou procházku kolem Turret Arch a Windows. V parku se hemžily (jako obvykle) davy, ale ty se neodvažovaly z dohledu aut — stezku kolem Oken jsme měli tím pádem sami pro sebe, což byla osvěžující změna. Proběhli jsme se ještě k Double Arch, kde si Tom s Lisou začali hrát a nakonec jsme měli problém je odvléct zpět. U vyhlídky na Delicate Arch už morálka v mužstvu ale poklesla, zjevně byl čas na večeři, pivo a zmrzlinu.

Hauer Ranch
Naše vyjížďka na koních měla vyjít na hezký den uprostřed týdne. Skutečně ráno bylo slunečné, ale nic to neměnilo na příšerné kose. Opět jsme se navlékli do všeho, co jsme s sebou vezli — nečekala jsem, že v půlce dubna využijeme takhle intenzivně péřovky.

Lisa a Sundown.

Hroch a Fisher Towers.

Kromě nás se na ranči objevila ještě jedna rodina, ale nakonec jsme jeli ve dvou skupinách. Docela jsem to ocenila; mohli jsme se pohybovat vlastním tempem. V poušti je spousta věcí jednodušší než v horách — courali jsme většinou koryty potoků, ať už vyschlých nebo ne. Koně chodili volně, nemuseli jsme se držet v řadě za sebou. To tedy mělo nevýhodu v tom, že když se Lisin koník Sundown rozhodl, že by šel raději domů, nedokázala mu v tom Lisa zabránit a náš kovboj Cliff pak musel Sundowna vést kus na vodítku. S Lisou je trošku problém v tom, že jak je malá a hubená, koně se ji často rozhodnou ignorovat — a klidně ji přetáhnou, ať si rve za otěže, jak chce.

Moje kobyla byla velmi příjemná a hned zpočátku jsme se dohodly, že když bude poslouchat na nohy, tak ji nechám na pokoji hubu. Hrochův kůň byl zjevně vycvičený na turisty a na vyhlídkách poslušně čekal, až páníček dofotografuje. Prostě pohoda.

Mary Jane Canyon
Ptali jsme se místňáků na ranči, kam jít na mírnou procházku ve zbytku dne, a dostalo se nám doporučení na Mary Jane Canyon podél Professor Creek. Na rozdíl od přelidněných Arches jsme tam byli SAMI a užili jsme si skákání a brodění přes potok v kaňonku. Děti v nějakém momentě našly dlouhou větev a dle vzoru Honzy z pohádky Honza málem králem, skákaly přes potok o tyči. Samozřejmě, že to skončilo pádem do vody, takže Lisa část výletu absolvovala ve spodkách a tričku, zatímco mikina a kalhoty se sušily na kameni — sebrali jsme je cestou zpět.

Typická krajina podél Cibulového potoka, takto drobného přítoku řeky Colorado; v pozadí Prafotr Utah.

Největší atrakcí se stalo přeskakování potoku o tyči (klacku).

Já jsem ke konci výšlapu už docela cítila svoje tuhnoucí záda, nicméně jízda na koni mi páteř odblokovala, takže jsem se mohla přestat cpát ibuprofenama a už mi nestřílela bolest až do nohou. Hroch také pravil, že jsem mnohem příjemnější společnicí na výletě, což se nedivím — ono absolvovat výlety a atrakce a dlouhé přesuny autem, když jediná bezbolestná poloha je leh, je poněkud vyčerpávající. To, že mi záda napraví jedna vyjížďka na koni, mě docela překvapilo — a přestože koně nejsou levná záležitost, tak určitě vyjdou daleko výhodněji než různí terapeuti a doktoři.

Dead Horse Point
Na večeři jsme šli opět do pivovaru — nechtělo se nám experimentovat a lákadlo toho, že můžeme na večeři DOJÍT pěšky, bylo veliké. Dlouze jsme vymýšleli, jak zpestřit následující den, kdy nás čekal dlouhý přejezd k Zionu. Nakonec jsme se rozhodli u Moabu vyrazit na Dead Horse Point, který jsme před tím nikdy neviděli, jen jsme o něm četli.

Dead Horse Point je ostroh nad řekou Colorado, který má jen pár metrů širokou šíji. Strašidelné jméno dostal prý kvůli tomu, že tam jednou lidi nahnali divoké mustangy, přehradili šíji, vybrali si vhodné koně a zbytek zapomněli pustit — a koně zemřeli žízní nad řekou, ke které se nemohli dostat.

"Riskantní" úseky "hrozily" tím, že na zabláceném pískovci ujede noha a člověk se — považte! — třeba i namočí.

Solné hory (La Sal Mountains) nejsou vůbec slané, naopak si celoročně udržují ledovou čepici. První osadníci prostě nevěřili, že by to v takovém vedru mohl vydržet led.

Navzdory smutné historce se nám na místě líbilo — podle mě lepší vyhlídka než celý Grand Canyon, protože z Dead Horse Point je vidět velký kus řeky Colorado a celá fantastická krajina, nejen kousek kaňonu. Proběhli jsme si cestičku po ostrohu, dali si piknik — a mezitím vylezlo slunce, což nás přimělo zopakovat si celou vyhlídku. Určitě nelitujeme, protože ranní fotky jsou docela fajn, ale ty odpolední, se sluníčkem, mají úplně jinou atmosféru.

Zion
Ve Springdale jsme stihli večeři ve Flying Monkey, děti si samozřejmě nejvíc pamatovaly Monkey Fingers — zapečenou čokoládu, takže jsme se pěkně přecpali. Dále jsme mohli potomky konečně zase vyráchat ve vířivce — v Moabu jsme sice u hotelu měli bazén, ale venkovní, což v mrazech a sněžení není úplně ideální. Springdale je o něco jižněji a navíc se počasí spravilo, takže se dalo večer být venku jen tak v mikině.

Letos jsme už dospěli do stádia určité otrávenosti Springdalem. Hotely nesmyslně drahé a bez snídaně, a to jen proto, že na konci města začíná národní park. Příště na to kašleme a pokud pojedeme do Zionu jen takhle na jeden den, zůstaneme někde v St. George a holt do parku dojedeme — totiž ono jestli máte jet hodinu autem, nebo tu hodinu strávit sháněním snídaně, už je vcelku jedno.

Panorama z Dead Horse Point.

Děti pózují na skále nad Coloradem.

Na řetízku.

Večer jsme se chtěli dostat ještě do Vegas, takže jsme opět zavrhli Angels Landing a zvolili Hidden Canyon. Před dvěma lety jsme stoupali serpentýnami s výhledem na vodopád — ten se letos vůbec nekonal, na stěně ani kapka. Podobně jsme nenašli na stezce sníh — a samozřejmě žádnou vodu ve vlastním kaňonu nahoře. Celou trasu jsme proběhli poměrně rychle, tím, že jsme nemuseli přelézat potok, se spousta věcí zjednodušila. Ovšem jemný písek ze dna potoka, nanesený turisty na okolní skalky, klouzal jak namydlený, takže o tolik bezpečnější to zase nebylo. Na zpáteční cestě se nám navíc o zpestření postaral Tom, který se rozhodl jedinou (hlubokou a špinavou) tůň se stojatou vodou přelézt po kládě. On teda po ní chtěl lézt už cestou tam, ale to jsem na něj ječela, ať ho to ani nenapadne, takže na zpáteční cestě si pospíšil a instaloval se do pozice, kde už nezbývalo, než akrobatický kousek dokončit. Opět jsem na něj ječela, myslím, že to bylo něco v tom smyslu, že jestli tam padne, tak mu ještě nařežu. Oba jsme ovšem věděli, že moje výhrůžky jsou bezzubé, a nakonec Tom překážku zdolal bez pádu a potažmo i bez nářezu.

Las Vegas — Tehachapi
Těsně před Vegas jsme se s Hrochem vyměnili; já šla řídit a on navigovat. Velmi nepříjemně mě překvapil autobus, který na rampě na sjezdu začal šíleně vibrovat. Zkusila jsem ještě asi při dvou příležitostech a vůbec se mi to nezamlouvalo. Doplížili jsme se do hotelu, ubytovali se a šli na večeři do naší oblíbené thajské. Večer jsem se domlouvala s Richardem, jestli nezná nějakého osvědčeného místního automechanika, a pozvala jsem nás k nim na návštěvu po dobu opravy.

Náš oblíbený Marriott byl přestavěný, což by nám nevadilo, ale dostalo nás to, že v rámci vylepšování služeb zákazníkům už NEMAJÍ v hotelu snídani. Respektive mají, ale starbucksové kafe za pět dolarů opravdu není to, co bych si představovala. Takže jsme se nasnídali z vlastních zásob a vyrazili směrem do Hendersonu. Richardův autoopravář měl v sobotu zavřeno, nezbylo než zkusit místní Toyotu. Byli ochotní, slíbili, že se na cukající kola podívají, že vymění olej (který jsme fakt potřebovali) a že se budou snažit, abychom mohli odpoledne odjet.

Letos není voda.

Tom musel dělat blbiny - do tůně naštěstí nespadl.

Richard nás vyzvednul jejich autobusem a měli jsme tím pádem skoro celý den na pokec, oběd ve vietnamské restauraci (výborné) a procházku s Amber. Do toho volali z Toyoty, že nic nenašli, ale že bude potřeba zbrousit brzdové disky a dát nové destičky a že by to mělo pomoci. Takže všechno vypadalo docela v pořádku (teda až na ty ceny).

Poměrně zvesela jsme tedy vyrazili z Las Vegas na západ. Stavili jsme v Peggy Sue's Diner, sice americká kuchyně, ale zase svérázná a osobitá restaurace, kde se nakonec děti ještě proběhli v parčíku s plechovými dinosaury a živými kačenkami a želvami v rybníčku a systému potůčků. Jediná závada nastala v Tehachapi — Lisa při příchodu na hotel oznámila, že nechala v Peggy Sue's, od které jsme byli řádově dvě hodiny jízdy, svoje Kobo (čtečku). Ani jsem neměla sílu ji roztrhnout jak hada — zatelefonovala jsem k Peggy Sue's, kde mi potvrdili, že Kobo našli a případně jej pošlou domů.

Domů
Domů jsme dorazili v neděli odpoledne, docela jetí a unavení a spokojeně ovýletovaní. To jsme ještě ale netušili, že až dá Hroch do naší místní Toyoty opravit nefunkční dveře na Sienně, tak se dozvíme, že vibrace nebyly způsobeny brzdami, ale vymláceným ložiskem a že jet s tím z Vegas domů byl docela hazard. Takže s novými dveřmi to byla docela pálka. No, můžeme se utěšovat tím, že jsme na koních ušetřili za mé doktory, a Regina, která jela s rodinou na prázdniny týden po nás, vyzvedla Lisino zapomenuté Kobo, což nám taky hodně pomohlo.