Děti musely vylézt na první šutr.

Stezka vede skálou.

Hrozně jsem se smála kamarádce Janě, když mi sdělila, že si s rodinou zamluvili kemp v Pinnacles na Memorial Weekend. Tenhle prodloužený květnový svátek bývá docela vedro, ve vnitrozemských Pinnacles mnohem větší než u nás. Až teda na ty roky, kdy si my naopak zamluvíme koně a hodláme kempovat v Sierře, jako například loni a letos, že. Rosničkáři opět přišli s předpovědí typu "na horách sněhové" a kromě toho jsme s Tomovým rozbitým nosem chtěli zůstat poblíž civilizace. A tak jsem nakonec pokorně žebrala u Jany, zdali bychom se k nim mohli přidat v oněch opovrhovaných Pinnacles alespoň na jednodenní výlet.
A protože do Pinnacles zrovna jel i můj občasný lezecký parťák Michal, briskně jsem si s ním domluvila na další den lezení — takovou příležitost jsem nemohla propást.

V pátek pršelo a bylo hnusně, ale předpověď se tvářila na další dny příznivě. V sobotu jsme sbalili věci na táboření s tím, že prostě uvidíme, jak to dopadne. V poledne jsme našli Janu, jejího manžela Jima, tři kluky a jejich babičku sice v mokrém kempu, nicméně ale v dobré náladě. Postupně se nám podařilo rozjařené lítající (jejich i naše) potomky zpacifikovat k odjezdu ke vchodu do parku a tam přestupu na parkový autobus. Jeskyně s vodopádem jsou zavřené kvůli hnízdícím netopýrům, ale kousek stezky vede mezi skalami a část s mostkem dokonce i jinou, malinkou jeskyňkou, tak došlo k uspokojení dětí. Tomovi teda ke štěstí bohatě stačil Kuba s vysílačkou. Kluci chodili vedle sebe a pokřikovali na sebe vysílačkami. Důvod tohoto počínání mi zůstal utajen, ale když si to tak užívali, nerozmlouvala jsem jim to.

Konečně jeskyně — a s mostkem!

Viděli jsme i hada.

U přehrady došlo na házení kamínků a klacíků a sledování vážek. Když jsme pak cestou zpět viděli hada, neznalo nadšení mezí. Tom teda viděl jednoho už cestou nahoru, ale druhý had se vyhříval na kamenném zábradlí a viděli ho úplně všichni. Já jsem pak v závěru narazila konečně na Michala, který lezl nějaké lehké cesty s dětmi různých sousedů, a domluvila jsem, že se večer domluvíme na to lezení další den.

Janini kluci chodí spát ještě o půl hodiny dřív než naše děti, takže jsme na tábořišti v rychlosti opekli buřty a nastrkali děti do stanu. Asi stárneme, ale někdy v devět hodin jsme byli ve stanech i my, dospělí. Vzhledem k narvanému kempu jsem se trošku obávala nočního života, ale zima zřejmě zahnala i největší nadšence do pelechů relativně brzy.

Ráno jsem distribuovala snídani, sbalila lezení a nechala se Hrochem odvézt na druhý konec rozsáhlého kempu k Michalovi, abych stíhala být nastoupená v devět, jak jsem byla slíbila. Michal je totiž člověk, který má vždy půlhodinový náskok, a naše lezecké výlety se zatím sestávaly z toho, že Michal snídal, než jsem se probudila, balil lezení, když jsem snídala, a vyrážel do skal v okamžiku, kdy bych byla bývala potřebovala ještě půl hodinu na balení. Buď ale stárne, nebo ho hromadné kempování se sousedy a rodinou odkrvuje natolik, že v devět, k mému překvapení, rozhodně připravený nebyl. Následovaly zmatky s odvozem, ale ve finále jsme se přeci jen ocitli na nejzazším parkovišti a vyráželi do skal. Bohužel vzhledem k mizernému počasí v horách (tj. v Yosemitech) se zdálo, že do Pinnacles přibyli ÚPLNĚ VŠICHNI. Co nástup cesty, tam už čučel nějakej známej ksicht. Ne, že bych různé známé a kumpány neviděla ráda, ale přeci jen jsem doufala v trošku menší hustotu zalidnění.

Nezbytné opékání buřtíků.

Výprava jeví známky únavy.

Za těchto okolností se Michalův plán na prozkoumání vzdálených a neznámých oblastí zdál jako velmi dobrý nápad. Méně dobrý nápadem zjevně bylo obouti se do sandálů na prolejzání strání plných pichlavých keřů a zlostných, ostrých kamínků. Po asi hodině trmácení se neprostupnou polopouštní džunglí (od té tropické se liší absencí bahna a přítomností trnů) jsme stanuli u vytyčeného cíle. Přesněji řečeno, asi padesát metrů POD ním, odděleni od lezení houštím obsahujícím kromě trní ještě navíc škampu jedovatou (poison oak, jedovatý dub). Zkoušeli jsme najít nějakou lezeckou stezku, ale marně. Nakonec jsme to vzdali a ze zoufalství vylezli první cestu, která nám po návratu k přehradě padla do oka — takový choďák plotnou. Ten jsme nakonec opouštěli poměrně kvapně. Dostavil se ruský párek a moloděc se dal do sólování na plotně. Nic proti, kdyby to uměl — ale pohled na vibrující nohy v nás vzbuzoval obavy, abychom nemuseli vzápětí poskytovat umělé dýchání z úst do huby, nebo vyplňovat nějaké formuláře ohledně svědectví o nehodě (pokud vím, tak pán nakonec slezl bez cizí pomoci a dramat).

Následně jsme urvali místo na Monolithu. Tam jsem lezla už několikrát, cesty jsou to pěkné, ale poněkud náročnější na vytrvalost a sílu. Když se v jednu zjevila Kitina, že mě vystřídá coby jističe a parťáka, byla jsem docela ráda. Přišlo mi, že sraz s Hrochem s dětmi v kempu ve tři hodiny v pohodě stihnu. Oni měli během mého lezení absolvovat výlet po Old Pinnacles Road do Balconies Caves. Na parkovišti zrovna stál autobus; i rozběhla jsem se, že ho stihnu — ale busík zavřel dveře a odjuchal. Dost mě takováhle neslušnost zarazila, pak jsem ale viděla, že na zastávce zůstalo asi osm lidí, co se nevešlo. I usedla jsem na obrubník vedle party a jala se věnovat čekání na odvoz. Po asi dvaceti minutách nás tam čekalo snad třicet a davem se ozývalo reptání (dospělí) a fňukání (děti). Autobus přifuněl za čtyřicet minut, to už to vypadalo na vzpouru. Nevím, jak to se vzpourou dopadlo — narvala jsem do autobusu s těmi dalšími čtrnácti šťastlivci, které autobusek s přísnou babicí pobral, a nechala spolutrpící osudu.

Staří Španělé věděli, jak se chránit před vedrem.

Misie San Carlos Boromeo.

Na tábořišti mě čekal Hroch a děti; Janina rodina odjela k bazénu — Tom měl bazén zakázaný ještě na další dva týdny kvůli stehům na nose, takže jsme si ani nebrali plavky. Jim byl Tomovi předvedl, jak lze zapálit papír lupou, takže Tomášek se zabýval vědeckým bádáním. Ohořelý stolek jsme pak ale docela dobře vyčistili. Zatímco my s Hrochem jsme začali pomalu balit, parta ze sousedního tábořiště přibrala naše děti do modifikované baseballové hry. Dospěláci, kteří se zrovna nezabývali hraním či soudcováním, chodili za námi na kus řeči. Byli velmi milí a příjemní, ale nám bylo jasné, že prostě MUSÍME domů. Narvaný kemp, narvaný park, narvané lezecké cesty — před davy nebylo úniku — a my jsme zkrátka asociálové a jakkoliv přívětivé davy jsou pořád DAVY. A pořád tu byl problém s Tomem, jehož stehy bylo potřeba udržovat v čistotě a bezpečí — přeci jen plastická operace není až taková legrace.

Dětem zbývaly poslední dva týdny školy. Znamenalo to spoustu školních oslav a akcí. Výstavku výtvarných děl, sportovní "olympiádu", oslavy konce školního roku — a oslavu narozenin letních dětí (tj. i naší Lisy). Přiznám se, že tyhle dva týdny mám dost v mlze — pořád jsem něco nestíhala a zapomínala a do toho nás dostihly další reality bouračky. Pojišťovna uznala Forestra na odpis, vyplatila peníze — a přestala nám platit auto z půjčovny. Ať jsme nad tím doma mudrovali, jak jsme mudrovali, dospěli jsme k názoru, že třetí auto potřebujeme, zvlášť vzhledem k tomu, že jezdím dvakrát týdně vypomáhat do jedné kanceláře v Redwood City (tj. padesát kilometrů jedna cesta) a nemůžu nechat babičku s dětmi nepojízdnou. Takže jsme nakonec půjčili nejmenší možné auto sami — kupovat babičce další vozítko, když v půlce srpna zase odlétá na zimu do studených krajin, se nám nechtělo. Dostali jsme nějakou maličkou Kiu. Babička s ní odjela do Monterey a po návratu si stěžovala, že se trošku třese volant. I vzala jsem si Kiu do práce — a musím říct, že takhle jsem se v autě už dlouho nebála. Kdykoliv jsem se přiblížila k dálničnímu limitu rychlosti, dostala chuděra Kia něco jako epileptický záchvat a musela jsem ji držet na silnici vší silou.
Další den jsem tedy jela nešťastnou Kiu vyměnit; myslím, že jedna nehoda téhle rodině stačila a nepotřebujeme další. Místo Kie jsme dostali zuřivě červenou Mazdu 2, které říkáme Karkulka.

Zahrada carmelské misie.

Velrybářské minimuzeum na Point Lobos.

Uprostřed různých zařizování, konce školního roku a pakáren s autama, jsem se složila. Prostě na mě padlo něcojakochřipka, bez teplot, ale totální únava a neschopnost, neurčité bolesti a pocit, že se pohybuju v husté mlze, nebo spíš vatě, která mi brání v rychlejším pohybu. Jestli to byla opravdu nějaká viroza, nebo jestli to byl následek stresů kolem bouračky, to nevím, ale trvalo mi týden, než jsem se poněkud normalizovala.

Zvládla jsem to akorát ke konci školního roku. Tady u nás se vysvědčení předává v zalepené obálce (Tom) nebo posílá rodičům emailem (Lisa) a moc se to veřejně neřeší. My jsme to taky moc neřešili, překvapení se nekonají. Tom exceluje v matice a technických předmětech, Lisa zase v oblasti jazykové a humanitní. A i tam, kde neexcelují, zvládají velmi hladce i bez rodičovských zásahů. Jenom mě občas děsí Lisina totální dezorientace v čase a prostoru — a v číslech obecně. Bavily jsme se s babičkou, že patnáctého června bude mít děda narozeniny. Lisa poslouchala a pak vznesla dotaz, jestli mu bude patnáct nebo padesát. Prostě matematika a obzvláště matematika v češtině, kterou ve škole, pravda, nepoužívají, dělá Lise v hlavě guláš. I když vsadím se, že děda by se nebránil, kdyby mu bylo patnáct, ani kdyby mu bylo padesát.

Kolibřík.

Děti se z celých prázdnin nejvíc těšily na to, že nebudou muset ráno vstávat, a rovnou začaly smlouvat, že když nemusí ráno vstávat, tak by mohly chodit spát později. Upřímně, na zbavení se vstávání v 6:45 jsem se nezřízeně těšila i já, i když mi trvalo pár dní, než jsem se srovnala a přestala se budit tři minuty před původním nastavením budíku. Ještě na jaře jsem zvažovala, že bych dětem zaplatila nějaké příměstské tábory, ale potomci se k mému překvapení postavili poměrně rozhodně proti tomuto nápadu. Když nad tím ale přemýšlím, tak já jsem si tábory a různé akce mimo rodinu náramně užívala — ale až tak někdy od deseti let. Tak nejspíš mají čas a pokud je pro ně nejzajímavější prázdninovou náplní babička, tak můžeme být jen rádi.

Hnízdící kormoráni.

Nástup prázdnin jsme oslavili Noemčinou narozeninovou oslavou u Nejedláků. Poté, co se přehnala smršť dětských gratulantů a dort, následovalo malování na obličej. Blanka měla plné ruce práce, tak jsem Lise nabídla, že ji namaluju já. Kriticky pohlédla na můj obličej (myslím, že mě nikdy neviděla ani normálně nalíčenou) a pravila, že si raději počká na Blanku, protože já to neumím. Obávám se, že období "matka je nemožná a nemoderní" je u nás na spadnutí.

Další krize nastala, když Petr začal grilovat hamburgry. My, dospěláci, jsme měli naložená ostrá masíčka, ale pro mladší účastníky oslavy mělo být něco nekonfliktního. Naše děti prohlásily, že hamburgry jsou humus a že to teda jíst nebudou. Jako výsledek naší výchovy, která se širokým obloukem vyhýbá McDonaldům a podobným ve prospěch asijských mlsků, je to docela dobrý, ale co teď s tím. Museli jsme děti sáhodlouze přesvědčovat, že DOMÁCÍ hamburgry jsou něco úplně jinýho, že to je jako sekaná a tak dále (matně si pamatuju, jak jsem kdysi naopak americké kamarády našich dětí přesvědčovala, že sekaná je jako hamburger). Nakonec teda děti povolily a snad se i navečeřely.

Point Lobos v květu. (foto babí)

Děti nastoupily tradičně na kursy plavání.

V neděli jsme pokračovali výletem do Monterey s Mirkou. Vlastně — my jsme v Monterey ani pořádně nebyli — dali jsme si oběd na Moss Landing, pak jsme se jeli podívat do misie San Carlos Boromeo v Carmelu, a nakonec na Point Lobos. Návštěvy jsou prima, člověk má důvod navštívit místa, která dlouho neviděl — a carmelská misie je moc pěkná a zrovna všechno kvetlo. Point Lobos akorát zklamal s pláží, byl příliv a navíc na jediné přístupné pláži na severní straně byla hradba oblázků, takže se děti ani nemohly ráchat (zkuste si chodit po kotníky ve štěrku, když jsou vysoké vlny). Ale na kráse to téhle přírodní rezervaci vůbec neubralo.

Stejně jako předchozí dva roky jsme děti zapsaly na první prázdninové týdny na kursy plavání. Lisa ke své obrovské radosti dostala Christiana, instruktora, kterého měl před dvěma lety Tom. A protože Lisa je zkrátka Lisa, tak kvůli Christianovi je ochotná se i zkoušet potápět bez držení nosu. Ke konci kursů dokonce i plavala kraula — akorát nevím, jestli bude ochotná se takhle snažit i bez charismatického trenéra v dohledu.

Dále jsem na prázdniny Lise domluvila ježdění na islandském poníkovi Ljufarovi. Tož to bylo tak — jak chodím na ranč za Foxy, dávám se do řeči s různými lidmi. Audrey je tam pečená vařená a navíc ochotná poradit. A má poníky. A dceru, s níž jsem občas prohodila pár vět o koních a která se mi zdála v těch cca šestnácti letech, na které jsem jí odhadovala, velmi rozumná. A tak jsem se dotázala, jestli by Emma nechtěla Lise dávat občasné lekce na poníkovi, protože Foxy je přeci jen na Lisu moc velká a paličatá. Myslím, že jsem Audrey trošku zaskočila — mě zase zaskočilo to, že Emmě není těch šestnáct až osmnáct, na které jsem ji odhadovala na základě toho, jak rozumná je s ní řeč, nýbrž třináct.

Tom je už velký, silný a platný pomocník.

Lisa a Ljufar.

První lekci jsme domluvili na první prázdninový týden s tím, že prostě uvidíme, jak to půjde. A šlo to výborně — Lisa se pověsila na Emmu jak ocásek a Emma s ní trpělivě promlouvala o koních a postupně ji provedla čištěním a sedláním poníka, a pak spolu zmizely na jízdárně. Babička fotila, já pobíhala kolem naší kobyly a občas Emmu s Lisou někde potkala, vždycky ve vážném rozhovoru a práci. Tomovi trvalo asi pět minut seznámit se s Emminým devítiletým bratrem. Mladí muži pohrdli jízdou na poníkovi coby holčičí záležitostí a vrhli se na mužné činnosti ve formě kydání Foxina výběhu. Musím je pochválit, Foxy sdílí ohradu s obrovskou frískou kobylou a dohromady produkují neuvěřitelné množství kobližek — a kluci vyčistili všechno.

Aiden následně Tomovi odhalil novou dimenzi lidského bytí — totiž funkci automatu na nápoje. My jsme prostě totální troglodyti a hodlali jsme dětem tento požitek zamlčeti nejméně do matury. Musím ale uznat, že od té doby se občas i sama odměním ledovým 7Upem z plechovky — v horkých dnech, kdy člověk polyká prach (a sušený hnůj) stájí po několik hodin, není od věci tohle všechno spláchnout. Obávám se ovšem, že tímto se pro děti staly nápoje zlatým hřebem návštěvy stájí. Doufám, že se plechovky časem omrzí a děti zase všimnou koní a koček a slepic a psů a zrajících ostružin.