Týna má plné ruce práce.

V Česku bylo dle očekávání hnusně, ale děti je třeba venčit za každých okolností.

Předpokládám, že není třeba vysvětlovat, že náš systémem expresního vlaku fungoval i další měsíc. Nevím, jestli dokážu ještě dohnat deníčky a vzpomenout si na všechny ty události, které se na mě řítily tak, že jsem je nestíhala zaznamenat.

V Česku jsem potřebovala vyřídit nějaké úřady a papíry; vesměs věci, které by se asi daly řešit i na dálku, ale když se toho nakupilo víc a když jsem spočítala, kolik času by mě stály výlety po decentralizovaných úřadech v Kalifornii, notářská osvědčení a tak dále, přišlo mi ekonomičtější do Prahy zaletět, vyřídit vše na místě a osobně (např. — přestože mám odhlášený trvalý pobyt, tak pevná linka v bytě je stále psaná na mě a nejde zrušit bez mého podpisu a souhlasu), a ještě si celou pakárnu zpříjemnit pobytem s rodinou.

Chvíli jsme zvažovali, jestli mám s sebou vzít děti, ale nakonec jsme to zavrhli — a byla jsem docela ráda. Absolvovat jet lag se dvěma dětmi v situaci, kdy několik dní není vidět slunce, kdy se nedá pořádně jít nikam ven, protože je šílená kosa a bláto, a všichni kamarádi jsou ve škole, by asi byla docela krizovka.

Z nedostatku vlastních dětí jsem se mohla věnovat neteřím, za což jsem byla vděčná. Konečně jsem měla k dispozici celé dny, kdy jsem mohla poznávat Týniny holčičky, které jsou teď v prima období, kdy už mluví a chodí, ale ještě pubertálně nedržkují, jako moje děti. Taky jsem si teda užila navlíkání dětí do bund a rukavic, a vymýšlení programu. Docela mě zaskočilo, jak drahé jsou různé vnitřní herny. Za cenu vstupu do Kulíškova v Kotvě bych v Kalifornii pořídila pro děti vstup do třípatrového dětského muzea, s možností prolézání a osahávání různých exponátů, hraní s vodou, pískem, bublinkami, malováním, vyráběním elektřiny, hraním na pizzerii a tak dále. Mateřské centrum bylo finančně o něco milosrdnější, ale i tak bylo pro mě zjištění, oč snadnější jsem měla život se dvěmi malými dětmi, docela šokující.

Vnitřní herny se docela prodraží.

Díky hromadám měkkého sněhu mohly děti vyzkoušet pověstnou The Wall.

Kromě rodiny jsem se snažila do programu vměstnat kamarádky. Zuzka byla na prázdninách, ale Kočička a Péťa si na mě udělaly čas — musím říct, že jsem počítala, že v deset půjdu z hospody domů, a pak jsem sotva stihla poslední autobus na Písnici, což mě zaskočilo. Šíleně mě potěšilo, že Pepe kvůli mně přijela na otočku z Vídně; stihly jsme smažáka v Adrii, pokec v čajovně a málem jsme nestihly (teda Pepe) vlak do Břeclavi. Nějak se těch pět šest let, co jsme se neviděly, nedalo pokrýt v pouhých šesti hodinách.

Také jsem stihla jedno lezení, tentokrát jsem se vydala do Free Solo na Chodově, abych ověřila, že majitelem je fakt Raďous. Zavzpomínali jsme na staré dobré časy, kdy jsme byli mladí a krásní, a lezli na Brumlovce a vždycky ve čtvrtek na stěně zjistili, kdo kam jede lézt na víkend, a přifařovali se do aut dle destinací. Ve Free Solo jsem utrpěla lehké šrámy na sebevědomí, když mě Lukášek (který už samozřejmě není žádný Lukášek, co řádil s našimi dětmi v bazénu, ale blazeovaný puberťák) s přehledem přelejzal. Ve Free Solo se vaří a točí pivo, takže jsme mohli poslat Lukyho domů a dát si ještě s Radimem pár piv a pokecat.

Těch pět dní uteklo jak voda a už jsem zase letěla zpátky. Děti i Hroch vypadali příčetně, a nezdálo se, že by je moje nepřítomnost nějak zkrušila — pokud teda nepočítám Lisinu záhadnou nemoc před mým odletem a Tomovo intenzivní dožadování se darů hned po příletu.

Mohli jsme prozkoumat nové terény.

Lisa sjíždí místa, kam matka už odmítá vjet.

Na Kirkwoodu nám mezitím nasněžily hromady sněhu, a tak jsem tři dny po příletu z Evropy už zase mířila do hor. Děti jásaly a nadšeně se vrhaly do bílých peřin, i když utáhnout lyže byla v tomhle docela fuška. S Matesem jsme pak usoudili, že je vhodný víkend na The Wall. Tahle dvojitá černá sjezdovka je obvykle dost nebezpečná, vjet se na ni dá jen v úzkém korytě, které bývá vybroušené a zledovatělé (a nebo skočit přes sněhový převis, ale to rozhodně s dětmi podnikat nehodlám), a pokud člověk sebou sekne, tak může klouzat hezkých pár set metrů a napálit to dole do stromů. Ovšem při existujících sněhových podmínkách, kdy bylo spíš problémem, aby se děti ve sněhu neutopily, jsme si mohli dovolit trošku dobrodružství. Samozřejmě, že jsme nejezdili sjezdovku, ale brodili různé strže a koryta a lesní zkratky.

V neděli jsme chtěli odjíždět trošku dřív (abychom stihli děti nacpat zavčasu do postelí a připravit na další školní týden), ale Lisa se nechala ukecat Vendulkou ještě na nějaké zajímavé ježdění. A nakonec jezdila místy, které jsem já zbaběle objížděla — prostě už jsou děti v úplně jiném levelu, než my, nudní staří rodiče.

Koncem března se začalo oteplovat, a tak jsme vytáhli kola. K narozeninám jsem dostala počítadlo s GPSkou, takže si teď můžu měřit, kolik jsem najela. Tom nafasoval základnu na počítadlo a může si ho ode mě půjčovat, což se mu docela líbí. A když už mám takový stroj, vytáhla jsem ho na Kirkwood přeměřit běžkařskou trať. Tak louka se blíží inzerovaným pěti kilometrům, ale trasy za silnicí jsem odměřit nestihla. Sníh nás začal opouštět docela svižným tempem. Asi si nemáme nač stěžovat, sezóna začala brzy, už koncem listopadu jsme lyžovali a v prosinci jsme v horách zapadali, což obvykle přichází až v lednu, tak holt si to příroda zase zkrátila na druhém konci. Možná nás čeká zase jedno horké léto, jako před čtyřmi lety.