Hrana Thundersaddle.

V lednu je svátek Martina Luthera Kinga, který dodržují školy a státní instituce, normální zaměstnavatelé ne. Škola našich dětí navíc na pátek naplánovala školení učitelů, takže dětem tak vznikly čtyři dny volna, ovšem nikoliv Hrochovi. Plán byl vcelku jasný: proč se nudit doma, když můžeme být na horách. Navíc Rumiko přislíbila přivézt Bryce a na poslední chvíli před odjezdem jsem zjistila, že se na lyže chystají na neděli a pondělí i Rýzlovi — domluvit se, že prázdniny spojíme, pak byla už hračka.

Tom váhá na vršku Chamoix.

Já jsem s dětmi vyrazila ve čtvrtek v poledne, abychom dojeli za světla, stihli zatopit, najíst se a v pohodě se aklimatizovat před pátečním lyžováním. Sice teď už je to mnohem lepší, ale na začátku sezóny ty prudké změny nadmořské výšky (Kirkwood je ve 2,5 tisících metrech) nejsou úplně nejpříjemnější. V pátek ráno dorazil Bryce (s Rumiko a Matesem) a po nezbytném vítání, lítání a křičení se nám podařilo dostat potomky na svah. Ráda bych upozornila na fakt, že Lisa byla schopná se obléct, sbalit, vynosit VŠECHNY lyže z chodby ven a ještě si pohrát v závěji, než jsme s Rumiko dokázaly vystrkat ven Toma a Bryce opatřené všemi rukavicemi a helmami a proprietami. Nevím, čím to je, že jsou kluci tak zpomalení.

Díky Matesovi a Rumiko byly síly dospěláků a dětí vyrovnané, a dalo se různě alternovat. Občas vzal Mates děti na něco složitějšího, někdy jsem se já mohla připojit k rychlé partě, jindy jsem se mohla poflakovat s Rumiko a částí dětí na modrých a cvičit obloučky, prostě pohoda. Snad až na okamžik, kdy jsem se nechala ukecat, že pojedu s Matesem a Tomem Chamoix, dvojitou černou strž. Tom vypadal zaskočeně, ale sjel to, já jsem nejužší místo zbaběle sešoupala po hranách; nějak jsem měla pocit, že se tam nevytočím a opravdu se mi nechtělo pouštět se do blízkých setkání s místními skalkami.

Odpoledne si děti ještě pohrály a mně se potvrdilo, že když mají kamarády, tak mnohem méně prudí a dělají scény, prostě příjemný den. V noci dorazil Hroch s Vendulou a jejím kolegou Scottem, takže byla zase plná chalupa. V sobotu dopoledne jsme ještě lyžovali s Brycem, ale když jsme odcházeli na oběd, prohlásil Mates kategoricky, že Bryce na oběd nepůjde a bude lyžovat. Snažili jsme se s nimi ještě odpoledne sejít, ale nějak se to nezadařilo.

S kamarádama je lyžování vždycky zábavnější.

Naštěstí dětem v neděli dorazili Rýzlovi, tak zase bylo s kým jezdit. Tom okamžitě přesvědčil Aničku, že s ním chce jezdit různé strže a mimosjezdovkové lahůdky, a tak jsme se zase všelijak dělili. Naštěstí je Kirkwood propletený různými traverzy, lehčími i těžšími terény, takže se dalo snadno nahoře rozdělit na několik skupin a za deset minut se sejít v cíli dosaženého různými stupni obtížnosti.

Po lyžování jsem přesvědčila Hrocha, že vezme děti a Rýzly do vířivky, a stihla jsem ještě kolečko na běžkách s Vendulou. Přiznám se, že po zalidněných sjezdovkách a celodenním pokřikování dětí je tichá stopa velikou úlevou.

Večer pracující (Vendula, Scott a Hroch) zase odjeli a chalupa zůstala napospas mně, dětem a Rýzlům. Pondělní lyžovačka probíhala v pohodě — uklidněna tím, že jsme na čtyři děti tři dospělí, jsem ani nenutila Toma vzít si na svah mobil. Vždycky jezdím poslední, abych sbírala popadané lyže a děti a případně řešila krizové situace. No ale na dojezdové rovince u vleku obvykle juniory předjedu, abych neztrácela rychlost a nemusela poslední metry k sedačce šlapat. A taky, co by se tak mohlo stát, že?

Panorama Kirkwoodu.

No a tak takhle jedu, vidím Toma, jak odbočuje na rovince mezi stromky, kde je vyjeté korýtko zakončené skokánkem, které děti rádi skáčou. Dojedu k vleku, čekám na Toma — Tom nikde. Minutu, dvě, tři... to už jsme s Míšou začaly šlapat k lesíku a já se proklínala za to, že jsem netrvala na mobilu — jak jednoduché by bylo Tomovi zavolat a zjistit, jestli se jedná o nějakou banalitu, nebo jestli došlo k nějaké krizi a mám rovnou shánět horskou službu.

Naštěstí než jsme se dostaly k lesíku, vynořil se Tom vlekoucí lyže v rukou. Ulevilo se mi, že chodí a je natolik příčetný, že myslí na to, aby posbíral své věci. Tom byl ovšem poměrně v šoku, protože při skoku vyrval vázání z lyže — jednak ho to zaskočilo (to mě taky; bych byla čekala, že vázání vyhodí, ne že se vyrve ze čtyř šroubů) a za druhé byl nešťastný z toho, že "zničil lyže".

Míšu jsem poslala zpět na svah za zbytkem výpravy a vydala se s Tomem napřed zjistit, kolik by stála oprava lyže, a pak do chalupy, kde máme jedny odložené sto třicítky lyže, s tím, že Tom si vezme lyže náhradní a může jít jezdit. Tom ale pravil, že lyžovat nechce, že raději počká v chalupě. Tím došlo k dominovému efektu — když se Tom nevrátil na svah, rozhodla se Anička, že mu bude dělat společnost a posléze začala Andrejka kničet, že má hlad, no a Lisa samozřejmě chtěla za dětma, takže z celé výpravy zbyl jediný lyžník — Martin.

Na běžkách se člověk pohybuje v krásné přírodě.

Demoralizované mužstvo po obědě odhlasovalo, že si půjde jen tak hrát na sníh, a my s Míšou jsme začaly balit a uklízet. Já mezitím prokonzultovala s Hrochem, že přeci jen dáme opravit ty Tomovy lyže, takže jsem ještě vyběhla do opravny. Abych jen nenadávala na Vail, tak musím říct, že klučina v opravně byl příjemný — tak jako většina zaměstnanců.

Tím, že jsme se vrátili z Kirkwoodu až v pondělí, rozhodli jsme se další víkend ošidit. Já jsem vyrazila v pátek s Pavlem a Vendulou, a Hroch s dětma jeli až v sobotu. Využila jsem nepřítomnosti rodiny a konečně se dostala na větší túru na běžkách. Vendulka jela nakonec se mnou, což bylo asi dobře. Já cítila začínající rýmičku a asi bych se flákala, takhle jsme objely většinu tras za silnicí. Podle průvodce tam mají být středně těžké, zhruba pětikilometrové okruhy. Mno, ten první měl tak možná dva kiláky i se zajížďkou na vyhlídku, u těcho dalších to nebylo o moc lepší. Takže teoreticky jsme za ten den odjezdily něco přes dvacet kilometrů, v praxi to určitě tolik nebylo.

Stopa je tichá, nehučí vleky, nepokřikují děti.

Hned u běžkařského centra se nachází Kirkwood Inn, historická hospoda Zacharyho Kirkwooda, kde čepují pivo a vaří různé dobroty. Obojí za nekřesťanské ceny, ale zase když člověk podává takhle hodnotné sportovní výkony, tak si nějaké to občerstvení jistě zaslouží, takže jsme se s Vendulkou řádně posilnily.

Odpoledne jsem už cítila pořádně nastupující chorobu a pivo mi rozhodně na energii nepřidalo a do chalupy, kam mezitím dorazil Hroch s dětma, jsem se sotva doploužila. Potomky jsem musela rovnou sprdnout — předchozí víkend totiž nepřinesli zvenku pekáče. Já jsem si toho v zápalu balení a uklízení nevšimla a odjeli jsme tedy bez pekáčů. Vyhnala jsem je ven, ať se po nich podívají, jestli náhodou nezůstaly někde v závěji, a k mému překvapení byly oba pekáče opřené o sousední budovu, čímž moje sprdávání dětí poněkud pozbylo důvodu a účinnosti.

V neděli ráno jsme se probudili za mírného sněžení. Bohužel dvacet čísel prašanu na umrzlém podkladu nebylo na lyžování nijak příjemné. V poledne už se na sjezdovkách střídaly ledové plotny s hromadami měkkého sněhu, takže jsme usoudili, že možná bude bezpečnější a zdravější odjet domů. Pavel s Vendulou sjezdování také vzdali a vyrazili na běžky. Docela jsem jim záviděla — běžkařské stopy byly jistě měkké a příjemné, a určitě je nečekalo zoufalé klouzání do kopce a držkopádné sjezdy po ledu z kopce jako nás včera. Jenomže mi bylo tak špatně, že zůstalo u závisti — o tom, že bych někde lítala po lese, nemohlo být ani řeči.