Děti dělají koniny.

Prázdniny skončily a my se vrátili do školního tempa. Jednotvárnost vstávání (všichni), úkolů (děti), poledních dozorů (já) nám trochu narušila Hrochova změna práce (doufáme že k lepšímu). Já pokračuju v trénování kobyly (i když někdy mám pocit, že kobyla trénuje mě) a konečně jsem se dostala k objednání nesedla. Dlouho jsem rozmýšlela, jestli pořizovat na kobylu sedlo — Foxy máme pronajmutou, není naše; kdykoliv se situace může změnit — takže kupovat sedlo, které na případného jiného koně nebude pasovat, se mi moc nechtělo. Jezdit v anglickém sedle (navíc skákacím), které máme zapůjčené s koněm, není pro začátečníka zase tak příznivé. Podložka (bare back pad) pasuje na (skoro) všechny koně a navíc mi přijde na tréninky výborná. Bez třmenů nemá člověk žádné náhradní pomůcky a nemůže švindlovat s rovnováhou.

V akvárku v Monterey.

Ovšem netušila jsem, co takové sedlo-nesedlo způsobí v naší domácnosti. Čekala jsem, že děti na to pohlédnou, zjistí, že to není nic pro ně, a tím to skončí. Mno, několik dní se tu navzájem osedlávali, se sedlem se dívali na pohádky a celkově si to užili. Nakonec jsem musela sedlo zabavit pro kobylu a posléze (po koňském použití) vyhostit do garáže.

Jednoho dne se mi podařilo spadnout z (přeci jen opravdovského) anglického sedla, které jsem si brala na vyjížďky do hor. Jedné stájové kolegyni se mě posléze zželelo natolik, že teď máme zapůjčené sedlo westernové. O to potřebnější mi ale přijde občas si na koni vyjet jen tak a vrátit se k základní rovnováze. Foxy mi přijde, že reaguje i na velmi jemné pokyny nohama a přesuny váhy (naopak na hubu mi přijde dost "tvrdá"), takže jezdit na ní jen tak je docela zážitek.

První samostatná jízda na ruském kole.

Konec dubna a tím pádem i lyžařské sezóny se blížil mílovými skoky a my jsme s holkama zjistily, že jsme ještě stále neuspořádaly dámskou lyžovačku. Ovšem tady musím kamarádky pokárat — v okamžiku, kdy se vybralo datum, najednou všechny konstatovaly, že musí zrovna o tomto víkendu mýt okna. Pořád dumám, jestli jsem v životě něco nepropásla, když mytí oken nepovažuji za dostatečně lákavou činnost, abych jí obětovala lyžování, a nebo zda je mytí oken nějaký krycí název pro jakési tajemné a vrcholně zajímavé orgie (do kterých nejsem zasvěcená!). Jediná Vendula vytrvala neochvějně u lyžařského plánu (asi taky neholduje orgiím). Hroch poměrně nekompromisně pravil, že musím jet, což mě překvapilo. Asi jsem dlouho nikde nebyla, takže se těšil, že si užije víkend s dětmi bez maminky za zadkem.

Pokud vím, tak si to užili náramně — jeden den se vypravili do montereyského akvária a druhý den děti vytáhly tatínka na kolotoče do Santa Cruz. My jsme s Vendulou lyžovaly na měknoucím sněhu — bylo to tak pomalé, že jsme nakonec musely jezdit dvojitou černou The Wall, aby to vůbec trošku jelo. V sobotu se k naší slavné dámské jízdě přidal Suchýš a tak jsme ve třech uzavřeli sezónu výbornou večeří a pivy v Kirkwood Inn.

Lisa blbne s kýblema.

Letošní zima byla poměrně nijaká — a už koncem dubna se objevilo pár velmi horkých dní — ne v takovém množství a intenzitě, aby to ohřálo náš bazén, ale usoudila jsem, že do vyhřívaného v YMCE bychom zajít mohli. Zkontrolovala jsem na jejich webovkách, že vpravdě mají otevřeno pro veřejnost až do šesti, ještě jsem i telefonovala, jestli skutečně můžeme přijít — prý ano. A tak jsem sbalila plavky a hned po vyzvednutí ze školy jsme vyrazili. Na recepci jsem poprosila přítomného mužského zaměstnance, jestli by neprovedl Toma pánskými sprchami. Totiž Tom se mnou byl naposledy v YMCE plavat jako zhruba pětiletý a to jsem ho ještě protáhla dámskou šatnou; teď už by mi to přišlo přeci jen divné — navíc Tom se považuje za velkýho kluka, takže chození s maminkou začíná mít punc trapnosti.

Tom šatny zvládnul (trvalo mu to asi dvakrát tak dlouho co mně s Lisou, ale on je strašnej šmrdla) a už jsme se ráchali v bazénu. Vzápětí nás ovšem přepadli plavčíci, že děti musí projít plavacím testem, na základě kterého dostanou průkazky, které je oprávní při vstupu obdržet náramky dle předvedených schopností. I to jsme zvládli (děti obě plavou slušně), a chtěli pokračovat v ráchání — když tu najednou přišla plavčice, že jim v půl čtvrté, tj. za pět minut, začínají kurzy a že budeme muset bazén opustit. Dle (nemile) překvapených pohledů ostatních návštěvníků jsem usoudila, že nejsem jediná, kdo žil v pevném přesvědčení, že bazén je otevřený do šesti. Že se děti neomezily jen na pohledy, ale následovalo veliké naříkání a kňourání (se zdržováním s šatnou a testama jsme si zaplavali fakt sotva deset minut), snad ani nemusím zdůrazňovat. I jala jsem se posléze stěžovati si na recepci, kde se se mnou hádali, že kurzy jsou určitě plánované a že jsem na síti nemohla najít otevíračku do šesti — až si to sami vyhledali. Dostalo se nám omluvy, ale to je tak všechno (vstup máme v rámci měsíčního paušálu, takže ani jsem nemohla požadovat vrátit vstupné :-)).

Tom a papírová rolba.

Holt jsme to museli dětem vynahradit o víkendu — Hroch, který na rozdíl od svých divokých jmenovců o vodu nestojí, šel do posilovny a na mě zbylo máchání se. Naštěstí Hroch nevydrží cvičit dlouho, tak jsem mohla svést na tatínka, proč musíme z vody ven po necelé hodince. A v hlavě mi uzrál ďábelský plán — s dětmi do YMCY může chodit plavat babička! Za pár dní přijede, tak ať si vnoučátka užije (než se nám ohřeje domácí bazén).

Příjezd babičky visel na vážkách. Na poslední chvíli se objevily zdravotní komplikace a čekali jsme na poslední vyšetření, jestli jí doktoři vůbec dovolí letět. Naštěstí vše dobře dopadlo a babička dorazila. Na letiště pro ni musel Hroch, já jsem absolvovala ranní pomáhání ve škole (školní korespondence, kterou musí někdo roztřídit do obálek pro jednotlivé rodiny), dále jsem měla domluvený trénink s Foxy, který se poněkud protáhnul tím, že se mnou Foxy utekla. Díky westernovému sedlu jsem se NĚJAK udržela, ale zopakovat tento zážitek bych si fakt už nikdy nechtěla. Myslím, že mi poprvé došlo, jak obrovská a silná zvířata koně jsou a že když se kůň zprčí, tak se zprčí půl tuny a nějaký človíček na hřbetě je vlastně maličkost. Všechno dobře dopadlo, nespadla jsem, Foxy se nepřerazila a naše trenérka nakonec přeci jen nedostala infarkt. Po tomto adrenalinovém zážitku se polední dozor nad třemi stovkami prvňáků až třeťáků zdál velmi relaxační záležitostí. Děti pak absolvovaly ještě fotbalový kroužek — a pak už jsme jeli domů, kde Hroch zatím vyklopil babičku. No to bylo slávy a vítání, děti jsme totiž připravovali i na variantu, že babičku doktoři nepustí a bude muset přijet později.

S babí na Borel Hill.

V pátek jsem nechala babičku doma s Hrochem a vydala se s dětmi na Nicolasovu narozeninovou oslavu. Trošku jsem byla rozpačitá z dětské veselice, která začíná v sedm večer, ale nakonec jsem musela uznat, že to byla snad jedna z nejlepších oslav, na které jsme byli. Začalo se v sedm večer pizzou (já jsem do dětí doma preventivně nacpala večeři, takže tenhle bod programu si, chudinky malinké, moc neužily) a pak se šlo bruslit pod dohledem dvou žraločích kapitánu (San Jose Sharks jsou místní hokejový tým), respektive dvou puberťáků oblečených do modročerných dresů. Na stadiónu Sharks mají kýble (obyčejné, velké plastikové kbelíky otočené dnem nahoru), jež naše děti naprosto fascinovaly. Je to samozřejmě myšlené jako pomůcka pro začátečníky, ale dopadlo to tak, že zatímco začátečníci se po chvíli snažili kýblů zbavit a bruslit samostatně, naše děti, které bruslí velmi dobře, zůstaly v začátečnickém úseku a blby s kyblíkama. Následoval dort a nakonec zlatý hřeb (alespoň pro Toma) — děti dostaly skládací papírový model Zamboni a v okamžiku, kdy na led vyjela skutečná rolba, tak nadšení neznalo mezí. Chudák řidič rolby by vystaven hromadě dětí poskakující za sklem stadionu a mávající na něj papírovými modely. Své role se zhostil se ctí a dětem důstojně (byť poněkud znaveně) kynul.

Chaluha.

O víkendu jsme vzali babičku k oceánu, aby si po středoevropských prázdninách zase užila moře. A pak klasicky na vyhlídku na Borel Hill. A nakonec jsem ji v neděli vystrčila s dětmi na plavání do YMCy. Vrátili se někdy po dvou hodinách, děti vyplavané, šťastné, ovšem večer si Lisa začala stěžovat na bolesti hlavy. Protože neměla teploty, usoudila jsem, že má úpal, a poslala ji do postele. Ráno se prala a honila s Tomem, takže šla normálně do školy, ovšem v poledne už jsem ji měla doma, opět s bolestmi hlavy. Večer se přidaly horečky, i musela jsem změnit diagnózu z úpalu na asivirozu a nechala ji doma. S babičkou je to mnohem jednodušší, může být jedna z nás doma s marodem a druhá obíhat nákupy a venčit Toma, takže jsem se pořád nijak nevzrušovala. Když Lisa ale pořád horečkovala ještě i v pátek ráno, objednala jsem ji k doktorovi.

V pátek se Hroch stal nezaměstnaným — ve staré práci skončil ve čtvrtek a v nové začínal v pondělí, takže šel k doktorce s Lisou on. Tato Lisu prohlídla, neshledala žádný zánět a konstatovala, že je to asi úporná viroza a že to přejde. A skutečně, v sobotu Lisa od rána lítala a skákala, přestala se konat zvadlá kytička na gauči u televize. Považovali jsme to za dobré znamení a potvrdili účast na narozeninové párty Kašparovic dětí na Coyote Point.

Oblíbená narozeninová taškařice: zdobení xichtíků.

Počasí bylo krásné (což u Zátoky není vždy pravidlem), obrovské hřiště okamžitě pohltilo všechny děti tak, že jsme o nich v podstatě nevěděli, maso se peklo (Hroch pomáhal s grilováním), řeči se vedly, prostě pohoda. Akorát Lisa vzdorovala a nechtěla jíst, tak jsem ji sprdla a pak se mi té hromádky neštěstí zželelo, i vzala jsem si ji na klín — a zjistila, že zase topí. Ovšem párty v plném proudu, my všichni padesát kilometrů od domova, takže co s tím. Odvedla jsem Lisu na chvilku do auta, ustlala jí na zadním sedadle a nechala chvilku spát. To ji občerstvilo natolik, že se začala dožadovat dortu, tak jsem doufala, že se prostě jen moc ulítala a bude to dobrý.

Ovšem dobrý to nebylo ani v pondělí, následovala další návštěva lékaře. Doktorka projela ze zoufalství různé stěry a odběry — a našla zánět močového ustrojí — což nám volala v devět večer, když přišly výsledky z laborky. Nechali jsme ji poslat recept do lékárny v Safewayi s tím, že antibiotika vyzvednu, až ráno otevřou, protože Lisa stejně už spala, a šli jsme taky do postele.

Na Davenport Landing nacházíme různá zviřátka (foto babí).

Netušila jsem, co za blázinec mě čeká ráno. Za prvé lékárna otevírala až v devět, s čímž jsem nepočítala; za druhé, když jsem přišla, visel lékárník na telefonu s automatickým vyhráváním a pravil, že jim spadnul systém a že žádný recept nedostal a nic mi vydávat nemůže, dokud neobdrží potvrzení od doktora. Zkusila jsem zavolat k doktorovi, aby teda předpis poslali do jiné lékárny, a odjela celá zpěněná domů. Tam mi volal lékárník ze Safewaye (který si ve zřejmě oživlém systému našel podle jména naši adresu a telefon), že mu recept prošel a že si můžu pro léky přijet, takže jsem skočila do auta a jela jak ďas, abych to stihla, než mi doktoři zruší předpis v Safewayi a přeloží ho do jiné lékárny. Nakonec vše dobře dopadlo, Lisa dostala léky a začala se postupně zlepšovat.

Ve čtvrtek se Lisa konečně zbavila horeček, začala se doma převlíkat za princezny a tancovat, i usoudila jsem, že je skutečně na cestě za uzdravením. Poslala jsem babičku vyzvednout Toma, ovšem ten se mi vrátil ze školy bez mikiny — i vyštvala jsem je zpět, ať koukají mikinu najít. Za deset minut mi volala babička na pozadí policejních houkaček, že měli bouračku. Dodnes mě překvapuje, jak klidná jsem byla — akorát jsem z babičky nemohla vytáhnout, kde jsou, jak byla v šoku, nedokázala si vzpomenout na jméno ulice, po které denně jezdí. Nakonec mi sdělila, že jsou hned za benzínkou, ta je na trase do školy jen jedna. A tak jsem naložila Lisu v malých starých potrhaných princeznovských šatech a vyrazila.

Babička mi stihla sdělit, že Tomovi teče krev z nosu, možná to přispělo k mému klidu. Tomovi občas teče krev z nosu a pokud to by mělo být nejhorším úrazem z bouračky, tak mi to nepřišlo tak špatný. Tom seděl na klíně nějaké paní, kolem poházené prokrvácené kapesníky, ale jinak vypadal vcelku v pohodě. Pak mi ale švarný záchranář řekl, že Tom bude potřebovat do nemocnice, protože má nos rozseknutý, a že to bude chtít pár štychů. Babička si stěžovala na bolesti na hrudi, obě jsme usoudily, že je to nejspíš natlučený od pásů, ale přeci jen jsme babičku nechali odvézt s Tomem, aby se ověřilo, jestli nemá něco se srdcem, nebo polámaná žebra.

Rubik.

Někdy v té době, kdy nakládali babičku a Toma, zmizela ta paní, která se věnovala Tomovi. Dodnes nevíme, kdo to byl, ani já ani babička jsme jí nestihly poděkovat, přitom to byla ona, kdo vytáhnul Toma z auta, kdo ho základně ošetřil, kdo se mu věnoval a kdo (zřejmě) volal policii a záchranku. Nicméně mě těší, že ještě pořád existují lidé, kteří pomůžou, i když se nedočkají ani toho poděkování. V té době se tam mihnul ještě kluk, který nehodu způsobil. S čerstvým řidičákem, pokoušel se z vedlejší ulice zabočit doleva na hlavní čtyřproudovku, po které bohužel zrovna jela babička s Tomem.

Oteklý Tom s Brycem na leteckém dni.

V nemocnici nás čekala spousta papírů a vyšetření. Lisa setrvávala v závěsu, pořád v těch svých šatičkách, co má na hraní, já byla (jestli si dobře pamatuju) v pantoflích a domácích ponožkách. Nakonec dorazil Hroch z práce, vyzvednul si Lisu a babičku, a začal se starat o věci, které mně v tu chvíli unikaly. Například o auto — že jsou venku airbagy jsem si všimla, ale další škody jsem opravdu neohledávala, měla jsem matné tušení, že je pomačkaný předek a že z auta nic neteče. Já jsem ještě zůstávala s Tomem v nemocnici — s doktorem na pohotovosti jsme se domluvili, že počkáme na plastického chirurga, aby Tomovi sešil nos pořádně. Plastika ale bylo potřeba vytáhnout z domova a musel dorazit, což chvilku trvalo.

Tom se nejvíc ze všeho bál umrtvovací injekce, ale doktor ho zpracoval raz dva. Asi největší překvapení mi synek připravil, když po skončeném šití vstal, vzorně doktorovi poděkoval, pravil mu, že je nejlepší doktor, kterého kdy měl — a byl připraven k odchodu. Prostě v okamžiku, kdy měl nos sešitý a přestala mu z něj crčet krev, se Tom uklidnil a fungoval jako kdyby se nic nestalo. V mezičase stihnul usmlouvat, že nepůjde v pátek do školy (stejně bych ho neposlala) a že si může vybrat nějakou hračku jako bolestné, ale co by člověk pro raněné dítě neudělal, že.

I kousek nad zemí je balón v letu.

Nakonec si myslím, že to byl Tom, kdo celou bouračku zpracoval velmi dobře — my jsme hezkých pár nocí nespali, prožili jsme si takové ty situace, kdy člověk nemůže usnout a když už usne, tak ho pronásledují divoké sny. Tom zjevně ničím takovým netrpěl, dokonce v pátek někdy v poledne začal, že by se rád podíval do školy za kamarády. To jsme mu teda zatrhli, ale když se ozvala Rumiko, jestli by mohli přijít s Brycem Toma navštívit se zmrzlinou, neváhala jsem. Myslím, že léčebné účinky zmrzliny ještě nikdo řádně nezpracoval, ale až se tak stane, jistě bude tento výzkum aspirovat na Nobelovu cenu. Bryce po zjištění, že Tom chodí, mluví, funguje a jenom má flastr na nose konstatoval, že on sám má dvanáct štychů (Tom osmnáct) a po zbytek večera jsme museli kluky hlídat, aby moc nelítali a neblbli. Přeci jen potřebujeme, aby Tomovi nos srostl a ne aby si pečlivé vyšívání znovu roztrhal při nějakém kočkování.

V rámci pokusu o návrat do normality, jsme v sobotu vstali v 5:45, vytáhli děti z postele, naskákali do auta a ještě před úsvitem se tetelili na sanmartinském letišti u balónů. Z Jižní Dakoty totiž přijela naše pilotka Jeanne, aby pomáhala s každoročním dnem otevřených dveří. A my jsme se rozhodli přidat — od té doby co Tom (velký Tom, ne náš Tom) dostal před dvěma lety práci snů v Dakotě, jsme ani jeho ani Jeanne neviděli a ani jsme se nedostali k balónům. Letecký den nám přišel jako dobrá možnost obnovit známosti a vrátit se ke starým pořádkům.

Děti vyrábí letadýlka z balzy — Tom samostatně a soustředěně, Lisa za dopomoci rodičů.

Jeanne má balón v Dakotě, k vožení lidí v uvázaném balónu se tentokrát uvázala Jennifer s balónem Rubik. Děti jsme využili k "pomáhání" (schválně píšu v uvozovkách, zatím je to spíš překážení, ale někde se to naučit musí), za což byly odměněni zkušebním letem. Naše děti se dlouho balónů bály, letos poprvé projevily přání to zkusit — asi částečně pod vlivem Bryce, který se tam také vyskytoval a který se nebojí ničeho. Nakonec je Jeanne musela od balónu vyhodit - pořád škemrali o další a další lety a za balónem se tvořila dlouhatánská fronta lidí, kteří trpělivě čekali i několik hodin, než na ně přišla řada — a ubývalo plynu a přibývalo na intenzitě větru (balóny nemůžou lítat v silném větru).

Lisa miluje koně, i ty vyřezávané.

Nakonec skutečně došel plyn a my museli odkázat nešťastníky, na které už let balónem nevyšel, na příští rok. Většina to vzala sportovně, tak doufám, že příště přijdou zase (a včas, aby se na ně dostalo). My jsme pomohli složit balón a vyrazili na snídani (kterou nám přes náš odpor zaplatila Jennifer — díky). Děti snídani odmítly (celé ráno užíraly z krabice se skořicovými šneky) a Tom, který si vše pamatuje z doby před třemi lety, trval na tom, že půjdou stavit letadýlka. I odeslala jsem děti do hangáru a usedla k druhému hrnku (kelímku) kávy a lívancům s buřtíky. Po chvíli se zvednul najezený Bryce s tím, že půjde tedy taky na letadýlka. Vedly se řeči a já pomalu usoudila, že by bylo dobré potomky zkontrolovat.

K mému překvapení Bryce měl letadýlko skoro hotové, naše děti seděly na židličkách s tím, že na ně ještě pořád nepřišla řada. Jako správnou matku mě to docela naštvalo. Máme děti hodné, slušně vychované a tak je všichni předbíhali a letadýlkoví dědi to totálně ignorovali. Nakonec jsem se musela potomků ujmout já, protože to nevypadalo, že by na ně v dohledné době dědům vyšla řada. Lise jsem letadýlko z balzy musela vyřezat já, Tom se k mému překvapení vrhnul do projektu samostatně a s velkou šikovností. Nevím, po kom to má, ani já ani Hroch moc na ty ruční práce nejsme, ale Tom různé vyrábění a montování miluje, navíc se (na rozdíl od zmatené matky) perfektně orientuje v návodech a instrukcích. A co je nedůležitější — k osmnácti stehům na nose si nepořídil ostrým skalpelem žádné přídavné zranění!

Slunící se vodní želva ve Feltonu

Konečně jsme měli tedy vše splněno — balóny i letadýlka, a mohli jsme se odebrat domů a zkusit trošku dohnat spánkový deficit. Tomovi během dopoledne trošku splasknul obličej — ráno nemohl téměř otevřít oči, jak mu (zřejmě jako následek plastické operace) otekly tváře. Během dne otok trošku ustoupil a místo něj začaly rýsovat obrovské monokly.

Tom splasknul, ale zato se nám pěkně vybarvil.

V neděli jsme se v rámci šetření Toma rozhodli pro pomalý a usedlý program — procházku v redwoodech ve Feltonu. Podívali jsme se na parní mašinky, želvy v rybníčku, prošli jsme redwoody — a cestou zpět ubožák raněný vylezl na zábradlí mostu. To jsem teda myslela, že mu ještě nějaké zranění přidám — tři dny do něj hučíme, že nesmí nikam lézt, lítat, prát se, dělat blbosti, aby mu NEPOVOLILY STEHY, že nesmí nikde upadnout, narazit — a co udělá Tomášek? Vyleze na uzoučké zábradlí mostu, aby se prošel. Je pravda, že z jedné strany byla cesta, z druhé strany by se skoulel strání do rybníka, ale stejně. No každopádně z toho plyne, že Tom se za raněného nijak nepovažuje a na úraz dávno zapomněl.

Se žlutě vybarvenými monokly se pak vydal v pondělí do školy, ale snad nikoho nevyděsil. Ve škole o bouračce všichni věděli — spousta lidí ji viděla, protože se odehrála v době, kdy končí škola a všichni jedou domů, jiní se o ní doslechli od sousedů a známých. Byla jsem docela ráda, že na Toma zase lidi tolik nezírají a nekomentují, nechtěli jsme, aby byl se z toho nějak dodatečně vyděsil. Stačí, že jsme vycukaní my, dospělí.

Foxy nové ne/sedlo sluší.

Od spolužáků dostal Tom přáníčka, od vedení školy se nám dostalo pochopení — a Tom mohl celý týden chodit trávit přestávky do kanceláře s tabletem a Angry Birds. Přeci jen přes poledne děti lítají na hřišti, dozor se sestává ze sedmi dospělých osob na téměř šest stovek školáků, takže uhlídat, aby jedno konkrétní dítě nedělalo moc velké blbiny, nelezlo moc vysoko na prolejzačky a nepřimotalo se do cesty některému z mnoha vášnivých fotbalových, baseballových a košíkových týmů, je spíš sci-fi, než reálná možnost. Zase jsme nechtěli, aby Tom v kanceláři nějak trpěl, takže měl povolené hry (které normálně dost omezujeme). Ono udržet osmiletého kluka, aby neskákal, nelítal a někam furt nelezl, je v podstatě nemožné. Jak se ale pomalu odlupují stehy (má vstřebávací) a na nose se dělá jizva, postupně povolujeme.

S Mirkou na Bear Creek.

Když nás přijela navštívit Mirka, jedna babička ze San Francisca, vzali jsme ji na procházku kolem ranče. Aby viděla kousek Santa Cruz Mountains a koně. Tom samozřejmě vylezl na první strom, který viděl, a na mojí připomínku, že nemá nikam lézt, pravil s nefalšovaným puberťáckým výrazem (protočené panenky) a tónem: "Prosim tě, vždyť je to jen metr vysoko". No nakonec jsme ještě vyvenčili Foxy, Lisa obvykle důležitě pase koně (drží Foxy za vodítko, přičemž je jasné, že Foxy by od travičky dobrovolně neodešla a naopak, kdyby se rozhodla svojí půltunu přemístit, ani ne dvacetikilová Lisa by jí v tom stěží zabránila) a já jsem musela dětem ukázat, kde byl mýval.

Mýval.

Po středečním tréninku jsem šla totiž do stodoly uklidit sedlo a v tmavém koutě na skříni, kde obvykle spává tlustý černobílý kocour, ležela obrovská pruhovaná "kočka". S místníma kočkama vycházím dobře, dokonce mi ke skříni chodí předvádět mrtvé myši, tak jsem i na tuhle kočku vlídně promluvila a až poté si všimla lupičské masky přes obličej. K mému překvapení se mýval na mě jen chvíli díval a pak si zalezl do kočičího pelechu. Ze spánku se nenechal vyrušit, ani když se na něj šlo podívat veškeré přítomné osazenstvo stájí, ani když jsem si ho fotila. Až doma z fotek bylo vidět ránu na boku, což by vysvětlovalo neobvyklé chování mývala. Co se s ním stalo, nevíme — zjevně tam strávil noc, sežral kočkám, co měly v miskách — a zase zmizel. Tak doufám, že to přežil a že mu jedna noc v teple a klidu a s jídlem až pod nos prospěla.

Nám by nejvíc prospělo, kdyby se nám podařilo uzavřít veškeré pakárny kolem bouračky. Zatím jsou to tisíce papírů, podpisů, telefonátů a vyřizování. Navíc budeme muset nějak vyřešit situaci s chybějícím autem, chudák babiččin Forester je na odpis. Samozřejmě, že vzhledem k tomu, co všechno se MOHLO stát, je pár pomačkaných plechů banalita, ale nám prostě těch pár plechů bude zatraceně chybět.