V helikoptéře.

Blyak - má to znamenat Blue Yak :-)

Ještě, že mi na stěně v kuchyni visí kalendář. Vytržená z domácího režimu na dva týdny, prostála jsem před externí pamětí každé ráno pár minut a snažila se natlouct do zmatené hlavy podstatné údaje, jako kdy kde mám být, co má kdo přinést do školy a kdo jde kdy k jakému doktorovi. Za největší úspěch považuji, že se mi podařilo letos NEZAPOMENOUT na letecký den v Salinas.

Vypravili jsme se v hujerovské sestavě (babička, myslím, ještě nikdy na airshow nebyla, nemohli jsme ji přeci nechat doma) na oběd a posléze na letiště. Téměř se slzou v oku jsem sledovala, jak si děti letos užívají tuhle událost, ale pak mi došlo, že poslední srovnání, které mám, je TŘI roky staré (loni jsme zapomněli a předloni letecký den v podstatě zrušili kvůli hnusnému počasí, v němž nemohou lítat stíhačky). Samozřejmě, že slza mi rychle oschla, když děti neomylně zamířily ke stánku s plastovými modely stíhaček - někdy bych si přála, aby potomci oplývali poněkud horší pamětí. Nicméně jsme slíbili letadýlka zakoupiti na konci, abychom nemuseli v příštích pár hodinách řešit rozbité či zapomenuté hračky ve zmatku okresní veselice.

Zvolna jsme procházeli výstavou a v podstatě náhodou jsme se nachomýtli k Monster Trucks - auta na vysokých kolech skákala přes překážky a přejížděla vraky. Přišla nám to taková echt venkovská zábava, ale Lisa byla absolutně fascinovaná přehlídkou koňských sil mužného sportu. V tomhle deníčku jsem ještě myslím nepsala o tom, jak moc se "těším" na její pubertu - začínám to vidět v čím dál tím jasnějších barvách - tak jasných, že mi z toho jde občas hlava kolem.

Lisina stíhačka věrně kopírovala skutečné Thunderbirds.

Truck panáčkuje.

Pak už konečně došlo na koupi stíhaček a přílet Thunderbirds. Lisa se svou stíhačkou poctivě kopírovala akrobatické cviky skutečných letců, nakonec jsme ale museli vzít děti na ramena, aby přes davy něco viděly.

Od pondělka udeřila školní docházka v plné síle. První týdny žáci nedostávali úkoly, pak jsme byli v Česku, ale teď došla řada i na nás. Škola vyznává zásadu, že úkol by neměl zabrat více než patnáct minut. Což je hezké, nicméně násobeno dvěma dětmi plus patnáct až dvacet minut každý na čtení = minimálně hodina z odpoledne je v trapu.

V praxi to funguje tak, že děti usadím a osciluji mezi nimi a kuchyní, kde vařím večeři. Mezi škrábáním brambor a smažením cibulky řeším různé problémy - například Tom, který se rozkvílí, že úkol nemůže udělat. Bližší ohledání ukáže, že úkol udělat může (a úlohu má dávno spočítanou), jenže tento je o letadlech a on má při odčítání přeškrtnout letadla, která odletěla, a on je přeškrtnout nechce. Odmítá, aby letadla někam letěla; i vysvětluji, že letadla chtějí lítat, musí lítat, od toho jsou to letadla a byla by smutná, kdyby nelítala. Moje logika Toma přesvědčí - nicméně má jasno v tom, že žádná letadla se škrtat nebudou. Nakonec najdeme kompromis - Tom odlétlá letadla vybarví žlutě; letadlo, do kterého ještě nastupují cestující, bude modré. Uf.

Letištní krize mě ovšem zaměstná natolik, že si nevšimnu, co provádí se svým úkolem Lisa. Dávno spočítala květináče a ubrousky a talířky a balonky. Samostatně měla papír s úkolem pouze podepsat. Na černou linku za nápisem NAME, který se skví na téměř všech papírech, co je děti dostávají. To je ovšem nuda - Lisa pečlivě vyvede jméno DOPROSTŘED úkolu a ještě jej ornamentálně vyzdobí. Umělecký dojem za deset bodů, ovšem původní úkol je v podstatě nečitelný. Chvíli zvažuji možnost vystřelit oba potomky někam na Mars, pak mi to ale přijde nespravedlivé - na Mars bych potřebovala především já, abych měla od všech SVATÝ POKOJ.

Thunderbird 6

Truck lítá.

Podobně prohrávám na celé čáře souboj se školními pomůckami. Ve středu chodí obě děti do školní knihovny. I nalezneme doma knihy, které mají vrátit (Lisa jednu, Tom dvě), aby si mohly půjčit další. Ze školy přijde Lisa s původní knihou - novou jí nepůjčili, páč tu starou nevrátila, a sice proto, že ji nemohla najít (v tašce měla tuto jednu knihu a svačinu, nic jiného). Zuřím. Tomášek praví, že knihu nemá žádnou, neboť knihy vrátil, půjčil si nové, ale ty "asi zůstaly někde ve škole". Opakuji úvahy o Marsu.

Abych trošku vyvážila školní pakárnu, uháním Pavla, kdy že pojedeme na slíbený lezecký víkend do Yosemit. Počasí vypadalo slibně, plány máme skvělé: V sobotu ráno vyrazíme, v poledne jsme ve Valley, odpoledne dáme rozcvičku na něčem lehkém. Přespíme a za neděli zdoláme East Buttress of El Capitan. Oproti cestám na skutečného El Capa je tahle ve východní (nižší) části slavné impozantní stěny, takže se za El Capitana nepovažuje. Ale - pořád je to masiv El Capa a tato cesta se (dle průvodce) "leze většinou za jeden den". Tahle formulace mi původně přišla docela směšná, ale po mých zkušenostech si dokážu představit, že opravdu existuje menšina lezců, která tam stráví dní vícero - byť to pravděpodobně není jejich původní záměr.

Z těšení mě trošku vytrhne Peter, který, když ve čtvrtek na stěně zjistí, kam se chystáme, neustále opakuje, že to vůbec, ale vůbec není nijak hrozné. Do detailů popisuje svůj výstup - jeden těžký krok v druhé délce, ale nebojte, nic hroznýho, pak takové koryto, co je vyleštěné od potoka, ale na podzim to bude dobrý, nebojte, tam voda nebude. Neustálé repetitivní uklidňování, že se nemáme bát, mě silně zneklidní. Až do té chvíle mě totiž ani nenapadne se bát.

V sobotu probíhá vše hladce dle plánu až do Oakdale. Po zastávce u sámošky na záchod (já) a kafe (Pavel) na vozíku přestane fungovat tempomat. Není to poprvé, tenhle trik už bohužel u vozíku známe. Ale taky víme, že to nijak neovlivňuje funkčnost motoru, takže jedeme dál. Před polednem parkujeme kousek za vjezdem do parku, u odpočívala pod Reed's Pinnacle, balíme se velmi nalehko - nástup je pět minut od auta.

Čtyři ze šesti Thunderbirds.

Lunatic Fringe 5.10c (leze jeden z Poláků). (foto Pavel)

Možná bych měla důkladněji studovat historii Yosemitského lezení. Wally Reed prý své cesty klasifikoval stylem "je to pěkný" (nice climb), "ani to není moc těžký" (not really too hard), přičemž to druhé zhusta nebývala pravda. Pavel praví, že na téhle skále je nějaká devítka a nějaké desítky (5.9 - 5.10), což mi připadá přijatelné (viz. má neznalost Wallyho způsobů).

Pod Normálkou (Regular Route 5.9) a Direktou (5.10a) ale trčí celá řada lezců, i obcházíme skálu až k Pošahané Frakci (Lunatic Fringe 5.10c). Pavel to vybíhá vcelku bez problémů. Já poněkud funím a kleji a nepodaří se mi vytáhnout jeden friend a jeden vklíněnec. Vzhledem k tomu, že stejně shora budeme slaňovat stejnou trasou, nechávám železo ve skále s tím, že si je Pavel vybere cestou dolů.

Pod nástupem se mezitím objevují dva maníci, jeden se dává se mnou do řeči lámanou angličtinou. Když začne překládat pro kolegu, zjišťuji, že polštině docela rozumím (to je ten vliv kámošek od Ostravy, co beztak mluví napůl polsky). Naštěstí rozumí i Pavel, kterého chlapík bojovým pokřikem zastaví dřív, než úplně přejede zapomenuté jištění. Loučíme se a míříme za další roh ke Kamenné Puklině (Stone Groove 5.10b). Náladu mám výbornou; když jakž takž zvládám 5.10c, tak béčko bude lehčí, ne?

Pavel opět hladce vzlíná nahoru. Pro mě následuje trapná půlhodinka mickeymouse - ve spáře se jakž takž držím, ale nohy mi kloužou pekelnou rychlostí, čekám, kdy se mi začne kouřit od podrážek. Vis v sedáku není nijak pohodlný, což mi na náladě nepřidává. A ke všemu se pod skálu dostavuje zaujaté obecenstvo. Naštěstí Pavla zahrnuji nadávkami na vlastní neschopnost, kvalitu skály a atmosferické podmínky a nikoli stížnostmi na "kretény, co na mě blbě čumí", byť k tomu mám tisíc chutí. Po chvíli sledování jeden z "kreténů" praví, ať dám nohu tam nalevo. Teprve, když se mi podaří spočinout na jediném slušném stupu v okruhu deseti čtverečních metrů a popadnout dechu, dochází mi, že chlap mluví polsky (a že by asi mým invektivám rozuměl). Zřejmě ale nevypadám v cestě moc přesvědčivě, protože Poláci balí a odcházejí a po skálou se objevuje jiná parta. To už mám těžké místo více méně za sebou a se zbytkem cesty (doufám) bojuji o něco důstojněji.

Pavel praví, že ještě se vrátíme zpět pod ty lehčí a dáme si konečně tu pět devítku. Vzhledem k mým dosavadním výkonům mi to připadá jako přiměřený plán. Ovšem na devítce - Regular Route - visí pro změnu známí polští borci. Na nás zbývá 5.10a Direct. Spára, kam oko dohlédne, z čehož mi není až tak úplně volno. Zdá se, že i Pavel se v cestě lehce potí, ale to mě zdaleka nepřipravuje na zcela nerovný souboj s ohlazenou žulou, která nekompromisně nepustí jinudy než spárou. Moje triky z písku, kdy jsem spáry vesele oblejzala stěnou, tady nefungují. Nadávat nezvládám, na to mi nestačí dech. Plížím se nahoru hanebným způsobem napůl ve visu a doufám, že mě nikdo nevidí. Na široké polici Pavel vesele oznamuje, že to pokračuje zajímavým komínem a vrhá se do další délky. Já s uspokojením sleduji sklánějící se slunce - soumrak mi nabízí úžasnou a více méně čestnou možnost vzdát se požitku odřených zad z hnusné díry mezi obrovským odštěpem a skálou. Vzhledem k tomu, že Pavel v téhle délce ŘVE jak tur, připadá mi západ čím dál tím nádhernější a žádoucnější. Mezitím na polici doleze jeden z Poláků Normálkou. Nějak se nemůže dohodnout se svým jističem a já zjišťuji, jak mezinárodní jsou některé nepublikovatelné výrazy.

Komín v první délce East Buttress. (foto Pavel)

Zadní věž v levé části je Higher Cathedral Spire - tu jsme lezli v červnu. (foto Pavel)

Polák provlékne lano a slaní, za chvíli sesviští i lano a já mám polici zase celou pro sebe. Kromě slunce se začne za obzor sklánět i chaboučký srpek měsíce a najednou se stmívá a ochlazuje. Znovu jsem ujišťuji Pavla, že komín skutečně lézt netoužím, a čekám, až on slaní k mému štandu. Svazujeme naše dvě šedesátky na slanění. Žluté lano je v pohodě, ale na modrém se záhadným způsobem objevuje uzel vpravdě gordický. Jeho rozmotávání v temnotě nám zabere spoustu drahocenných minut. Moje čelovka dlí v baťůžku pod skálou, Pavlova dokonce v autě. Lano se nám při slaňování dvakrát zasekne ve spáře, ale nakonec ho vyprostíme a konečně se dostáváme na zem; aspoň jedna baterka.

Ústup v Yosemitech máme nacvičený. Objede se jednosměrkový okruh v Údolí, v sámošce se koupí pivo a zavolá drahým polovičkám, pak se pokračuje do bufetu na večeři. Oproti letnímu výletu vynecháváme koupel v Merced River; kdokoliv, kdo by po mně chtěl v těhle teplotách obnažit více pokožky než lehce nad zápěstí, by se se zlou potázal. Naštěstí v bufetu dlí větší množství různě špinavých lezců a podobných obejdů, tak pravděpodobně ani nevypadáme nemístně.

Ke spaní se ukládáme na prvním vhodném místě za hranicemi národního parku - což je asi chyba, neboť nejsme zdaleka jediní a ani poslední. Když mě vzbudí už třetí auto svítící svými reflektory do vozíku a já se neprozřetelně vymrštím do sedu, chytnou mě křeče do nohou. Zkouším to nějak rozhejbat, ale nakonec není zbytí, musím opustit omezený prostor auta a trošku se projít, aby nohy povolily. Mám bezvadný nápad se při té příležitosti dojít preventivně vyvenčit, abych pak v noci nemusela znovu vylejzat z teplého spacáku. Mno, možná osoba, kterou při pokusech o přidřepnutí berou křeče do nohou a ona se následně buď kácí do lesa, nebo se naopak za sténání zkouší postavit, by byla výborným příspěvkem do Neváhej a toč, ale jsem ráda, že mě nikdo nefilmuje.

Mám pocit, že sotva jsem usnula, už se za oknem míhá Pavlova baterka (Pavel odmítnul spaní v autě jako zbabělost) a musím vstávat. Zatímco skládám svůj pelech, Pavel vaří kafe; snídáme už cestou do Údolí. Kolem řeky se ještě povaluje mlžka, ale na El Capa začíná svítit slunce. Znáte ty fotografie z Yosemit, kde je všechno zalité měkkým zlatým světlem? Tak přesně tak to pod touto slavnou skálou vypadá. Slunce odražené od žuly má onen kýčovitý odstín, který jsem vždy přičítala Photoshopu.

Šipky ukazují pozici Angličanů v (myslím) sedmé délce East Buttress. (foto Pavel)

Vyhlídka na Nos Pana Kapitána z profilu. (foto Pavel)

Pavel nedbá přírodních krás a mastí to kolem Nosu na východ. Já krás dbám (a taky děsně funím a lapám po dechu) a lituji, že s sebou nemám foťák. Přes moje zdržování se nakonec ocitáme pod nástupem na East Buttress. Pavel zjištáje, že zapomněl svačinu. V první dýlce visí dva Angličani, což se nám zdá docela příznivé ("jenom" jedna skupina před námi); ještě netušíme, že nám právě utíkají drahocenné minuty. Je přeci před námi celý den!

Pavel záhy vyráží nahoru, ale u prvního štandu musí chvíli čekat, až Angláni odlezou. Já se zatím duševně připravuji na komín, na který mám až příliš dobrý výhled. Než přijde řada na mě, objevují se pod skalou další zájemci. Chvíli opendují, ale pak konstatují, že je asi dost pozdě a že by to nestíhali, a ocházejí si hledat jinou cestu. Já se vrhám na lehký nástup, na předskalí si instaluji batoh do závěsu na sedák, odhodlaná zdolat komín. Ne, že by mi to nějak šlo, ale pořád oplývám optimismem a představuji si, co by na to řekli všichni moji bývalí spolulezci, kdy viděli, že JÁ se DOBROVOLNĚ pouštím do komína. Koncovka první délky mě poněkud překvapí - opět opakuji zábavné číslo s mickeymousem, ale nakonec se nějak ocitám nahoře.

Pavel se chvilku trápí s pověstným nejtěžším krokem cesty, ale pak mizí za obzorem. Zbytek mu netrvá moc dlouho a tak si můžu radosti stěnového lezení zkoušet i já. Krok je těžký, ale ve finále se přes něj nějak vyškrábu a oddechnu si. Velmi předčasně. V místě, kde už očekávám lehký terén - skála se milosrdně sklápí - přichází moje Waterloo. Představte si okap (ovšem vedený vertikálně), zapuštěný do vyleštěného betonu. V okapu prstová spára. Ke které se pořádně nelze dostat. Do okapu jde strčit jedna ruka a jedna noha, ale druhou půlkou těla kloužete po vyhlazené ploše jak plivanec po zrcadle. Vždycky když už vymyslím způsob, kterým se pohybovat nahoru (třeba na rozpor v koutě vedle okapu, nebo jednou rukou ve spáře a druhou okraj okapu na sokola), tak se nějak změní sklon okapu nebo jeho šířka a zase jedu jako namydlená.

Druhou délku tudíž dolézám poměrně rozhodnutá požadovat ústup z cesty - první dvě délky nám zabraly příliš mnoho času na to, aby bylo reálné stíhat za jeden den dalších jedenáct. Pavel mě uklidňuje, že tohle je nejtěžší, zbytek má být podle průvodce lehký. No dobrá. Usedám na štandu, abych trošku ulevila nohám, a z široké police se kochala krásami přírody. A taky změnou skály - z vyhlazené světlé žuly jsme najednou ocitli v tmavší oblasti skalních bloků. Lezení opravdu vypadá snazší a taky je. Třetí a čtvrtá délka rozhodně, pátá je vyslovený choďák. V šestce už musím nohy a ruce hodně přemlouvat, že se poleze zase spára. Sedmička se různě kroutí, nemůžu jsem se vymotat zpod převislého bloku a mám jsem pocit, že dál už se nehnu. Na štandu nekompromisně vyhlašuji svačinu a chroupáme první z mých müsli tyček. Taky si alespoň na chvilku povoluji boty.

Half Dome pořád ještě ve stínu. (foto Pavel)

Konec sedmé délky. (foto Pavel)

Pavel baletí na exponované hraně a za chvíli zaplouvá do spáry pod převisem - vypadá to velmi zajímavě. Mně asi prospěla pauza a jídlo - fascinovaně balancuji na hraně a zírám na svůj perfektní stín ve stěně na východ ode mě. Pak mi to dochází - NA VÝCHOD ode mě - tj. slunce už je dávno za polednem a my jsme sotva za půlkou cesty. Lezení ale nádherné, věším se do spáry, a nohama dělám drobné krůčky v kluzké stěně - a pak už se ocitám v nejhnusnějším štandu za celou cestu. Nemám ráda štandy, kde visím a už vůbec ne, pokud visím jen za pár kousků železa. Pavel naštěstí záhy odlézá a lano mezi námi se za chvíli vine skrz další mnohá jištění.

Stíny se prodlužují, Pavel míří vzhůru spárou. Pak se vrací a zkouší přestoupit do stěnky. Chvilku doufám, že má vyhráno, ale ani zbytek deváté délky není zadarmo. Za chvíli funím stejnými místy já. Přestup do stěny mám zkomplikovaný dolováním jištění. Pak na vlastní kůži zjišťuji, proč Pavel tak opatrně lezl kolem dvou starých skobek - chyty mizivé, stěna rozlehlá. Aspoň že další štand je o něco lepší než ten předchozí.

Desítka je lehká, jedenáctá dýlka vypadá nelezitelně. Pavel přelejzá úplně hladký odštěp směrem DOLŮ a mizí mi z dohledu. Po chvíli i z doslechu a jediné, dle čeho se můžu orientovat, je pohyb lana. Doufám, že si vykládám správně dlouhou odmlku a pak rychlé dobrání - a že můžu lézt. Vlastně musím. Následuju lano a za odštěpem se mi uleví - cesta JE lezitelná. Zase se mění žula - z bloků a spár je najednou stěna se srandovními mističkami. Super se po tom leze. Údolím je teď vidět Half Dome nádherně nasvícený do červena zapadajícím sluncem. Toužím po starostech se školní knihovnou a úlohami o odlétajících letadlech - je jasné, že jsme v docela blbé situaci, dolů už dávno slanit nemůžeme (poslední příležitost byla na konci třetí délky) - a nahoru dolezeme za tmy.

Štand je na kamenité obrovské polici. Pavel mi několikrát zopakuje, ať kašlu na čistotu lezení, hlavně makám nahoru. No, nemůže mě vyděsit víc než už jsem sama od sebe. Přikyvuji. Však jo, já vím. Pavel zkouší natáhnout dvanáctou a třináctou délku najednou, nestačí lano. Nevadí, zbytek třináctky je stejně choďák, jediný problém je tma. Už skoro nevidím, ale nechci se zastavovat a hledat a nasazovat čelovku.

Nakonec sedím někde nahoře na kameni za borovicí. Přezouvám si boty, chroupu tyčku. Vidím jen to, co mi osvětlí čelovka - už zapadnul i ten maličký srpek měsíce. Je tma jako v řiti. Auto je zhruba půl kiláku pod námi - je jen otázka, jak se k němu dostat rychle (ale ne moc rychle). Zavrhuji nápad, že budeme hledat slaňák. V chaosu na vršku Capitana plném kamení, kluzkých ploten, nepřehledného křoví a překvapivých srázů se mi do toho fakt nechce. Zbaběle hlasuji pro pokus to nějak obejít, i když je mi jasné, že několikahodinový pochoďák je to poslední, po čem bych teď měla toužit.

Devátá délka. Průšvih začíná být patrný, stíny se prodlužují. (foto Pavel)

Panorama Half Dome nasvíceného zapadajícím sluncem bych si rozhodně víc užila z auta na vyhlídce Glacier Point. (foto Pavel)

Nakonec máme neuvěřitelné štěstí. Po pár minutách bloudění narážíme na dva nemluvné chlapíky s haulbagem. Přiznávají, že tady už párkrát byli a měli by být schopní najít slaňák. Klopýtám na konci řady a přesvědčuji se, že když tohle ujde, sleze či přeskočí chlap, co vleče na zádech bágl, do kterého by se vešly obě naše děti, a který má za sebou několik dní ve stěně na El Capovi, tak tam já projdu a prolezu taky. V okamžiku, kdy si naivně myslím, že už jsme u slaňáku, potkáváme bludné Angličany. Přidávají se k nám, takže už jsme dobrá výprava.

Mám pocit, že hodiny a hodiny bloudíme pořád stejnými keři, kameny, koryty a potoky. Zřejmě se špatně dívám pod nohy - v jednom místě mi uklouzne mokrá bota po plotně, chlapi mě chytají. Pak zase slejzáme a prodíráme se a kloužeme a končíme na vyhlídce, ze které je mi na nic. Poslední stromek a za ním světla Údolí. Chlapi tvrdí, že tudy se dá slanit, ale o kus dál musí být lepší cesta dolů a fixní lana. Vysíláme zvěda, ten po chvíli hlásí, že našel slaňák. Poslední metry a ještě přeskok (nenávidím přeskoky, nenávidím hrany, nenávidím vyhlídky, nenávidím plotny, nenávidím - no prostě všechno). Moji společníci mají velké štěstí, že jsem tak unavená, jinak bych jim tam určitě střihla nějaký hysák.

Dolů jede první chlap s haulbagem. Aby na někoho neshodil neohrabaným báglem kámen nebo tak. Pak Pavel, pak já. Pak zbytek. Vím, že zdržuju, chlapi jsou rychlejší, ale je mi to fuk. Každé slanění si třikrát kontroluju, vím, že jsem totálně vycukaná a tudíž spíš náchylná k nějaké debilní chybě. Fixní lana jsou nová, ale stejně mě znervózňují. Nakonec jsem ale dole, už nás čeká jen slézt zbytek svahu. Ve světle baterky se mi s mojí oční vadou špatně odhadují vzdálenosti, což nejspíš zase zdržuje. Pak se ocitneme na silnici - k autu nám zbývá už jen kousek. Zkoušíme stopovat, ale marně.

U auta jsme v půl jedenáctý, voláme domů, že jsme v pořádku. Vendula je zjevně zvyklá, Hroch naštvaný. Mě překvapuje, že po dvou cereálních tyčkách za celý den nemám větší hlad. Taky mi přijde, že jsem docela čilá, ale čilost mě opouští po asi hodině jízdy, kdy tuhnu jak mumie. Ve dvě ráno vyhazuju před barákem u Pavla ven jeho bágly a přesedám na místo řidiče - zbývá mi ještě nějakých sedm mil domů.

No, Hroch se mnou už zase mluví, tak je to dobrý. Jestli se mnou Pavel ještě někdy poleze, to se teprve uvidí.