První den školy - natěšená Lisa a obezřetný mazák Tom.

Náš střet s krávou nedopadnul tak špatně.

Z Kanady jsme se vrátili v půlce týdne. Říkala jsem si, že ty dny navíc budou znamenat větší pohodu před začátkem školního roku. Jak hluboce jsem se mýlila. V nahromaděné poště, kterou jsem si jela vyzvednout, se ocitnul i dopis ze školy — s oznámením, že Lisa nastupuje na ODPOLEDNÍ výuku, plus hromada školních formulářů k vyplnění: těch, které jsem byla pečlivě vyplnila a odevzdala první den zápisu. Takže jsem hodila všechny plány za hlavu a pokračovala rovnou do školy. Sekretářka na můj dotaz ohledně formulářů mínila, že mi je škola poslala proto, že jsem je ještě nevyplnila. Přiznám se, že mě to zanechalo na chvíli neschopnou slova -- ale jen na chvíli. Pak jsem, myslím, mluvila docela zřetelně a důrazně, a nakonec se původní formuláře našly založené ve špatné složce.

Doma jsem nelenila a napsala Tomově bývalé paní učitelce, že je mi líto, že Lisa nemůže k ní do třídy a že chápu, že na ni nebrali ohled, když se zdálo, že rodiče se nenamáhají ani vyplnit formuláře, ale že v našem případě došlo jaksi k administrativnímu omylu. Naštěstí se nakonec ukázalo, že se přeci jen kdosi odhlásil a Lisa tudíž byla posunuta na uvolněné místo. Jednak jsme tím získali ranní vyučování, které mi přijde milosrdnější než odpoledne (nebudu se opakovat, viz. deníček z loňského roku), ale hlavně Lisa se těšila, že jakožto velká holka bude chodit do Tomovy třídy, k Tomově paní učitelce. Nemluvě o tom, oč jednodušší je pro mě komunikovat s paní učitelkou, kterou znám, o které vím, jak vede vyučování a která je mi prostě sympatická.

Roosevelt Lake

Hroch už má nasazenou kapucu - i na slunci je zima.

Další týden měly sice děti ještě pořád prázdniny, ale už to vše bylo prošpikované školou. Byla informační schůzka pro rodiče dětí nastupujících do kindergarten; na to rupnul jeden večer. Jedno odpoledne měla Lisa den otevřených dveří ve své třídě a taky Tom se byl podívat na svojí novou paní učitelku. Já jsem byla hlavně zvědavá, koho bude mít Tomášek ve třídě. Tady se každý rok děti promíchávají a mají jiného učitele. Napřed mi ten koncept přišel divný, ale po troše přemítání mi vychází jako mnohem lepší než když je dítě prvních osm let v neměnném kolektivu a má po mnoho let stejné učitele. Mícháním se dají dobře ošetřit věci jako šikana - rozhodit šikanující partičky, rozdělit děti, které spolu tvoří výbušnou kombinaci, a taky si myslím, že je větší šance, že Anička nezůstane až do patnácti tou divnou holkou, co se počůrala na výletě v ZOO, a Pepíček ten, co přinesl do školy vši.

Nevýhodou je, že po přerozdělování občas že žáček pohřeší v nové třídě prakticky všechny kamarády. To se stalo i Tomovi, ale naštěstí se to v místním systému dá docela dobře vydržet. Všechny třídy mají společné svačinové přestávky (dvacet minut) a společnou polední pauzu (padesát minut), takže je spousta času na družení se a lítání.

To ale trošku předbíhám - víkend před začátkem školy se odehrála sousedská párty. Předchozí roky jsme to pořádaly se sousedkama jako oslavu čtvrtého července. Letos se nám to nějak vymklo a v červnu nikdo nic nestíhal, a tak jsme se domluvily, že zkusíme celou akci pojmout jako rozloučení s prázdninami. Doufaly jsme, že těsně před začátkem školy bude víc lidí ve městě a taky že nebude takové vedro.

Zátočina

Stále stoupáme.

Plán nakonec vyšel velmi dobře - lidí se sešla hromada, i průvod jsme si udělali. A pak už se posedávalo, klábosilo se starými známými i novými přistěhovalci, a potomci skákali v obrovském nafukovacím hradu s klouzačkou. Sousedka Lisa malovala dětem na obličeje, sešlo se i pár her, nějaké kuželky a tak. Vydrželi jsme až do odpoledne, čímž jsme strhli náš společenský rekord - ovšem ještě večer byly stolky hojně osídlené vytrvalci (jak jsem zjistila, když jsem se vrátila na místo činu pro nádobí).

No a pak už nastal první den školy. Tomášek se tvářil jako děsný mazák, a na otázky, zda se těší do školy, odpovídal spíš vyhýbavě. Myslím, že se docela obával, jak to bude v první třídě fungovat. Přeci jen kindergarten je taková přípravka a zřejmě i nastávajícím prvňáčkům bylo jasné, že si postupují do vyššího levelu. Mě docela děsil nový rozvrh. Když jsem si vzpomněla, jak vyřízenej mi chodil Tom domů z Kindergarten, po pouhých třech hodinách a dvaceti minutách školy, nějak jsem si nedokázala představit, jak vydrží ve škole od 8:15 do 14:40 (jen ve středu do 13:15). Kupodivu i to funguje velmi dobře, zřejmě zásluhou dlouhých přestávek a totálního vylítání v poledne. U školy se rozkládá obrovské hřiště, kde haranti můžou vřeštět, lítat, honit se, kopat do míče, věšet se na prolejzačky, vyrábět a testovat papírová letadýlka, číst si, skákat a vůbec všemožně upouštět páru a relaxovat. I náš Tom, který od chvíle, kdy uměl chodit, stával dvakrát denně za dveřmi jak pes a trval na venčení, teď prosím po příchodu ze školy žádá zalézt si někam ke svým hračkám.

Problém nakonec vzniknul tam, kde jsem jej nečekala. Na konci prvního dne to byla Lisa, kdo přišel ze školy s pláčem. Ona totiž nedostala Elmera. No já vím, připomíná to Betty MacDonaldovou a historku se salámovým sešitem - ale Lisa si z Tomovy kindergarten nejvíc zapamatovala jeho první domácí úkol o slonečkovi Elmerovi - a nabyla přesvědčení, že Elmera dostane za úkol ten první den školy.

Walker Meadow

Hroch filtruje vodu z potoka.

Začátek školy jsme teda zvládli - a usoudili jsme, že je na čase plně využít přítomnosti babičky a vyrazit si konečně někam sami s Hrochem bez dětí. Kam vyrazíme, bylo jasné už od čtvrtého července - na Leavitt Meadows na koně. A tak jsme v pátek po večeři dobalili do vozíku a někdy v osm vyráželi směrem východním. Pouštěli jsme si cimrmanovský sklerotikon Švestka a celkově si užívali bezdětnou pohodu. V rámci poklidu jsme se nehrnuli na yosemitskou dálnici a uháněli pustými silničkami přes Centrální údolí. Tma byla jak v ranci, Cimrmani perlili, a mému mozku trvalo několik drahocenných vteřin, než vyhodnotil, že o maličko tmavší stín na silnici není stínem, ale obrovským černočerným býkem. Pak už jsem byla stočená do klubíčka na sedadle a řvala "bacha, kráva" a Hroch točil volantem a já se jen modlila, aby mi ta kráva, veliká - no, jako kráva - nepřistála na klíně. Když už to vypadalo, že ji přeci jen mineme, ozvala se šílená šlupka na sloupku na mé straně - dobytek zřejmě máchnul ocasem a trefil zrcátko, které se přetočilo na dveře a prasklo. No, příjemné to nebylo, ale pořád si myslím, že jsme z toho vyvázli dobře dobře - kráva odkráčela kamsi k čertu a neurazila nám hlavy.

Přespali jsme u Herring Creek v autě a ráno dojeli zbytek cesty přes Sonora Pass až na Leavitt Meadows. Tam nás čekal Farnsworth (klasicky) pro Hrocha a mě Ethel. Plus kovboj Pat. Plus místní psi a kočky a Craig a Austin a nějaké ty muly. Ve vzduchu byla cítit zima, ale sluníčko na vlídné loučce hřálo docela optimisticky. Dokonce jsem po chvíli jízdy sundala jednu vrstvu pod košilí. Ethel se ukázala býti velmi příjemný koníkem. Poslušná, ochotná a s plynulým měkkým krokem, takže i klusu se dobře držela rovnováha - a já se zase mohla něco málo přiučit.

Stoupali jsme nahoru a potkávali turisty, kteří se vraceli dolů - předpověď se horšila a navíc se blížil konec prázdnin. V jednu chvíli mi přišlo, že vítr kolem nás fouká jakési bílé chmýří - než mi došlo, že to je fakt SNÍH. Naštěstí to byla jen drobná přeháňka, ale i tak byla vyhřátá louka u pack station nenávratně ta tam.

Nenechte se mýlit kvetoucí loukou - je kosa jak blázen.

Na Walker Meadow pozdě odpoledne už nebylo teplo vůbec. Z vyhřátého sedla jsem velmi ráda zaplula do termo podvlíkaček a honem natáhla přes termo triko tenkou mikinu, flísku a větrovku. A kulicha na hlavu. Postavili jsme stan, rozdělali oheň, a já uvařila večeři. Jsem přesvědčená, že rýže s tuňákem BYLA teplá, ale než člověk donesl lžíci se soustem k puse, bylo vše vyfoukané větrem do ledova.

Jedno z mnoha jezer.

V podstatě se západem slunce jsme zalejzali do stanu - byli jsme totálně vymrzlí, nemělo cenu snažit se nějak společensky realizovat. A skutečně - jakmile jsme byli pod tropikem, mimo dosah větru, udělalo se mnohem tepleji. Nicméně v noci přišlo pár přeháněk a dle klouzavého šustotu po stanu si troufám tvrdit, že srážky opravdu nebyly ve skupenství kapalném. Nicméně vybavení jsme byli dostatečně, takže noc v pohodě.

Na zpáteční cestu jsme vyráželi opět komplet nabalení - přiznám se, že za ty dva dny by mě ani párem volů nepřiměl sundat termotriko - to má totiž prodloužené rukávy s dírou na palec, takže mi posloužilo i místo rukavic (které mě nenapadlo si koncem srpna sbalit). Samotná představa, že bych měla živlům vystavit byť jen centimetr kůže navíc, byla nesnesitelná. Podobně jsem si nechala do sedla podvlíkačky - opravdu se ochladilo docela fest. Hroch byl nabalený podobně.

Pat nás protáhnul místy, která jsme neznali. Hory vypadaly opravdu hodně zimně a tentokrát jsme už nikoho nepotkali, takže to celé mělo nádech opravdové pustiny. Což bylo prima; netušila jsem, jak moc mi chybí chvilka ticha a pročistění hlavy od kolotoče všedních starostí. V horách se vše zjednodušuje - důležité je nechcípnout zimou, hlady nebo žízní - a vše ostatní jsou nepodstatnosti.

Počasí nevypadá moc optimisticky

Večer jsme stihli se ještě najíst u Jeffa ve Walkeru a pak zase přes Sonoru domů. Popraskané (ale jinak v podstatě funkční) pravé zpětné zrcátko bylo docela dada - ani jsem si dosud neuvědomila, jak moc jej při řízení používám - a roztříštěný mnohonásobný obraz jak od Picassa mě dost mátl. Nicméně dorazili jsme v pořádku a vrhli se zase do všedních starostí.

Mám na sobě v podstatě všechno oblečení, které jsem si sbalila.

Především se začalo ukazovat, že přeci jen budeme muset vyrazit do Česka dovyřídit pozůstalost po Hrochově mamince. Do toho jsem se dozvěděla, že v půlce září má přiletět ze Španělska moje ségra s dcerou Elsou, takže se začaly kupit důvody, proč bychom měli letět všichni. I začali jsme shánět a organizovat letenky, Hrochovu dovolenou (už si nemohl vzít tolik volna) a kombinovat to s letenkami a dovolenými příbuzných a kamarádů.

A protože Tomášek už na svém šestnáctipalcovém kole vypadal jak cirkusový medvěd (shrbená postava s kolenama až k uším), padlo rozhodnutí, že musíme ještě řešit Tomovo kolo. Nechtěli jsme čekat na Tomáškovy narozeniny, neboť koncem října už bývá docela hnusně a nemusel by si kolo pořádně užít.

Od jara už jsme měli trošku představu, co nás čeká - výběr velmi mizerný, navíc většina kol má příliš vysoký rám (nebo možná má Tom krátké nohy?). Ne, že by člověk nemohl dostat pěkné dětské kolo za několik (mnoho) set dolarů, ale vzhledem k tomu, že to bude kolo na rok dva (možná tři), tak se nám nechtělo investovat příliš mnoho peněz. Nakonec jsme našli asi za padesát dolarů kolo v Targetu - úplně obyčejné, bez přehazovačky, ale Tom se na něj vešel - a byl z něj nadšený.

Stahují se mraky.

I vyrazil v sobotu odpoledne na projížďku s Hrochem. V neděli jsme už vyjeli všichni svorně do Shoreline parku. Já jsem šla jezdit s Tomem a Hroch měl s Lisou pouštět draka (inu, právě v ten den vůbec nefoukal vítr, takže draka jenom nosili). Objeli jsme s Tomáškem krásně kolečko, ale pak najednou Tomovi spadnul řetěz. Byla by to banalita, kdyby chránič na řetěz neměl takový rozsah, že řetěz nešlo nasadit. I volala jsem Hrochovi, aby pro nás přijeli autem. Hroch přichvátal s klíčem, který jsme ke kolu dostali a zkusil odmontovat chránič. K jeho překvapení klíč projel matkou jak máslem a zanechal po sobě hlubokou rýhu. I začalo nám býti jasné, že jsme ušetřili asi na nepravém místě - když je neopravitelná taková hloupost jako spadlý řetěz a součástky jsou z měkké slitiny, k čemu je nám kolo?

Dole na Leavitt Meadows už zase obloha vypadá neškodně.

I naložili jsme velmi smutného Toma a nešťastné kolo, Hroch vysadil mě a Lisu doma a vydal se s Tomem vrátit nepoužitelný bicykl do Targetu - a absolvovat další kolo shánění. Naštěstí se jim nakonec podařilo sehnat stroj, který vypadá bytelněji a na kterém se v během příštích pár výletů (zatím) nic nepokazilo.

V této chvíli nám ale došla trpělivost s Lisou. V létě jí soused Brian odmontoval kolečka a šlapky a nechali jsme ji balancovat na maličké dvanáctce; teď už jsme usoudili, že je na čase vrátit šlapky a donutit ji, aby začala jezdit pořádně a mohla se účastnit rodinných cyklovýletů. Ono trávit víkend stylem, že jeden z rodičů jezdí s Tomem a druhý absolvuje náhradní program s Lisou, je otrava.

Lisa samozřejmě šlapat umí a přes léto vypilovala i rovnováhu, jenomže je neuvěřitelně paličatá a bojí se. Její pokusy o ježdění bez koleček obvykle skončily šíleným řevem - napřed jejím hysterickým a posléze mým (neméně hysterickým). Nechala jsem tedy trénink na babičce, přeci jen my jsme si s Lisou až příliš blízké a dohromady tvoříme výbušnou směs. Babička splnila očekávání a Lisu nakonec na kolo donutila. Takže teď jsme snad všichni pojízdní a můžeme vyrazit.