Naše poslední slunce v Kanadě - na vláčku v Bear Creek Park.

Muzeum ve Vancouveru.

Při našem pečlivém plánování nám ovšem nedošlo, že v Blue Angels již v Seattle trénují na sobotu a tudíž uzavírky jsou i v pátek. Navíc jsme se nechali zmást mapou a volili nejkratší cestu, která vede přes centrum města, takže to bylo docela o nervy. Zdálo se, že těch posledních pár desítek mil do Kanady snad ani nedojedeme.

Nakonec se ale hranice přiblížila. Asi jsem moc zmlsaná celníky na letištích, ale kanadský gestapáček byl opravdu nepříjemný. Moc nepomohlo, že mluvil anglicky se silným asijským přízvukem, takže jsem mu nerozuměla. Ale prošli jsme a pokračovali směrem na Vancouver. Od Pažoutů jsme měli doporučeno zakotvit na předměstí jménem Surrey. Známá cedulka Quality Inn nás zlákala, i zkusili jsme se ubytovat. Tom, který byl od hranic celý přešlý, se začal dotazovat, jestli jsme teda v té Kanadě a proč tu není sníh. Pak chlapíkovi ve frontě za námi řekl, "Welcome to Canada" - zřejmě i Tomovi chyběla už od celnice nějaká elementární lidská slušnost, jako aby se pozdravilo nebo prohodila společenská fráze.

Deset metrů hluboká tůň v Lynn Park.

Nával na visutém mostě v Lynn Canyon.

Ptali jsme se recepční, kde by se dalo na chvilku před večeří proběhnout děti. Doporučila nám Bear Creek Park, který jsme po chvíli hledání našli a pochopili PROČ jej doporučila. Pár stezek lesem, přes potok a na konci obrovské hřiště, atletický ovál (po kterém se procházeli v kvádrech a turbanech místní Sikhové) - a hlavně malá mašinka. Naštěstí v pokladně vláčku brali americké dolary, takže jsme se i svezli. Děd od vláčku se s námi dal hned do řeči, vytáhnul mapu Vancouveru a začal nám zakroužkovávat, kam se lze podívat bez větších finančních výdajů. To, že nám každý hned doporučoval, kam se dá jít zadarmo, nám zpočátku přišlo zvláštní - ale záhy jsme pochopili. Kanada je fakt drahá a pro rodinu o čtyřech osobách není zdaleka jednoduché platit závratné částky na vstupech.

Nadšení parkem jsme vyrazil hledat večeři. Po půl hodině ježdění po Surrey začalo být jasné, že v Kanadě asi není běžné si jen tak skočit na večeři. Na výběr byly buď McDonaldy - a nebo drahá italská restaurace. Zvolili jsme to druhé. Opět obsluha velmi příjemná, jídlo výborné - ale ty ceny! Za tři porce těstovin (Hroch teda i s masem) jsme dali víc než ve Státech dáme za kvalitní sushi.

V deštném pralese.

Shannon Falls

Noc v Quality Inn byla dalším zklamáním. Hotel o třicet procent dražší než stejnojmenný řetězec ve Státech nám moc spánku neposkytnul. Jednak celou noc panoval na chodbách čilý ruch a práskání dveřmi, a za druhé jsme měli na vybranou buď zavřít okno a chcípnout vedrem (a nedostatkem kyslíku -- pokoj rozhodně nebyl dimenzovaný na čtyři osoby), a nebo otevřít a nespat kvůli hluku - všichni ostatní hosté měli puštěnou velmi hlasitou klimatizaci. Důvod toho mi zůstal utajen - venku bylo velmi příjemně, tak akorát na spaní plus čerstvý vzduch z přepršek.

Ráno, to teda poté, co jsme zvládli se s Hrochem vysprchovat a obléct, což fungovalo tak, že jeden se oblíkal a zbytek rodiny se choulil v koutku postele, aby nedostal náhodnou ránu loktem (tak malý byl pokoj), rodinná rada rozhodla, že takhle to skutečně nejde. Hroch byl vyslán prozkoumat sousední hotel, který vypadal o něco lépe. Opět jsme si tedy značně připlatili, ale zase jsme dostali veliký pokoj s obývacím koutem a kuchyňkou. Kanadské hotely zjevně nevěří na rozmazlování hostů; nesetkali jsme se s tím, že by nabízely hostům snídani v ceně pokoje (a nakonec ani za příplatek). Jakkoli se kvalita a pestrost nabídky snídaní v Americe značně liší hotel od hotelu, je celkem běžná, čili k nezaplacení. Zvlášť pokud spěcháte a nechcete platit za snídani v restauraci, nebo se naopak živit někde na parkovišti u sámošky.

Stawamus Chief + Shannon Falls

Nastěhovali jsme si největší bágly a za mírného deště vyrazili do New Westminster navštívit Pažouty a jejich dvojčata. Bylo jasné, že s miminy nemůžeme plánovat žádné velké výlety, ale aspoň jsme je ukecali na oběd. V rámci omezení ztrát jsme nakombinovali auta - Hroch v našem autobuse měl jako navigátora Pažouta a já dělala společnost Páže. No dobře, my s Pážou jsme přijely o trochu později než pánská osádka, ale zato jsme se dostaly na půl cesty k Whistleru (trochu neplánovaně, no).

Slovenská hospůdka Danube byla po zážitcích předchozího večera opravdu osvěžující. Tom si nekompromisně objednal smažáka, my jsme se cpali knedlíky a nalévali pivem. Nakonec děti objevily v polici brumíky: to bylo radosti! Počasí venku pořád vypadalo bídně, i nechali jsme auto u Pažoutů a vydali se do centra Vancouveru, do muzea Science World. Samozřejmě tento nápad mělo několik dalších milionů lidí, ale nakonec jsme se dostali dovnitř a občas jsme spatřili i nějaké atrakce. Naštěstí náš pozdně odpolední vstup znamenal, že návštěvníci přeci jen začínali odpadat a tak jsme pak měli docela i prostor si pohrát.

Říčka pod Shannon Falls PŘED pádem dětí.

Na lodi každý dle svého naturelu.

Ve stálém dešti jsme objevili místní Safeway, nakoupili a nakonec si dali raději večeři na hotelu. Čím déle jsme zírali na předpověď, tím víc se zhoršovala i na neděli a pondělí, které původně slibovaly projasnění. Nicméně v neděli se nám už nechtělo absolvovat městský program; raději jsme vyrazili do všemi doporučovaného Lynn Parku.

Scenérie trošku připomínala kulisy Rákosníčka (mlha, že by se dala krájet) a přesto bylo v parku neuvěřitelně narváno. Jak to tam vypadá ve slunný den, to snad raději vědět nechci. Pro nás z vysušené Kalifornie byl ovšem vlhký prales úžasným zážitkem, i s tou mlhou a davy. Největší atrakcí byl visutý most - ovšem tedy nejen pro nás, ale pro dalších několik desítek lidí, takže pořídit fotografii bylo docela náročné.

Po procházce jsme pokračovali dál na sever - pobřeží mají fakt pěkné, navíc je moře podbarvené do světlé zelenomodré barvy naplaveninami z řek. Chvilkami skrz mlhu dokonce prosvítalo sluníčko, u Shannon Falls to dokonce vypadalo na nádherný letní den. I zaplatili jsme dolar za parkování a šli se trošku proběhnout kolem vodopádů. Děti objevily kládu přes říčku pod vodopádem a úžasně si tam vyhrály. Zrovna když jsem se svalila vedle Hrocha, že si užiju chvilku, kdy nemusím obstarávat zábavu nebo servis zbytku rodiny, zmizela Lisa pod kládou a rozlehl se šílený řev. Samozřejmě, že tohle byl jediný den z celého výletu, kdy jsem v autobuse NEMĚLA kufry s ostatním oblečením (ty zůstaly na hotelu). Nakonec jsem našla kraťásky a mikinu a sandály, takže Lisa nezůstala úplně nahatá. Tom si z ní dělal legraci, ale než jsem stihla Lisu převléct, přišel sám mokrý až do půl stehen. Pro Toma jsem ovšem neměla nic dalšího; musel zůstat ve spoďárách.

Mnohonožka

Brouk, předstírající lupínek.

Když už jsme byli tak daleko, dojeli jsme až do Squamishe. Z přístavu byl vidět náčelník Stawamus (nádherná skála podobná yosemitským stěnám) i nešťastný vodopád Shannon. My s Hrochem jsme mohli ve větrném odpoledni obdivovat scenérii, polooblečené děti to holt měly většinou z auta. Cestou zpět jsme se zkusili ještě stavit na olympijské vyhlídce nad Vancouverem, ale páč jsme viděli pouze prvních pět metrů mlhy a schylovalo se k večeru, vydali jsme se raději k záchytnému domácímu bodu - osvědčené restauraci Danube. Tom dostal automaticky ke smažáku kečup a Lisa na vybranou, jestli chce palačinky s marmeládou nebo čokoládou (můžete hádat, co si dala). Ty vypadaly tak výborně, že jsem si je sama dala ještě jako zákusek.

Večer na hotelu jsme začali zjišťovat reálie plánů na další den. Chtěli jsme se podívat na Vancouver Island, ovšem po prozkoumání cen a jízdních řádů trajektu jsme se museli rozloučit s nápadem, že bychom na ostrov jeli autem a pak se nechali rovnou převézt na americkou stranu. Místní hromdoprava vypadala mnohem levněji a příznivěji, a tak padlo rozhodnutí zaparkovat autobus před přívozem.

Ráno na hotelu Tom koukal z okna a pravil, že támhle běží myš - a skutečně - bezdomovce u popelnic vystřídal vypasený potkan. Přiznám se, že u hotelu za 140 dolarů za noc bych takovou atrakci skutečně nebývala čekala. Rychle jsme dobalili a pak už se podle mapy řítili k přístavu. Parkování šlo hladce; terminál byl hned vedle, jediný problém nastal s osobou u prodeje lístků. Ptali jsme se jí na hromdopravu na ostrově (páč z internetové stránky nebylo jasné, kde a jak zakoupit jízdenky), a osoba u pokladny nám nestydatě tvrdila, že hromdoprava po ostrově možná ani nejezdí a že je určitě děsně drahá a jestli jezdí, tak budeme muset strašně daleko jít pěšky, ale že oni (společnost, která provozuje přívoz) mají autobus, který nás za jedenáct dolarů na osobu odveze z lodi až do centra Victorie. Vzhledem k tomu, že jsme z internetu věděli, že místní autobus jede za dvě pade, Tom polovic, Lisa zadarmo, nám to přišlo opravdu poněkud zvláštní technika nabízení služeb.

Neúnavný průvodce Henry

Brázda za lodí.

Prďuchům se líbil přístav Tsawwassen, asi jako jediní jsme v drobném mrholení na terase pozorovali přistávání lodi. Tomášek dokonce pak žádal chodit po palubě, i když se počasí rapidně zhoršilo a vítr hnal kapky téměř vodorovně. Lisa v závětří hlavní kabiny pečlivě sledovala naučně zábavný pořad místní průvodkyně, za což dostala odznáček s majákem, který jí pak Tom záviděl. Mě zaskočila délka plavby; dlouho jsme se proplétali bludištěm ostrovů a průplavů.

V cílovém přístavu se splnilo naše očekávání ohledně autobusu. Zastávka veřejného autobusu se skutečně nacházela hned u výlezu z terminálu. Ovšem situace s jízdenkami je tu na úrovni země třetího světa. Jízdenky nelze koupit v nějakém automatu (neboť takový na ostrově nevedou), řidič přijímá pouze přesnou částku v hotovosti (není možno platit kartou a není možno platit většími bankovkami). Naštěstí alespoň berou AMERICKÉ dolary, v nichž jsme obskurní částku ($6.65 do centíku přesně) nakonec schrastili dohromady.

Maják na Georgina Point.

Kapraďová stěna.

Autobus se kodrcal do historického hlavního města Britské Kolumbie, Victorie, opět poměrně dlouho. Z našich spolucestujících, kteří vypadali jako místňáci, jsme se snažili vymámit informaci, kde bychom mohli najít Bug ZOO, kterou jsme ukázali dětem na internetu -- ty o ničem jiném od té doby nemluvily. Ovšem o Bug ZOO nikdy nikdo neslyšel, nicméně nám bylo doporučeno dojet k městskému přístavu a tam zajít na turistické informace.

Zácpa ve městě Victorii ale byla tak příšerná, že nám nakonec ruply nervy, neb jsme usoudili, že pěšky se kamkoliv dostaneme rychleji; vystoupili jsme ještě před přístavní konečnou. Asi nad námi bděl nějaký turistický anděl strážný - na zdi kousek od zastávky se skvěla směrovka na broučí zoologickou a za dalších pět minut jsme stáli u kasy.

ZOO se skládá z pouhých dvou místností, ale musím říct, že takhle zajímavou výstavu jsem snad ještě nikdy neviděla. Místnostmi kolují dva průvodci, my se chytli Henryho. Postupně bral do rukou různé brouky a potvory, takže teď vím bezpečně, jaký je rozdíl mezi stonožkou a mnohonožkou, a taky že mnohonožka je býložravec a neškodná = nekouše. Dále jsme viděli obrovské kobylky, kudlanky, skaraby, brouky, co vypadají jako lupínek (ale jako trošku ožraný a oschlý lupínek, aby si na nich nepochutnali býložravci), dospělí si mohli pochovat škorpiona a děti si mohly pohladit tarantuli. O tarantulích Henry láskyplně pravil, že musí ráno z jejich zhruba čtyřiceti chovanců vybrat tu, která má dobrou náladu a bude se chovat k turistům slušně.

Čvachtající mostky.

Nevzrušení jeleni u Fern Canyon.

Lisa časem odpadla a šla si malovat, já jsem odpadla chvilku po ní. Tomášek ovšem visel na Henrym očima dvě hodiny a i poté, co Henry obešel celé kolo a vrátil se k broukům, které jsme už viděli. Nakonec jsme synka museli odvléct téměř násilím. Vcelku se mu nedivím, Henry totiž v druhém kole vykládal zase trošku jiné věci, takže zajímavé to bylo pořád. Troufám si tvrdit, že tahle malá nevšední zoologická se nakonec stala zlatým hřebem našeho pobytu v Kanadě (a děkuji internetovým kámoškám za objevení a doporučení).

V jedné vedlejší uličce jsme pak nalezli vietnamskou hospodu - konečně něco, co na nás dýchlo domácí stravou (tj. tou, na kterou jsme nejvíce zvyklí). Polívka byla dobrá, ceny přiměřené, u kasy nám odpočítali drobné, a tak jsme pak příjemně osvěženi mohli jít čekat na autobus zpět třímajíce přesnou částku (6,65). Pravda, čekali jsme asi dvacet minut, ale naštěstí jsme měli dost velkou rezervu do odjezdu lodi. Mezitím se trochu protrhaly mraky a vysvitlo sluníčko, takže jsme cestou zpět dokonce i viděli část ostrova. Vlídná rodina v horním patře autobusu adoptovala naše děti na přední sedadlo, takže si Tom mohl hrát, že je řidič a zabavil se na celou cestu.

Plavba byla tentokrát zajímavější, díky lepšímu počasí se dalo vylézt na palubu a něco vidět. K pevnině jsme ale přirazili až za tmy; část zdržení byla způsobena tím, že předchozí ferryna ještě neodplula a pro naši loď nebylo místo, na což posádka reagovala dlouhým zlostným troubením. K autu jsme se dopotáceli v devět, čekala nás ještě cesta přes hranice a hledání hotelu (zkušenost s kanadskými hotely nám už stačila). Bohužel vyhlídnutý Guesthouse Inn v Bellinghamu byl plný a my se museli uchýlit do mnohem dražšího Best Westernu. Nicméně nebyl čas na hrdinství, měli jsme dost.

Simulace výbuchu sopky.

Přístav Trinidad.

Ráno jsme skočili do auta a celý den jeli a jeli. Už jsme se mazácky vyhnuli Seattle, projeli celý stát Washington, objeli Portland v Oregonu, projeli celý Oregon a večer skončili v kalifornském Crescent City v poměrně mizerném motelu 8 (opět nebylo moc na vybranou - asi je potřeba v době prázdnin hotely rezervovat). Nicméně alespoň nám ráno dali v hotelu zdarma najíst (na rozdíl od hotelů kanadských - kde neměli nic - a Kanadou nakaženého Best Westernu v Bellinghamu - kde byl k dispozici předražený a tudíž liduprázdný bar). O něco veseleji jsme zamířili do Redwood Parku, chtěli jsme si trošku protáhnout nohy po předchozím dni stráveném v autě.

Autobus s námi přebrodil několik potoků až ke Kapraďovému kaňonu. Doufali jsme, že se dětem bude tohle místo líbit - a nemýlili jsme se. I když pochybuji, že si potomci povšimli nějakých kapradin - největší atrakcí bylo skákání po mostcích a poslouchání, jak čochtají ve vodě a bahýnku. Tato činnost rozptýlila mé obavy, zda bylo vhodné dětem obout na chození holinky. Závistivé pohledy ostatních rodičů moudrost našeho rozhodnutí potvrdily. Pak jsme si udělali ještě piknik na nádherné pláži - Tom s Lisou stavěli sopky a předváděli výbuchy, Tom simuloval pyroklastické proudy na St. Helens. Šťastní jak blechy, že mají zase výběh a můžou se hrabat v písku, by tam prďuši nejspíš seděli ještě dnes, ale rodiče už holt jsou staří a touží po domácím pohodlí - a tak byli malí geologové nacpáni do auta a večer jsme už spali ve svých postelích.