Pavel a Carol cestou do Pinnacles (foto Rob).

Pinnacles - klasický pohled.

Když si Lisa stěžovala, že ji bolí zub v okamžiku, kdy jsme chtěli, aby dojedla večeři, nechalo mě to relativně chladnou. Dcerka má poměrně obsáhlý repertoár triků co se (ne)jezení jídla týče - od chození na záchod, předstírané únavy, nepředstíraného zvracení, odnášení jídla do nočního stolku, až po obyčejné fňukání či hysteráky. Zub jsem tedy zpočátku zařadila mezi záchod a únavu, a snažila se moc se tím neznepokojovat. Ovšem v okamžiku, kdy se rozbrečela při kousání jablka, které má ráda a které sama chtěla, začala jsem si připadat jako krkavčí matka a přeci jen jsem ji pro jistotu objednala k zubaři.

Překvapila mě zubařčina dobrá nálada (na předchozí kazy mých dětí se tvářila poměrně povážlivě). Pravila, že si je téměř jistá, co s Lisou je, ještě než Lisa otevřela pusu. Prohlídla Lise zuby, Lisa nic. Pak jí sáhla hlouběji do pusy a Lisa kvičela, že to bolí. Takže - Lise rostou stoličky. Byla jsem tudíž trošku za blbce, ale fakt mě to nenapadlo. Hlavně jsem nečekala, že s rostoucíma stoličkama bude mít první problém Lisa a ne o dva roky starší Tom. Ten má taky dásně vzadu oteklé, ale ve svých skoro sedmi letech mu drží všechny dětské zuby; je v tomhle směru poněkud opožděnej. Lisa naopak je zase mírně rychlená (první zub jí vyrostl v sedmnáctém týdnu!). Každopádně se mi ulevilo, že dcerka nemá další kazy, přeci jen raději zbytečná návštěva zubaře, než něco zanedbat.

Když to jeden víkend začalo vypadat na jaro, nechala jsem se vylákat Pavlem a Robem do Pinnacles. Západní strana je méně zaturistovaná, i doufali jsme, že tu bude také méně lezců. Na Kibbles and Bites (5.9) natáhnul Pavel dvě délky. Oproti východní straně Pinnacles to bylo zajímavější o absenci magnézia na skále - člověk musel opravdu sám vyhledávat, kam sáhnout. Pavel pak natáhnul Bits'n Pieces a já se nechala zlákat, že bych si těhle poctivých třicet metrů natáhla taky. Musím říct, že kromě jednoho zajímavějšího kroku přes převísek to bylo velmi jednoduché. Tím nám ovšem skončila idylická doba osamění. Pod skálou se utábořila tlupa lezců - nešťastníků s průvodcem, který nezavřel klapačku. Já chápu, že si v práci musí svůj chlebíček zasloužit, ale mohl by u toho aspoň trochu méně řvát.

Bits'n Pieces (foto Pavel).

Bodlák v Pinnacles

Odsunuli jsme se kousek dál od řvouna na Jumangi. Měla to být 5.10a, čili jen o kousíček těžší než Bits'n Pieces, ale když jsem viděla, jak pod prvním presem Pavel bojuje, opustily mě veškeré choutky na nějaké tahání. Na druhém laně to bylo příjemně lezitelné, ale zafuněla jsem si až nečekaně.

Do toho dorazil Sid s dětmi - zatímco my jsme vyjížděli v sedm ráno, zbytek rodiny v klidu vstal, posnídal a odporoučel se do Pinnacles výletním tempem. Překvapilo mě, že jsme se fakt našli, i když přehlédnout Lisu v růžové sukýnce nejspíš ani nešlo. Měla ode mně připravené kraťasy, ale ty nebyly shledány dostatečně krásnými. Holčička v pohorách a sukni budila náležitý obdiv, což asi bylo účelem. Inu, nakonec ta kolena, co si odřela, byla její. Rodina si u nás u skal dala malou sváču a pak pokračovali do jeskyní s tím, že buď se uvidíme, až budou na zapáteční cestě -- a nebo ne.

Pavel mezitím natáhnul další desítku, rychle jsem si ji dala na druhém - a pak kluci začali mít roupy, že musíme někam, kde nebude tolik lidí a kde budou delší cesty a kdesi cosi. Následovala dobře známá scénka: muži-objevitelé se řítí do neznáma a mně v hlasitém proklínání výše zmíněných objevitelů brání jen to, že šíleně funím. Pinnacles znám dobře, máme prošlapané dobře udržované stezky k jeskyním a hlavním lezeckým oblastem, takže jsem si s sebou vzala jen sandály, které na takový terén stačí naprosto hravě. Ovšem Citadela je zašitá stranou v opuštěném kaňonu, kam cesta nevede. Lezecká stezka funguje vždy jen půl roku - v době, kdy je kaňon uzavřen kvůli hnízdícím dravcům, volně zarůstá travou a křovím, takže jsme se i párkrát ztratili. Sandály plné travních osin, prachu a drobných kamínků mojí náladě nijak zvlášť nepřidávaly. Jen mě upomínaly na podobné expedice někde v Labáku nebo Schmilce - lezci jsou prostě všude na světě stejní pošuci.

Balconies Trail - zhruba uprostřed obrázku, uprostřed skal, je vidět světlý flíček - lezoucí Carol.

Děti na Balconies Trail.

Citadela je krásná skála, což o to. Přístupná je ovšem asi jako zámek ze Šípkové Růženky a zjevně přibližně tolik navštěvovaná. Na začátku první délky naší cesty jsme nastupovali mechovým korýtkem, následoval lišejníkový traverz -- bylo přesně vidět, kam šlapal prvolezec Pavel -- malé lysinky skály v měkkém porostu. Druhá délka byla ještě zarostlejší a končila v hnusném koutě, kde se nedalo stoupnout. Sedák má být o něco pohodlnější než prostý úvaz na lano přes žaludek nebo prsa, ale někdy v této chvíli jsem o tom začala dost silně pochybovat. Pavel zkoušel najít třetí délku cesty, my s Robem trpěli v sedácích a já byla nesmírně vděčná za blembák. Pavel připomínal spíš krtka než lezce a shora na nás lítaly lišejníkové a mechové drny, párkrát nám probzučel kolem hlavy i kamínek (velmi nepříjemný zvuk).

Zrovna, když jsem přemýšlela, jak se nějak se ctí vykroutit z dolejzání cesty, i Pavel se rozhodl, že tohle nemá cenu a že hodina pokročila natolik, že bychom museli při sestupu používat nejspíše čelovky. I za bílého dne byl sestup zajímavý - jestli mi nahoru sandály podkluzovaly a hromadily obzvláště ostré kamínky, cestou dolů to bylo dvojnásobně horší. Ale zvládli jsme za světla ještě půlku cesty domů, takže pohoda.

Tomášek už dlouho škemral o návštěvu u Matesa. Když se Mates v zimě nabídnul, že bude hlídat děti, když jsem byla slaměnou vdovou, ohromil Toma svými elektrickými vlaky. A protože Tom má paměť jak slon, Matesovi toto dobrodiní prostě nezapomenul. I domluvili jsme návštěvu. Vše probíhalo vcelku dle plánu, já kecala s Bárou v kuchyni, Mates s Hrochem v přilehlém obýváku a u toho dohlíželi na Toma a vlaky. Lisa si s námi dala palačinku s čokoládou, a pak se věnovala typickým vílím činnostem.

Modelka Lisa v pohorách a sukýnce zaučuje modelku Toma ve správných postojích.

Školková graduace.

Na to, že holčičky jsou v určitém věku vílami, přišla moje virtuální známá Missorka. Holčička víla vydrží hodinu špitat růžovému keři nebo tančit na trávníku, či si třeba vykládat v koutě obýváku s kusem šátku. Při tom víla neslyší pokyn, že je třeba jít do školky nebo uklidit hračky. Víla také těžce nese konvence typu, že když poprchává a je pět stupňů, tak nemůže běhat venku bosa. Nebo že by si přes šatičky měla natáhnout svetr - víla bude raději promodralá, ale krásná. Naše víla je teda asi trošku křížená s pavlačovou drbnou, neboť občas opustí zasněný výraz, aby velmi nevybíravě dala najevo svou vůli. Po střetu s vůlí rodičovskou obvykle končí zase jako víla, tentokrát vzlykající těžké křivdy výše zmíněnému růžovému keři.

Víly také zřejmě umí chodit po špičkách a celkově je jejich přítomnost často velmi nenápadná. Jen tak si vysvětluji, že nám nepřišlo na Lisině hraní si u Báry a Matesa nic zvláštního. Když jsem pak -- posílená několika čaji -- musela odejít na záchod a jako první mi zrak spočinul na výrazné černé čáře obkružující celé prkýnko, usoudila jsem, že se jedná nejspíše o nějaký umělecký pokus Váňovic chlapců. Neměla jsem čas nad tím dumat, jen jsme doufala, že čára na prkýnku drží a já neskončím s černým kolem na zadku. Do toho mi padnul zrak na spirálu vyvedenou na zdi vedle věšáku na ručník. Ta byla dost kostrbatá; i začalo mi pomalu svítat, že výzdobu těžko spáchal kdokoliv starší deseti let. Pohled na desku u umyvadla mi pak přivodil málem infarkt. Princezna-hlavonožec vyloučila coby autora Toma (ten by nakreslil vlak).

Pak už to šlo jak zrychlené záběry ve filmu. Vana, kachličky, skříňka, záchodová mísa, nádrž na vodu -- všude alespoň nějaký hieroglyf. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Dodnes mi zůstává rozum stát. Když už se Lisa rozhodla čmárat po něčí domácnosti, proč si zrovna vybrala nový Váňovic dům? A proč zrovna ČERNOU NESMYTELNOU FIXU??? Proč si nemohla třeba špitat s ručníkem nebo tančit před zrcadlem? Kdyby něco takového dělal Tom, nejspíš bych asi byla znepokojená tím, že je někde mimo dohled a potichu; u Lisy-víly mi to přijde normální. No každopádně účet (minimálně za to prkýnko, Báro a Martine!!!) a pozvánku na brigádu malování koupelny pořád ještě čekáme.

Okřídlená víla.

Naše děti a Bryce na Davenport Landing.

Ve středu šestadvacátého května končil v Lisině školce oficiálně školní rok. Tak jako loni s Tomáškem, i letos jsme absolvovali ceremonii v kostele. Prťata v hábitech a hranatých graduačních kloboucích se střapcem se tvářila děsně důležitě, Lisa do toho střihala modelkovské úsměvy. Celou (milosrdně krátkou) událost zakončovala písnička s poděkováním rodičům. Asi bych slzela dojetím, kdybych nemusela neustále dloubat do Toma, který se nudil a otravoval - nakonec jsem mu povolila namalovat na program nádraží i s pendolinem, abych se zbavila neustálých dotazů, kdy už půjdeme domů. Lise se splnil životní sen, neboť právě na závěrečnou scénku měla přidělaná KŘÍDLA. Přesvědčit ji pak, že do autosedačky na cestu domů musí křídla sundat, byl málem nadlidský úkon.

Ve čtvrtek a pátek byla školka zavřená, následující pondělí byl státní svátek (Memorial Day). Tenhle víkend bývá obvykle dost beznadějný co se dopravy a ubytování týče - všude tisíce lidí, které si užívají první teplý svátek, takže jsme ani neplánovali žádný velký výlet. Mě přišlo jako dobrý nápad vzít v sobotu rodinu do Pinnacles a natáhnout dvě tři lehoučké cesty pro děti a Hrocha. I pozvala jsem Tomova kamaráda Bryce a jeho maminku Rumiko a další dvě lezkyně - začátečnice, s tím, že by to mohla být fajn akce. Páteční odpoledne jsem strávila balením lezeckého nádobíčka pro celou rodinu, pečením cookies z ovesných vloček (aby byly děti řádně posilněny na sportovní výkony) a vyklízením autobusu (abychom se do něj vešli i s Brycem a Rumiko). Večer jsem si ještě honem pro jistotu půjčila od Roba šedesátimetrové lano (já mám jen padesátku), helmu a pár karabin. Přitom mi přišlo, že na mě leze nějaká rýmička; trošku mě bolelo v krku. Ve dvě ráno jsem se dusila a bolestí nemohla spát a došlo mi, že za nějakých sedm hodin rozhodně nebudu schopná lézt někde po skalách -- celou akci jsem na poslední chvíli zrušila. Připadala jsem si jak totální blbec, ale zřejmě stárnu nebo se měním v chlapa, když mě pitomá rýma dokáže takhle skolit.

Ráno Sid naložil všechny tři děti a Rumiko a odjel s nimi na alternativní výlet do Santa Cruz. Já si vlezla zpět do postele a vylezla z ní až v půl třetí, když jsem byla zralá na další dávku paralenu. Zbytek rodiny si užíval pláž a akvárium, jenom v naší oblíbené restauraci musel Sid vysvětlovat, jak to, že má s sebou jinou ženskou.