Lyžování jsme proložili návštěvou akvárka.

Po prázdninách jsem musela urychleně absolvovat několik návštěv zubaře. To jsou okamžiky, kdy mě opouští jakékoliv nápady o návratech k přírodě — MILUJU zubaře, zvláště zubaře kompetentní, rychlé, schopné, silné a ohleduplné. Ne, že bych se se zubařem Stonem neviděla raději třeba přes stůl obtížený obědem než přes ordinační plivátko, ale raději Stone přes plivátko než vesnický kovář (případně zubaři mého mládí, kteří anestezii považovali za buržoazní pozlátko a změkčilost).

S odezněním bolestí a příchodem první pořádné zimní bouře a sněhové nadílky, jsem začala mít pocit, že by mi uteklo nějaké lyžování, a rozhodla jsem se vyrazit alespoň na jeden den s dětmi. Hroch potřeboval pracovat, takže toho jsme nechali doma. A já se rozhodla navíc udělat pokus s dopravní špičkou. Totiž to je tak — podle našich zkušeností se dá od nás na Kirkwood dojet relativně v pohodě buď v poledne nebo po sedmé večer. Pokusy o odjezd v době páteční špičky obvykle končí mnohahodinovým poskakováním v zácpách a nervy v kyblíčku. Vyjíždět s dětmi v sedm večer je nepraktické — představa dojezdu v jedenáct večer do nevytopené chalupy a následně lyžování s nevyspalými a protivnými potomky nás nijak neláká. Ovšem odjezd v poledne znamená vyzvednout děti dřív ze školy. Nezdá se, že by to ve škole nějak vadilo, upřímně — nemyslím si, že v pátek odpoledne se děti za ty dvě hodiny naučí něco nezbytného, nicméně pořád to znamená být s odjezdy závislí na dobré vůli školy a navíc trošku koordinovat, aby děti nepřišly o nějaký zábavný program (na pátek jsou obvykle naplánované všeliké volnější akce, školní výlety a tak dále).

Medúza.

A tak jsem vymyslela, že zkusím děti nechat ve škole až do konce, tj. do 14:40, vyzvednu je způsobem letmým u chodníku před školou a rovnou budeme pokračovat směr Sierra Nevada. Doufala jsem, že poctivě pracující občané i neobčané jsou v rachotě až do pěti a že tedy projedeme bez problémů. No, mýlila jsem se. Dálnice pátečnímu provozu zkrátka nestačí a každý kopeček a každá odbočka znamenala zpomalení na rychlost volského povozu, případně poskakování. Po třech a půl hodinách, za které normálně ujedeme celou cestu až na Kirkwood, jsme dorazili teprve do Jacksonu, na čůrací zastávku. Poslala jsem SMSku o zdržení Hrochovi a také Vendule, která byla s Pavlem a Matesem na Kirkwoodu už od čtvrtka.

Zbývající část cesty jsme dojeli už relativně normální rychlostí (kdo by taky jel do hor, že jo), ale celkově jsme měli hodinový skluz. Musím říct, že je dost znát, jestli člověk stráví za volantem něco málo přes tři hodiny nebo to dotáhne na čtyři a půl. Pětihodinový limit pro řidiče kamionů má zjevně něco do sebe. A to jsme přijeli k hotovému — v chalupě bylo zatopeno a než jsme vynosili věci, byla večeře na stole (Vendula prý časovala vaření dle naší zprávy z Jacksonu — není nad to, mít dobré kamarády). Po jídle jsme ještě museli proběhnout děti — až skoro do tří seděly ve škole a pak ještě do půl osmé pro změnu v autě. Opět bych ráda poznamenala, že není nad kamarády, kteří jsou ochotní se s prďuchama koulovat a honit ve sněhu, když je matka znavená. No, dětem se pak dobře spalo a Pavlovi doufám taky.

Maskovaný mořský koník.

Sněhová nadílka značně vylepšila lyžovací podmínky; najednou už ani ten Drain nebyl takovým postrachem těžkotonážního rodiče, a tak jsem s dětmi projížděla všechny možné průseky a strže a díry. A aby si nemysleli, že jsou moc dobří, vytáhla jsem je nakonec na Thunder Saddle. Sněhový převis, který mě tak vyděsil před týdnem, byl mnohem nižší (respektive přibylo sněhu pod ním), ale i tak Lisa kvičela. Postupně se na vršku sešlo asi osm dalších zájemců, takže Lise nezbývalo, než se pustit dolů za Tomem (který to po mém ujištění, že to není o nic horší než ty jeho skokánky, sjel bez problémů a čekal na nás u lesa). Lisa je ovšem komedoška, takže překážku překonala za nepřetržitého kvílení. Jednou sebou málem sekla, ale stále kvílíc to vyrovnala. To už se obecenstvo neudrželo a jásalo a tleskalo (na rozdíl od matky, která by komedošku nejraději roztrhla jak hada).

Sedlem jsme pokračovali obdobným způsobem. Tom razil cestu dle mých pokynů a svého nejlepšího vědomí a svědomí, Lisa za ním kvičela a hudrovala, že je to těžký a že se jí to nelíbí, a já uzavírala kolonu s tím, že budu když tak sbírat padlé děti, lyže a hůlky. Jeli jsme krásným terénem, kolem ledopádů a nakonec po upravené cestě až k vleku. Tam nás dojel Mates s Vendulou, kteří se nám na Thunder Saddle (marně) snažili dovolat. Děti chtěly vyjet ještě jednou na kopec a sjet si oblíbený Whiskey Slide k chalupě. Tam jsem rychle pobalila, a už jsme zase uháněli k domovu, se zastávkou na večeři v Martellu. Docela mě tenhle rychlovýlet utahal — přeci jen jsem každý den jela skoro dvě stě mil a do toho lyžování a organizování dětí — a taky už nejsem nejmladší a nic nevydržím.

Tady jsme ještě věřili, že projedeme.

Na neděli si děti vymyslely návštěvu montereyského akvária. Myslím, že na ně zapůsobilo to San Diego; že si zase vzpomněly, že máme krásné akvárium blízko domova. Po sportovně horském dni bylo akvárko velmi příjemná změna. Užili jsme si to všichni. Když jsme tam byli naposledy, tak ještě děti neuměly číst — teď si už sami přelouskají návody a popisky, takže zase nacházejí pro ně nové a zajímavé věci.

Následující víkend jsme měli možnost jet opět lyžovat, ale hrozně se oteplilo a tak to vypadalo, že ze sněhu bude přes den břečka, přes noc ledovka. A na nás padla neuvěřitelná lenost. Nebyli jsme sami, na Kirkwood nakonec nejel nikdo. Mělo to své výhody, například jsem ukecala Matesa, aby nám vyměnil kohoutek v kuchyni. Uvařili jsme večeři, vypili nějaké pivo, prostě samá pozitiva.

Pak se přihnala další sněhová bouře a s ní se dostavilo cukání na lyže. Letos je to se sněhem fakt bída (pravidelní čtenáři deníčku si jistě všimli mého pravidelného skuhrání na nedostatek srážek) a tak jsme nechtěli propást takovou příležitost. Vendula s Pavlem vyrazili už ve čtvrtek, aby byli na místě před bouří a před (očekávanou) uzavírkou silnic. My jsme zvolili taktiku, že pojedeme naopak až v sobotu, kdy už mělo sněžit jen mírně.

Ranč.

Když jsme v Centrálním Údolí projížděli souvislým deštěm, bylo to nepříjemné. Rozvodněné potoky a rybníky rozhodně nevypadaly na pouhých pár centimetrů srážek, ale říkali jsme si jen houšť, vodu potřebujeme, abychom přežili suché léto. V Pine Grove už sněžilo a děti jásaly, že bude sníh a obdivovaly padající vločky. My už jsme začínali být poněkud nervozní a se přibývajícím sněhem na silnici přibývala nervozita. To, že silnice nebyla protažená a posypaná, by nevadilo tolik; máme náhon na všechny čtyři kola a holt jsme museli jet pomalu. Ovšem pak začalo foukat a mizerná viditelnost se snížila na doslova pár centimetrů. V okamžiku, kdy jsme se bokem sunuli zatáčkou — brzdy protismykaly — a protijedoucí auto jsme spatřili, až když nás míjelo, dospěli jsme k názoru, že asi nedojedeme. Na Kirkwood zbývalo nějakých pětadvacet mil, horami bez mobilního signálu. Navíc ve vánici nebylo vůbec jisté, že do nás někdo nenarazí zezadu, nebo že se nesrazíme s protijedoucím autem. A tak jsme se vrátili. Děti to obrečely, takže jsme měli ještě dlouhý pohovor na téma, že budeme raději v bezpečí, než riskovat nějaký velký průšvih.

Mates, který jel asi hodinu po nás, nakonec projel — jestli chytil okno v bouřce (ono sněžilo tak na střídačku), nebo jestli je větší drsoň, to nevíme. Ovšem v neděli se pak vracel šest hodin (místo tří) a Pavel taky tak nějak — takže jsme nakonec byli rádi, že jsme neprojeli — lyžování ve větru a sněžení asi nic moc a návrat by nás dorazil.

Některé dny se ale pro déšť a bahno nedá na koních jezdit...

A aby nám to nebylo líto, domluvili jsme si nedělní program s Rýzlovejma. Vytáhli jsme na ranč, trošku povozili děti na Foxy. Nebylo to úplně ono, aprílové počasí se docela vyřádilo (nevím, proč muselo pršet zrovna, když jsme chtěli jezdit, a svítit sluníčko na všechny ostatní činnosti), ale zase na druhou stranu se potomci docela vyblbli v blátě a loužích. Dali jsme si taiwanský oběd v naší oblíbené umakarťárně, a pak jsme ještě u nás doma nechali děti si trošku pohrát a my dospělí jsme si pokecali.

V týdnu jsem oslavila narozeniny. Nesnáším organizování čehokoliv, a tak jsem na poslední chvíli prostě pozvala pár kamarádek a kamarádů. Trochu jsme si popovídali, vypili pár piv, snědli nějaké jídlo — zkrátka oslava dle mých představ, bez velkých špumprnáklí. Dary jsem zavrhla, gratulanti měli za úkol přinést něco na zub, abych nemusela nic moc chystat.

V poslední době mám totiž docela náročný program. Kromě běžných věcí jako vyzvedávání dětí, lezení, věčného balení a vybalování z hor nám do rodiny přibyla ta půlka čtvrtkoně. Ano, byla jsem si od začátku vědoma toho, že jako u každého zvířátka, bude většina starostí na mně. Měla jsem přibližnou představu, kolik práce kolem koně je. Ale nevěděla jsem, jak moc mě to bude BAVIT. Jestli je to jen projev zastydlých pubertálních snů, to se ještě uvidí.

... to má pak Foxy prázdniny a chodí se jen pást.

Zatím se snažím zorientovat v úplně novém světě a každou chvíli objevuju novou Ameriku. Občas sama metodou pokus–omyl, jako třeba když jsem na vlastní kůži ověřila, že fakt není dobrý nápad sundat koni ohlávku a čekat, že tento bude v klidu stát a nechá si narvat do huby udidlo. Když jsem se po kotníky v blátě v nemotorných holinách dívala na mizející zadek půltunové potvory, dopadla na mě realita toho, že je jen na blahovůli koně, aby mě neroznesl na kopytech (obrazně i doslova). Naštěstí je Foxy hodný kůň, po asi deseti minutách si nechala nasadit ohlávku a později i uzdu, a za celou dobu svého útěku neopustila prostory ranče.

To, že je Foxy v zásadě hodný kůň, dychtící po pochvale a uznání, neznamená, že nemá své představy o tom, jak by měly věci fungovat. Nebo že nezkouší mě přeprat či zastrašit. Na jednu stranu se jí nedivím — ona toho ví o jezdectví mnohem víc než já, na druhou stranu já jí zase nezbaštím všechno. Jsem si naprosto jistá, že kůň při sedlání a čištění nemá právo se pást, jak se mi Foxy snažila nakukat. Podobně jsem přesvědčená, že kobyla nemá nárok na to, aby se zastavovala s jezdcem u každého drnu trávy (už jen proto, že pokud kůň zastaví příliš zprudka, tak mu jezdec hodí salto přes hlavu). Takže sem tam si s Foxy musíme vyjasňovat pozice a pravidla.

Čekárna na veterináře.

K tomu ovšem potřebuju taky odborníka. Koně jsou inteligentní, ale nemluví — a občas potřebuju někoho, kdo mi přeloží z koňských signálů, co se vlastně děje. Se Zojou jsme našly trenérku, která dojíždí a učí lidi vycházet s jejich zvířaty. Nancy mi ukázala, co všechno můžu po Foxy chtít na jízdárně — moje půlkobyla má zjevně za sebou velmi důkladný a pečlivý trénink, jenom mi nedokáže sdělit, co všechno umí a na co je schopná a ochotná reagovat. Málem jsem spadla, když na můj zoufalý výkřik WHOA (anglická verze českého prrr) skutečně zastavila — vzorně, okamžitě, na pětníku a už se ani nehnula — já to ovšem nečekala a měla jsem co dělat, aby mě setrvačnost a gravitace nevynesly ze sedla. No, Foxy jsem pochválila a od té doby vím, že i před koněm si musím dávat pozor na pusu.

Nejzávažnějším problémem je (pro mě) neochota Foxy vydat se na stezky od ranče do hor. Vcelku netoužím po závodním či výstavním koni, ale chtěla bych se rekreačně courat po okolních lesích. S Nancy jsem řešila, jestli Foxy má strach (vstoupit do lesa, chodit v terénu), nebo nějaký problém, ale Nancy pravila, že je kobyla pouze paličatá. A skutečně, občas si teda postaví hlavu, ale nakonec se většinou dohodneme na tom, že se jde tam, kam chci já. Teď jenom hledám nějakého parťáka — přeci jen vyrazit sama do hor s koněm, s nímž se tak dobře neznáme a který pořád ještě zkouší, kde mu projde nějaká ta lumpárna, mi nepřijde tak úplně rozumné. Výlety do hor navíc komplikuje počasí — konečně se tedy zimně rozpršelo, ovšem brodit se jílovitým bahnem s klouzajícím koněm mi nepřijde nijak bezpečné. Tím si nechci stěžovat na srážky, jenom by bylo příjemnější, kdyby ranč vynechávaly.

No a posledním bodem programu je naučit Foxy vycházet s dětma. Tom je dostatečně velký a silný, aby ho neignorovala; Lisa je na tom v tomhle ohledu hůř. Navíc si myslím, že je to i o povaze — Tom má poměrně přesnou představu o tom, jak by měl okolní svět fungovat, čímž činí celou záležitost přehlednější pro Foxy. Lisa je šťastně dezorientovaná, poskakující víla, která by se s koníky objímala, ale velet moc nedokáže — a v okamžiku, kdy nevelí člověk, převezme velení kůň, což nemusí vždy dobře dopadnout. Takže potřebuju, aby kobyla poslouchala aspoň mě, než Lisa trošku vyroste a dospěje sama k poznání, jak kobylu zvládat.