Měsíc nad Garrapatou

Děti na Garrapatě studují mravence

Po výletě do Zionu bylo s definitivní platností jasné, že potřebujeme nový foťák. Co s aparátem, který selže v nejméně vhodnou chvíli, občas ostří, občas ne, někdy se odmítne úplně pustit, případě zavřít? Foťák máme vyhlídnutý dávno, jen nám stále přišlo zbytečné utrácet peníze za něco, čehož starší verze nám relativně dobře sloužila. Teď jsme tedy měli důvod ukončit mudrování a foťák objednat. To se nám podařilo až na druhý pokus, neboť první prodejce se přiznal, že nemá aparáty skladem, až když jsme vyplázli obolus. Zdržení nás docela mrzelo; plánovali jsme výlet na Garrapatu, v relativně omezené době, kdy tam už rozkvetly jarní kytičky a už se nekonají zimní plískanice a stále ještě nenastaly letní mlhy.

Foťák nakonec zvládnul dorazit ještě před krásným víkendem, a tak jsme se mohli vydat na již tradiční túru (nazýváme ji po cimrmanovsku Krpáta). Zdá se mi, že stezka je rok od roku horší, zcela neudržovaná a vydaná na pospas zimním dešťům. Je to veliká škoda, protože šíleně podkluzující prašné koryto v prudkém svahu dělá z nádherné vycházky poměrně vyčerpávající lopotu.

Následující víkend jsem měla v kalendáři pečlivě vyznačený jako jednu z mála možností, kdy se konečně vypravit za Pájou. Sid sice hudroval, že musí být v pátek v práci, ale další termín na jižní Kalifornii by byl zase až říjen, takže jsme nakonec rozhodli, že holt pojedeme "na otočku" na sobotu a neděli.

Kopec u Valencie - Tom, Lisa, Sofinka, Eli a Radek

Devil's Punchbowl

K Páje to máme tři sta třicet tři mil, takže jsme v sobotu dopoledne vyjeli, dali oběd v Paso Robles, a v půl čtvrtý byli ve Valencii jako na koni. Děti dostaly svačinu a vyrazili jsme na kopec, co mají kousek za barákem. Připomínalo mi to trošku náš Quicksilver - i ta vyhlídka na město je podobná. Překvapilo mě, že je od nich vidět až do LA. V tomhle ročním období napanuje ani takhle na jihu ještě moc vedro a na kopci se optimisticky zelenala travička. Po celodenním sezení v autě to byla příjemná procházka. Děti lítaly a upouštěly páru, a my mohli trošku povídat.

V neděli nás Pája s Radkem vzali do Devil's Punchbowl Natural Area. Obešli jsme tam ten nejjednodušší okruh, což se dětem hrozně líbilo. Cestička mezi skalami, dole potok, v kterém se chvilku mohly ráchat, obligátní piknik a ještě jsme na jednom místě mohli pozorovat lezce. Původně jsem myslela, že tam zkusíme sami taky lézt, ale zběžný pohled do průvodce objevil jen velmi těžké lezení, nebo naopak spáry, na něž nemám vybavení (a upřímně řečeno, ani zkušenosti). Nakonec by na to stejně nebyl čas. A prďuši si rozhodně víc než nějaké lezení užili informační centrum (museli jsme navštívit před začátkem výletu i po skončení výletu), kde vystavují živé sovy, prosklený kus stromu s živým včelím rojem a různé hady. Mimochodem, za výstavku hadů jsem poměrně vděčná i já - konečně jsem si docela jistá, že poznám chřestýše, i když nebude mít chřestítka (mladí chřestýši nemají). No, potomci byli zcela fascinováni sovičkami a do běžných zvuků naší domácnosti přibylo (k troubení mašinek, mňoukání kočiček, kvokání slepic, řehtání koní) i soví houkání. Doufám, že dětem nikdo neprozradí, že sovy jsou NOČNÍ živočichové.

Děti v potoce

Další výlet byl do Yosemite Valley (foto Pavel)

Vágní slib, že mě kluci "vezmou do Yosemit, až se naučím lézt spáry", začal najednou nabývat pevnější obrysy v týdnu před Dnem matek. Lámala jsem si hlavu, jak skloubit rodinu a lezení s Hrochovou prácí, a vymyslela geniální plán - Hroch přijde v pátek večer z práce, převezme děti, já odjedu do Yosemit. Hroch v sobotu ráno naloží děti do auta a přijede za námi; já budu zatím někde lézt, večer se sejdeme, společně se utáboříme, a já v neděli půjdu se svou rodinou někam na procházku.

Plán měl jednu slabinu a to stan. Hroch sice tvrdí, že stanů máme hromadu, ale posuďte sami. Máme výborný stan pro dvě osoby. Máme druhý stan, který by byl pro čtyři osoby, kdyby nějaký idiot nevymyslel, že podlážka má rohy zkosené do tvaru osmiúhelníka - tudíž se tam ve skutečnosti vejdou osoby tři, pokud se hodně mačkají uprostřed. Tento stan má navíc naprasklé některé kompozitní tyčky, takže trošku hrozí, že se jednou celý zhroutí. A špatně se staví, neboť tyčky se musí navlíkat barevně kodovanými tunýlky, což je například po tmě obzvláště vypečená taškařice. A pak tu máme náš poslední (velko)stan. Lehce se staví, vejdeme se do něj všichni pohodlně. Přespalo by v něm nejspíš menší stádečko slonů, ale také by to chtělo to stádečko na zadýchání prostoru. A kromě něj i několikahektarovou rovnou loučku na postavení tohoto šapitó.

Děti mohly v Yosemite pozorovat svá první divoká medvíďata.

Medvídě šmejdí v bažině.

Bohužel výrobci trvají na tom, že ve stanech spí buď A) kotleti, kteří zdolávají vysokohorské vrcholy v maximálním počtu dvou mužů, nebo B) rodiny o čtyřech až deseti členech, které potřebují nylonovou vilu o pěti ložnicích a třech kuchyních. Nikdo se nezdá počítat s tím, že by někdy chtěla narychlo, skromně, leč v teple přespat čtyřčlenná rodina. Až tu se náhle objevil ve výprodeji v REI zcela zvláštní stan. Nebo tedy z mého pohledu zcela obyčejný. Obdélníková základna, která pojme čtyři standardní karimatky, pouhé DVĚ hliníkové (nekřaplavé!), stejné a tudíž zaměnitelné tyčky, ke nimž se stan připne jednoduchými háčky (= žádné studování barevného značení tunýlků při mihotavém světle baterky), symetrický tvar se dvěma vchody, symetrické tropiko (je jedno, jakým směrem se co na sebe poskládá). No prostě bylo jasné, že tenhle stan MUSÍ být náš.

Když se to tak pěkně vyvíjelo s plány a s koupí stanu za pět minut dvanáct, vložili se do toho rosničkáři a začali zhoršovat předpověď na sobotní noc a neděli. Když jim noční teploty slezly na tři stupně, a nedělní předpověď začala obsahovat srážky, usoudili jsme, že nemá cenu do takového počasí tahat děti. Alternativní plán zahrnoval možnost, že pojedu svým autem v pátek večer a vrátím se v sobotu večer.

Ve vyšších polohách Yosemit se dá i koulovat.

Děti a Yosemite Falls

Ovšem v pátek ve dvě patnáct odpoledne volal Hroch, že by mohl skončit v práci. Okamžitě jsme zosnovali úplně nový přístup k problému - pojedeme v pátek celá rodina a všichni se vrátíme v sobotu před příchodem fronty. Začala jsem balit jak šílená - ono totiž připravit pro čtyři lidi věci na kempování, dostatek teplého oblečení, stravu, vaření, a myslet na různé katastrofické scénáře (jako děti onemocnivší angínou ve tři ráno ve stanu někde v divočině), plus svoje klumpříky na lezení, je docela fuška. Musím se ale pochválit - pokud vím, tak jsem zapomněla jen lžičky, a ty jsme nakonec nepotřebovali.

Naivně jsme doufali, že když vyrazíme ve čtyři, že ještě nebude taková zácpa. Do Livermore (30 mil) jsme se plazili hodinu a půl, pak jsme to vzali našimi oklikami až do 50's Restaurant u Knight's Ferry. Tom okamžitě pravil, že se půjde podívat na rybičky (jeho paměť mě fascinuje; v téhle restauraci s námi nebyl zhruba rok, možná déle) a odběhli s Lisou na zahrádku, kde se nachází fontánka. Ve vedlejší zahradě měli navíc přivázaného koně, takže Lízinka byla štěstím bez sebe, že vidí koníčka.

Tábořiště v národním lese, které mi na podzim ukázala Vendulka, jsem kupodivu našla i potmě - zdrženi víkendovou zácpou a večeří jsme dorazili až někdy kolem půl desáté. Absolvovali jsme bojovku, jak postavit nový stan potmě, ale díky mému geniálnímu nákupu to bylo tentokrát jednoduché. Do spacáku jsem padla totálně vyřízená, takže jsem nejen neslyšela, jestli Hroch chrápe, ale zaspala jsem i půlnoční příjezd horolezecké půlky výpravy, takže jsem druhou polovinu noci strávila přemítáním, proč asi nepřijeli a jestli se dokážeme vzbudit natolik včas, abychom nepropásli alternativní sraz v půl osmé u budky parkového vjezdu. Do toho se Hroch k ránu začal přioblíkat do spacáku, ptáci řvali, rozednívalo se dřív, než u nás doma za tmavymi závěsy. V šest na mě jukala Lisa, v sedm jsem to nevydržela a vylezla. K mé velké úlevě vedle autobusu stálo Kovářovic subaru a vedle něj se kuklily ve spacáku dvě postavy. Bohužel Lisa ani Tom se už nedali nacpat zpět do stanu; museli jsme vstát. Provedla jsem ještě jeden chabý macešský pokus strčit děti do auta se snídaní a jít si po vzoru spících horolezců ještě lehnout, ale samozřejmě že lumpové vymysleli jakousi hru, která spočívala v bouchání do okének auta a práskání dveřmi, čímž prakticky provedli všeobecný budíček.

Děti u Vernal Falls

Na výletech si naši prďuši docela vystačí sami.

K mému překvapení se u subaru vykuklil Pavel a tam. kde jsem čekala Vendulku, vykouknul Misha; Vendulka vůbec nepřijela. Pobalili jsme se a sešli v prvním postupovém cíli - u vstupní budky do parku. Tam jsme naplánovali, že já s klukama se v šest večer sejdeme před obchodem se Sidem a dětma, a já přeskočila do auta ke klukům a nechala Hrocha napospas dětem a yosemitským davům. Kousek od vjezdu se u silnice srocovala auta -- zahlídla jsem na louce medvěda, tak jsem doufala, že děti huňáče taky uvidí. A pak už jsme parkovali u Camp 4 a začali jsme se chystat. Z kluků postupně vypadávaly informace, jako že polezeme dohromady sedm dýlek na dvou patrech, ale bylo pozdě se děsit nebo přemýšlet nad tím, jestli se nebudu bát.
Nelezci mohou následující odstavce přeskočit:

Klíčové místo v Selaginella - široká spára v první délce.

Selaginella: blembák mi obzvláště sluší.

První cesta, Commitment, měla být za 5.9; hned první krok byl spárou, což mě poněkud vyděsilo, ale zbytek byl velmi příjemný. V druhé délce byl (pro mě) těžký traverz pod převisem, a pak zase dobrý. Ve třetí dýlce Pavel vypadal trošku nejistě v komíně, ale já se svou nechutí ke spárám, dírám a komínům jsem to vzala stěnkou vpravo (na druhém si člověk dovolí i vzdušnější kroky).

První patro jsme tedy měli přelezené bez problémů asi za hodinu a půl, a vrhli se do druhého patra. Čtyři dýlky, údajně 5.8 (tj. o stupeň lehčí než Commitment). Když Pavel nastupoval do první dýlky, objevili se pod skálou další dva lezci. Zasvěceně nám popisovali nejtěžší partie cesty a strašili otevřenou spárou hned na začátku. Skutečně mi přišlo, že Pavel byl na cestě déle než v přechozích partiích, a tak jsem se začala duševně připravovat na boj. A boj to byl. Selaginella je stará, klasická cesta, přelezená lidmi, co trvají na tom, že jakkoliv hnusná spára je bezpečná.

Funěla jsem v díře, která byla moc široká na ruku a moc úzká na jakoukoliv jinou tělesnou součást. Chvilkama jsem hrabala prstíčkama uvnitř spáry, kde byla menší prasklinka plná bahna. Pak jsem nějak zaklínila rameno a mohla si konečně sundat a otřít zapařené sluneční brýle. Po nekonečně dlouhé době jsem se vynořila na horním konci spáry, totálně odraná a vytočená. Druhá délka byla o něco lepší, ale končila v tmavém, vlhkém, bahnitém, mechem porostlém koutě, který mě deprimoval. Misha navíc nemohl vytáhnout jeden friend, takže se Pavel vracel pár metrů dolů a asi půl hodiny kluci bojovali s pevně zakousnutým kusem železa, zatímco já se mohla užírat nehostinností kouta a přemýtat nad tím, proč dvojice před námi tak dlouho trčí na jednom místě. V určitou chvíli tam docházelo k bouřilvé výměně názorů - detaily jsem neslyšela, ale z intonace bych si tipla, že slečna trvala na okamžitém návratu k mamince, zatímco borec vysvětloval, že návrat je možný pouze tak, že těžké místo přeleze.

 

Selaginella - vzdušný krok ve třetí délce.

Selaginella, krásný sokolík na posledních metrech.

Do této délky jsem se tedy moc netěšila; neuklidnilo mě ani, když Pavel kritické místo přelezl s lehkostí a grácií. Nějak jsem se propatlala úvodními metry plnými vody a mechu a za chvíli jsem spatřila na vlastní oči, proč ona slečna tak ječela. Vzdušný krok přes otevřený koutek, s nějakými dvěma až třemi sty metrů pod zadkem, může být pro spáraře, zvyklého choulit se mezi kameny, docela silný zážitek. Pro mě taky - bouldříček po jemnějších chytech mě docela potěšil.

Do poslední délky se mi ale už moc nechtělo; kdyby byla možnost to zabalit, tak jdu. Začínala jsem být pekelně unavená a dloužící se stíny v údolí naznačovaly, že se blíží hodina srazu se Sidem a dětmi. Nebylo ale zbytí, naštěstí koncovka byla příjemná a jednoduchá, takže jsme za chvíli stáli nahoře.

Zbývalo se obout do normálních bot, pobalit lana a železo, najít turistickou stezku vedoucí od vyhlídky na Yosemite Falls, (nesplést směr) a vyrazit. Misha tvrdil, že jsme dole za půl hodiny. Mno, i mírným poklusem nám to trvalo skoro hodinu, přeci jen jsme se museli prodrat davy turistů nějakých tři sta metrů výškového rozdílu přes kameny, případně hluboký písek. Do toho jsem v zatáčkách, kde byl signál, snažila vytelefonovat se Sidem alternativní sraz o hodinu později přímo v hospodě doporučené Mishou, abych následně dobíhala kluky. Ještě bych ráda poznamenala, že samozřejmě toto byl víkend, před nímž se Sidovi odporoučela do věčných lovišť SIMkarta, takže Sid třímal můj telefon a já si půjčovala mobil od Mishy.

Děti na trailu

Yosemite Falls - horních 436 metrů (foto Pavel)

Ve čtvrt na osm jsem seděla s pivem pod plakátem s Warrenem Hardingem a čekala, až mi na stole přistane jediné jídlo rozumné konzistence a ceny - chilli. Mountain Room jinak nabízí večeře typu lasagna za pětadvacet dolarů - zřejmě během vaření těsto pozlacují nebo jinak obhacují vzácnými ingrediencemi. Tom s Lisou, obávám se, povečeřeli kukuřičné lupínky - každopádně odmítli (výborný) kuřecí wrap. To mě docela překvapilo, neboť od rána stihli: koulovat se ve sněhu, pozorovat medvědy (tam kde jsem já zahlédla z okýnka auta jednoho medvěda, byli ve skutečnosti tři - máma medvědice se dvěma mladými), vyjít k Vernal Falls, prohlídnout si místní "muzelum" a Tom ještě přerazit se o lavičku před hospodou a odřít si obličej. Čekala bych tudíž, že budou mít hlad, ale možná byli prostě unavení tak, že už nemohli ani jíst. Každopádně začali dost fest odpadat, takže jsme se Sidem zatroubili na rychlý ústup.

V autě prďuši dostali kakao a usnuli už během první třetiny pohádky. Nám trvalo necelé čtyři hodiny dostat se domů, takže o půlnoci jsme odpadli do postele. Pavel s Mishou zůstali v Yosemitech i s mým smradlavým oblečením a lezačkami (než jsem kdysi začala lézt, tak jsem myslela, že nohy smrdí jen chlapům), které jsem neměla sílu vyzvednout z Pavlova auta. Nicméně předpověď se nemýlila a kluci pak v neděli stejně museli uprchnout před deštěm, takže jsme o nic nepřišli.

V neděli děti spaly až do osmi (místo obvyklých sedmi) a dokonce se vůbec nebránily, když jsme se je pokusili nacpat do postele znovu ve dvě odpoledne. Celá rodina jsme si tedy mohli dát odpoledního šlofíka (někteří - Sid a Tom - až skoro tříhodinového), a myslím, že nám to velmi prospělo. Přeci jen to byl docela hutný výlet.