V Exellent Smithers.

V Yosemitech si člověk připadá takhle maličký.

Rodinné výlety jsme zvládli na jedničku a mě čekal víkend lezecký. S Pavlem a Vendulou jsme vyrazili do Yosemit. Musím říct, že jsem si to hrozně užila. Už třeba tím, že jsem balila jen pro sebe, že jsem po příjezdu na loučku jen rozmotala karimatku a spacák a ulehla a nemusela řešit, jestli někoho nezebou nožičky a zda si všichni vyčistili zuby. Pavel ráno uvařil vodu na kafe — a opět — mohla jsem si sednout a snídat a nevyskakovat a nehledat jídlo pro zbytek výpravy. Taky jsem nemusela plánovat kam půjdeme, co budeme dělat a jak se tam dostaneme.

S ohledem na očekávané letní davy na Tuolomne Pavel vybral Medlicott Dome, který je přeci jen poněkud zašitější a méně navštěvovaný. To samozřejmě znamená mírné tápání na přístupu a pak obcházení s průvodcem a přemýšlení, kde jsme se to ocitli. Nakonec Pavel zkusil něco, co vypadalo lezitelně, a dokonce jsme to vylezli, ale byl to šílený choďák, takže jsme usoudili, že nejsme na tom správném místě. Nakonec jsme se trefili na Shagadelic, který si s námi dala i Vendula. A já s konečně dočkala v Yosemitech STĚNOVÉHO lezení. Člověk si musí trošku zvyknout na to, že ty nepatrné stupy opravdu drží, pak už to jde. Ovšem ke konci už jsem docela trpěla s nohama, ve vedru, na rozpálené skále fakt nic moc.

Vyhlídka z Medlicott Dome.

Cathedral Peak.

O kousek dál se pak Pavel vrhnul do Excellent, Smithers 5.10a, což Vendula odmítla lézt rovnou. Pro mě utrpení už začalo pokusem narvat oteklé nohy do lezaček, od začátku mě dřely paty (což se mi normálně nestává). Lezení o něco těžší, docela jsem byla ráda, že jsem se před tím rozlezla a trošku rozkoukala na lehčí cestě. Vendulka a Pavel fotili, což bylo fajn. Totiž od dubnového výletu, kdy se můj foťáček vydal na cestu do věčných lovišť, si připadám jak bez ruky — velký foťák se mi nechce do skal vláčet a teď jsem byla odkázaná na cizí fotografy!

Než jsme slanili, sbalili a slezli dolů, docela se ochladilo. Docela jsme spěchali, abychom stihli ještě otevřené deli u pumpy na východní straně Sierry Nevady. Kromě večeře a piva nás tam očekávala vyhlídka na bouřku za Mono Lake. Ta nás donutila u Mono nejen postavit stany, ale i natáhnout tropika — přeci jen se mi nechtělo v noci vstávat a řešit, že mi prší na spacák. Nicméně přes výstražné večerní bleskání jsme se deště nedočkali a ráno bylo zase vedro.

Při simultánním lezení si člověk i pokecá.

Vyhlídka z Cathedral Peak.

Teplotu jsme trošku snížili vyjetím nahoru na Tuolomne, ale cestou ke Catherdral Peak bylo jasné, že bude pěkně vedro. Cathedral Peak byl nakonec vybrán s ohledem na Vendulu (která neleze těžší cesty), mě (která moc nechodí) a krajinové požitky. Ty se myslím dostavily už cestou — potok, cestičky, vyhlídky — a nakonec vlastní Cathedral Peak, nádherná bílá špice na zelené louce, vysoká 10940 stop (3334 m).

Trošku mě zaskočilo množství lidí na Peaku i pod ním; naštěstí se zdá, že se dá tahle žulová homole lézt vcelku libovolným směrem — všude je průchozí a nabízí nespočet variant. Obtížnost sedmisetstopového lezení je někde kolem 5.6, takže lehké. Jen pro ilustraci — za tu dobu, co jsme to lezli (a to jsme byli relativně rychlí, předběhli jsme pár skupinek) nás předběhli tři sólovači a tak tak jsme stíhali utíkat jednonohému lezci. Až téměř na vrchol byli všichni přívětiví a veselé mysli — přišlo mi to přirozené; s takhle nádherným výhledem a krásným lezením pro radost to tak nějak vyplývalo samo od sebe.

Tuolomne Meadows — ta šedivá placka vpravo je Lembert Dome.

Vyhlídka na Cathedral Lakes.

Těsně pod vrcholem jsme ovšem narazili na dvě dámy, které se vyznačovaly za prvé tím, že nezavřely klapačky, a za druhé ještě tendencí poučovat, prudit — a zdržovat. Napřed ucpaly na poměrně dlouhou dobu vrcholek, který se sestává z žulového kvádru, vysokého pár metrů (šest, sedm?) s plošinkou sotva dvakrát dva metry. Dámy tam složitě lezly a pak složitě sestupovaly (za neustálého proudu nevyžádaných rad a pruzení ostatních lezců), no prostě děs. Naštěstí zvolily k dalšímu sestupu slanění a zatímco složitě motaly lana poté, co my jsme je oběhli pěšky — a po zbytek cesty dolů jsme je už nemuseli poslouchat. Poslední radu, kterou jsem dostala bylo, že si nemám zouvat lezačky — chtěla jsem si na plošince povolit sucháče a trošku nechat nohy odpočinout, než nás doleze Pavel, což jedné z dam neušlo a uštědřila mi přednášku. Zbývalo dojet domů, se zastávkou na večeři v Oakdale.

Eichorn's Pinnacle.

Pacient Pattie.

Děti s tatínkem absolvovaly cyklovýlet po Santa Cruz a jízdu vláčkem ve Vasoně, myslím, že už to bez maminky zvládají levou zadní. Ovšem bez maminky se neobejde vypadávání zubů. Tomovi zjevně utkvěla v paměti moje přednáška na téma, že velikonoční zajíc neexistuje a nadílku připravují rodiče, a začal dumat nad existencí zoubkové víly. Myslím, že velikou nápovědou je, jak moc je naše víla sklerotická a nespolehlivá. Jenomže jeden nikdy neví — takže Tom napsal dopis víle a dal ho se zubem pod polštář, ale zaúkoloval babičku a tatínka, aby mi určitě nezapomněli sdělit, že mu vypadnul zub. Holt jistota je jistota.

Doma mě kromě rodiny čekala i nemocná Pattie. Nebylo jí dobře už před naším odjezdem do Oregonu, ale za ten týden se její stav zhoršil. Chodila dokolečka, pak poměrně podstatně ochrnula. Sice měla od veterináře nějakou výživu, ale chytla infekci dutin, zápal plic a já nevím co všechno. Ven z pelíšku se drápala jak lachtan na molo, čumáčkem napřed. Když jsem ji vyndala, tak jsem zjistila, že se jen potřebovala vyčůrat a nechtěla si nadělat humus do postele — pak zase chtěla do domečku. Nakonec jsem ji musela vzít k veterináři na uspání. Moc dobře mi z toho nebylo, přeci jen rozhodovat o něčím bytí a nebytí, i když je to jen "pitomá myš", je těžké. Četla jsem, že křečci většinou umírají ve spánku a že nejsou moc nemocní, chudák Pattie si teda vybrala tu horší variantu. Děti to obrečely a já nakonec taky.

Děti s tatínkem a babičkou stihly cyklovýlet do Santa Cruz.

...a výlet do Vasony.

Pro mě byla nejhorší ta bezmoc — všechny krize s Pattie se odehrály v pondělí, kdy mají všechny okolní kliniky, specializující se na malá zvířata, zavřeno. Trošku ponižující doprošovat se, aby se někdo podíval na křečka — já chápu, že psi a kočky jsou lepší byznys, ale někdy potřebuje ošetření i ten křeček.

V červenci děti absolvovaly také další kurs plavání. Tom dostal oblíbeného Christiana, takže byl v sedmém nebi. Na Lisu připadnul neznámý junák, takže napřed ztropila stydící se scénu, ale záhy ji to přešlo. Letos mi přijde, že Tom s Lisou udělali obrovské pokroky — kraul už vypadá jako kraul a ne jako topící se větrný mlýn, prsa mají rozeznatelná tempa a nepřipomínají čubičku — zkrátka už se dá na to koukat a i je poznat, o co se to jako plavci snaží. Nabízela jsem dětem ještě další kurs, ale odmítly — prý to stačí. Svým způsobem to chápu — ono každodenní vstávání na určitou (byť oblíbenou) činnost připomíná školu — a to holt není účelem prázdnin.

Spiderman u Nejedláků na oslavě.

Lisa na Foxy.

Asi týden před Lisou má narozeniny Nejedlákovic Eliška. Všichni ostatní jsou v Česku, a tak byla oslava velmi komorní, jen my a noví sousedi přes ulici. Tentokrát nevznikla krize kvůli hamburgrům ani ničemu jinému. A navíc Blanka pozvala děti na sleepover, přespání u nich. Nejsem si jistá, proč se v definici této činnosti zdůrazňuje spánek, děti se zjevně ze všech sil snažily dělat všechno ostatní, jen NE spát. My s Hrochem jsem dorazili domů někdy v deset a usnuli jsme zřejmě ještě dřív, než smečka dětí u Nejedláků. Druhý den jsem si tedy vyzvedla tak trošku zombíky, Tom mi dokonce odpoledne cestou domů usnul v autě — což se mu nestalo už hezkých pár let.

Lisiny narozeniny jsme letos slavili komorně. Lisa si přála sama si vybrat nové šatičky — zjevně už v útlém věku sedmi let nedůvěřuje matčinu nemožnému vkusu. Babičku zavlekla do hračkářství a mě málem ranila mrtvice, když jsem zjistila, že Lisa vyžebrala hned TŘI plyšáky. Tom z babičky vyloudil dárky i ke svým narozeninám (které nebude mít ještě tři měsíce). Myslím, že babička by potřebovala kurs asertivity, dětičky s ní pěkně mávají.

Lisa si přála sushi.

Lisa s dortem.

Ostatní Lisina přání byla spíš zážitková. Chtěla jet na Foxy, takže jsem ji vzala na ranč a na procházku s kobylou. Ovšem kůň není jen o tom, že se na něm jezdí, takže Lisa nakonec na svoje narozeniny kydala hnůj. Asi to není typ oslavy pro každýho, ale já jsem ráda, že nemáme doma princeznu. A protože chtěla ještě mít k obědu sushi, stíhaly jsme tak tak cestou domů koupit dort (čokoládovej), osprchovat se a vyrazit už s celou rodinou na rybu. Obávala jsem se, že Lisa bude žádat ještě před obědem dárky a dort, ale proběhlo to bez problémů. Lisa se na dárky těšila a určitě si je užila — ale myslím, že nakonec pro ni bylo důležitější to, že si mohla naplánovat den podle sebe. Odpoledne přišli ještě Nejedláci, takže došlo na bazén a grilování — takže myslím, že Lisa byla s průběhem narozenin fakt spokojená.