Hrochova oslava narozenin se nesla v duchu dospělácké důstojnosti.

Lisa v Cajon Pass.

Pavlíčkovi se do San Diega přestěhovali před nějakými pěti lety, a přestože od začátku plánujeme návštěvu, vyšlo nám to až teď. Přiznám se, že mě představa dlouhé cesty odrazovala asi stejně, jako moje představa San Diega. Z nějakého důvodu jsem měla pocit, že to tam bude vypadat podobně jako v okolí Los Angeles — beznadějná hnusná poušť, v které stojí jak pěst na oko nově postavená sídliště (navíc postavená zcela nesmyslně, v místě bez vody). Ale touha sejít se zase se starými kamarády a prohlídnout si atrakce (třeba SeaWorld), které jsem já s dětmi ještě neviděla, nakonec překonala i různé nechutě.

Naplánovali jsme, že vyjedeme v sobotu hned po snídani a budeme u Pavlíčků na večeři. Hroch mě ovšem v pátek značně zaskočil telefonátem ve tři odpoledne, že přijde dřív domů a můžeme vyrazit. Já byla mentálně připravená na to, že ještě uvařím večeři, postupně dobalím co potřebujeme, vyspím se ještě jednou ve vlastní posteli, ráno se stihnu vysprchovat a umýt si hlavu, a pak holt celý den pojedeme. Vyrazit v pátek a rozdělit cestu na dva dny samozřejmě dávalo mnohem větší smysl, ale moje tělo ani mysl s tím nějak nepočítaly, a tak jsem se zmateně potácela barákem a snažila se během hodiny zorganizovat to, na co jsem měla původně mít celý večer.

Nicméně nakonec jsem rezignovala s tím, že nejedeme na tři měsíce na Antarktidu — že vlastně ani neopustíme stát Kalifornii, budeme v civilizaci a u kamarádů — a že pokud něco zapomenu, tak se to holt koupí nebo půjčí — a za čtyři dny se spousta věcí nezblázní. Absolvovali jsme večeři v Paso Robles a přespání v Tehachapi (kde Hroch téměř dobrovolně šel s dětmi do vířivky — nějak se nám na tom Kirkwoodu zmlsaly) — a ráno teda výlet do místního KMartu dokoupit to, co "se" při chaotickém odjezdu jaksi nesbalilo. KMart v Tehachapi navštěvujeme poměrně často, protože drobnosti zapomínáme i na výletech s méně letmým startem.

Vemte Hrocha na hrochy!

V San Diegu mají v ZOO krásné hrochy.

Následovalo několik hodin jízdy skrz krajinu mých představ o jihu Kalifornie — hnusná poušť a v ní nesmyslná poloprázdná sídliště nových domků, které nikdo nechce. Oběd jsme si dali v jakémsi mallu, pseudočínu na umakartu, no aspoň to bylo teplé. A pak se najednou krajina změnila, z pouště se stala zelená údolí lemovaná stolovými horami, a pak už jsme byli u Pavlíčků, seděli na terase právě na jedné takové stolové hoře a dívali se přes úzký kaňon do krajiny s pivem v ruce. Děti — vlastně ani nevím, kdy a jak se integrovaly k Lukymu a Verunce — mám pocit, že bez velkého představování a zádrhelů prostě vpluly mezi existující hračky, knížky, pokojíčky, princeznovské převleky a helikoptéry na dálkové ovládání.

Po nějaké chvíli jsme uspořádali výpravu na hřiště, aby potomci nezbořili barák. Opět vše fungovalo jaksi samospádem. Jediné nedorozumění vzniklo při nálezu housenky, u které Adam pravil, že ji dají Lízince — moc jsem nechápala, co by si naše Lisa počala s housenkou. Časem se vysvětlilo, že Lízinka je Pavlíčkovic ještěrka, ale párkrát se nám ta jména ještě pomotala.

Druhý den ráno Péťa nasadila vysokou laťku palačinkami k snídani, a pak už jsme byli připravení na místní požitky. San Diego má vyhlášenou zoologickou zahradu, kam jsme museli vzít Hrocha na hrochy. Musím říct, že ZOO, kde se prochází změtí exotických stromů a rostlin, skrz voliéry plné ptáků a motýlů, mě opravdu nadchla. A hroši, které je možno pozorovat skrz sklo pod vodou, jsou taky něco jiného než pár nehybných očí čučících nad hladinu. Navíc roční hroše se vysloveně předvádělo, skákalo přes mámu, hrálo si — a to vše pod vodou s elegancí profesionální baleríny.

Záchrana Lukyho zpod mamutího chodidla.

Snaha o vyfocení pytle blech.

Občerstvili jsme v sushi baru a pokračovali na Cabrillo Point, zřejmě první místo na západě Spojených Států, na němž stanula roku 1542 noha bělocha Juana Rodrigueze Cabrílla. Prolezli jsme maják a pak se pokusili na pobřeží vyvenčit děti, které i po půl dni v ZOO neustále lítaly a poskakovaly. Objevil se zádrhel s parkováním; netušili jsme, že nastal výjimečně nízký odliv a že se tudíž na pláž plnou odlivových bazénků vydá polovina San Diega. Nakonec jsem teda vyběhla k moři já s Petrou a dětma, a muže jsme nechaly řešit dopravní situaci (nakonec se jim parkování zadařilo).

V pondělí musel Adam do práce; Péťa se po určitém váhání nechala přemluvit, že pojede s dětmi a s námi přeci jen do SeaWorldu. My jsme si tuhle místní atrakci nemohli a nechtěli nechat ujít, ale zcela chápu nechuť místňáků k turistickému cíli. Začíná to frontou na placení parkování, pokračovalo to hledáním se na parkovišti, a pak šílenou frontou na lístky. Ne, že by před námi bylo tolik lidí, celkem asi tři — ovšem to poslední byla arabská mamina asi pěti dětí, která (zpomalenému) čínskému dědovi diktovala po písmenkách velesložitá jména na celoroční permice. Uáááá. My jsme také pořídil permice, protože tyto do konce kalendářního roku stojí STEJNĚ jako jednodenní vstupné (a že není malé).

Než jsme vyřešili všechny fronty, měla Péťa prostudovaný program a nahnala nás na delfíny. Mít s sebou někoho, kdo ví, co stojí za to vidět a co se dá přeskočit nebo nechat na příště, se určitě vyplatí — zvlášť u tak velkolepě pojaté atrakce jako je SeaWorld. Cvičené delfíny jsem už viděla, ale netušila jsem, že se jedná o celé představení, včetně akrobatů, skokanů — a ptáků. Lisa vedle mě (musela sedět vedle maminky, neboť je mamas) byla nadšením bez sebe.

Maják na Cabrillo Point.

Pavlíčkovi se čtyřmi dětmi.

Od delfínů jsme se (společně s davem) přesunuli ke kosatkám. Tam už jsem byla na představení připravená, Petra nás navíc varovala před tím, že kosatky pak schválně cákají na lidi. Naštěstí když na to došlo, zrovna naší sekci mělo za úkol pocákat kosatčí miminko, které nemá takový dostřel, takže jsme přežili v suchu.

Dali jsme si oběd, prohlídli žraloky — a vystáli další frontu, tentokrát na polární výpravu. Simulace letu helikoptérou by asi zanechala silnější dojem, kdyby se ke konci nepokazila promítačka. Nicméně já polární výstavu považuju za nejpůsobivější z celého SeaWorldu. Cvičené delfíny jsem už párkrát viděla na různých představeních, kosatky jsem naopak viděla divoké — ale mrože a belugy jsem měla tu čest spatřit poprvé v životě.

Po polární výpravě jsme už všichni měli plné zuby davů a atrakcí, a nás čekala cesta do Tehachapi, takže jsme se rozloučili s Péťou, Lukáškem a Verunkou a vyrazili směrem na sever. Musím říct, že na mě San Diego udělalo velmi pozitivní dojem. Krásné město, na krásném místě, plné stromů a zeleně. Plus nádherná ZOO a SeaWorld, pěkné pobřeží, kosmopolitní obyvatelstvo — a to jsme toho ještě hromadu nestihli. No a samozřejmě, že je obrovská úleva mít nějaké zázemí u místních — a pokud ti místní mají ještě navíc děti podobného věku, tak tím odpadne stres z toho, že by se děti mohly v nějaké fázi výletu otravovat. A pokud jsou místňáci navíc kamarádi, s nimiž člověk naváže tam, kde před pěti lety skončil, je to velmi příjemné a pohodlné. A protože teď máme navíc ty roční permice do SeaWorldu, tak jsme si slíbili, že se letos určitě ještě jednou vrátíme.

V hledišti při show v SeaWorldu.

Cvičení delfíni.

V úterý jsme pak doklepli zbytek cesty domů, v pohodě vybalili a trošku se vzpamatovali z hromady zážitků. Hroch musel ve středu do práce; já s dětma pokračovala v prázdninách výletem na Kirkwood. Ráno jsem donakoupila zásoby a krátce po poledni, to jest téměř podle plánu, jsem s dětma vyjížděla. Na cestu jsem sbalila pohádky namluvené na cédéčkách — děti jsou zvyklé se v autobuse dívat na filmy, v subaru takové vymoženosti nemáme, a tak jsem zkusila pohádky, které mi kdysi tady zanechala Gabka. Děti byly naprosto nadšené a já také — raději pohádky, než nekonečné dohadování a pruzení.

Ovšem v půlce cesty mi došlo, že "Němec" zase zvítězil a že jsem sice sbalila maso na sobotní večeři, ale v lednici zůstala veškerá zelenina. Museli jsme v Martellu navštívit Safeway a dokoupit zásoby — dokud je Lisa oslíkem a tudíž ochotná konzumovat mrkev a saláty, hodlám jí zajišťovat vitamínový přísun ze všech sil. Paní u kasy byla unešená z toho, že zatímco Tom si vyžádal, aby nebalila do tašky lentilky a rovnou mu je vyndala, Lisa hrdě kráčela z krámu s pytlíkem mrkve.

Na chalupě jsme se střídali v půlce prázdnin s Daňkama; ti sice už odjeli, ale uvnitř bylo pořád ještě cítit, že se několik dní usilovně topilo — žádná nepříjemná lezavá zima. Tak jsme se pěkně zabydleli, děti si vyběhly honem ještě pohrát ven, kde našly nějakého dalšího chlapečka a nemohla jsem je nakonec dostat domů. Prostě chalupářská pohoda.

Ve čtvrtek jsme vyrazili ráno na lyže, v půlce dopoledne jsme se stavili v lyžařské škole potvrdit, že děti v půl druhé nastoupí do kursu. Původně jsem si myslela, že toto bude správný okamžik k tomu, abych projednala umístění dětí, které se rozhodně nekvalifikují na žádné začátečníky, ale ve škole byl takový zmatek, že jsem to vzdala. Nakonec naše loňské zkušenosti byly veskrze pozitivní, škola si vždy s každým poradila a instruktoři hráli chvílemi nad dětmi přesilovku, takže jsem usoudila, že to určitě dobře dopadne a šla zase s dětmi lyžovat.

Kosatky.

Po stopách polární výpravy v San Diegu.

Dali jsme si přestávku a oběd na chalupě a pak jsme si sjeli Sentinel Bowl (černou) sjezdovku k lyžařské škole. Tam postávalo několik zaražených nejistých dětí po boku neméně zaražených a nejistých rodičů. Jen jedna maminka vypadala na to, že odloží dítě a půjde lyžovat, místo aby postávala za plotkem. Pak se objevila šéfová kursů a zavelela, že děti, které neumí lyžovat, mají sundat lyže a seřadit se za plotkem začátečnické loučky, kde si je rozeberou instruktoři. K mému překvapení VŠECHNY děti sundaly lyže a postoupily si za plotek. Tím na place zůstaly naše děti a šéfová, která obhlídla jejich otřískané lyže a hůlky a vznesla dotaz, jaké sjezdovky sjedou. Pravila jsem, že upravované černé. Když zase nabrala dech, optala se, proč teda děti nedám do All Stars. I vysvětlila jsem jí, že Angie z All Stars mi napsala, že na tenhle program musí děti v pohodě lyžovat VŠECHNY černé terény, což moje děti nejezdí. Osoba koulela očima a nakonec konstatovala, že teda zavolá dalšího instruktora.

To mi nepřišlo jako špatné řešení; začalo to vypadat, že potomci si vyslouží v podstatě soukromou hodinu. Instruktor Tommy je navelel na vlek a zmizeli mi z dohledu — lyžařská škola má vleky s předností, a než jsem se dostala na řadu, byli v trapu. Ponechala jsem dětičky osudu a šla si zalyžovat po svém. V jednom momentě jsem zahlédla Lisu (ta její růžová kombinace se nedá s ničím splést) mizet v lesním korytě vedle sjezdovky a naivně jsem se rozjela za nimi, s představou, že na sebe třeba pod vlekem zamáváme nebo tak. Mno, děti i s instruktorem mi zmizeli v zatáčkách mezi kameny a stromy bleskovou rychlostí, a protože cestou se dá odbočit k šesti různým vlekům, už jsem se s nimi neshledala. Asi mě to mělo varovat, ale zůstala jsem v klidu, rozhodnutá využít poslední volnou hodinu k vlastním záměrům.

Děti jsem si vyzvedla těsně před koncem provozních hodin vleků. S vysvědčením, kde bylo zaškrtané, že vše umí a připsané doporučení do All Stars. Hupli jsme na vlek a dojeli do chalupy na druhé straně areálu. A pak rychle zahřát a zrelaxovat do vířivky. Večer prďuši padli jak podťatí a já strávila příjemný večer s knihou.

V pátek ráno jsem se probudila s bolestí zubů a nadšenými potomky, co trvali na tom, že mě musí ukázat The Drain, který jezdili s Tommym. Napoprvé se trefili do špatného průseku, takže jsme si sjeli jakýsi podivný lesík, ale napodruhé jsme našli správnou strž — a já zjistila, že ji znám: je to místo, do kterého ústí dvojité černé terény, kterými mě loni tahala Vendula s Bárou. Také jsem zjistila, že letos je tohle koryto totálně zledovatělé, čouhají z něj stromky a šutry a pařezy. Potomci se nadšeně vrhli do terénu — a já ověřila prakticky, že s mojí váhou se na ledu měním v neřízenou střelu. Navíc se haranti zjevně naučili skákat a schválně najíždějí na různé nerovnosti a nechávají se vystřelovat za rozjařených výkřiků do vzduchu, zatímco já se snažím v brutálním pluhu skokánkům v úzkém korytě vyhýbat.

Oblíbený Drain.

Knížka o křečkovi.

Vydržela jsem to asi dvě hodiny, pak se oteplilo natolik, že na slunci se ze sněhu stala hluboká vodnatá břečka. Ranní ledovka byla hrozná, polední břečka také — v kombinaci, kdy ve stínu je led a na slunci člověk zapadne po kotníky, mi to přišlo o držku a zavelela jsem ústup do chalupy. Naobědvali jsme se, já jsem si lupla dva ibuprofeny na zuby a šla si chvilku lehnout, děti vytvořily knížku o křečkovi a ve dvě jsme se rozhodli to ještě zkusit. Odpoledne je už velká část svahů ve stínu, doufala jsem, že břečky zase trošku ztuhnou. No, došlo spíš ke kompromisu — břečky se protály skrz ledy a mírně utuhly, takže z toho byla konzistentní vata, ale jezdit se dalo.

Večer měl dorazit Hroch se zbytkem víkendových lyžníků, ovšem v šest večer mi volal, že měl bouračku a neví, jak bude stíhat. Nehodu nezpůsobil, stál na červenou a řidič za ním si červené "nevšiml". Naštěstí se pak vše vyřídilo relativně rychle a Hroch dorazil s páteční výpravou a s tím, že auto (babiččina Hajného) zvládnul odvézt domů, ale že v autě divně chrastí.

V sobotu chtěli prďuši ukázat The Drain Hrochovi, ale ten s díky odmítnul. Ani se mu nedivím, protože pokud se já se svou váhou řídím jak neřízená střela, Hroch by na tom byl dvakrát hůře. I tak se mu podařilo na normální modré sjezdovce padnout stylem, který Toma dodnes naplňuje úžasem a hrdostí ("tatínek letěl od tohodle sloupu až támhle dolů"). Tom pak dvakrát za sebou opustil lyže na svém oblíbeném skokánku, takže jsme mu museli trošku utáhnout vázání — prostě už není začátečník a nejezdí jako začátečník. Každopádně se zdá, že jsme se skutečně ocitli na kritické hranici, kdy děti lyžují více méně na naší úrovni. Na sjezdovkách jim (díky naší větší hybnosti) ještě pořád ujedeme, ale v terénu, kde je váha naopak nevýhodou, nám to potomci hladce natřou.