Papoušci byli hladoví a nedočkaví.

Děti byly nadšené.

Hned šestadvacátého prosince jsme vyrazili směr San Diego. Trošku jsme měli strach, jak zvládneme takovou vzdálenost na jeden zátah, ale šlo to velmi dobře. Děti dostaly k Vánocům Harryho Pottera na cédéčkách a kupodivu čtená knížka zaujala úplně celou osádku auta. Potomci nezlobili, nehádali se, a navíc se při tom dobře řídilo.

Pavlíčkovi si do obýváku pořídili kulečník, čímž se nám postarali o večerní program. Nutno podotknout, že Adam nás všechny nekompromisně drtil, takže jsme ho nakonec zneškodnili tím, že musel koule trefovat odrazem od stěny.

Ve čtvrtek musela Péťa do práce, my jsme s Adamem, Lukym a Veronikou vyrazili na Safari. Vzhledem k tomu, že kluci vstávali někdy v šest ráno a Adam zjistil, že ZOO otevírají už v devět, byli jsme jedni z prvních návštěvníků. Do klece, v níž se krmí papouškové, jsme vlezli v době, kdy ptáčci byli hladoví a nedočkaví, takže se nenechali nijak přemlouvat. Děti byly v sedmém nebi a předháněly se v tom, kolik papoušků se na ně vrhlo.

Děti utvořily smečku.

Na safari mají i kaktusovou botanickou zahradu.

Vláček, který jezdí údolím se safari, jsme také zvládli v podstatě bez fronty. Celé safari velmi příjemně překvapilo — zvířatům je zjevně lépe v prostoru a tak jsme viděli nevídané věci — kočkující se tygry, antilopy odpočívající v obranném kruhu, pobíhající nosorožce. Navíc třeba tygři mi přišli ve výborné kondici, žádné líné obtloustlé kočky s povislým břichem, plouhající se někde po kleci, ale čilé hravé šelmy lítající po obrovském výběhu.

Naše permice do SeaWorldu, které jsme koupili v dubnu, stále ještě platily, a tak jsme se rozhodli toho využít a ještě jednou si SeaWorld projít. Sid vzal kluky na horskou dráhu, my s Péťou jsme odmítly, a Lisa s Verunkou by se asi nekvalifikovaly kvůli výšce. Pohled na lidi visící hlavou dolů mě nijak nemotivoval a raději jsem strávila těch dvacet minut u bazénku s rejnoky. Rejnoci byli docela oprsklí a nechali se hladit a plácali se u břehu — jsou zvyklí, že je lidi krmí malými rybičkami.

Hrochy jsme si museli na safari opatřit svépomocí.

Kulohlavci v SeaWorldu.

Lisa chtěla na delfíní představení, tak jsme se obětovali. Proti jaru přidali do show kulohlavce, takže aspoň něco nového, ale na kosatky jsme znovu jít odmítli. Nějak po tom safari se SeaWorld zdál mnohem povrchnější zábavou, navíc šílené davy, v množství, kde už jsou lidi schopní druhého ušlapat — prostě nic pro nás. Myslím, že příště už raději SeaWorld vynecháme.

Přímo ze SeaWorldu jsme vyráželi směrem k domovu. Počítali jsme s tím, že nejspíš přespíme v Tehachapi, ale tam jsme dorazili v šest večer, takže jsme dali jen vietnamskou polívku a domů se dostali ještě před půlnocí. Velkou zásluhu na tom, že jsme zvládli dlouhou jízdu, měl určitě Harry Potter — děti vydržely těch osm hodin sedět bez rvaní a pošťuchování a žebrání tabletu a sladkostí.

Oběd s přáteli.

Pavel a děti se nudí při čekání na ohňostroj.

Doma jsme si nechali jeden den na zotavenou a v neděli jsme vyráželi pro změnu na Kirkwood. Balení a nakládání bylo poněkud hektické — já plánovala zůstat s dětmi celý týden, takže jsme vezli hromadu jídla a krámů, a navíc jsme do subaru mezi děti narvali Slávka, což znamenalo přibalit také kytaru.

Přes Vánoce napadla spousta sněhu, takže lyžování bylo bezvadné. Těšili jsme se i na silvestrovskou oslavu, ale od zaměstnanců jsme dostávali rozporuplné informace ohledně toho, kdy to všechno vypukne. Sjezd s pochodněmi měl být v šest, nebo v půl sedmé nebo v osm, podobně ohňostroj. Od šesti jsme tedy vysílali děti podívat se ven, jestli už světlonoši s pochodněmi nasedají na vlek. Nakonec Tom teda zahlásil, že u vleku je hromada lidí, a tak jsme se oblékli a vyrazili. Na rozdíl od předchozích let mrzlo až praštělo a čekání na sjezd se neslo v duchu podupávání starších ročníků. Mladší účastníci výpravy a Pavel se zahřívali blbnutím (za což jsme Pavlovi vděční).

Posílili jsme o kytaristu Slávka.

S Vendulou na Olympicu.

Obvykle po světlonoších následuje ohňostroj, bohužel Kirkwood byl zakoupen Vailem, a nastala korporativní pakárna. To, že v programu mezi průvodem a ohňostrojem vřadili představení polykačů ohně, to bych asi zvládla (i když upřímně, kdyby se luzné děvy svíjely za zvuků hudby, dávalo by to větší smysl než takhle nasucho v tichu), ale proč musela následovat půlhodina špatně ozvučených proslovů zasloužilých pochlebovačů plácajících se navzájem po zádech, to fakt nechápu.

Když už jsme stáli venku přes hodinu, začínala jsem mít pocit, že mi přes všechno podupávání omrznou nohy, Tom prudil, že má žízeň, a Hroch celkově bručel, zatímco na náměstí probíhalo něco připomínající XXII. sjezd KSČ co se zábavnosti a sledovanosti týče. Podvratné živly občas vykřikovaly "My chceme ohňostroj!", ti odvážnější (nebo posílenější?) i třeba "Drž hubu!", ale časem i tyhle malé vzpoury nějak odezněly a my usoudili, že čekat dál prostě nevydržíme.

Bunkr za chalupou.

Lisin pokoj.

Cestou do chalupy jsme viděli hromadu dalších lidí, kteří opouštěli znechuceně prostranství, takže bych řekla, že se Vail teda moc nevyznamenal. Ohňostroj jsme nakonec viděli od chalupy, trochu jsme se rozmrazili a vyrazili ven s prvními petardami. Nicméně otrávenost z Vailu zůstala. Ano, přidělali na vleky sklápěcí zábrany, což jakožto matka dětí docela oceňuji. Ovšem tím jakákoliv pozitiva končí. Jízdné neuvěřitelně zdražilo — letos je nám to fuk, máme permice z loňského předprodeje, ale v dalších letech nám to určitě fuk nebude. Přibylo nesmyslných zaměstnanců rezortu — luzná blondýna, jejíž jediná funkce je všechny na Kirkwoodu vítat, by podle mě byla mnohem užitečnější, kdyby obíhala záchody a doplňovala hajpapy a ubrousky (v předchozích letech se mi nikdy nestalo, že bych se neměla do čeho utřít). Navíc kromě uvítací věty není schopná podat žádné informace — třeba které sjezdovky jsou upravované a které vleky fungují.

Tomův pokoj.

Výprava na pláž.

Průkazky s RFID se zdály vylepšením, dokud nepřijely davy. Je fajn, že člověk nemusí průkazku nosit viditelně a neřeší problém s jejím hledáním, zastrkováním a obavami, že tuto ztratí. Ovšem obsluha vleků nestíhá všechny odkukat, takže pak se v šikanách hromadí davy, zatímco na vleku odjíždějí prázdné sedačky. Místo desetiprocentní slevy pro držitele permic zavedl Vail pro všechny osmiprocentní horskou přirážku (a to ceny v resortu nikdy nebyly nijak umírněné). No a poslední těžce stravitelná pakárna je zákaz parkování na ulici přes noc. Do chalupy jezdíme zhusta dvěma auty, k bytečku patří jedno parkovací místo — a druhé auto smíme teoreticky parkovat až na druhém konci Kirkwoodu — tj. nějaké dva kiláky od bydliště. Zkrátka pakárna na pakárnu, z relaxovaného místa s rodinnou atmosférou zarytých lyžníků se stalo lyžařské středisko plné otrávených uštvaných ksichtů.

Na Nový Rok odpoledne odjeli kluci (Hroch, Pavel a Slávek), aby se zase zapojili do pracovního procesu, my s Vendulou a dětmi jsme zůstali do dalšího víkendu. Přes den jsme lyžovali, večer hráli karty a snažili si vzpomenout na pravidla her našeho mládí. Já jsem se snažila chodit na běžky, jeden den jsem to zvládla dokonce dvakrát — to když děti nechtěly jít ráno na sjezdovky a raději se ryly v bunkru. Myslím, že na ně za ten týden ale dolehla ponorka, pořád jsem musela řešit nějaké pošťuchování, urážení se, pruzení a neposlouchání. Jestli jim na horách něco chybí, tak jsou to kamarádi. Snažila jsem se jim někoho pozvat, ale když ti, co se nechají ukecat, nakonec odřeknou na poslední chvíli, tak je to těžké.

Děti se zráchaly u potoka.

Tenkrát na Západě.

Doma mě čekal docela náročný týden. Lisa trvala na tom, že se odstěhuje ze společné dětské ložnice, a tak došlo na totální škatulata hejbejte se. Musela jsem vystěhovat babiččin pokoj, který obsahoval částečně babiččiny věci a částečně krámy, které jsem si tam zvykla odkládat. Následovalo nastěhování Lisiných věcí a zrušení herny v obýváku. Konečně se zdá, že bych mohla mít OBÝVÁK a nikoliv kombinaci pracovny a herny. Do dětského (mini)pokojíčku se nevešly psací stoly; ty jsme měli v obýváku. První roky školní docházky to bylo docela užitečné, mohla jsem sledovat obě děti najednou. Teď ale jsou už ve stádiu, kdy se spíš navzájem ruší, takže rozstěhovaní stolků do vlastních pokojíčků docela řeší různé konflikty a problémy. No, je hotovo, teď zbývá pár maličkostí, jako vyřešit místo pro hosty — kteří tedy od této chvíle nebudou mít svou místnost, ale smí kempovat v obýváku — a postupně probrat a vyházet naakumulovaný šrot, který se zatím kupí v pracovně a v garáži.

Desátého ledna se nám do Údolí konečně přistěhovala Slávkova rodina; tak doufám, že se nám tím rozšíří okruh kamarádů s dětmi. Samík je teprve tříletý, Ríšovi je šest, ale vypadají, že si budou s naší rodinou rozumět. Slávek s Reginou nakonec taky. Na výletě k moři zvládli to, že je trošku zavalila vlna, i to, že děti postavily na potoce přehradu, do které nakonec jejich kluci zapadli navzdory holínkám po kolena. Také se jejich kluci vesele ládovali v naší oblíbené thajské, takže v zásadních záležitostech bychom mohli být kompatibilní.