Zprava Hroch, Tom, Martin a cizí lyžař.

Golden Gate Bridge.

Únor se na mě vyřítil s rychlostí a razancí expresního vlaku, a to, že jsem nezůstala někde převálcovaná, přikládám jen značné dávce štěstí. Sotva jsem se trošku vzpamatovala z rýmičky, jeli jsme opět na hory. Tentokrát jsme učinil pokus a vyjeli s dětmi v pátek pozdě večer. Dopravní situace je tu obvykle dost zoufalá, buď člověk stihne projet před špičkou, tj. kolem druhé odpoledne — a nebo musí nechat cestování na osmou večer. Mimo špičku se dá na hory dojet za tři hoďky, ve špičce klidně za dvojnásobek, což nám připadá jako mrhání času a nervů.

Děti se v pátek večer vykoupaly a nasedly do auta v pyžamech, takže na chalupě vlastně jen přeskočily z auta do spacáků. Lisa si libovala, že jí cesta pěkně utekla — aby taky ne, když větší část prospala. V sobotu přijeli lyžovat Rýzlovi, tak si děti zase užily kamarádů. Já zjistila, že se zbytky sněhu probublal potok u Granite Rock, tudíž část mé běžkařské trasy nebyla projetá rolbou a mohla jsem se svévolně brodit měkkým sněhem. Po namrzlých stopách byla takováhle expedice vítaným zpestřením — a posledním relaxem před smrští.

Ve středu se u nás objevila moje bývalá lezecká parťačka z Česka Péťa s manželem Ondrou. Trochu jsme popovídali, popili nějaké to pivo a vymysleli jim trasu na čtvrtek (pobřeží, redwoody, případně misie), kterou si projeli samostatně, zatímco já absolvovala pracovní proces, vyzvedávání dětí a posléze nasoukání navrátivší se návštěvy do auta a odjezd na večeři a později únos Petry na stěnu.

V pátek jela návštěva do Monterey na velryby a Point Lobos, a večer jsme plánovali, co dál. Dětem začínaly prázdniny a Hroch si mohl vzít jeden den volna. Nakonec jsme se usnesli na výletě na Golden Gate a Point Bonita v sobotu, a delší trasy na neděli a pondělí.

San Francisco ze severní strany Zlaté Brány.

Point Bonita.

Myslím, že na Golden Gate utrpěla moje průvodcovská prestiž — neustále jsem všechny nutila, aby si určitě vzali bundy a čepice, že bude kosa — a zrovna tenhle jeden den foukal na most vlahý vánek z vnitrozemí místo obvyklého ledového vichru od oceánu. Místo abychom si užívali nezvykle horký den v tričku, vláčeli jsme se s bundama.

Takhle krásný den využila polovina San Francisca a na silnicích a odpočívadlech a parkovištích směrem na Point Bonita byl pěkný nával. Nicméně jsme se nějak vešli, i u majáku jsme nakonec zaparkovali a mohli vyrazit na mírnou procházku.

V neděli jsme už dvěma auty dojeli do Pinnacles, chvíli to vypadalo, že se přes davy nenajdeme, ale dobře to dopadlo. Péťa s Ondrou, nezatížení dětmi a léty (Ondra je o deset let mladší než já), to natáhli kupředu v takovém tempu, že jsme jim naordinovali kromě High Peaks ještě výlet do jeskyní. Počasí nám opět vyšlo naprosto neuvěřitelně, bylo na krátký rukáv, někteří hroši mezi námi chodili dokonce v kraťasech. Děti si užívaly lezení po skalách a těšili se na dobrodružnější úsek stezky, kde se leze po schůdkách a mostkách. Tom našel místo, kde se tradičně rozpírá mezi skalami — čím je (on) delší, tím je to snazší.

Na výlet do Pinnacles.

V Pinnacles už je jaro.

Večer jsme dojeli do Paso Robles na večeři v Basilu, a pak ještě deset mil do Atascadera, kde jsme měli zamluvený hotel. V Pasu jsme nesehnali nic za rozumnou cenu; Atascadero bylo mnohem příznivější. Nasádlili jsme se do vířivky a zjistili, že i bazén má koupací teplotu, což bylo po celodenním chození v horku velmi příjemné.

Trasa na další den byla jasná — podle google earth jsme si vybrali v Los Padres National Forest příhodné údolí — a realita nezklamala. Skutečně jsme se ocitli v malém kaňonku proti prudké stráni, kde se dalo bezpečně střílet. Největším hitem byly čtyřnohé terče, které jednak při zásahu zvoní a když se dobře zadaří, tak se i překotí.

Překulilo se poledne a my na sebe postupně navlékali další a další vrstvy — zdálo se neuvěřitelné, že jsme předchozí den běhali v krátkém rukávu. Poměrně zmrzlí jsme nakonec zabalili pistole a terče a dojeli zbytek cesty k Soda Lake v California Valley. Nebyli jsme tam pár let a chtěli jsme návštěvě ukázat zase jednu místní specialitu, solné jezero. Soda Lake se činilo, vítr který se hnal před frontou mraků vířil bělostnou sůl, takže to vypadalo, že z jezera stoupá oslňující dým.

Oblíbená část stezky.

Tom se roztahuje nad údolím.

Následovala terénní vložka neboli hledání sanandreaského zlomu. Hroch navigoval více méně po paměti změtí probuldozerovaných silnic naplánovaného leč neexistujícího města, a já doufala, že se najdeme. A skutečně jsme v sérii malých kopečků nakonec nalezli světové proslulé koryto utíkající na posunující se zemské desce původnímu potoku.

Na zlomu jsme se rozloučili s Péťou a Ondrou — je čekala štreka do Tehachapi a Vegas, nás zpět domů. Ovšem nakonec jsme to museli vzít prodlužkou přes McKittrick, abychom nabrali benzín — nevypadalo to, že by nám zbytek v nádrži mohl vydržet zpět až do Paso Robles.

V úterý děti prohlásily, že chtějí být doma — to mi vyhovovalo, já se dala do praní a balení a nakupování, abychom mohli ve středu vyrazit na Kirkwood. Fronta, která nás strašila v pondělí u Soda Lake, dorazila do Sierry a nasypala docela pěknou hromádku sněhu, takže jsme se měli nač těšit.

Ve středu v poledne jsme se sešly s Janou a jejíma třema klukama v Martellu — Jana pravila, že kluci by šli asi na pizzu, protože neví, co by jim objednala v japonské restauraci. Předvedli jsme názorně, že Japonci kromě syrových ryb vaří i perly české kuchyně, jako například řízky, a navíc za lidové ceny — děti se napráskly k obědu a ještě zbylo do krabičky na večeři.

Hroch v Pinnacles.

U Soda Lake nás dohnala studená fronta.

Zbytek cesty jsme jeli společně, nechtěla jsem Janě ujet. My jsme se vezli v subaru, ale Jana měla děti a veškeré lyže a snowboardy a spacáky v minivanu a kdyby se ukázalo, že silničáři nestihli protáhnout silnice, asi by se řetězy nasazovali snadněji ve dvou. Naštěstí nebylo řetězů zapotřebí, i když na pár místech byla trošku ledovka, a ve tři odpoledne se už děti ryly v závěji a my s Janou šly koupit jízdenky na příští dva dny, abychom nemusely stát ve frontě ráno s dětma navlečenejma v lyžákách.

Ve čtvrtek jsme vyrazili s Janou a klukama na zelenou (nejlehčí) sjezdovku. Ta má ovšem hodně placatý dojezd, takže to tam dětem vůbec nejelo, i přesunuli jsme se na vedlejší modrou. My jsme se částečně odpojovali a jezdili s Matesem a Brycem. Janu jsme pak zase zastihli odpoledne na zadní straně hory, kde jsou dlouhé středně obtížné sjezdovky, ale to už vypadalo na krizový vývoj. Nejmladší Míša toho měl zjevně plný kecky a stávkoval. Nabízela jsem, že vezmu starší kluky ještě na jednu jízdu, ale kluci už nechtěli.

Předpokládala jsem, že mezitím, co my pojedeme poslední jízdu, dostane se Jana na chalupu; docela mě znepokojilo, když tam při našem příchodu nebyla. Naštěstí dorazili chvilku po nás, když už jsem se chystala, že je půjdu hledat a případně pomáhat s unavenými dětmi.

Z krátkých rukávů jsme přešli na větrovky a čepice.

Potok na zlomu San Andreas.

Večer přijela ještě Vendula, takže jsme měly dámský večírek — teda večírek... seděly jsme na gauči a dívaly se na Občanský průkaz, možná jsme upily trochu vína. Třeba časem dojde i na to pletení. Ráno jsem s dětma vyběhla na černé sjezdovky a usoudila, že Sentinel si Jana musí sjet. Vystřídala jsem ji u jejích kluků na modrých sjezdovkách a poslala moje děti, ať ji trošku protáhnou po zajímavějších terénech. Ovšem jedna jízda s Míšou mi stačila — on je bojovník a drsoň, ale bylo jasné, že v systému "pád co pět metrů" mu dlouho nevydrží ani fyzička, ani dobrá nálada.

Janu s Tomem jsem poslala ještě jednou na černý Sentinel, kterým se dá dojet k Timber Creek — začátečnické sjezdovce na opačném konci rezortu od toho, kde jsme lyžovali předchozí den. Zbytek dětí jsem protáhla na Timber Creek modrým traverzem. První jízda na TC skončila Míšovým nadšením — pravil, že je to "cool", protože ani jednou neupadnul, a tím bylo rozhodnuto.

Naše děti Timber Creek milují — právě tam začaly poprvé jezdit mimo sjezdovky, lesní koryta s hrozivými názvy Ditch of Doom a Trench of Terror. A právě do Ditche a Trenche zatáhly nejstaršího Kubíka. Míša se vymknul mé kontrole a vyrazil za nejstaršími dětmi. Když jsem viděla, jak ho vymršťuje soustava sériových skokánků vyježděných v terénu, docela jsem se obávala, ale Míša to nějak ustál a jen s jedním pádem se probojoval až k vleku. Tam pravil, že už bude jezdit jen s nejstaršíma dětma a nakonec svým nadšením nakazil i váhavého Honzíka na snowboardu.

Na prázdniny měly děti pozvané kamarády.

Když nám zavřeli Thundersaddle, museli jsme jezdit One Man Chute.

Na Timber Creek jsme vydrželi v podstatě celý den, já jsem párkrát vzala děti na Sentinel a párkrát jsem tam poslala Janu, a na závěr jsme nechali Janu a mladší kluky jet k chalupě lyžařským vláčkem a Kubíka jsme protáhli Drainem. Na mapě resortu je značený jako černá trasa, což teda podle mě zdaleka není, ale Kuba byl nadšený, že jezdí černé sjezdovky tak moc, jako kdysi naše děti, takže jsme mu radost nekazili. Jediné, s čím se teď Jana bude muset potýkat, je skutečnost, že kluci jí už asi nebudou chtít jezdit na upravených sjezdovkách, že přišli na chuť terénům.

Jana v pátek odjela, ale zbyl nám alespoň Mates s Brycem. Bohužel Vail zase vymyslel zlepšovák — celý týden bylo zavřené Thundersaddle až po Two Men Chute — což je naše oblíbená trasa — prý kvůli jakýmsi závodům. Jako náhradní trasa nám zbyl One Man Chute. Lisa sice napřed pyskovala, ale pak to samozřejmě bez problémů sjela. Jakožto zpestření jsme si dali občas i Sentinel, z kterého se dá sjet kolem jeskyní se zmrzlými vodopády až do oblíbeného Ditch of Doom. Děti přemýšlely, jak tenhle úsek pojmenovat, myslím, že se usnesli na Two Men and One Girl Chute na vlastní počest (muži byli Tom a Bryce, zatímco Lisa reprezentovala ženskou část výpravy).

Totálně olyžovaná jsem musela pak ještě sbalit děti a odřídit domů, za pracujícím Hrochem. Zbývalo mi pondělí na vyklizení krámů z prázdnin, vyprání a sbalení se na cestu do Česka. Počítala jsem s tím, že děti budou ve škole a já budu mít volný čas a prostor, ovšem to jsem se mýlila. V půl desáté mi volali ze školy, že Lise je hrozně špatně a že si mám pro ní přijet. Vzhledem k tomu, že milá dcera neměla teplotu, neměla kruhy pod očima, nebyla nijak bledá nebo zašlá, domnívám se, že se jednalo o zápal švindlu. Ale když teda přesvědčila učitelku i školní zdravotnici, že naprosto nezvládne setrvat ve vyučování, dostalo se jí doma klidového režimu na lůžku. Pokud jsou děti nemocné, smí se obvykle povalovat na gauči a čumět na telku, ovšem tato Lisina závažná choroba zjevně volala po přísnějších opatřeních. No, myslím, že si to Lisa moc neužila a že si snad příště rozmyslí vodit nás všechny za nos.