Konečně má Tom kámoše!

Smečka konečně pohromadě, zlákaná nanuky.

Úterý 21. září
Dopoledne jsem se rozhodla věnovat relaxaci, povalování, trochu úkolům, pohádkám - a návštěvě. Stavila se u nás cestou do práce moje bývalá lezecká partnerka Péťa. Protože jsem většinu dovolené měla "na krku" děti, nemohla jsem si jen tak někam s kámoškama vyrazit; musela jsem je nějak propasírovat do rodinných programů a hodin vhodných pro děti.

Na oběd jsme byli na Můstku, v Adrii, pro změnu s virtuální kámoškou Leou. I tady dostali prďuši k pití vodu vodovodku - takže snad se to v českých restauracích fakt lepší. Navíc tu měli dětský koutek, takže došlo k jejich zabavení. No a pak už jsme pokračovali na letiště, vyzvednout si tatínka. Děda sice nabízel, že Hrocha odveze autem, ale upřímně - ono je to tou městskou o něco rychlejší a vzhledem k tomu, že Hroch přiletěl na pět dní a neplánoval velká zavazadla, tak se to těmi autobusy a metrem zvládalo docela dobře. Sotva se Sid stihnul osprchovat, zvonili Nejedláci. V dvougarsonce nás najednou oscilovalo osm (z toho pět dětí), ale dobře to dopadlo: panelák stále stojí. Kubíček přinesl Tomovi k narozeninám legový vysokozdvižný vozík, a hned jej Tomovi poskládal. Tom to naštěstí snášel docela dobře, uznal Kubovu autoritu na lego a radoval se z toho, že má kamaráda. To je tak - Blanka je jediná z mých kamarádek, která byla natolik vstřícná, že porodila kluka stejně starého jako Tom. Zbytek má mladší holčičky a ty pro Toma tak zajímavé nejsou - s mladší holkou musí doma vycházet pořád.

Té radosti, když se tunel spojil...

Dvě Lízy na houpačce.

Nakonec se nám ale podařilo vyhnat smečku na hřiště, kde již rajtovala polovina sídliště. Po nějaké době se přihlásila žízeň, takže jsem ještě skočila do sámošky pro vody a nanuky (čímž jsem se asi na chvilku stala jejich nejoblíbenějším dospělákem). Hroch se mezitím vydal na průzkumnou výpravu - kousek od hřiště se skvěla cedule RESTAURANT, i domnívali jsme se, že by nám tam možno bylo skývy pro dvě rodiny. Babiččin byt totiž postrádá kuchyňskou linku a sporák, a pochybuju, že bych jen s mikrovlnkou a varnou konvicí dokázala uvařit pro devět lidí, z nichž navíc jeden má bezlepkovou dietu.

Sid se vrátil až za hodnou chvíli s tím, že v nejbližším podniku by nejedl, i kdyby tam něco vařili, neb se jedná alespoň o desátou cenovou skupinu -- samotné zaměstnance "restaurantu" dotaz na jídlo tvrdě zaskočil. Nicméně že obhlédnul další podnik v okolí a zamluvil nám stůl v Božské Komedii. Ta se nám nakonec stala záchytným bodem po zbytek pobytu - výborná jídla, nekuřácké prostory, příjemná obsluha - no zkrátka super; ceny srovnatelné s USA. I když tedy ten první večer s pěti dětmi, které hrály tvrdou přesilovku, proběhl poněkud v oblasti adrenalinovějších sportů.

S Eliškou na slonovi.

Vše dobře dopadlo, vyžebrali jsme hotovost a mohli poobědvat.

Středa 22. září
Chtěli jsme, aby děti měly pocit rodinné dovolené, a tak jsme domluvili hromadný výlet do ZOO. V té pražské jsem nebyla snad třicet let, a navíc jsme si uvědomili, že naše děti nenavštívily žádné ZOO už aspoň dva roky. Máme to holt blíž do různých akvárií a dětských muzeí. Sraz jsme si dali s Kočičkou a její Eliškou, Kristýnou a Elsou a naším dědou. Větší děti utvořily smečku a vyrazily prudkým tempem kupředu. Nezastavil je ani poměrně strmý kopec, takže jsme byli nuceni funět rychle za nimi. Velitelkou výpravy jsme jmenovali Kočičku, jakožto jediného znalce pražské ZOO. Ta vyhlásila jakýsi plán postupu, jenž ovšem vzal za své v okamžiku, kdy Tom spatřil vláček. I bylo nám nasednouti na vlak a teprve na konečné jsme si s Kočičkou mohly dát kafe a obnovit tak svou funkčnost. Smečka s neutuchající energií řádila na hřišti a posléze se (poklusem, jak jinak) vydala za dalšími požitky zoologické. Lisa se stále hlasitěji dožadovala slonů; Eliška žádala kočku rybářskou. Alespoň, že ta Elsa ještě neumí mluvit, jinak bych je asi všechny nechala vystřelit na Mars.

Mezitím nastal čas oběda, takže jsme se nasáčkovali do další tzv. restaurace (teda spíš bufetu) a naložili si talíře. U kasy se ovšem objevil nečekaný problém - jsme tak zvyklí platit všude kartami, že nás nějak nenapadlo zkontrolovat stav hotovosti v peněženkách. Takže Hroch blokoval kasu našimi podnosy a já letěla ke stolům pumpnout dědu a Kočičku o bankovky, abychom měli čím zaplatit. Oběd by byl jinak prima, ale prďuši se rozhodli, že naše posedávání a dopíjení piva je moc dlouhé, a napřed lítali kolem a řvali, pak se ovšem rozhostilo ticho a nápadná absence smečky. To mě poněkud znervóznilo, takže jsem se vydala uprchlíky hledat. Měli štěstí, podařilo se mi to poměrně rychle.

Děda a Elsa.

Konečně živý, opravdovský slon pro Lisu.

Děda po obědě musel ještě do práce a my vyrazili konečně na ty slony a kočku rybářskou. Lisu ctí to, že si slony opravdu užila - tvrdila, že slona nikdy před tím neviděla, což je nejspíš pravda - v sanfranciské zoo při naší poslední návštěvě před dvěma lety slona skutečně neměli. Hroch zase žádal spatřit hrochy, takže jsme se v pavilonu zdrželi poměrně dlouho. Následovalo krmení goril - a nakonec kočkovité šelmy včetně kočky rybářské, ale to už začaly děti poměrně umdlévat.

Tom ještě žádal jeti lanovkou, i vyškrábali jsme z kapes a dna peněženek poslední drobné - stačily na Tomovu jízdu a Lisu u mě na klíně. Sid a Kristýna s kočárem šli zatím pěšky k východu, zatímco já a naše děti jsme tedy užili lanovky a vzali to pak dolů kolem papoušků, kteří nadchli Toma. Nevím, kdo byl na konci dne zdrchanější - nejspíš my, rodiče; děti se regenerují rychle.

Čtvrtek 23. září
Ráno jsme sbalili dětičkám ranečky, naložili je dědovi do auta a odeslali na chalupu. My se Sidem jsme se vydali městskou hromdopravou na druhý konec Prahy ke Kočičce, která nám byla slíbila půjčit auto. Zkoušela jsem jí několikrát volat, že máme zpoždění, ale nebrala telefon. To mě poněkud znepokojilo. Když jsme pak stáli před brankou domu v rekonstrukci a marně zvonili na zvonek i telefony, začala jsem to vidět černě. Nakonec mě napadlo vzít za kliku a prostě vejít - záhada se vysvětlila - zvonky nefungují a Kočička měla nový telefon, na kterém si omylem vypnula zvonění (či co). Chvilku jsme pokecali a pak už jsme frčeli do Brna - stejně jsme tam dorazili tak akorát na oběd s Járou a Ivanem.

Tomovi se splnilo přání jet lanovkou...

...a prohlídnout si pořádně papoušky.

Po obědě jsme zamířili na pasovku, vyzvednout Hrochův cestovní doklad. Skutečně nás nenapadlo, že by takovýhle úřad neměl ve dvě odpoledne otevřeno - a pak jsme stáli před nekompromisně zavřenou bránou. Pokus o vyzvednutí urny Hrochovy maminky snad ani nebudu popisovat (další mínus v seznamu věcí k zařízení). Poslední brněnskou zastávkou byl Kroulák, který se nám staral o byt po mamince a s nímž jsme potřebovali dořešit nějaké věci. Zaplať pánbůh za kamarády, kteří fungují - neboť kamarádi byli jedinou úspěšnou částí naší mise. Večer jsme se vydali na chalupu - zkontrolovat děti a padnout do pelechu. Dědeček vypadal poměrně příčetně; prcci se radovali, že byli zase na houbách. A taky viděli dědu "dělat piliny" (štípat dříví) - inu, jeden by nikdy nevěřil, jak mocný je takový dědeček.

Pátek 24. září
Přespali jsme na chalupě a ráno vyrazil Hroch na druhé kolo brněnských úřadů. Já jsem se trošku věnovala dětem - předchozí den nedělaly nic do školy. Chvilku jsme se popelili kolem chalupy a když se po obědě vrátil Sid (mission accomplished), nalákal nás děda na Brtnici a zříceninu Rokštejn. Asi je to ostuda: do tohoto kraje jezdím celý život, ale o Rokštejně jsem slyšela poprvé v životě. Přitom se zdá, že je to docela známý hrad, hodně archeologicky prozkoumaný, páč měl původně být zatopen vodní nádrží. Jeho původ se datuje do třináctého století a za dob markraběte Moravského Jana Jindřicha, bratra Karla IV., byl velmi významným střediskem.

Rokštejn - starší Horní palác.

Rokštejn - novější, reprezentativní Dolní palác.

Ruina se líbila nám všem, děti si užily svévolného zkoumání a dumání nad tím, že na zámku (Telč) žily princezny, kdežto na hradě rytíři. Ani se jim z areálu nechtělo, ale my jsme hodlali ještě projít část údolí říčky Brtnice. Podařilo se mi děti zaúkolovat hledáním turistických značek a tím je trošku odtrhnout od hradu. Brtnice je fakt moc pěkná (když pominu jednu bezútěšnou mýtinu kousek od hradu): loučky, remízky, skalky - a říčka. V jednom místě jsme museli přejít mostek ze dvou úzkých klád, z čehož byli obzvláště menší členové výpravy nadšení (nikdo nespadl do vody, sláva). Po asi třech kilácích začala Lisa frflat, že je unavená a že chce zpátky. Ne, že by se nám chtělo, ale vzhledem k pokročilé hodině bylo jasné, že máme šanci projít údolí jen jedním směrem - a že se někdo bude muset vrátit k autu a čekat výpravu v obci Brtnice, devět kilometrů od hradu. Nakonec jsem se tedy do funkce řidiče a průvodce Lisy dobrovolně přihlásila já.

Mám trošku podezření, že Lisa se chtěla vrátit hlavně k hradu. Pod hradbami zázračně ožila a musela se honem ještě proběhnout mezi starobylé zdi. Chlapi museli hrozně makat, protože než jsem já s Lisou prošla zpět tři kiláky a dojela těch devět autem, stanuli již na druhém konci štreky. Pomalu se stmívalo a bylo na čase se vrátit do chalupy.

Pánové na hradě.

Okno na Rokštejně.

Sobota 25. září
Rosničkáři se pro jednou trefili - ráno jsme se probudili do lezavé mlhy a poprchávání - sluncem zalité údolí Brtnice se zdálo existovati pouze v jiném časoprostoru. I sbalili jsme své saky paky, nechali dědu na chalupě a rozjeli se směrem ku Praze. Na Písnici jsme vyložili kufry a přestože počasí vypadalo spíš tak na zalezení do postele, vybičovali jsme se k výletu do Koněpruských jeskyní (dle logiky, že v jeskyni je jedno, jestli prší nebo ne). Na parkovišti u jeskyní nám výběrčí děd poradil, že na oběd máme zkusit Špejchar v Želkovicích. Poslechli jsme a nelitovali. Kromě ochotné obsluhy a dobrého jídla je Špejchar součástí jízdárny, takže Lisa ještě mohla čučet na koníčky (byl trošku problém nahnat ji k obědu a pak ji donutit něco sníst, než zase poběží do nevlídného dne k ohradám).

Na prohlídku jeskyní jsme byli dostatečně osvěženi; vcelku ani nevadilo, že začalo zase pršet. Děti krasové jeskyně znají, takže samy upozorňovaly na oblíbené útvary jako třeba slaninu. V Česku se tenkému průsvitnému vápencovému závěsu sice slanina neříká, ale je to škoda - opravdu to vypadá jak kousek anglické.

Neděle 26. září
Dopoledne jsme vyrazili v dešti lovit bobříka orientace - najít domeček mojí kámošky Zuzky, když na popsané trase zavřeli dálniční výjezd a my přijížděli z neznámé strany. Nakonec jsme se nerozvedli. Zuzčin manžel Bob vařil bramboračku a borůvkové knedlíky, Lisa si zalezla do pokojíčku k Viktorce a zřejmě došlo k souznění spřízněných duší, neboť randál byl tam odsud neuvěřitelný a obě holky nadšené. Tom holt zůstal trochu na ocet, chvilkami si hrál u nás v obývaku a chvilkami se pošťuchoval s holkama. My jsme se snažili vést různé řeči, pokud nám to míra hluku dovolovala.

Lisa na Rokštejně.

Louka v údolí Brtnice.

Když jsme se museli rozloučit, Lisa s Viktorkou se dojemně objímaly, ale nedalo se nic dělat. Čekala nás zastávka na Písnici pro Hrochovy kufry, vyložení autosedaček (které jsme měli půjčené od našeho dědy) a Sid pak jel s autem ke Kočičce a já s dětmi následovala městskou. Bohužel nedělní jízdní řády jsou značně prořídlé a tak nám cesta zabrala skoro dvě hodiny. No ale zase si Tomášek ještě užil jízdy autobusem, metrem a tramvají, takže snad se mu nestala velká křivda.

Ke Kočičce dorazila i Péťa s rodinou, takže jsme docela zaplnili i jejich obrovský obývák. Sid je letos bezvousý, tak si ho tentokrát nikdo nepletl s Romanem - i když musím říct, že s Pétiným Ondrou byli docela dobrá trojka. Nestává se mi často, že bych měla Hrocha problém identifikovat mezi ostatními lidmi, obvykle ční nad své okolí, ale v této společnosti byl průměrný. Moc si nepamatuji, co dělaly děti - mám pocit, že část doby byly docela z doslechu. Tom si hrál s jeřábem (u čehož mu částečně asistoval Roman), holky se zabavily tak nějak různě.

Když Péťa odešla, nasáčkovali jsme naše děti a Elišku do Eliščiny rozkládací postele a Martina jim pustila pohádku. Samozřejmě, že nikdo nemohl usnout, ale když jsem je šla sprdnout někdy v deset večer, tak jsem zjistila, že Tom má horečku. Došlo mi, že si už u večeře stěžoval na bolest hlavy, ale to teplotu ještě neměl. I nacpala jsem ho paralenem a vytáhla ho z hromadného pelechu na mojí matraci v pracovně, abych ho měla pod kontrolou a taky aby nenakazil holky.

Pondělí 27. září
Ráno byl Tom o něco lepší, ale bylo jasné, že mu není úplně dobře. Do toho se začala Lisa počůrávat - ale tak, že nestíhala dobíhat. Hroch měl za pár hodin odlétat, původně jsme mysleli, že ho na letiště vyprovodíme, ale v tomto okamžiku bylo jasné, že je to blbost. Půjčila jsem si od Kočičky plínu pro Lisu a vyrazila s dětmi na Písnici, ponechávajíc Hrocha jeho osudu (ve formě Kočičky, která ho na letiště odvezla). Na tomto místě bych chtěla Kočičce poděkovat - za půjčení auta, odvoz - a trpělivost s dětmi, které onemocněly v nejnevhodnější okamžik.

Lisa na lávce.

Koněpruské jeskyně.

Cestou na Písnici jsem asi rozhořčila jakéhosi důchodce, anžto jsem si sedla na jím vyhlídnuté místo s nemocným Tomem, který sotva stál na nohách. Ovšem v tento okamžik mi všichni důchodci mohli vlízt na záda. Lisa nakonec vyškemrala místo na skládací sedačce, tak jsem ji nemusela držet za ruku. Vystoupili jsme o zastávku dřív a šli jsme ještě nakoupit nějaké jídlo na večer a nezbytné brumíky na cestu letadlem. Když jsem se tak v dešti vlekla s batohem (dětské spacáky a pyžama, kartáčky na zuby atd.), v každé ruce tašku s nákupem zatíženou jedním nemocným skučícím dítětem, připadala jsem si jako hrdinná socrealistická údernice.

Odpolední záchrana přišla v podobě dědečka. Mohl se chvíli postarat o děti a já zatím balila a balila a přeorganizovávala a uklízela a připravovala na vstávání v půl čtvrté. Děda přinesl i večeři, kterou jsem jen ohřála v mikrovlnce. Když už se zdálo, že svět je o něco růžovější a spořádanější, začal si Tom stěžovat na bolesti v krku a v podstatě přišel o hlas. Léčila jsem ho tím, co jsem měla po ruce - čajem z kustovnice, paralenem a ženšenem a doufala, že to nebude angína - protože na léčení této by si musel počkat až do Kalifornie.

Úterý 28. - čtvrtek 30. září
Vstávání v půl čtvrté snad ani nebudu komentovat. Děti jsem oblíkala v polospánku, ale vypadalo to, že Tom už zase mluví, a po kakau a brumíkovi vypadal relativně zdravě. Děda pro nás přijel dle plánu a v klidu jsme dorazili na letiště. Odbavili jsme kufry, tentokrát mnohem prázdnější než při příletu - rozdali jsme nějaké dárky, a nacpali část špinavého prádla do kufru Hrochovi. Taky jsme měli pouze dva příruční kufry - byla jsem připravená na variantu, že budu muset na letištích vše odtahat sama a budu ráda, pokud děti zvládnou odšlapat přestupy. Naštěstí se jim oběma udělalo líp, ať to bylo co to bylo, zřejmě jedna ze čtyřiadvacetihodinových virózek.

Crater Lake

Mt. Shasta

Duševně jsem se nachystala na maraton po Charlesi de Gaullovi (respektive jeho letišti), ale tentokrát se místní organizace překonala a my jsme našli autobus, který nás přepravil mezi terminály. A co více, u odjezdu autobusů byl ANGLICKY mluvící člověk, který řadil lidi podle cílové destinace. Což asi bylo dobře, jelikož mám tuhle fázi v poměrně silném oparu.

Na zámořském letu na nás opět vyšlo horní patro a rozdělení na dvě řady. Sympouši vedle Toma nabízeli okamžitě výměnu, ale já jim odpověděla, že nám více vyhovují dvě okýnka, že je to jednodušší kvůli dětem, které se méně hádají (alespoň si myslím, že to je to, co jsem jim řekla - francouzsky jsem nemluvila skoro dvacet let, tudíž nevylučuji, že jsem jim hrdě sdělila něco jako že koza má ráda vzdušnou módu a u páté je řidiči třeba zastaviti na znamení). Nicméně se zdálo, že pochopili (respektive neměli dalších otázek).

Jednu chvíli vznikla krize, když stávkoval videosystém, ale nakonec obě děti úspěšně odkoukaly Ratatuille, třetího Shreka a ještě myslím nějaké Monsters Inc. Usnuly někde nad Kanadou, a tak přišly o nádhernou vyhlídku na Crater Lake a Shastu. Letadla tudy létají často, ale ne vždy je bezmračná obloha a ne vždy je jednoduché se zorientovat. Tentokrát vše vyšlo úplně nádherně.

Na letišti na nás čekal Hroch s autobusem (přiletěl vlastně necelých dvacet hodin před námi - jeho SMSku, že přistál v pohodě, jsem dostala, když jsem už byla ve frontě na odbavení na pražském letišti) a kalifornské babí léto plné slunce. Ve středu děti ještě nešly do školy, odpoledne jsem je zahnala do postelí trošku dospat jet lag a zatím jsem prala a prala a prala. No a od čtvrtka už jsme najeli do běžných školních kolejí a dovolená se stala jen vzpomínkou.