Konečně trošku nasněžilo.

Vlek na zadní stranu.

Konečně nám tedy nasněžilo. S loňským rokem se to nedá srovnávat, ale ten metr sněhu alespoň překryl kameny a pařezy na holých průsecích a změnil je konečně ve SJEZDOVKY. Natěšení jsme byli všichni, a tak jsem zase vzala děti v pátek už v poledne ze školy, abychom byli v sobotu řádně připravení a vyspaní na start. Opětovně jsem vezla Vendulku, s tím, že Pavel pak pozdě v noci přiveze Hrocha a Matesa.

V chalupě je ze začátku docela kosa, takže obvykle děti vyženeme ven — trošku se proběhnou na sněhu, místo aby v péřovkách prudily uvnitř. Tentokrát ovšem Tomášek absolvoval další lekci fyziky, a to tu o pevnosti ledu na potoce. To, že potomci chodí zkoumat potok za chalupou, víme. To, že Tom po příchodu domů skromně pravil, že se trošku namočil, mě nijak nezaskočilo — to, že si v prvotním nadšení děti naberou sníh do bot, je obvyklé. Až po chvíli z Toma vypadlo, že nemá v botě sníh, nýbrž vodu. To jsem ještě pořád netušila, že má botu PLNOU vody a sám je mokrý až po koleno. Poučenej je snad dost, ani jsem mu moc nevynadala, jen jsem se modlila, aby mu bota a oblečení do druhého dne uschly (což se kupodivu stalo, naštěstí je tu velmi sucho a krb v chalupě topí jak blázen).

Po večeři byla Tomova sněhule pořád ještě mokrá tak, že se dala ždímat, a tak musel synek na procházku v teniskách. Určitě bylo večerní venčení na místě — celé odpoledne jsme seděli v autě a potomci se díky Tomově nedobrovolné koupeli nestihli pořádně proběhnout.

Na lyžování navazujeme dalším zimním sportem - bruslením.

Lisa krasobruslařka.

Zjevně jsme nebyli sami, kdo se vypravil do hor — bohužel to ráno znamenalo skoro hodinovou frontu na lístky (děti nemají permice) — a to před kanceláří vydávali vlastníkům předplacených permic jednodenní lístky, aby frontu urychlili — na permici je totiž potřeba podepsat milion papírů, což neuvěřitelně zdržuje. My jsme po slečně za kasou žádali, aby nám vydala pro děti rovnou dvoudenní lístek. V neděli děti (platících rodičů) lyžují zdarma, přišlo nám logické, abychom zaplatili sobotu a na lístku měli vytištěné NEDĚLNÍ datum, tudíž bychom pak nemuseli v neděli stát frontu znovu. Kromě toho, přesně takhle jsme to provozovali MINULOU sezónu. Nicméně slečna pravila, že to absolutně udělat nemůže a že to nikdy nedělali a neexistuje a není možné. Zkoušeli jsme to přes různé nadřízené, ale všichni trvali na tom, že NIKDY nic takového nebylo možné a že takové lístky (kterých mimochodem naše děti měly nalepených na bundách každý asi deset) NEEXISTUJÍ. Prostě jak u blbečků na dvorečku.

Náležitě zpěnění a propocení jsme se k vlastnímu lyžování dostali až skoro v jedenáct. Dětem jsme slíbili, že půjdeme na úplně nové sjezdovky, na zadní stranu. Na Kirkwoodu se lyžuje na kopcích kolem rezortu, ale taky se dá přejet kopec do sousedního údolí a lyžovat na svazích BEZ výhledu na ubytovny, obvykle méně zalidněných než hlavní údolí. No tenhle nápad měla většina lyžařů (vcelku se nedivím; zadní strana byla až do téhle chvíle zavřená pro neexistenci sněhu), takže nás čekala poměrně nepříjemná fronta. Vytáhli jsme děti na naši oblíbenou část, kde je neupravovaný úsek. Ten nás všechny poněkud zaskočil, chvilku jsme se v hlubokém sněhu potáceli, dokud jsme se nepřeorientovali na jinou techniku, než co jsme do teď používali na upravovaných ledovatých svazích. Lisa sjela za velikého kvičení a oba s Tomem shodně pravili, že se jim to nelíbilo. Dali jsme tedy další kolo na upravené sjezdovce — a byl pomalu čas začít se vracet přes kopec na oběd.

Tom si kreativně vyrobil masku robota.

Lisa (neméně kreativně) pomalovala spolužáka fixami.

Cestou se (opět) vyznamenala Lisa, která nasedání, jež zvládá docela bravurně, zhusta řeší tím, že začne kvičet a čeká, až ji švarný vlekař na sedačku posadí, nebo vlek zpomalí. Tentokrát navíc nějak zazmatkovala, takže z vleku spadla, zatímco Hroch zůstal sedět. Vlekař ji bez dalších cirátů posadil na příští sedačku a Lisa tedy absolvovala první samostatnou jízdu na vleku. Nahoře se ovšem neopomněla pochválit, jak je šikovná. K chalupě jsme jeli obskurní lesní cestou Whiskey Slide, která se potomkům náramně zalíbila.

Po obědě pravil Hroch, že má rýmičku, a Lisa se přidala se skuhráním, že lyžovat už nechce. Vzhledem k tomu, že děti normálně lyžují velmi nadšeně, usoudili jsme, že Lise možná taky ještě není pořád dobře, a směla zůstat lenošit u chalupy. Já se rozhodla Toma trošku potrénovat na pseudočerných sjezdovkách. Od začátku sezóny Toma fascinuje Cornice Express, nejdelší vlek, vedoucí až na hřeben. Upozorňovali jsme ho, že z hřebene vedou dolů jen černé sjezdovky, Tom pravil, že to sjede — tak veliká byla jeho touha po největší a nejmocnější sedačce. Dokud nebyl sníh, zasněžoval Kirkwood pouze jednu sjezdovku (Zachary), která se tím pádem ocitla v obležení zdatnějších lyžařů a následně se proměnila v poměrně hnusnou ledovou plotnu posypanou bludnými kamínky. Odmítla jsem na něco takového vzít dítě, které lyžuje teprve druhou sezónu. Ovšem teď se situace změnila, v provozu začala být celá řada sjezdovek a já začala zvažovat, že by Tom možná zvládnul můj oblíbený Sentinel. Přeci jen jsem ale chtěla, aby si synek vyzkoušel napřed méně náročné, mnohem kratší černé sjezdovky. Upřímně — podle mě nejsou tak obtížné, aby se kvalifikovaly na pořádnou černou, ale pořád mi přišlo rozumné zkusit alespoň tenhle mezistupeň, než synka vypustím na sjezdovku se šestisetmetrovým převýšením.

Po lyžování jsme se ještě museli sejít v prodejně jízdenek, na konci dne už nám teda byli schopní a OCHOTNÍ vydat nedělní lístek. Určitě jsme dobře udělali; v neděli ráno byla zase šílená fronta přes půl náměstí. Tom měl na neděli slíbenej ten slavnej Cornice Express. Napřed jsem ale zrekvírovala pomoc všech dostupných lyžařů, pro případ, že by se Tom někde rozsekal a já taky, aby měl kdo sbírat lyže a hůlky. Kupodivu se sjezd vydařil, Tom následoval Venduliny elegantní obloučky a i já jsem musela uznat, že ve vrstvě relativně čerstvého sněhu není ani tahle černá nijak strašidelná. Tom chtěl jet ještě jednou, což jsem mu dopřála. Pak jsme dostihli Hrocha s Lisou cestou na zadní stranu, kde jsem synka odevzdala a sama se vrátila ještě na Sentinel, sjet si sjezdovku sama. Po obědě jsem naopak já zůstala lyžovat s dětma a vyslali jsme Hrocha, aby si trochu zalyžoval. Vyhledal nás ale záhy a hudroval, že má asi rýmičku a že mu není dobře a že chce do chalupy. Mezitím mě ovšem ukecávala Lisa, že chce taky na Sentinel, tak musel Hroch s námi.

Naše půlka čtvrtkoně umí lítat.

Koně je třeba venčit.

Lisa při sjezdu kvičela, ale zvládla to bez problémů — a chtěla znovu. Odeslali jsme Hrocha skuhrat do chalupy a vydali se znovu na černou sjezdovku. Prostřídali jsme to ještě lehkou zelenou a pak jsem předala pod vlekem děti a jejich lyže převlečenému Hrochovi a zvládla ještě dvě jízdy sama. V neděli jsme tedy vydrželi téměř až do zavíračky, s balením a zastávkou na večeři jsme se dostali domů někdy v půl desátý, děti si ani zuby nečistily, jen přepadly spící z auta do postele.

Abychom nevypadli ze zimních sportů, uspořádala jsem následující pátek výlet na kluziště se spolužáky. Ze školy jsem vyzvedla kromě našich dětí ještě Bryce a Raphaela, na bruslák za námi dorazila Raphaelova maminka a mladší bratr. Už když jsem tam děti vezla, byla jsem ráda, že mě napadlo místo hraní u nás doma vzít rozjařené juniory někam, kde mohou vypustit nadbytečnou energii. Samozřejmě, že bruslení nakonec nestačilo, všichni skončili u nás doma. Posléze u nás skončila i Rumiko, která si měla cestou z práce vyzvednout Bryce, ale když si děti tak pěkně hrály, zůstala na večeři. Pak se dostavil ještě Mates, kterého ukecávám, aby nám spravil vanu, a nakonec Vendula, která u nás Matesa vyzvedávala cestou na hory. Jediný, kdo chyběl, byl Hroch, t.č. na pracovní večeři.

Děti si skutečně moc pěkně hrály — vyrabovaly Lisinu krabici s převleky; Lisa se přeměnila v čarodějnici, Tom po asi hodinovém úsilí vyrobil z krabic masku robota. Bryce se napřed spokojil s pláštěm a kouzelnickou hůlkou Harryho Pottera, ale pak Lisa zřejmě usoudila, že to nestačí, a FIXAMI mu namalovala na obličej brýle a jizvu. V okamžiku, kdy se nám tito dva maskou pochlubili, mě málem šlehlo. Překvapilo mě, že Rumiko brala počmáraného synka docela s humorem; mně se humor vrátil, až když se ukázalo, že fixy JSOU smytelné. A to jsem si myslela, že už naše děti dosáhly věku, kdy skutečnost, že si "hezky tiše hrají" by neměla být varovným signálem.

S Foxy nám pomáhá Sergej.

Tom na Foxy.

Následující víkend jsme zcela změnili téma a strávili jej více méně na ranči. Piknik na Štědrý den v nedalekých stájích zřejmě bude mít následky. Zoja, vlastník Foxy, hledá někoho, kdo by pomohl platit ustájení koně. A my máme Lisu, která konzistentně už dva roky mluví hlavně o koních a je nejšťastnější, pokud může nějakého toho oře otlapkávat a podstrkovat mu travičku. Pronájem půlky čtvrtkoně (Foxy je quarter horse — vím, že se to do češtiny většinou nepřekládá, a když, tak jako "kovbojský kůň", ale čtvrtkůň mi prostě nedá) se nám zdá jako dobrá zkouška Lisina zápalu, jakož i našich možností a schopností. Finančních, časových, organizačních a psychických. Za Foxy nebudeme mít více méně žádnou permanentní zodpovědnost, a pokud si to rozmyslíme, tak pořád máme možnost čestného vycouvání bez toho, že by za námi zůstalo opuštěné zvíře.

Paradoxem je, že se zdá jednodušší mít koně než třeba psa. Kůň už má nějak vyřešené ustájení, krmení, a alespoň zběžný dohled (pokud by si při krmení někdo všimnul, že je zvíře raněné nebo kulhá, bude se shánět majitel), zato i s křečkem musíme organizovat předávání sousedům pokaždé, když jedeme na výlet.

Zatím jsme se snažili pochytit co nejvíc z péče o koně a fungování stájí; od půlky února je půlka Foxy "naše". Musím říct, že jsem z toho poněkud nervózní — trochu si připadám, jako když v porodnici konečně nastal vytoužený den a Toma pustili domů — najednou mi přišlo od doktorů velmi nezodpovědné, nechat mi na krku miminko. Teď tedy budu mít na krku koně. Mno, už máme napůl křečka a přijde nám to jako dobrý systém, tak snad bude půlka čtvrtkoně taky fungovat k všeobecné spokojenosti.