Kamarádka Jana mi líčila, že objevili ve Feltonu krásné přírodní koupaliště u potoka, a tak jsem se to rozhodla prozkoumat. Do Feltonu jezdíme relativně často — projít se do redwoodového lesa, podívat se na historické parní mašinky, zhusta oboje, ale o koupališti jsme nevěděli.

Děti v Roaring Camp, Felton: zleva doprava Bryce, Lisa, Aiken, Tom.

Fronta na lanovou houpačku na San Lorenzo River.

Na ranči si tedy Lisa užila lekci ježdění na poníkovi s Emmou, pak jsme naložili Emmina mladšího bratra Aidana, domluvili se telefonicky s Rumiko a chvíli po poledni se sešli ve Scotts Valley na thajský oběd. V dětech zmizelo větší množství kuřecích saté, přibrali jsme do auta Rumiko a Bryce, zaplatili vjezd do parku a vydali se hledat řeku.

Nakonec to nebylo vůbec těžké, akorát hlavní pláž se zdála poměrně zalidněná, takže jsme se pustili kousek dál proti proudu obhlídnout, zda nenajdeme něco méně oblíbeného. Což o to, další písečný břeh jsme našli, ale děti se převlíkly do plavek a vydaly se na dobrodružnou výpravu řekou po proudu zpět k původní pláži. My s Rumiko jsme teda sebraly baťohy a boty a vzaly to zcela nedobrodružně po břehu. Objevitelům to trvalo o něco déle, ale celou dobu byly slyšet jejich výkřiky, takže jsme se ani neobávaly o jejich osud.

San Lorenzo River je zvláštní tím, že funguje i v létě (mnoho kalifornských řek vysychá), a pak také právě onou písečnou plážičkou a prostým lidem. Na stromech jsou zavěšené provazové houpačky, ze kterých je možno skákat do hlubin (říčka má místy až metr a půl!), v písku je možno se rýti a vytvářeti bahnitá jezírka. Ve ledové vodě žijí ryby a raci, a druhý břeh skýtá množství oblázků, jež je možno metati do vody. Znovu se mi potvrdilo, že děti nepotřebují disneylandy a počítačové hry, aby se zabavily. Po dvou a půl hodinách jsme s Rumiko vlekly od vody čtyři totálně unavené, promrzlé a hladové, nicméně hlasitě protestující mokré postavičky. Prý si nepohráli dostatečně. Ovšem v autě a následně doma mi potomci jen seděli a zírali, tak si myslím, že je program vyčerpal dokonale.

Mladší jezdci netrpělivě očekávají návrat první směny. (foto babí)

Lisa na Large Marge, Leavitt Meadows.

O víkendu nás čekala další hromadná akce. Po zmatcích, kdy různí kamarádi se hlásili a pak účast rušili, nám zůstali věrní Kubíci. Kubíci jsou tři — Kubík, Honzík a Míša, ovšem jsou mezi nimi minimální věkové rozdíly, jsou si neuvěřitelně podobní a Jana je navíc oblíká do stejně barevných triček (aby svoje děti všude rozeznala), čímž mi kluci poměrně splývají. Obvykle je poznám podle toho, že Kuba si hraje s Tomem, Honzík s Lisou a Míša je nejmenší ze všech dětí. V květnu jsme s nimi absolvovali táboření v Pinnacles; tentokrát jsme si postoupili do dalšího levelu a naplánovali kempování v Sierře s jízdou na koních.

Sraz jsme měli na Knights Ferry v hospodě. Pokud se dobře pamatuju, tak do jezírka nikdo nespadl, jen Míša se nevyrovnal starším dětem a nestihnul utéct před otočným zavlažovačem, takže Jana musela převlíkat. Přes vyhrožování zvracejícími dětmi se nás Jim (Janin manžel, tatínek všech Kubíků) držel celou cestu přes Sonora Pass a na Leavitt Meadows jsme dojeli společně. Nad základnou se kupily mraky, ale v oddílu panovala veselá nálada, takže jsme vypravili první dávku na trasu. Craig totiž měl jen pět koní, ale protože jsme s ohledem na to, že kluci nikdy nejezdili, chtěli jen hodinové vyjížďky, vůbec to nevadilo. Poslali jsme nejstarší kluky (Toma a Kubu), chlapy (Jima a Sida) a navíc Kubíkovic babičku, takto na návštěvě z Česka. Ta se napřed ostýchala, ale když se naskytlo volné sedlo, chopila se příležitosti — když už je člověk na Divokém Západě, měl by si to užít.

Bouřky se valí na Leavitt Meadows.

Všichni se účastní hledání zlata ve vývratu pod tábořištěm.

Já, Jana a naše babička jsme držely na uzdě menší děti s tím, že na ně taky dojde řada. Ovšem taky jsme je musely nahnat do kanceláře, protože se přihrnula bouřka. Na začátku slejváku se vrátila první výprava, a jen co přestalo pršet, nasedali jsme my. Lisa měla na vybranou, jestli chce na Bonnie nebo Large Marge, trvala na Margie; bylo jí vyhověno. Po příští hodinu se předváděla, vykřikovala, že je cowgirl, že tohle je nejlepší jízda na světě, a celkově se radovala, čímž nakazila i ostatní děti. Myslím, že její nadšení přispělo v nemalé míře k celkovému úspěchu tohoto podniku.

Když jsme zaplatili, poděkovali a rozloučili se (tj. odervali Lisu od koní), zbývalo vyjet na Cottonwood Creek. Bohužel Kubíkovic Odyssea má menší světlost podvozku než naše Sienna (a taky jich bylo o jednoho více), takže dorazili s orvanou podprsenkou (takový ten plastový kryt zespodu motoru); naštěstí to bylo jednoduše opravitelné. Nevím teda, jak se Jim vešel do stanu s tou svatozáří, ale nepostěžoval si ani slovem.

Doufáme, že se nám podařilo prakticky předvést, PROČ máme oblíbené tábořiště v takových sakrech. Všech pět dětí zmizelo u potůčku, zatímco my jsme se potýkali se stavbou stanů. Děti se podařilo nalákat na rozdělávání ohně a večeři, ale jinak jsme o nich v podstatě nevěděli. Když jsme se už těšili, že si posedíme a pokecáme, přihnala se bouřka a museli jsme do spacáků všichni, bez ohledu na věk. Trošku jsem se obávala, jak to všichni zúčastnění zvládnou, ale ráno už zase pálilo slunce a protože do žádného stanu nezateklo, rozmrzla nálada velmi rychle.

Blue Lake.

Ráno jsme dlouze a důkladně posnídali pod záminkou toho, že musí uschnout stany. Děti se opět rozprchly po lese a k potoku a skoro dvě hodiny jsem neslyšela žádné "mamíííí". Nakonec jsme se museli sbalit a vyjet k Virginia Lakes; slíbili jsme totiž výpravě naši oblíbenou túru. V jezerech je letos málo vody a nemohli jsme sloužit vrcholovým zážitkem na sněhovém poli — ale i tak nadšení neznalo mezí. Viz. moje teorie o zbytečnosti disneylandů — dostavilo se házení kamínky, přeskakování louží, zlatokopecká kabina, lezení po skalkách a opět nějaké házení, zatímco dospělí vydávali obdivné výkřiky nad malebností krajiny.

Konečně jedna rodinná u Cooney Lake.

Pravidelní čtenáři deníčku jistě poznávají tuhle zlatokopeckou chajdu na stezce u Virgina Lakes.

Jim musel v neděli dřív domů, takže jejich část výpravy uháněla po procházce rovnou přes průsmyk domů, my jsme si zajeli ještě na obědovečeři k Jeffovi do Walkeru. Letos jsme tam byli poprvé a zřejmě i naposledy, takže jsme se snažili využít příležitosti a alespoň se pozdravit se starým známým.

Se začátkem měsíce srpna se pomalu přiblížil odjezd babičky a dětem nástup do školy. A protože kvůli Hrochově nové práci (respektive nedostatku dovolené) jsme nezvládli uspořádat žádný pořádný výlet, zkusila jsem to dětem vynahradit místními atrakcemi. Kromě San Lorenzo River, kam jsme během srpna pravidelně vraceli, jsem je vzala i třeba do montereyského akvária. Máme teď permanentky, tak to je o něco jednodušší. A protože jsme se tam ocitli ve všední den, mohli jsme zabrousit i do dětské sekce, která bývá o víkendech přecpaná. Myslela jsem, že když dětem poskytnu něco nového, tak zase vynecháme známé expozice — ale měla jsem smůlu — museli jsme obejít VŠECHNO.

A protože mě zaskočilo, že Lisa narozeninové knížky zhltla během dvou dní, zapsala jsem děti také do knihovny. Nyní tedy mají veledůležitě průkazky a já zjišťuji, že toho opravdu přečtou hromady. Lisa hltá úplně všechno, Tom si půjčuje spíš encyklopedie a naučné knihy — ale čtyři až osm knížek jim každému vydrží tak týden. Doufám, že neztratíme stopu všech knížek a nečekají nás nějaké brutální účty.

Tak po té žíle se leze nahoru.

Vendula v rajbase na Pywiack Dome.

Poslední víkend před odletem babičky jsem si ještě odskočila na lezeckou výpravu. Pavel s Vendulou mě vyzvedli až po deváté hodině, takže jsme na loučku přijeli po půlnoci. Stálo tam už jedno šedivé subaru a vedle něj stan — naše dohady, jestli je to Peter s Melissou vyřešil Pavel tím, že jim šel zatřást se stanem — a skutečně, stan klel Melissiným hlasem. Určitě měla velikou radost, že má tak dobré kamarády.

Ráno jsme absolvovali snídani a frontu u vjezdu do parku, a ve šňůře aut se nakonec proplížili až k Pywiack Dome. Na ten jsem koukala už mockrát, cesty v rajbasu vypadají jednoduše a krásně. Dali jsme si na rozlez Dike Route 5.8. Jak název napovídá, leze se po vystouplých žílách. Není to těžké, jen si člověk musí zase zvyknout na to, co všechno vlastně ustojí a udrží. Začali jsme lézt ve slunci, ale pak se nad námi čím dál tím více zatahovalo, až jsme byli docela rádi, že můžeme vyklidit plochu. Pavel se šel postavit ještě pod Needle and Spoon, ale než jsme rozmotali lana, rozpršelo jsme. Ustoupili jsme k autu, ale hory jsou nevyzpytatelné — za chvíli zase svítilo sluníčko a tak jsme se vrátili a vylezli ještě Needle and Spoon. To už je pět desítka (5.10a) a Vendulka chvílemi klela a chvílemi ječela a chvílemi visela, ale nakonec to dolezla za námi.

Cestou na východní stranu národního parku trval Pavel ještě na lezecké zastávce u jakési skalky, ale tam se hory zase předvedly — jen co se dostal nahoru, dostalo se nám shůry šíleného plaváku, takže nakonec nezbývalo, než se vyheverovat nahoru (Pavel) a sbalit mokrá fidlátka a dát se na definitivní ústup na večeři.

Carol na Pywiack Dome; v pozadí Tenaya Lake.

Přespali jsme v pánvi Mono.

V Nelly Deli jsme narazili (pro změnu) na Petera a Melissu, takže jsme poseděli u píva na terase přes zavíračku a nakonec se utábořili u Mono Lake. Já jsem zbaběle nejen postavila stan, ale i natáhla tropiko — na rozdíl od Melissy a Venduly jsem s sebou neměla žádného partnera, kterého bych mohla v případě deště vyhnat ven a pověřit natažením tropika. Tím pádem jsem měla skluz (asi pětiminutový) s lezením do spacáku, ale stejně jsem byla ráno první vzhůru. Z mých kumpánů nemá nikdo malé děti, zjevně jsou zvyklí vyspávat.

Nedělní plán obsahoval OZ na Drug Dome — údajně nejkrásnější (Pavlova verze), nejdelší a nejnamáhavější (definice z průvodce) pět desítková spára na Tuolomne. S tím, že až to já s Pavlem dolezeme (haha), tak půjdeme s Vendulkou lézt nějaké jednodýlkové nespárové cesty v okolí. To, že plány nevycházejí, to se stává, ale tentokrát to bylo docela dramatické.

Už ze stezky ke skále jsme viděli dva kluky zápasit v druhé délce — těžké stěnové 5.10d. Pod nástupem se navazoval kluk z další dvojky, jeho partnerka byla na prvním štandu. První délka je lehoučká, takže ji borec vyběhnul raz dva a zatímco se pouštěl do těžké druhé délky a první dvojka začínala spáru, vyběhnul Pavel k prvním štandu. Když jsem já zápasila s nástupovou stěnkou, ozvalo se shora něco mezi hekáním a pokřikem, Vendula, která viděla doleva nahoru, pravila, že chlapec zápasí ve spáře. Ovšem během pár vteřin se hekání změnilo v táhlý křik, který trval nepříjemně dlouho. Asi tak dlouho, jak trvá člověku proletět volným pádem hlavou dolů třicet metrů a zastavit se v laně. Já nic neviděla, ale zvukové efekty mě stačily vyděsit docela dost.

Pavel na prvním leze OZ na Drug Dome, Carol na spodním konci diagonálního lana. (foto Vendula)

Carol leze za Pavlem v rámci pomocných manévrů po pádu. (foto Vendula)

Vendulina zpráva zněla, že chlap je živej, jeho jistič taky. Dolezla jsem k Pavlovi a přes druhou dvojici jsme dostali zprostředkovanou informaci, že padající má zhmožděný kotník a že se jeho spolulezec bude snažit vyndat jištění a pak že asi slaní za pomoci lana druhé dvojky. A tak jsme čekali, abychom nezhoršovali ucpávku u druhého štandu. Nakonec se Pavel vydal do těžké stěnky, druhá dvojka si postoupila k improvizovanému třetímu štandu pod spárou a na mě začaly padat ledové kroupy. Raněná dvojka slanila k Pavlovi a posléze za pomoci našeho lana přetraverzovala ke mně, odkud se dalo slanit s jednoduchou sedmdesátkou.

Takhle to možná zní jen trošku komplikovaně, ale zabralo to možná hodinu, hodinu a půl. Za tu dobu se zatáhlo a záclona deště, která v okamžiku pádu byla na obzoru, se přiblížila na dosah ruky. A pak na dosah mé hlavy a stěny. Zkusila jsem do těžké plotny nalézt, ale mokrá žula je nelezitelná, do toho začalo hřmít — takže i Pavel uznal, že pokračovat není moc rozumné. Nakonec jsme tedy také slanili a pak stáli asi deset minut přilípnutí v pozoru ke skále, aby nás alespoň trošku chránila obrovská střecha pod vrcholem dómu.

Ze skal se valily vodopády, kolem to práskalo, a tak jsme v přestávce mezi přeháňkami sklusali k autu. Doufali jsme, že cestou na západ dojedeme do nějaké suché oblasti, ale až k rozcestí s hwy 49 se honily černé mraky a bylo mokro. Nakonec jsme to vzdali a tak se neuvěřitelné stalo skutkem — byla jsem doma z lezeckého výletu ještě před devátou večer (a to i se zastávkou na večeři).

Hrdinové čelí tichomořskému příboji. (foto babí)

Děti se ohřívají ve výpusti z laguny řeky Big Sur. (foto babí)

A zatímco jsem lezla-nelezla v Yosemite, Sid s babičkou vzali děti na výlet na Big Sur, turisticky velmi oblíbenou sekci Hwy 1 na jih od Carmelu. Nejprve obhlédli krásnou plážičku u Garrapata Park, kterou byla babička objevila toto léto a o jejíž existenci jsme celé desetiletí netušili, a pak se vydali k ústí řeky Big Sur v parku Molera. Tam příroda náhodou vytvořila kombinaci laguny, říčky a mělké mořské zátoky, kde je možno skákat, běhat jako hrdina do (ledového) Pacifiku a vzápětí se "ohřívat" v laguně sice jen o pár stupňů, ale přece jen teplejší. Děti se tu rychle zkamarádili s jinými prďuchy (ti náhodou pocházeli z Kanady) a zase jim nebylo potřeba vymýšlet zábavu. Na cestě zpátky k autu pak potkali naprosto nebojácnou divokou myš. To bylo radosti!

Poslední prázdninový týden nabral prudké obrátky. Odvezli jsme babičku na letiště, což obě děti obrečely. Utěšilo je trošku, že se zase uvidí za čtrnáct dní, kdy přiletíme my do Česka. A aby neměli potomci moc času na stýskání, vzala jsem je hned další den s kamarády zase do Feltonu (tři hodiny ráchání) a ve čtvrtek na Vasona Lake na kanoe. V pátek byla zlatým hřebem návštěva školy a prostudování seznamů na začínající školní rok. Jméno Tomovy učitelky mi nic neříká, Lisa byla zklamaná, že nedostala do druhé třídy stejnou učitelku jako Tom. Snažila jsem se jí popsat, jak vypadá její nová učitelka (kterou si pamatuji) — a Lisa zklamaně pravila, že je stará (skutečně se jedná o paní možná o generaci starší než já). Ujistila jsem ji, že je fajn a že Bryce, který ji měl loni, ji měl hrozně rád, a že je moc hodná. Lisa mě uzemnila prohlášením: "Hmm... starý lidi jako ty, mami, můžou být často hodný, viď?". A mám to.

Zleva řeka Big Sur tvoří lagunu, zatímco zprava Pacifik tvoří chráněnou zátoku.

Myš si cosi jedla na kraji cesty.

Sobotu jsme měli obzvláště hektickou: začínali jsme v půl dvanácté sousedskou párty. Letos na mě nezbyla žádná z organizačních činností, a fungovalo to relaxovaným přátelským tempem jako obvykle. V půl dvanácté vyrazil průvod, Tom to opět pojal jako závod a objel blok první. Lisa si odřela rameno na palmové houpačce, pokecali jsme se starými i novými sousedy a hlavně se sousedovic babičkou Julií, která žije v Santa Barbaře a se kterou se už nevídáme tak často, jako když hlídala vnoučka (vnoučkovi bylo v lednu devět, už dávno nepotřebuje stejné služby jako batolátko, kterým kdysi býval). Z oslavy jsme honem doma skočili do bazénu a už byl čas na slezinu u Kovářů — po třech letech přijeli z Česka na dovolenou Kubačtí, a tak jsme se chtěli sejít.

Lukáš s Radimem začali v posledních třech letech více lézt, a tak byl program na neděli jasný — pojede se na Castle Rock. Já jsem k této taškařici přizvala Janu, která si chtěla lezení zkusit. Teda maskovala to tím, že by si to měli její KLUCI zkusit, ale víme svoje. Pod skály jsme šli tedy jak Hujerovi — patero Kubíků, my čtyři, tři Kubačtí a Vendula s Pavlem. Když jsem zahlídla volnou 5.9, rozhodla jsem se do ní hned nastoupit. Při dobré paměti jsem si půjčila od Pavla nějaké ty friendy a dva jsem si nakonec založila, abych se nebála (dobře si pamatuju, jak jsem tam tuhle zoufale rvala smyci). Pak jsem nechala lano napospas různým druholezcům, obzvláště Janě, která se nakonec vydrápala nahoru a na můj pokyn "odsedni si", se úhledně usadila na skále. Musely jsme si vysvětlit nějakou tu terminologii, ale nakonec jsme ji i spustili dolů. Během pokusů Lukáše, Radima a Venduly jsem si vylezla na druhém cosi těžkého, co vytáhnul Pavel. Do toho se na vyhlídce nad vodopádem objevil Hroch s Jimem a s dětma a hulákali, že chtějí domů.

Na jezeře Vasona.

Sousedská párty: děti nám militarizují.

Po troše logistických dohadů jsem odklusala na rozcestí nad skalama a nafasovala klíče od Kubíkovic auta, abychom se nějak dostaly domů já s Janou — Hroch slíbil, že odveze všechny děti a Jima (ještě, že máme ten autobus). Já jsem pak vylezla zase na druhým tu pět devítku, přehodila jištění nad relativně těžkou 5.10c, dala si ji na druhém a opět nechala k dispozici dalším zájemcům. Sama jsem se vydala stíhat Pavla s Radimem, kteří chtěli lézt cestu u vodopádu, na kterou mám zálusk už dlouho, ale nikdy jsem nezvládla nástup. Pavel to zvládnul hravě a byl vyslán, aby stáhnul moje lano v 5.10c. Mě odjistil Radim, já pak Radima. Ten pak vytáhnul lano na vyhlídku a vyrazil směrem k parkovišti od vyhlídky. Já zezdola musela obejít skály, nafasovat si svůj baťoh a vyjít zpět na rozcestí. Přiznám se rovnou, že úplně dobře mi nebylo — sama ve stmívajícím se lese v horách pověstných výskytem pum — takže jsem byla ráda, když jsem se na rozcestí sešla s Radimem. Než jsme se dostali k parkovišti, byla tma jak v řiti. Ale zase jsme si pěkně zalezli a zřejmě máme i nového nadšence, Janu.

V pondělí děti nastoupily do školy — už jsou totální mazáci, nedělo se nic zvláštního. Vypsala jsem formuláře na jejich uvolnění do Česka, došla na úvodní obědovou službu, pozdravila se s různými rodiči, učiteli, dětmi a školníkem — a to bylo tak asi všechno. Tom si přinesl seznam věcí, které měl na úterý vykonat — např. přinést si do školy knížku na čtení. Chtěl si přinést svou naučnou o křečkách, já mu oponovala tím, že na čtení by měl mít asi nějakou beletrii — i domluvili jsme se, že vezme obě a uvidí, co tomu řekne paní učitelka. Když jsem ho v úterý vyzvedávala a ptala jsem se, co mu na to řekla paní učitelka, tak se přiznal, že knížky ZAPOMNĚL DOMA. Lisa zase nedonesla mističky od oběda a musela se od auta vracet zpět do školy hledat mikinu. Ve středu mikinu nedonesl Tom, ani jsme ji nikde nenašli. Ve čtvrtek v 7:45 mi Tom předložil dotazník, který měl ten den odevzdávat — ale zase odpoledne nalezl mikinu.

Já sama jsem se nejvíc vyznamenala ve středu — slíbila jsem dětem, že jim přinesu čerstvě rozpečené focaccie k obědu. Cestou ze školy jsem focaccie koupila, doma nákup vybalila, odjela na dozor — a tam jsem koukala, jak ke mně míří mé děti v očekávání stravy (focaccie ležely pečlivě vybalené doma v lednici). Nezbývalo mi, než pro ně vyškemrat oběd ve školní jídelně. Prostě — začal nám NORMÁLNÍ školní rok.