Tom měl nakonec narozeninovou oslavu na lezecké stěně. (foto Bára)

Tomovy narozeniny jsem začala organizovat už před odjezdem do Česka. Letos Tom chtěl pořádnou párty, já zase něco, s čím nebude moc práce. Nakonec jsem ho ukecala, že uděláme oslavu na lezecké stěně, kam si pozve deset kamarádů - a bude mít něco zvláštního, co nám navíc je o něco příjemnější a bližší než oslavy v dětských hernách (pořád jsem nepřenesla přes srdce, jak se už malé děti učí, že když se nudí, tak hodí žeton do automatu; plus nesnáším řev a vydýchaný vzduch těchto zařízení).

Byla jsem docela zvědavá, jak celá akce dopadne. Měli jsme domluveného (a zaplaceného) oficiálního jističe od stěny, plus jsem byla na scéně já a Sid a ještě občas vypomáhala Rumiko, maminka Tomova kamaráda Bryce, která s námi občas leze. Celkem se nám dostavilo deset dětí; nejmladší byla Lisa a nejstarší desetiletá Becca, sestra Tomova spolužáka. Chudák Becca přišla jen vyprovodit bráchu, ale když jsem viděla, jak jí při pohledu na stěnu svítí oči, ukecala jsem maminku, že si to holka může taky zkusit. Becca nezklamala - lezla výborně a s chutí experimentovala i na těžších cestách. Větší množství jističů se dost vyplatilo - sedmiletí kluci (většina zúčastněných) se napřed trochu báli, takže bylo fajn, že měli možnost vyzkoušet více cest - nakonec, myslím, všichni vylezli alespoň jednu cestu až nahoru a bylo vidět, jak jsou na sebe pyšní. Samozřejmě, že v určité fázi většina děcek zmizela v tunelu - pod jednou stěnou je vykobercovaný průlez, který mladší návštěvníci často ocení více než vlastní lezení - a my, jističi, jsme museli malé lezce nahánět.

Jističi byli neustále plně vytíženi. (foto Bára)

Anžto jsme odmítli chroupat mastnou studenou pizzu, zamluvili jsme naši oblíbenou thajskou restauraci a vzali část hostí ještě na večeři. Lisa se zřejmě zamilovala do Tomova spolužáka Sama, pořád jej objímala a otlapkávala (Sam neprotestoval). Tom kromě večeře dostal zmrzlinu a zapěli jsme mu happy birthday, takže byl velmi spokojený. Doma se ještě probíral dárky; dostal spoustu lega, svoje oblíbené knížky (Magic Tree House) a pak trička (která ho napřed nezaujala, ale nosí je teď furt dokola). No prostě úspěch.

Já jsem večer ještě umíchala polevu na špičičky. Tomášek mi totiž udělal radost tím, že odmítnul nádherné (leč nechutně přeslazené) průmyslové dorty a přál si místo toho rodinné pečivo. V neděli ráno jsme mu tedy popřáli s talířem špičiček a předali ještě dárky od nás.Tom pravil, že je dobře, že nedostal od nás žádné lego, že by to nestíhal postavit, a kladně hodnotil globus. Každou chvíli totiž řešíme nějaké praktické záležitosti (že děda bydlí za mořem, že letadlo letí přes Grónsko, kde je Austrálie a tak) a na placatých mapách se některé závislosti těžko vysvětlují.

Zmrzlina místo dortu.

Hned v závěsu za Tomovými narozeninami se na nás přihnal Halloween. Začalo to hádkou dětí ohledně Lisina kostýmu čarodějnice - Lisa vehementně tvrdila Tomovi, že kluk nemůže být čarodějnice, ani nosit čarodějnický klobouk. I musela jsem dcerku vyvést z omylu - a dětem jsem představila Harryho Pottera. Tomášek byl nadšen a tím padlo rozhodnutí - na Halloween bude Harry Potter. Lisa si nebyla jistá; oscilovala mezi přáním být sovou Hedvikou a kočkou/profesorkou McGonagall (protože ta nosí brýle a pestrobarevné šaty). Vzniknul z toho kompromis - na školní oslavu a průvod byla Lisa kočka, na sousedskou koledu pak změnila převlek na čarodějnici.

Školní oslava byla neuvěřitelně hektická a zmatená, nicméně pokud vím, ani jedno dítko se neztratilo. Sousedská koleda byla mnohem příjemnější. Sice jsme tentokrát nenarazili na Nicolase, ale hned na rohu jsme potkali hromadu Lisiných spolužáků. Chvíli jsme šli s nekoordinovanou grupou předškoláků, prvňáků Toma a Tylera a menších dětí, na dalším rohu ale zjistila Lisa, že v domě bydlí její book buddy Kaytlyn (páťáci chodí do kindergarten menším dětem předčítat) a navíc se ukázalo, že mladší bratr Kaytlyn - Treston - chodí do třídy s Tomem.

Ani doma nebyl dort, ale domácí špičičky.

Nakonec se tedy prvňáci Tom, Tyler a Treston se sestrami Lisou a Kaytlyn trhli od pomalé, velké skupiny a chvilku jsme obíhali baráky v téhle rychlé sestavě. Kaytlyn nakonec potkala nějaké svoje spolužačky, takže nás opustila. Lisa nadále stíhala s většími kluky, obešli jsme celý blok a ještě vyprovodili Trestona až na jeho roh, a pak najednou Lisa začala fňukat, že ji hrozně bolí nohy a je unavená. Aby ne - naběhala se pořádně a navíc dávno minula hodina, kdy se normálně ocitá v posteli. Až mi jí bylo líto, jak doma seděla úplně gumová v pelechu a nebyla schopná se rozumně ani sama převlíct do pyžama.

Podzimní choroby zřejmě napadly náš autobus. V pondělí ráno, když jsem kromě našich dětí měla naloženou v autě i sousedovic Sašu, nenaskočila baterka. Hroch mě nastartoval přes kabely, do školy jsem vyjížděla s pětiminutovým zpožděním. Když jsem brzdila u chodníku, došlo mi, že pokud teď (tj. po třech minutách jízdy) vypnu motor, zřejmě opět nenastartuji. Do školy je to přes ulici a parčík, takže ani varianta ponechání nastartovaného odemčeného auta jen tak na ulici mi nepřišla jako příliš rozumná. Vypustit do školy samostatně moje děti bych si troufla, ale za cizí jsem se přeci jen cítila zodpovědná. Naštěstí šel zrovna kolem Chris, se kterým mívám polední dozory - a rychle slíbil dovést do školy kromě svého druháka i celou moji smečku. Uf.

Halloween.

Baterka fungovala další dva dny a pak opět vypustila duši v poměrně nevhodný okamžik. Po telefonické konzultaci s Tonym (rada, že v Searsech mi baterku i namontují, mi přišla vhod) jsme s babičkou absolvovaly inteligenční test v nasazování kabelů a startování krávy autobusu přes Cecilku. Dílo se zadařilo a já odjela do Sears, kde skutečně pravili, že baterku namontují (tudíž jsem nemusela absolvovat vláčení se s těžkým kusem kovu a další test inteligence se zapojováním).

Na Veterans Day měly děti dvoudenní miniprázdniny a samozřejmě, že Tom si vybral tuto chvíli k tomu, aby onemocněl. Začalo to nenápadně teplotkou. Ve čtyři ráno synek štěkal jako nemocný lachtan, takže jsem vytáhla péřovky a vyrazili jsme na noční projížďku v sychravém úsvitu. Na konci už Tomášek zase mluvil, čímž jsem považovala problém za vyřízený - má laryngitidu, to známe. Přes den Tom vypadal docela slušně, ale navečer si začal stěžovat, že nemůže polykat. Pohlédla jsem mu do krku - hlavně proto, abych uklidnila jeho hypochondrické sklony - a pak už jsem jen vytáčela pohotovost. Angínu od loňska poznám docela dobře. Naštěstí se u nás dá na pohotovost objednat, takže jsme přišli v určenou hodinu hned na řadu. Paní doktorka a posléze i výsledky z výtěru potvrdili mojí diagnozu a tak Tom zahájil prázdniny - a zřejmě poslední pěkný podzimní víkend - první dávkou antibiotik.

Další sobotu, takhle za pošmourného deštivého rána, pravil Hroch, že bychom měli konečně babičce pořídit to auto, co jí slibujeme místo dosluhující Cecilky. I sednul k počítači, a v jedenáct dopoledne jsme vyráželi na první ze dvou domluvených schůzek na obhlídku auta. Majitel relativně neojetého forestera vypadal docela solidně, takže jsme jej ještě honem zatáhli k Tonymu, aby se ten mrknul na spodek (autu). Tony pravil, že kromě sjetých brzd (o kterých nás majitel informoval) s autem nevypadá nic špatně - a tak jsme před druhou, kdy zavírají banku, stihli ještě vlastní akt koupě. Trošku se mi z toho fofru točila hlava, ale doufáme, že jsme koupili dobře a že teď můžeme babičku vypouštět do světa s trošku lepším pocitem.

Indiánka Lisa nakonec překvapivě exceluje v matice.

Na onu sobotu připadla také oslava Vendulčiných narozenin. Tím, že tu máme babičku, mohli jsme se veselit bez odbíhání a řešení věcí jako kdo komu co řekl a kdo koho bacil, a přemýšlení, že by bylo dobré nacpat potomky do postele (a losování, kdo s nimi pojede domů uprostřed zábavy). Musím říct, že to byl velmi občerstvující a uspokojivý zážitek.

Bohužel to, že děti neslavily s námi, mělo za následek, že ráno byly - na rozdíl od nás - nechutně čilé a připravené k akci. V nějakém zatmění mysli nás napadlo bruslení. Plán byl takový, že potomci, kteří jistě byli zapomněli bruslit, se budou půl hodiny až hodinku vztekat na ledu a pak půjdeme v klidu domů se zcela vyčerpanými a klidnými dětmi. No, Lisa opravdu byla hodně nejistá a žádala na bruslích tahat a vozit. Tom pravil, že bude bruslit sám a to také dodržel. Babička hudrovala, že tu máme blbý led; nakonec to spravila výměna podivného bruslícího paskvilu (něco jako hokejistické kanady, ovšem se zoubky) za normální kanady, na které je zvyklá.

Po dvou hodinách usilovného kroužení mi nohy odpadávaly, nicméně prďuši řádili a žádali ještě zůstat. Z ledu jsme je vlekli v podstatě pod různými pohrůžkami, abychom se následně doma svalili a skuhrali. Děti se občerstvily svačinou a žádaly na procházku (ještě, že máme tu babičku). Holt už v našem věku musíme plánovat ty pařby a sportovní akce s nějakým větším intervalem.

Těsně před Thanksgiving končí ve školách trimestr, takže jsem absolvovala třídní schůzky. Ty tu probíhají milosrdně jako soukromý pohovor rodičů s učiteli. Podařilo se mi domluvit schůzky tak, že mi na sebe navazovaly, což bylo asi moje jediné štěstí. Celý ten týden byl poměrně bláznivý - v úterý jsem zaskakovala za maminku Tomova spolužáka u Toma ve třídě, tam odsud jsem plynule přešla na polední dozor. Po dozoru mi zbylo deset minut, než skončilo Tomovo vyučování, odvezla jsem synka domů a švihala na schůzky. Naštěstí alespoň ty jsou v případě našich dětí relativně bezbolestné. To, že Tom zvládá učivo s přehledem, to víme. U Lisy jsem byla trošku napnutá, páč její výkony u domácích úkolů mě občas přivádějí k zoufalství (viz. ozdobné podpisy přes matematické úlohy) a navíc je Lisa jednou z nejmladších v ročníku. Nicméně i ona zvládá dobře a dokonce přinesla E (exeeded expectations = překonává očekávání) z matematiky. Zřejmě není až taková blondýna, jakou se občas staví.

Tomova krůta.

Ve středu jsem ráno pomáhala ve škole s tříděním letáků a informací do středečních obálek (pravidelná komunikace s rodiči), přičemž mě dohonila maminka dalšího Tomova spolužáka, se kterou se mám střídat při tělocviku - a prosila mě, jestli bych to za ni nevzala - takže jsem zůstala ještě na tělák. Ve čtvrtek jsem pomáhala v Lisině třídě, což mi dodalo trochu optimismu - děti vyráběly krocany z papírových pytlíků a tolikrát jsem musela přelepovat nožičky, co měly nebohé krůty patami dopředu, a hlavy nalepené na prdelkách, že mi došlo, že moje děti, které jsou schopné i po třetím opakování jednoduchého příkazu udělat vše blbě, jsou zcela normální a nevymykají se průměru. Nicméně domů jsem po dvou hodinách krůtího šílenství odcházela zcela vyčerpaná a přesvědčená, že učitelství je jeden z nejtvrdších chlebíčků.

V pátek jsem (pro změnu) pomáhala v Tomově třídě. Prvňáci si postoupili do dalšího levelu krůt - svoje ozdobné ptáky vyráběli ze dřeva a za pomoci lepicí pistole. Zřejmě do vyššího levelu postoupila i schopnost dodržovat technologický postup na jedno až tři vysvětlení, a pokud je mi známo, nedošlo k žádným těžkým popáleninám pistolí. Nicméně vyčerpaná jsem byla podobně jako ve čtvrtek. Když už jsme skoro končili, zvonil mi mobil se školním číslem. Přišlo mi humorné, že mě školní sekretářka ujišťuje v první větě, že Tom je v pořádku (koukala jsem na něj, což ona nemohla tušit), a prý se mnou potřebuje mluvit. Inu, doběhnout do kanceláře nebyl takový problém. A tam jsem byla ukecána, abych každý pátek, půl hodinu před nástupem na dozor, zaskakovala ve školní recepci, zatímco administrativa schůzuje. Vzhledem k tomu, že v téhle funkci jsem byla strávila několik let, přišlo mi to jako prima nápad - a kupodivu jsem si to i docela užila, i když mi asi bude trvat chvilku, než se pořádně zorientuju. Přidělení školního inventárního čísla čekám každým dnem.