Moje neteř Elsa.

Vysočina (kolem naší chalupy).

Úterý 14. - středa 15. září
Tisíckrát překontrolované pasy, tisíckrát dobalené bágly, páč se vždycky našlo ještě něco, co jsem zapomněla, ale nakonec se přiblížil čas odjezdu. Naložila jsem děti a všechny saky paky a vyrazili jsme k Tonymu, kde Hroch nechal vozík na opravu zrcátka (uraženého o krávu v předchozím deníčku), dali jsme si poslední slavnostní thajský oběd v Shaně a uháněli na letiště.

Chlápek u odbavení zíral na naše letenky a pak pravil, že je divný, že nemáme sedadla pohromadě a už se ochotně hrnul rezervaci opravit. Chvilku mi trvalo, než jsem mu dokázala vysvětlit, že sice jsme rezervaci takto neplánovali, ale když už jsme dostali dvě místa u okýnek, ráda zkusím, jaké je letět jednou s dětma, co se nervou o privilegované místo.

Hroch nás pak opustil; musel ještě do práce a já se s dětma plouhala po letišti. Tomášek, který má bohužel (bohudík?) úžasnou paměť, vymyslel, že by chtěl vidět letecké muzeum, i vypravili jsme se do kopie původní letištní haly. Nelitovala jsem -- tentokrát byla v muzeu přítomná vysloužila letuška dnes již neexistujícího PanAm, a tak jsme dostali k výstavce modelů původního China Clipper docela zajímavou přednášku.

Tom dloube suchohříbek.

Výstavní muchomůrka - ale našli jsme i hromadu jedlých hub.

Děti pochopitelně žádaly jezdit výtahem do patra muzea, což jsem jim nakonec musela zatrhnout; bylo potřeba stihnout nástup do letadla. Možná díky tomuto zdržení jsem přišla o flísku -- jak jsem se snažila z vozíku odlifrovat tři příruční kufry (vzhledem k tomu, že jsem do nich nabušila téměř veškeré dětské oblečení na dva týdny, si neodvažuju označit je za kufříky), dětské flísky (aby mi chudáčci v letadle nezmrzli), sbalit foťák, připravit pasy a palubní vstupenky, dopít vodu, aby nám zůstala prázdná lahev, co se dá dotočit za kontrolou - tak jsem nějak přehlédla svou prastarou černou bundu zostavší v košíku vozíku. Vzpomněla jsem si na ni až někde nad Grónskem, kdy se s tím už nedalo nic dělat.

Tom byl nadšený, když zjistil, že naše místa se nacházejí v patře letadla. Mně poněkud pozvedlo tlak stěhování kufrů do úzkých schodů a následné zjištění, že se naše kufry nikam nevejdou. Letuška mě přesvědčovala, ať si z kufrů vezmu jen to, co potřebuju, a že zbytek uloží v komoře vedle schodiště. Což o to, stohy náhradního oblečení jsem po ruce mít nepotřebovala, ale foťák, telefony, peněženky, svačiny pro děti, hračky, knížky a podobné nezbytnosti pořád tvořily obsah jednoho z kufrů, takže letuška přeci jen nakonec musela najít místo nad hlavama. Musím říct, že letuškám ten džob nezávidím. Jen co jsem doprudila s kuframa, potřebovala jsem jejich pomoc znovu. Na Tomově místě u okénka seděl chlap, který na mé sdělení, že na toto místo máme letenku my, reagoval tím, že se odvrátil k oknu a ignoroval mě. Zjevně bylo zapotřebí povolat vyšší autoritu; letuška ho nakonec zmákla docela hladce, i když se snažil remcat. I ona se ovšem divila, že si PŘEJEME sedět rozděleni, tj. já s Lisou v řadě PŘED Tomem, ale v té chvíli už jsem měla nabídky na výměnu od dalších spolucestujících, takže jsem jen poděkovala za ochotu s tím, že zkusíme, jak to bude fungovat.

A fungovalo to báječně. Jednak zřejmě Air France provozuje nová letadla, která poskytují větší prostor na nohy, než jsem kdy kde předtím viděla, plus pod okénky je malý úložný prostor, který po zavření tvoří asi třiceticentimetrovou poličku, což je vítaný bonus. Prďuši si mohli na poličky roztahat svoje hračky a krámy, a později tam natáhnout nohy, takže se jim i docela dobře spalo. Po poličce mohli za sebou přelézat z řady do řady a podávat si věci, takže fakt super.

Náš úlovek (respektive to, co jsme se obtěžovali sebrat).

Houpačka u sousedů.

Na souboj s pařížským letištěm jsem tedy byla vybavena docela dobrou náladou a kondicí. Ta nijak nezměnila chaos a naprosto nelogické uspořádání tohoto kolosu. Nefungující výtahy a schodiště znamenaly docela rozcvičku (děti dokážou kolečkové kufry táhnout rovným terénem, ale po schodech je neodvláčí) zakončenou testem inteligence - odlétali jsme z terminálu D, gate 58. Na terminálu D jsou ovšem východy očíslované od jedné do dvanácti - a můžete si hodit korunou, který vede k vaší odletové bráně. To, že jsem statečně lámala francouzštinu, mi také nebylo nic platné - letištní zřízenci mě maximálně odmávli jakýmsi směrem, ale konkrétní informace jsem z nich nedostala.

Nicméně nakonec jsme přeci jen seděli v letadle do Prahy a děti se rvaly o místo u okénka. Lisa byla překvapená z toho, že cestující na tomto letu mluvili z valné části česky, a jukala na malého chlapečka za námi. Chlapečkova matka ovšem na mě vrhala nevrlé české ksichty, taková trochu sprcha - dodnes netuším, čím jsem se oné paní znelíbila.

V Praze jsme přistávali za podzimní plískanice, ale dětem to zjevně nevadilo. Mě bylo bez ztracené bundy docela chladno, ale protože pro nás přijel děda, stačilo jen přeběhnout na parkoviště a naložit krámy do jeho miniautíčka. Teda já jsem se snažila ještě rychle prohodit pár vět s kamarádkou Martinou a její dcerou Eliškou a domluvit, kdy se sejdeme víc v klidu a pohodě.

Dostat se z letiště přes celou Prahu do babiččina bytu mi přišlo o něco delší a méně pohodlné než let z Paříže do Prahy. Zdá se, že české hlavní město už definitivně prasklo ve švech a zkrátka nepojme další dopravu. Nakonec jsme tedy dorazili, složili kufry v miniaturní předsíňce - a vyrazili na nákup základních nezbytností. Babička zůstala v Americe a v byt byl zákonitě zbaven veškerých zásob. To už se mi začínal značně kalit zrak a hlavně rozum - takže po půlhodině bloumání po Albertu jsem nakonec doma zjistila, že jsem si nekoupila kávu. Na druhý pokus v sámošce jsem našla jen turka, ale neměla jsem sílu nad tím víc přemýšlet a rozhodla se přežít s turkem.

Sušák na děti.

Zámek Telč.

Večerní ukládání se neslo v podobném duchu. Pročetla jsem si návod od babičky, kde se pravilo, že prostěradla jsou ve skříni v pokoji; i vyndala jsem prostěradlo a natáhla na svojí postel. Pak jsem usedla na gauč, na kterém mělo spát jedno z dětí, a marně přemýšlela, kde jsou prostěradla. Nakonec jsem vzala návod, přečetla, že prostěradla jsou ve skříni v pokoji; i vyndala jsem prostěradlo a natáhla na gauč. Tupě jsem zírala na další gauč a marně přemýšlela, kde že jsou ta prostěradla. Takhle to pokračovalo s polštáři. Naštěstí jsem dětem s sebou vzala spacáky, a tak jsem nemusela řešit peřiny - jinak tam možná sedím a tupě zírám do seznamu dodnes. Méně pochopitelné položky seznamu (jako zkoumat, který z gaučů je údajně rozkládací) jsem vzdala rovnou.

Nejhorší situace ale měla teprve nastat. Když byly děti ve spacákách a měly zhasnuto, nadopovala jsem se nyquilem (lék na chřipku, který mě spolehlivě uspává) a ulehla. Asi po hodině spánku mě probudil telefonát od dědy - že je na letišti a že toto nevydalo z útrob moji sestru Kristýnu s neteří Elsou. Byla jsem natolik zmatená a ubitá, že jsem nebyla schopná ani pořádně mluvit, natož přemýšlet, takže jsem jen usoudila, že ségra nejspíš čeká na kufry a posléze zavěsila. Až ráno mi došlo, že jsem mohla z babiččina mobilu nejspíš zkusit ségře zavolat (děda u sebe neměl číslo). Nakonec se situace vyřešila, ale mrzí mě, že kdybych byla trošku víc příčetná, mohla jsem možná všem ušetřit pár hodin starostí (a možná ne, protože na americké číslo jsem se z telefonu nedovolala, tak nevím jestli bych se dovolala na španělský mobil).

Čtvrtek 16. září
Ráno jsme kupodivu vstávali až někdy kolem šesté - zatím se tedy neprojevil nijak výrazně jet lag. Já jsem se mentálně vrátila na normální úroveň sklerotické ženy domácnosti a přestala jsem mít pocit, že se pohybuji po světě hustou mlhou. Zvládla jsem dětem pustit Kouzelnou školku a vytelefonovat celou sérii různých setkání a návštěv. A pak jsem, obložená taškama a baťohem, vyrazila s dětma na zastávku autobusu. Zvládla jsem koupit jízdenky, předat mamince mého spolulezce jednu tašku s nějakými maličkostmi, a pak už jsme pokračovali do Vršovic za dědou. Tam jsme se ocitli uprostřed vybalování Kristýny a Elsy a značně jsme znásobili chaos. Ale taky jsem zjistila, že je vlastně o hodinu méně, než jsem čekala, což oslabilo moje přesvědčení, že už jsem inteligenčně na obvyklé úrovni, ale zase to znamenalo, že stihneme oběd s Gabkou.

Lisa fotografuje zámek.

Město Telč.

Gabka přivedla do thajské restaurace i Radima, jenom chudák Luky musel být ve škole. Stejně to byl zvláštní pocit, být u známého jídla, se známými lidmi - jen o deset tisíc kilometrů dál, než obvykle. Jako posun k lepším pohostinským službám hodnotím to, že děti relativně bez problémů dostaly k pití vodu (bublinky nesnášejí a džusy vypijí s radostí - ale pak se ptají, jestli by mohli dostat napít).
No a pak už jsme zase byli v pohybu, podnikajíce výlet do Čimic za mojí sestřenicí Bárou a holčičkami Adélkou a Andulkou. To bylo super, docela jsme se s Bárou nasmály a děti se totálně vyřádily. Holky si pustily písničky a tančily, nakonec se ke křepčení dal přesvědčit i Tom. Co mu chybělo na elegenci, to doháněl náruživostí projevu (sousedi byli doufám v práci). Škoda jen, že jsem s sebou neměla foťák! Od Báry děti dostaly úžasný dar - plastové brouky, co sami běhají. Samozřejmě, že hned jak jsme se dokodrcali domů, tak Tom pustil svého brouka v kuchyni. Tento okamžitě zalezl pod lednici, takže Tom kvílel; brouk drnčel a rezonoval lednicí, a já hledala všeliká šťourátka a snažila se robotickou příšerku donutit k opuštění úkrytu. Být v nějaké komedii, tak se asi směju, až se za břicho popadám, takhle jsem jen supěla a vyhrožovala synkovi, broukovi i lednici exemplárními tresty.

Pátek 17. září
I druhé ráno v Česku se obešlo bez příliš brzkého vstávání. I tak jsme ale byli nasnídaní a sbalení asi půl hodiny před tím, než dorazil děda. Narvali jsme všechny naše saky a paky do autíčka a sunuli se na chalupu. V Počátkách jsme skočili do sámošky donakoupit. Potomci žádali doplnit zásoby oblíbených brumíků a Lisa si vzpomněla, že nutně musí čůrat. Poněkud naivně jsem se optala prodavačky, jestli by u nich malá nemohla na záchod (v amerických obchodech to často jde). Nechápavý pohled a sdělení "no to my tady cizí lidi takhle nenecháváme" mě poněkud zaskočilo. No nevím - zřejmě jim přijde lepší a kulturnější mít občůranou sámošku (Lisa už nemohla vydržet, takže holt čůrala za prvním trsem trávy za krámem), než aby jim náhodou pětileté dítě, které holt sedělo dvě hodiny v autě, použilo záchod.

S dědou v Telči.

Kocour.

Na chalupě jsme konečně mohli děti vypustit na zahradu a dvorek. A po obědě i do lesa, s dědou na houby. Litovala jsem, že s námi není Sid; určitě by si sbírání hub užil nejméně tolik, co děti. Nakonec jsme houby v lese i nechávali, protože děda je moc jíst nemůže kvůli zdravotním problémům a my si je do Kalifornie neprovezeme. Tom s Lisou vydloubávali houbičky a probírali jsme, které jsou jedlé a které jedovaté. Děda nás pak vzal na místo, kde rostou hříbky, takže jsme našli i pár praváků. A taky jsme skočili pro vodu ke studánce. Nakonec z toho byl docela slušný výšlap, byli jsme v lese určitě pár hodin, což je výborné na to, aby se člověk vyrovnal s časovým posunem.

Sobota 18. září
U Drápalů se objevil Matýsek a Barborka. Ta byla při naší poslední návštěvě miminkem; teď už je to malá slečna - nicméně pořád o dost mladší než zbytek smečky, takže se obávám, že zůstávala trošku mimo dění. Jinak mám pocit, že naše děti strávily podstatnou část dne u sousedů. Pravda, mezitím občas obdivovaly dědu, jak štípe dříví, pak jsme taky hrabali a vozili posekanou trávu na kompost, ale volání smečky bylo silnější. Večer jsme byli pozvaní na grilování, ovšem to už Matýsek dost skuhral, že ho bolí ouško. Nakonec jsem musela naše děti odvléct, protože Matýskovi zjevně nebylo příliš dobře, ale žádal lítat s dětma a ne se podrobovat domácí léčbě.

Neděle 19. září
Po prozkoumání webových stránek se ukázalo, že pokud chceme dětem ukázat "opravdovský zámek", musíme to stihnout ještě v neděli. Dopoledne prďuši ještě trochu lítali se zotaveným Matýskem a po obědě jsme vyrazili směr Telč. Počasí se netvářilo moc vlídně, ale stejně jsme plánovali být v zámku. Podařilo se nám koupit vstupenky na nejbližší prohlídku, bez čekání. Průvodce byl suchar (když to srovnám třeba s rangerem v Lehman Caves), ale děti byly i tak nadšené. Lisa se pořád dokola ujišťovala, že na tomhle zámku žily opravdovské princezny. Zaujal ji plesový sál, a když pak v jednom z pokojů uviděla stříbrný střevíček na podušce, byla štěstím bez sebe. Překvapilo mě, že Tom s Lisou zvládli celou prohlídku bez rušení - a že i docela sledovali výklad.

Na kameni.

Lisa v sedmém nebi.

V zámecké zahradě jsem musela distribuovat nezbytné brumíky, pak jsme ještě obešli zámek, dali si zmrzku a zákusky v cukrárně na mostě a už zamířili k autu. Rodinná rada odhlasovala zajížďku přes Třešť - jednak tam mají sámošku otevřenou i v neděli (já už jsem zpovykaná a přijde mi zvláštní, že by někde v neděli NEMĚLO být otevřeno) a hlavně - žije tam teta Máňa a strejda Kamil. Návštěva byla relativně krátká - vtrhli jsme bez ohlášení - ale neuvěřitelně příjemná. Teta se strejdou žijí teď v domě s pečovatelskou službou, ale jinak je vše stejně přívětivé jako za mého dětství. Teta stále výborně peče (Tomášek může potvrdit, zhltnul jí tam polovinu bábovky) a jejich kuchyně je pořád útulné místo k hovoru i jídlu.

Pondělí 20. září
Ráno jsme na zahradě našli jinovatku, kterou jsem si musela vyfotit. Děti žádaly fotit taky, takže pak lítaly po zahradě v pyžamu a holinkách - to mi zase připomnělo moje dětství, kdy se veškeré oblíkání, přezouvání a nakonec i používání dveří, když okno vede rovnou na zahradu, zdálo zbytečné. Ale zima lumpy zahnala na snídani. A taky jsme museli udělat část úkolů. Ze školy jsme mohli děti na dva týdny vzít, pokud s nimi doděláme látku a v podstatě každé ráno jsme tak třicet až šedesát minut školou strávili. Bohužel Matýsek už byl pryč, a tak jsem děti vzala na procházku k rybníku Dýmači. Viděli jsme pár slepic a potkali přátelského modrého kocoura. U rybníka se Lisa žádala brodit v holinkách vodou a Tom lezl na kameny a cestou zpět jsme potkali slečnu na koni. Jezdkyně asi rozpoznala v Lise spřízněnou duši - nechala ji koníčka pohladit a pak Lisu i svezla. Lisa byla v sedmém nebi, ale Tom projížďku odmítnul. Myslím, že se mu nelíbilo anglické sedlo - a taky pravil, že tohodle koně nezná a že na něj raději nepoleze. Odpoledne děda ještě rychle něco dodělal na zahradě a pak jsme jeli zase do Prahy. Další den nám měl totiž dorazit Hroch a zkompletovat tak naši rodinu.