Vyjíždíme na koňský výlet.

Začátek vede horskou polopouští.

Koncem června došlo na totální výletovací absťák a taky bylo na čase splnit dětem slib z loňska, že je vezmem na koně a na ryby. Učinila jsem pokus zorganizovat hromadný výlet, i s tím, že by část výpravy (která nestojí o jízdu na koni) mohla jít pěšky, ale nakonec jsme jeli sami. Plán byl prostý — vyjedeme v sobotu hned v osm ráno, v jednu budeme na pack station, nasedneme na koně, naložíme krámy na muly, odjedeme cca hodinku k Roosevelt Lake, tam sesedneme, pošleme koně s kovbojema zpátky na ranč, utáboříme se, zkusíme rybařit, přespíme — a druhý den vše provedeme v opačném pořadí.

Jednou z nejtypičtějších vlastností plánů je, že vymykají. Když jsme v sobotu s půlhodinovým zpožděním nastartovali autobus, ozval se divný rachot. Tomášek ze zadního sedadla pípnul, že včera s babičkou nacouvali do keře. A skutečně; výfuk se vyskytoval u zadního blatníku, kde nemá co dělat. Nezbývalo než přeskládat krámy do subaru a nechat autobus doma. V pondělí se ukázalo, že to skutečně byl jen ohnutý výfuk, což Tony narovnal. Nicméně nabrali jsme další zpoždění a vyjížděli v devět místo v osm.

V půl dvanácté jsme dosáhli Knights Ferry a usoudili, že si dáme slušný oběd. Děti zajásaly; Lisa proto, že tam mají v ohradě koně, Tom kvůli rybičkám v rybníčku. Oba dostali nakázáno tentokrát do rybníčku nespadnout, takže se namočila jen Lisa, když probíhala pod zavlažováním.

Na tomhle krásném tábořišti jsme nemohli zůstat, šíleně tam foukalo.

Děti žádaly vyrazit na ryby.

Na Leavitt Meadows jsme dojeli pět minut po druhé, přivítali jsme se s Craigem, pohovořili s osazenstvem, naložili se na koně a muly, a vyrazili. Pro mě byl westernový kůň nezvyk, Foxy má stihlo, takže otěže musím ovládat oběma rukama a udržovat stálý kontakt. Craigovi koně jsou zvyklí na tzv. neck reining, tj. že otěže jsou volně a kůň se řídí pohybem těchto po (jeho) krku. To znamená, že člověk drží otěže v jedné ruce a druhou může třeba fotografovat. Ne, že by i nejtrénovanější kůň nezkoušel využít nepozornosti jezdce, ale i tak to byla mnohem větší pohoda, než s mojí zpovykanou kobylou.

Zjistila jsem, že dokážu vychovaného koně zvládat, držet ho kus za ostatními, aby mi neprášilo do obličeje, a poklusávat na rovinkách, pokud potřebujeme výpravu dohnat. Takže jsem si mohla v klidu fotit, akorát jsem musela ujistit místní kovboje, že mi fakt nevadí, když zůstanu vzadu.

Objeli jsme Roosevelt Lake a skončili na severním konci Lane Lake. Na kamenitém ostrohu jsme našli nádherné tábořiště s výhledem na jezero, ale to jsme museli zavrhnout jako příliš větrné. Rosničkáři se bohužel nespletli s předpovědí nárazového větru a na takhle exponovaném místě byl velmi nepříjemný. Zašili jsme se raději do údolíčka, postavili stan, a pak už si děti vyžádaly rybaření. Zkoušeli jsme chytat na větrném ostrohu, ale bezúspěšně. Vydali jsme se tedy kolem jezera a našli místo hemžící se raky, kde jsme ulovili první rybu.

Měla jsem pocit, že děti znám dobře, a vcelku jsem předvídala Tomovo zděšení nad faktem, že se ryba musí zabít, aby se mohla sníst. Co jsem nečekala bylo Lisino mlsné nadšení. Prakticky a nekompromisně žádala rybu sežrat a po následující půlhodinu chodila kolem s pstruhem napíchnutým na klacku, různě ho zkoumala, hladila a těšila se na večeři. Tom původně žádal rybu pustit; nakonec jsme ho ukecali, že si pustí tu, kterou sám chytí. To se mu podařilo, ale i tak myslím, že jeho nadšení pro rybaření značně ochladlo. On je prostě měkkoň po mamince.

Jezero bylo plné raků.

Tom ve stanu.

V neděli ráno jsme pomalu snídali, pak šly děti ještě s Hrochem chvilku rybařit — a nakonec už bylo na čase začít balit. V poledne přijeli kovbojové a koně. Děti dostaly zase Large Marge (Lisa) a Bonnie (Tom), jak si byli vyžádali den předtím. Bonnie a Large Marge jsou už obstarší dámy, které se chovají slušně a úsporně, takže nehrozí, že by někde zdrhaly nebo házely hysáky. Já jsem místo Taylera dostala Sida. Tayler nebyl špatnej, ale Sid byl totální zlatíčko. Ne, že by se teda nesnažil využít chvilek mé nepozornosti (třeba když jsem fotila), aby si šel naškubat travičku, ale jinak se tvářil velmi ochotně — a reagoval na nejjemnější pobídky. Nemám ráda, když musím koně nějak terorizovat, víc mi opravdu vyhovuje, když reaguje na přitlačení nohou nebo jemné přesuny váhy, takže jsem ze Sida byla nadšená.

Rychlovýlet dopadnul přesně podle plánu, ještě jsme stihli večeři na Knights Ferry a doma byli v relativně rozumnou hodinu, aby se děti dostaly včas do postele.

Den Nezávislosti je jeden z mála nepohyblivých svátků; letos připadnul bohužel na středu. Hroch nastoupil v květnu v nové práci, dovolená žádná, ale domluvil si, že půjde do práce ve středu a pak si vezme náhradní volno v pátek, aby nám vyšel alespoň jeden trošku delší víkend na důkladnější výlet.

Víkend před čtvrtým červencem jsme trávili doma — Hroch se v pátek pozdě večer teprve vracel ze služebky, takže jsme na neděli domluvili volnější program u Rýzlů. Vzali jsme kola, dojeli do thajské restaurace na oběd a pak zase zpátky. Na kolech jsme nebyli relativně dlouho — na jaře kvůli počasí, pak zase kvůli Tomově nosu — a zjevně se nám potomci zase vytáhli. Najednou oba vypadají na svých kolech jak vosy na bonbónu, zřejmě bude zapotřebí zase obnovit kolový park a posunout je o velikost výše.

Většinu odpoledne jsme pak strávili u Rýzlů v bazénu. Ten jejich je komunitní, velký a vyhřívaný, takže si Tom s Lisou zase užili něco jiného, než náš dvoreček. A nakonec jsme zůstali i na večeři, byť jsme původně tak dlouho "otravovat" nechtěli. S některými lidmi se dá bez problémů strávit celý den a pořád je co dělat a o čem povídat.

Návrat zpět na pack station.

V montereyském přístavu s babičkou.

Abychom si trošku vynahradili víkendový výlet, zamluvili jsme si v Monterey výlet velrybářskou lodí. S babičkou a Mirkou nás bylo šest, takže opravdu výprava velrybářská. My s Hrochem jsme to zažili kdysi dávno, bez dětí; teď se nám zdálo, že už na to mají docela věk — a navíc pořád vzpomínali na trajekt v Kanadě a žádali jet lodí. Už v přístavu nedočkavě obhlíželi naši kocábku, pak jsme si vyslechli školení, a nakonec nacpali na děti vesty a po chvíli čekání se jelo. Za dalších deset minut jsme byli v kabině a rvali na sebe všechno oblečení, které jsme našli — dle očekávání byla mimo pevninu šílená kosa a vítr, i když jinak nádherně jasno a slunečno (což je v našich zeměpisných šířkách v tomhle ročním období dost vzácné).

Asi po hodině jízdy jsme ocitli mezi velrybami, převážně keporkaky. V jednu chvíli bylo vidět vodotrysky všemi směry a člověk nevěděl, kam se dřív dívat. Rozhodně jsem tedy nesledovala cizího, velmi tichého a velmi zeleného chlapečka, který mi vzápětí hodil šavli málem na boty. Posádka pohromu velmi efektivně zlikvidovala a chlapečka odlifrovala na záď. Zjevně mají své zkušenosti a praxi.

K mému překvapení postupně začal odpadávat i Tom. Lisa je kachna nejen svým neustálým rácháním se ve vodě, ale zjevně má i kachní žaludek, houpání lodi jí nic nedělalo. Tom seděl s babičkou v kabině, ale pak jsem ho raději odtáhla na záď. Přiznám se, že ani mě nebylo úplně dobře a že na zádi to sice méně houpalo, ale zase tam smrděly výfuky motorů. Nicméně trošku jsme se tam vzpamatovali a mohli pak sledovat ještě modrou velrybu.

Ve středu Hroch odjel do práce a já měla domluvený trénink na Foxy. Babička začala honit děti, ať se oblíkají a můžou jít někam na hřiště, když tu Lisa nekompromisně prohlásila, že ona nikam nejde, protože přeci bude ten průvod a sousedská párty. Což nás trošku zaskočilo — sousedské párty vznikly původně proto, že jsme chtěly se sousedkama mít pro děti malou oslavu Dne Nezávislosti, bez nebezpečí ztráty dětí v davech, ale postupně se oslavy přesunuly na konec prázdnin. Jak si Lisa spojila tuhle veselici s Dnem Nezávislosti nevím, ale dalo mi dost práce přesvědčit ji, že fakt žádný průvod se sousedy NENÍ — a že jí nezbývá, než se spokojit s obvyklým domácím program.

Ocas keporkaka.

Největší atrakcí výletu byl oheň a klacíky.

Na večer jsme měli domluvené grilování u Kovářů; váhala jsem, jestli brát děti s sebou. Nakonec jsem domluvila s babičkou, že půjdou na chvíli a pak je babička odveze domů, kde si užijí slavnostní petardy a ohňostroje se sousedy — a my si posedíme a pokecáme s dospěláky — a Hroch, který přijede z práce, mě odveze domů. Tenhle plán klapnul výborně, děti teda prý šly do postele až někdy v deset, ale jednou za čas a navíc o prázdninách, to určitě nevadí.

V pátek jsme vyrazili směrem na sever. Docela jsem se obávala, jak přežijeme tak dlouhou cestu, ale zvládli jsme to jen se stavěním na benzín a čůrání. Děti musím pochválit, byly po celý osmihodinový přesun (téměř) vzorné. Na našem oblíbeném tábořišti kousek za Crater Lake ovšem stály cizí stany. Zkusili jsme projet několik dalších míst, až jsme se vrátili do lesíka těsně před původní loučkou — tam se mezi stromky ukrývalo místo tak na jeden stan — s přístupem k potoku. Zbytek večer strávili potomci stavěním hráze a rácháním se v potoku. Nakonec jsme rozdělali oheň (což je v Kalifornii, vzhledem k suchému roku, zakázáno) a došlo na napalování a sfoukávání klacíků, přikládání a tak dále. Myslím, že tábořiště s takovýmhle vyžitím bylo přesně to, co jsme po dlouhé jízdě potřebovali.

Ráno jsme dlouze snídali a celkově se rekreovali, a kolem poledního jsme se konečně dokodrcali do malého městečka Shady Cove. Vběhli jsme k raftařům s dotazem, zda by bylo možno si zapůjčit raft. Během asi pěti minut jsme měli raft zapůjčený — a taky naložený na přívěsu za minibusem, ve kterém seděli ostatní zákazníci a jehož řidič pravil, že PRÁVĚ TEĎ odjíždí. Myslím, že jsme strhli rekord v převlíkání do plavek a balení svačiny a foťáku.

Na Rogue River jsme vypluli již potřetí — líbí se nám místní relaxovaný přístup, líbí se nám řeka, která teče, nezdržuje se žádnými volejnatými úseky a která občas poskytne zajímavou peřejku, ale mezi jednotlivými čísly má člověk čas se trošku vydýchat a usušit; líbí se nám skutečnost, že řeka uhání relativně civilizovanou krajinou, kde by se v případě nouze člověk dočkal nějaké pomoci. Před dvěma lety se děti ze začátku vln bály, loni jsme se sem nedostali pro nepřízeň počasí, letos došlo na žádání více a větších peřejí.

Brouk.

Na Rogue River.

Lisa se tuze chtěla koupat, což jsme jí nakonec povolili a spustili ji v klidnějším úseku do vody. Nad přehradou má řeka prý sedm stupňů, my jsme sice byli POD přehradou, ale pořád to nebyla nijak lidská teplota. I naše kachna se okamžitě sápala zpět do lodi a následujících dvacet minut se třásla zimou, přestože venku bylo pětatřicet. Nakonec jsem jí v klidném a přehledném úseku dovolila sundat vestu, aby trošku oschla a přestala mít husí kůži. Lisa si do toho začala stěžovat, že má hlad a celkově začala upadat morálka mužstva — ale to už se před námi objevil most a hned za ním nakládací rampa značící konec plavby. To je další věc, která se nám na Rogue líbí. Zhruba tříhodinové raftování je dostatečně dlouhé na to, aby si to člověk užil — a dostatečně krátké na to, aby se nezačal otravovat.

Přestože nám všichni doporučovali na jídlo lodge (všimli jsme si, že se tam dá přistát i od řeky, možná příště zkusíme přerušit plavbu a posilnit se cestou), děti trvaly na slíbené pizze — i skončili jsme v pizzérii. Což o to, točí tam pivo a pizzu nemají špatnou, nicméně kuřecí pizza s houbami měla poměrně prudké následky, u Hrocha i u mě. Děti se pečlivě držely své havajské a nic jim nebylo.

Cestou z pizzerie jsme se stavovali ještě v potravinách, doplnit zásoby a koupit sirky. Hroch totiž dětem slíbil, že je naučí rozdělávat oheň. Znáte rčení "třese se na to, jak malej harant na sirky"? Tak přesně to nám předváděl Tom v praxi — prudil se sirkami během raftování i během pizzy, a způsobil pohoršení pokladní v sámošce, když se dotazoval, kde že sirky mají. Snažíme se vést děti k samostatnosti a tak jsme dali Tomovi za úkol se na sirky zeptat, ovšem pokladní to těžce rozdýchávala — a ještě nás upozorňovala, že sirky jsou schválně tak, aby na ně DĚTI nedosáhly. No, sociálku na nás nezavolala, tak to dobře dopadlo.

Ještě stále bylo odpoledne a tak jsme si chtěli zpestřit návrat na tábořiště prohlídkou vodopádů; na Hrocha ale začaly doléhat následky pizzy a tak, místo aby se kochal krajinou, ocenil vnitřní vybavení sociálních zařízení na parkovišti. Do toho Tom pokračoval v třesení se na sirky, takže jsme nakonec zvolili rychlý ústup a netýrali jsme potomky dalším studiem přírodních krás.

Panorama Crater Lake.

Tom na vyhlídce :-)

Na tábořišti konečně tedy došlo na zlatý hřeb výletu, a sice škrtání sirkami a rozdělávání ohně a pak napalování klacků a tak dále. Vcelku netuším, co na tom děti mají, ale matně si pamatuji, že v jejich věku mě oheň také fascinoval.

Nedělní ráno jsme — pro změnu — věnovali rozdělávání ohně. Teda já s Tomem; Lisa s Hrochem vyspávala. Následovalo balení a povinná návštěva Crater Lake. Když už jsme jeli tak daleko, tak jsme se chtěli na tohle úžasné jezero podívat alespoň z nějaké vyhlídky — vybrali jsme si procházku na Watchman. K našemu překvapení byla stezka uzavřena PRO SNÍH. Oregon byl zjevně obdržel, na rozdíl od Kalifornie, obvyklý příděl zimních srážek a ve vyšších nadmořských výškách ještě stále neroztály hromady sněhové nadílky. Dokonce byla uzavřená východní část okruhu kolem jezera!

Chtěli jsme se stavit na oběd v bufáči na okraji Crater Lake, ale tenhle nápad mělo několik tisíc dalších lidí — ani se nám nepodařilo zaparkovat. Zhrzeni (a hladovi) jsme jeli dolů — a nalezli skoro prázdnou restauraci u vjezdu do parku. Obsluha vlídná, jídelníček obvyklý (burgery & spol.), jídlo takové sterilní — ale určitě jsme pořídili lépe než v chaosu u jezera. Mě teda už při příjezdu k restauraci bylo těžko, ale přičítala jsem to změnám nadmořské výšky a únavě z výletu.

O hodinu později jsem kličkovala dopravní zácpou v Medfordu s krůpějemi studeného potu na čele. I mě dostihla kuřecí pizza s houbami způsobem, který jsem nečekala. Tedy alespoň předpokládáme, že to byla pizza. Sice mezi Hrochovým postižením a mým existovalo půldenní zpoždění, ale průběh byl zcela identický — a děti to nepostihlo. Nicméně i s tímto zdržením jsme nakonec dorazili domů ještě v neděli. Možná to zní jako docela bláznivý nápad, jet během tří dnů patnáct set kilometrů kvůli raftování, ale my jsme si užili i to táboření, pálení ohníčků (děti), vodopády, jezero, sníh — prostě krásný výlet.