Anička, Andrejka, Lisa, Tom.

Dorazily posily v podobě Nejedlých.

Zákon schválnosti funguje perfektně, takže naše děti měly jarní prázdniny o týden později než zbytek českých dětí v Redwood City. Když jsem ale zjistila, že Míša je slaměnou vdovou, rozhodla jsem, že naše děti přežijí jeden den prázdnin navíc, a naplánovala na čtvrtek alespoň jednodenní lyžování s Aničkou a Andrejkou.

Dokonce jsme se takhle v šesti (Hroch byl samozřejmě v práci) ve středu po obědě narvali do auta, i s Rýzlovic lyžema, helmama, spacákama a botama. Tady bych chtěla udělit metál Míše za to, jak úsporně sbalila a naskládala věci do auta — nevěřila jsem, že se vejdeme. Bylo ale o mnoho příjemnější jet jedním autem, než se někde honit, plus jsme měly možnost střídat se při řízení. A děti si užily vzájemné přítomnosti a nenudily se (tolik) během tříhodinové cesty.

Večer jsme ještě zjistily, že se v okolí vyskytují Nejedláci, a domluvili se s Petrem, že se následují dopoledne nějak dohoníme na svahu. Když jsem to říkala dětem, překvapilo mě, že Lisa jásala, ale Tom nic. Nicméně, asi je to dobře — Kuba miluje Lisu a Tom trpěl tím, že mu ségra přebrala kamaráda. Teď zřejmě dospěl k názoru, že s tím nic nenadělá a přestal se na Kubu upínat. Pravil, že on (Tom) bude raději lyžovat s Aničkou.

Před lahváčem v Calico - chajdou z flašek.

Vláček pro tůristy - nezbytná atrakce pro naše děti.

Ráno jsme s Míšou byly naprosto úžasné a podařilo se nám dostat všechny čtyři děti ven z baráku a na sjezdovku. Naše děti chtěly samozřejmě jet Drain, takže jsme nechali Míšu s holkama ještě na modrý a vydali se prozkoumat tuhle lesní atrakci. Do toho se ozval Petr, že dorazili, a tak jsme přetraverzovali za nimi na Timber Creek. Tam došlo k totálnímu chaosu — všichni dostali instrukce, že na sebe počkáme na odbočce k Ditch of Doom, ovšem poslechnul jen Tom a Rýzlovic holky. Nejedlákovic děti kolem mě prosvištěly do kaňonu a Lisa pro jistotu nedorazila vůbec, protože se cestou trhla a zmizela v Trench of Terror. Myslela jsem, že ji roztrhnu jak hada, a dostala zdlouhavé školení na téma "nikdy nikam nejezdíme sami, a už vůbec ne bez toho, abychom někomu sdělili, KAM vlastně jedeme".

Postupně začalo být jasné, že musíme trošku výpravu rozdělit dle schopností a možností. Přešli jsme na těžší terén, kde naše děti mohly jezdit svoje oblíbené trasy, Rýzlovic těžší sjezdovky a Nejedláci ty lehčí. To fungovalo až do doby, než Anička projevila přání jet s námi Drain. Lyžuje dobře (líp než naše děti), Ditch of Doom ji nijak nerozházel, tak jsem usoudila, že proč ne. Ovšem Anička skončila zauzlovaná pod smrčkem, z něhož jsem ji vydolovala až po odepnutí lyží. Asi ji to vyděsilo až moc, od té chvíle se bála, což mě mrzí — doufám, že to časem zase rozchodí.

Lisa byla ve westernovém městečku hned jak doma.

Dubnové koupání v Coloradu

Po obědě se začalo zhoršovat počasí, chvílemi docela hustě sněžilo a foukal vlezlý vítr. Děti skuhraly, že je jim zima a my s Míšou začaly být mírně nervózní ohledně průjezdnosti silnic domů, takže jsme to asi ve dvě odtroubily a šly chystat odjezd. Nakonec jsme se z hor dostaly docela dobře, i když místy ve sněhových přeháňkách to nebylo valné s viditelností. Na dálnicích jsem si zkusila řídit Rýzlovic Mazdu, která mě potěšila. Ráda jezdím a ráda zkouším jiná auta — a tenhle kotík byl překvapivě nekotivý a příjemný na ovládání.

V pátek šly děti honem na jeden den do školy a já balila a balila a nakupovala a organizovala a prala — a po škole jsme vyrazili na prázdniny, abychom stihli do večera ještě nahonit nějaké míle z dlouhého přesunu do Arizony. Přespali jsme Tehachapi a pak už se sunuli pouštní krajinou směrem do vnitrozemí. Kolem poledne jsme si dali dvouhodinovou pauzu v historickém stříbrokopeckém městečku Calico. Už z parkoviště bylo vidět a slyšet vláček, takže bylo jasné, že nás tato atrakce nemine. Absolvovali jsme i prohlídku dolu a prošli se po městečku změněném v turistickou atrakci. Děti byly k nezastavení a neuhlídání — lítaly po skalkách a chodníčcích, obdivovaly různý důlní šrot, prolejzaly vše, co se prolézt dalo — a my za nimi supěli ve stupňujícím se vedru s jazykem na vestě.

K našemu překvapení jsme našli v jediné místní restauraci spoustu volných míst k obědu. Překvapení nám vydrželo pouze do okamžiku, kdy nám přinesli jídlo. Dala jsem si topinku se sýrem přesvědčená, že na tom se toho nedá moc zkazit — a dalo. Hroch si neprozřetelně poručil stejk a dostal cosi vařeného, nechutného už od pohledu. Nemluvě o následcích — Hroch svůj rychlý odpolední ústup komentoval slovy, že se málem pocalical. Takže jakkoliv Calico můžu coby turistickou atrakci doporučit, jíst se tam skutečně nehodí.

Tak tam se budeme škrábat - Cathedral Rock, Sedona, Arizona.

Tom fotí v arizonské Sedoně.

V jižní Kalifornii je vedro na padnutí, což jsme zjistili už v Calicu. Další cesta nás vedla rozpálenou pouští, a tak, když se v dálce začal rýsovat tenký proužek zeleně označující řeku Colorado, začali jsme hledat přístup k řece. V Needles jsme nakonec objevili městský park u slepého ramene, v němž se ráchalo větší množství zájemců předškolního a mladšího školního věku (nikdo starší deseti let by nejspíš do té ledárny nevlezl). I vypustili jsme potomky do chumlu ostatních dětí, časem jsme je vyhecovali i k plavání (přestože mi bylo vedro, tak jsem sama do vody nevlezla dál než po kolena).

Do Flagstaffu jsme dorazili pozdě večer, takže jsme akorát padli do postele v hotelu. Velikonoční neděli jsme zahájili důkladnou snídaní, od které jsem vybíhala dětem připravit nadílku. Následoval obrovský údiv, jak to ten králík věděl a jak to zvládnul, i zkusila jsem nadhodit, že králík neexistuje a že jsem vajíčka připravila já. Dětem se tento koncept moc nezamlouval, Lisa to nakonec shrnula nekompromisním "Ale Santa existuje!" a bylo. A to jsem si myslela, že už budeme moc odbourat třeba zoubkovou vílu, která je v našem případě neuvěřitelně sklerotická a pořád má nějaké průšvihy.

Rodina v pověstném Vortexu.

Vyhlídka od Dubového potoka v Sedoně.

Pokračovali jsme na návštěvu k Táně a Tomášovi. Přes naše varování, že jsme po snídani, Táňa stejně neodolala a připravila jídlo a pro děti (pro změnu) vajíčka a čokoládičky. Přes gurmánské zdržení jsme se nakonec přeci jen přesunuli k vyhlídce na Oak Canyon. Tam, myslím, naše děti rozptýlily Tániny pochybnosti o tom, zda zvládnou výšlap na Cathedral Rock. Hned na parkovišti se jaly lézt po kamenech umělecky roztroušených mezi informační cedulí a záchodky. Tomáš strašil, že do Sedony se potáhne fronta aut, ale turistickým městečkem jsme se propletli zcela v pohodě a dokonce jsme našli i poslední dvě místa na parkovišti pod Cathedral Rock.

Od pohledu bylo jasné, že se nám tenhle výlet bude líbit; stezka vedla po skále, s mnoha možnostmi lezení, skákání a škrábání se. Jako už mnohokrát to skončilo tím, že nám děti mizely někde v dálce a my funěli za nimi. Nakonec jsme se nějak dohrabali do sedla mezi věžemi Cathedral Rock, do místa vyhledávaného spirituálními nadšenci, kteří je pojmenovali The Vortex. Tam velitel výpravy Tomáš pravil, že dolů to musí jít určitě sejít druhou stranou a za chvíli nám s Tomem zmizeli z dohledu. Nám, tj. Hrochovi, Táně se závratěmi a Lise, trvalo o chvilku déle slézt trošku náročnějším terénem, ale dolů jsme se dostali všichni bez nehody. To už bylo pořádné vedro a tak jsme odhlasovali, že vezmeme děti k Oak Creek, který jsme viděli shora z Cathedral Rock. Museli jsme autem teda docela kus objet a pak ještě projet prašnou silnici, ale říčku jsme našli bez problémů. Děti se samozřejmě žádaly ráchat a my ostatní jsme se rozvalovali na břehu a zřejmě kazili svatební fotografie japonskému páru. Pár nic neříkal, fotograf taky ne, tak jsme usoudili, že si s tím nějak poradí.

Vyhlídka z jihovýchodního okraje Grand Canyonu.

Přejeli jsme do státu Utah a u silnice se objevily oblouky. Toto je Wilson Arch.

Na večeři jsme šli do té osvědčené thajské restaurace, co známe ze zimy před třemi lety. Tentokrát tam alespoň nebyla fronta a vešli jsme se i v sedmi lidech relativně rychle. Ještě jsme chvilku pokecali u Táni, nechali se uložit v pracovně a následovně ještě ráno nakrmit. No, myslím, že si nás užili až na půdu, doufáme, že se zase někdy staví oni na oplátku u nás!

Nás čekal jako další bod programu — vyhlídka z okraje Grand Canyonu. Já u něj byla jen jednou před mnoha lety, děti ho neviděly nikdy — takže jsme cestou z Flagstaffu podnikli menší zajížďku. Ono s Grand Canyonem se toho moc podnikat nedá, pokud nechcete absolvovat sestup k řece (a následný výstup nahoru), nebo si zamluvit a zaplatit nějaké raftování nebo let helikoptérou. Užili jsme si to tedy po svým — děti v "muzelu" ve vyhlídkové věži, pak malou procházku a piknik na lavičkách. Nakonec to byla příjemná přestávka v dlouhém přesunu do Utahu.

Chvilička v Navajo Arch bez dalších turistů v záběru.

Landscape Arch, národní park Oblouky, Utah.

Přiznám se, že se mi původně do Moabu nechtělo. Je to daleko, Arches jsou pěkný, ale byli jsme tam mockrát a všechny dva trošku delší výšlapy jsme už podnikli. Nicméně jak jsme se blížili a z prašných polopouští se stala zajímavá krajina se skalami a oblouky, začala jsem se těšit. Dokonce jsme dojeli natolik včas, abychom stihli ještě večeři v místním pivovaru. A protože jsme měli hotel přes ulici, mohli jsme se i osvěžit pivy místní produkce.

Další den jsme se vypravili do nejznámějšího parku v okolí — Arches. Usoudili jsme, že je na čase dětem předvést Devil's Garden, kam jsme se v zimě nikdy neodvážili kvůli ledu. Tento nápad mělo ovšem několik stovek dalších lidí; na parkoviště jsme se nevešli, museli jsme zastavit jen tak u silnice. Dětem to ovšem nevadilo — než jsem si došla na záchod, vylezli na první skalku, kterou viděli, rozhodnutí si tenhle výlet užít.

Devil's Garden je jeden ze DVOU trošku delších výšlapů v parku, a dnes už vede až k Landscape Arch udržovaná betonová pěšinka. A na ní husté davy, což děti šíleně otrávilo. Táhly se, prudily, no prostě děs. U Landscape Arch už byly tak protivný, že jsem vyhlásila obědovou pauzu v naději, že po dodání nějakých těch kalorií se nálada mužstva zlepší. Největším zlepšovákem byl ale asi drzý čipmank, který přišel zkoumat, jestli z nás nevypadne nějaká sváča, a když zjistil, že ne (krmení zvířat je v parku zakázané a navíc je to nebezpečné pro obě strany), tak si ulovil obrovského mravence. Po zbytek výletu jsme tedy místo dětí měli dva čipmanky, kteří se rychlostí blesku pohybovali po skalách a neustále něco chroupali. Jaká úleva.

Dělený oblouk - Partition Arch

Čipmank.

Postupně jsme se dopracovali k Navajo Arch a nakonec i dovnitř do Partition Arch. Davy a čipmanci nás pronásledovali na každém kroku a v nás pomalu dozrávalo rozhodnutí, že následující den musíme NĚKAM JINAM, že další den v národním parku ve státě, kde zjevně udeřily jarní prázdniny, nezvládneme.

Také jsme chtěli vyzkoušet moabské "Sabaku" sushi, abychom měli nějakou změnu od americké kuchyně. To se ukázalo nakonec jako jedno z nejhorších rozhodnutí. Napřed nám řekli, že budou mít místo až za hodinu — to nám nakonec přišlo vhod, došli jsme se na hotel osprchovat a zcivilizovat. Pak jsme se konečně propracovali dovnitř. Časem jsme objednali — dostali jsme polévky — a pak asi hodinu nic. Pak pár kousků ryby a nějaké rolky (mimochodem vše výborné), které naše děti v podstatě vdechly — a dožadovaly se další stravy. Po další hodině jsme dostali nášup, to už Tom vylizoval sůl z misky po fazolích a tvářil se zoufale. Mezitím jsme různě zvyšovali hlas, nakonec se nám dostalo cti mluvit s údajnou majitelkou této taškařice. Poučila nás, že sushi je umění, zákazníci sem chodí ze společenských důvodů a že jí nepřijde nic divného na tom, že za dvě hodiny se nám nedostalo večeře. No, krmi tam mají výbornou, ale za ceny vskutku umělecké (nechali jsme tam skoro dvakrát tolik, co obvykle zaplatíme u nás v drahé Bay Area) — a asi jsme divní, nicméně my se chodíme do hospody najíst a ne společensky realizovat.

Fisherovy věže se tyčí v protisvětle.

V dálce pak stolová hora hlídaná prafotrem Utahem.

Na hotelu jsem si nafasovala letáky a začali jsme zkoumat, co vše se dá v Moabu ještě podnikat kromě návštěv národních parků (mimo Arches tam mají ještě Canyonlands). Probírala jsem hlavně rafty, ale nenašla jsem nic, co by vypadalo jednoduše — bez složitého zamlouvání a organizování, a hlavně — něco, co by vypadalo jako vhodné pro menší děti, tj. něco kratšího a mírnějšího. Brát naše relativně malé potomstvo na celodenní výlet do trojkových peřejí se mi nechtělo (navíc takhle malé děti neberou). Pak jsem ale objevila leták k malé pack station — kde kromě koní slibovali i vyhlídku na Fisher Towers. Tyhle věže zmiňovaly i různé raftařské společnosti, takže jsme usoudili, že se zřejmě jedná o atrakci naší pozornosti hodnou. A plán byl hotov.

Ráno jsme tedy vyrazili proti proudu Colorada po silnici č. 128 k Fisher Towers. Už z dálky vypadaly věže impozantně, zblízka pak skoro strašidelně. Temně červený pískovec se hrozivě tyčil proti slunci — a my se vydali na výšlap ve stínu téhle hradby. Na skalách bylo živo, zjevně se tam vyskytoval nějaký lezecký zájezd. Na stezkách jsme potkali několik turistů, ovšem ve velmi příjemné koncentraci — tj. kdy je lidí tak málo, že se zdraví, občas prohodí pár vět a pak si jdou každý po svém. Dětem se takový výlet taky líbil — prolejzání mezi skalními gobliny, lezení na kameny a skalky, dokonce jsme objevili E.T. v nadživotní velikosti.

V jednom z "nádvoří" žije goblin jménem E.T.

Věže s věžičkami.

Než jsme došli k vlastní Fisher Tower přes několik mini-kaňonů, udělalo se docela vedro a dusno. Ještě jsme nalákali děti na žebřík — takové prolejzačky milují, ale pak už bylo jasné, že bude na čase se vrátit, bylo fakt na padnutí. Cvičně jsme přejeli silnici a vydali se hledat pack station na druhé straně. Tu jsme našli, ale nevypadala nijak osídleně. Koně a muly přežvykovali spokojeně večeři, tak jsme je alespoň oběhli podívat se, jak vypadají. Jsme čím dál tím vybíravější. Jízdy na koních nejsou nijak levná záležitost, a za ty peníze bychom rádi viděli, že se peníze vracejí alespoň částečně zpět koním v podobě dobré péče. Na Hauerově ranči se nám líbilo velmi, ale neodvážili jsme se otravovat v nejbližším baráku, páč nám nebylo jasné, jestli patří k ohradám nebo je to nějaká úplně soukromá rezidence.

Odjeli jsme směrem k řece doufajíce, že najdeme nějaké slušné místo na ráchání, to se nám ovšem nezadařilo. Cestou od řeky jsme ale viděli odjíždět auto od koní a tak jsme děda stopli. Tento se přiznal, že skutečně patří k ranči, a pravil, že máme zaťukat v tom velkém baráku a domluvit se s majitelkou. I vyrazili jsme zpět, vytáhli majitelku a dali se s ní do řeči. Pravila, že má na pátou objednaných deset lidí, ale že jí doposud nepotvrdili, jestli přijedou, takže pokud by nepřijeli, vzala by na vyjížďku nás. Doporučila nám, kudy se nejlépe dostat k řece, abychom ve zbývající hodince alespoň namočili děti, a slíbila, že jak koně dosvačí, začne je připravovat a uvidíme.

Zpestření se žebříkem.

Lisa mezi svými milovanými koňmi.

To se ovšem začaly za skalami kupit divné mraky a dokonce to chvílemi vypadlo, že v dálce je už vidět clona deště. Lise to nevadilo, brodila se ledovým Coloradem, jen my dospělí jsme zvažovali, nakolik dobrodružná asi bude ta vyjížďka na koních. Na ranči čekal na děti haflinger Barney a půjčili nám na chvíli malou kulatou jízdárnu. U úvaziště se začali pomalu hromadit osedlaní koně — udeřila pátá hodina a klienti nikde, takže to začalo vypadat, že pojedem. Pak se ovšem na obzoru objevil obláček prachu a přeci jen dorazili objednaní kunčafti. Majitelka byla z toho zjevně nešťastná a naše děti to obrečely — ale nedalo se nic dělat, oni byli objednaní a bylo jich víc. Nicméně teď už víme, kam se u Moabu vrtnout, a příště se klidně objednáme předem — ranč jsme viděli, líbí se nám, a určitě je to místo, kde bychom si vyjeli rádi.

Cestou zpět jsme zjistili, že to, co se zdálo být dešťovou clonou, je ve skutečnosti clona zvířeného prachu; zvedl se silný vítr a chvílemi skutečně přes prach nebylo vidět. Večeři jsme dali v místní thajské restauraci a já jsem pak ještě prosadila výlet do pivovaru, neboť již léta toužím po tričku s nápisem you can't beat a dead horse. Dead Horse Ale je jedno z piv vařených v místním pivovaru, ale celé je to slovní hříčka. Buď to může znamenat že Dead Horse (Ale) je nepřekonatelné — a nebo klasicky je tato věta přísloví, které by se dalo volně přeložit asi jako, kde nic není, ani smrt nebere. Dead Horse Point je navíc blízký kopec se smutnou pověstí — prý tam kovbojové zaháněli nad útes divoké koně, z nich si vybrali mustangy, kteří se jim hodili a zbytek pustili po úzké šíji zase zpět do přírody, ale jednou prý zapomněli oddělat zábrany a mustangové nakonec na opuštěném vrcholku osm set metrů nad řekou Colorado zemřeli hlady a žízní.

Projíždíme Capitol Reef, Utah.

Krátce po bouřce v Colob Canyons.

Počasí se rapidně zhoršovalo a ráno jsme se probudili do deště a zimy — opravdu se ochladilo z třiceti stupňů předchozího dne na sotva deset. A tak jsme sbalili své saky paky a začali polykat první míle směrem domů. Přejeli jsme Capitol Reef, což je úžasný geologický jev, kde nás mimo jiné ve vyšších polohách chytlo sněžení. Modlili jsme se, abychom to autobusem nějak přebrodili, řetězy se nám fakt nasazovat nechtělo. Naštěstí silnice záhy klesá a ocitli jsme se zase v dešti.

V podvečer se trošku vyčasilo a tak jsme honem ještě vjeli do národního parku Zion ze západní strany, na Kolob Canyons. V téhle části jsme nikdy nebyli, tak nás to zajímalo. Na posledním parkovišti jsme nazuli trekovky a za chvíli jsme už čvachtali hlubokým bahnem, za velikého klení (obzvláště Hrochova a obzvláště poté, co se mu neopravitelně roztrhly kalhoty na společensky nepřijatelném místě) na poslední vyhlídku. Tam foukalo tak šíleně, že se to nedalo vydržet, jeden by nevěřil, že den před tím jsme padali větrem. Teď jsme byli zakuklení ve všech možných vrstvách a pořád byla kosa.

Zion: cestička na vyhlídku vede skrz tuto jeskyni.

V národním parku Zion, Utah.

Ubytování ve Springdale jsme tentokrát sehnali v Bumbleberry Inn. Docela nás zaskočilo, jak mizerné bydlení to bylo. Všechno rozvrzané, ušmudlané — a ani náhodou nebyla v (vysoké) ceně ubytování zahrnuta snídaně. Když chtěl Hroch reklamovat nefunkční internetové připojení, dostalo se mu cedulky na recepci, že mají zavřeno a ať neotravuje až do rána (bylo nějakých osm večer). Přitom jinak je hotel na krásném místě — francouzské dveře v přízemních pokojích nám dovolily vystrčit děti na louku před hotelem a nechat je trošku se proběhnout po svém. Lisa objevila v blízké ohradě poníky a chodila je rozmazlovat mrkvičkama — takže na spoustu věcí prostě ideál.

Večeři jsme si nemohli nedat ve Flying Monkey, nejlepší pizzerii, jakou známe na téhle straně Velké louže. Opět jsme bydleli přes ulici od restaurace, takže my s Hrochem jsme se mohli posilnit na noc v rozvrzaném hotelu jedním nebo dvěma pivy. Ráno bylo počasí pořád značně proměnlivé a tak jsme usoudili, že uděláme jen malý výšlap na vyhlídku. Sbalili jsme a dali si snídani ve Wildcat Willies. Děti byly nadšené z kovbojské výzdoby a my z příjemné obsluhy a výborného jídla, které nám pozvedlo náladu z mizerného bydlení.

Na trasu, kterou jsme chtěli jít, se nemusí parkovým autobusem, navíc jsme si projeli zionský tunel, který si děti už nepamatují. Výšlap na vyhlídku na do údolí Zionu je relativně krátký, ale pro naše čipmanky to byl zážitek — mostek, průchod jeskyní, lezení po skalkách — prostě zábava. Bohužel pro prázdninové davy se nekonaly horské kozy, které na tomto místě často pobývají, ale zato jsme zase viděli čipmanky lovit mravence. Nebe se čím dál tím víc mračilo, ale nám to nevadilo; těšili jsme se do Vegas.

Vánice v poušti mezi Las Vegas, Nevada a Baker, California.

Děti byly hodné celou cestu.

K našem zklamání se naplnila předpověď a i v Las Vegas lilo. Naše původní plány, že dáme druhý pokus s Hobitama v Red Rock Canyon jsme tedy museli odvolat. Nicméně i tak děti zvládly koupání v bazénu a spřátelení se se dvěma chlapečky, takto našimi hotelovými sousedy. Kluci byli vybavení na bazén — měli různé hračky a plavecké brýle, my jsme zase přispěli k úspěchu odpoledne svačinou. Nám se ulevilo, že v Courtyard Marriott se nám dostalo krásného bydlení, koupání dětí i té snídaně. Večeři jsme si dali v thajské restauraci Pin Kaow — opět přes ulici od místa, kde jsme bydleli, takže velmi jednoduché, a ani mírné mrholení nám nevadilo.

Ráno ovšem bylo jasné, že na výletě už nic dalšího nepořídíme, když leje i ve Vegas, uprostřed pouště, tak se prostě nedá nic dělat. Rozhodli jsme se zkusit dojet až domů, což se nám podařilo. Cestou jsme se zase ocitli ve sněhové vánici, což nás v dubnu, v poušti, docela zaskočilo. Na řetězy ale nedošlo ani tam, ani později v Tehachapi. Domů jsme dorazili tedy už v sobotu — vynechali jsme kvůli dešti den původně vyhrazený na lezení v Red Rock, ale myslím, že to nikomu nevadilo. Alespoň jsme měli čas se pořádně vybalit, vyprat, vyspat a celkově připravit na nástup do školy.