Tom na kursu plavání. Plavat umí, teď se učí styl.

Neuvěřitelné se stalo skutkem - Lisa ponořila hlavu!

Třetího června nám konečně přiletěla babička. Jako každoročně jsem se na toto datum těšila a odkládala spoustu povinností právě na dobu, kdy budu mít pomoc. Jako každoročně to znamená, že mám mnohem větší frmol a můj život je ještě zmatenější.

Například jako tu středu, kdy jsem měla naplánováno, že odvezu Toma do školy, skočím si do posilovny, pak domů vykoupat, pak na nákup a v 11:25 vyzvednu Toma, zatímco babička odjede s Cecilkou na olej a cestou z oleje vyzvedne Lisu, aby mi ušetřila jedno zběsilé popojíždění po městě. Následně se sejdeme doma na oběd a bude následovat poklidné odpoledne.

Když jsme se blížili ke škole, pravil Tomášek, že jsem mu nesbalila plavky. Takže jsem mu vysvětlila, že plavky potřebuje na školní olympiádu, která je ve ČTVRTEK a za druhé, že je dost velký, aby si na takové věci pamatoval včas a že není mojí povinností mu připravovat věci do školy. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že olympiáda, na kterou jsem se přihlásila jako dobrovolný pomocník, je skutečně již tento den.

V železničním muzeu v Jamestownu.

Muzeum "railtown" v Jamestownu

Následující dvě hodiny jsem tedy strávila opocená, nemytá, ve špinavých teplákách, obsluhujíc stanici se švihadly. To by ještě nebyla taková krize, holt jsem přišla o posilovnu a sprchu. Ovšem volala babička, že Cecilka kromě oleje potřebuje opravu rozvodového řemene a že bude hotová až odpoledne a tudíž ona, babička, potřebuje zachránit od Tonyho, aby tam netvrdla celou tu dobu. Varianta, že já vyzvednu obě HLADOVÉ a UNAVENÉ děti a pojedu s nimi dvacet mil k Tonymu, tam vyzvedneme babičku a pojedeme (s hladovými & unavenými dětmi) domů na oběd, který se bude muset teprve uvařit, mi přišlo jako příliš adrenalinový sport. Nakonec jsem vymyslela, že já vyzvednu děti a Hroch babičku a sejdeme se na vietnamskou polívku u Hrochovy práce. To fungovalo docela dobře do chvíle, kdy mi cestou na polívku začala v autě blikat kontrolka tlaku gum.

První okometrické jakož i tlakometrické ohledání neshledalo závadu, nicméně jsme se raději domluvili, že Hroch pojede večer domů na kole a já si kromě blikajícího autobusu nechám i Hrochův vozík, kdyby se ukázalo, že přeci jen mám píchlý autobus; to abych měla čím odvézt babičku k Tonymu pro Cecilku. Jestli se v tom nevyznáte, tak to nevadí - já si ten den připadala chvilkama jako v té hádance o vlku, koze, hlávkách zelí a převozníkovi, který musí na druhý břeh přepravit všechny výše jmenované bez toho, že by někdo něco nebo někoho sežral. Já řešila, jak se dvěma rozbitejma autama ze tří dostat ve finále všechna auta, pokud možno opravená, domů, přičemž se ani jednou neocitnout v situaci, že budu na jednom místě sama se dvěma auty (neboť se neumím rozpoltit a řídit dva vozy najednou), ani mi nezbydou například děti v autoopravně bez sedaček.

Kovárna

Pánové hledají co největší nástroj

Nakonec se ukázalo, že kontrolka na autobusu kecala; žádná guma nám neuchází, ale i tak to byl jeden z těch totálně zmatených dní, kdy jsem jezdila sem a tam a výsledek nikde. Naštěstí to byl také jeden z posledních dní školního roku. Nemohla jsem se dočkat, až se zbavíme ranních dostihů se vstáváním, snídaněmi, výrobou svačinam a rozvozem dětí do různých školních zařízení, abych je před obědem zase v závodním tempu vyzvedávala. Lisa od září nastupuje do kindergarten ve stejné škole, kam bude Tom chodit do první třídy, tak nám ubyde trochu zmatků.

Dlouho jsem váhala, jestli na léto děti přihlásit na nějaké příměstské tábory, ale nějak jsem nedokázala najít nic, co by za přijatelnou cenu poskytovalo dětem něco užitečného - a bylo pokud možno ve stejnou dobu na stejném místě. Nakonec jsem dala na radu sousedky Iny a zapsala děti alespoň na plavání v community center. Devět půlhodinových lekcí během dvou týdnů mi přišlo docela přiměřené a navíc za cenu více než příznivou (pět dolarů za lekci).

Samozřejmě, že po první hodině bych se s chutí rozbrečela. Lisa ztropila scénu, že nevleze do bazénu, protože je v něm studená voda (odhadem měl tak třicet stupňů, takže se opravdu jednalo o scénu neoprávněnou). Tom zase odmítal se svou učitelkou komunikovat a hystericky se držel kraje bazénu. Učitelka tudíž nabyla dojmu, že Tomášek vůbec neumí plavat. Já nabyla dojmu, že někoho rozcupuju na tisíc malých Tomášků a Lízinek. Nicméně jsem zatím necupovala a dohodla s učitelkou, že Toma přesuneme do nižšího kursu - Tomášek protestoval, že už chodí do kindergarten a nechce plavat s malými dětmi, ale Christian -- jeho budoucí trenér -- ho ujistil, že jeho kurs je právě pro velké kluky z kindergarten, tak se Tom uklidnil.

Lise se splnil sen, jela na VELKÉM koni.

Tom napřed váhal, ale pak si jízdu také užil.

S dětmi jsem měla dlouhý pohovor na téma "jak se chovat na plaveckém kursu". Ne, že bych do domluvy vkládala veliké naděje, ale aspoň jsem to zkusila. Kupodivu, od druhé lekce prcci šlapali jak hodinky. Nevím, kde community center nabralo trenéry, ale byli úžasní - mladí šikovní kluci, co z nich naše děti, zvyklé na přefeminizované školství, byly vedle sebe. Lisa na svého trenéra Adama zkusila jednou žalostný pláč, ale když to nezabíralo, zkusila ho zaujmout svým plaveckým uměním, takže si fakt docela mákla. Adamovi se podařilo za osm dní to, co jsem já, matka, nezvládla za rok - a to donutit Lisu strčit hlavu pod vodu. Naše děti jsou sice oba plavci, ale každý svým omezeným způsobem - Tom plaval zásadně jen pod vodou, Lisa zase jen nad vodou. Kursy je naučily tu chybějící součást a základy stylů.

Jediné mínus těhle kursů nakonec bylo to, že se mi nepodařilo děti přihlásit na pokračování - kursy jsou už plné až do konce léta. Holt si příští rok musíme pospíšit a přihlásit děti na několik cyklů najednou a prázdninové výlety naplánovat mezi kursy.

Ono je to letos s tím plánováním vůbec složité -- vůbec nespolupracuje počasí. Od května furt zkoumáme počasí v Oregonu; chtěli jsme vzít děti na rafty na Rogue River, ale vždycky když nám vyjde víkend, kdy by si Hroch mohl vzít ještě třeba den volna navíc (přeci jen je to do Oregonu daleko, na dva dny to nemá cenu), tak se v předpovědi ocitne zima a déšť. Ovšem v půlce června už byl výletový absťák natolik silný, že jsme byli rozhodnuti prostě NĚKAM jet. Počasí (na pobřeží hnusně, na severu hnusně zima, na jihu hnusně vedro) nás vytlačilo na východ, do Sierry Nevady. Měli jsme jen sobotu a neděli (Hroch v pátek musel být dlouho v práci) a tak jsme vyrazili jen na nejbližší rozumnou destinaci na západních svazích.

Klasický pohled na Kennedy Meadows...

...a pohled přes louku zpět k resortu

Když jsme se blížili k Jamestownu, zpozorovali jsme na na kopci jedoucí parní mašinku, i odbočili jsme na nádraží. Kdysi jsme se tam na chvíli stavovali, ale teď v sezóně byl celý skanzen a muzeum v provozu. Chvíli jsme sledovali mašinku a prohlídli muzeum -- kovárnu, různé mašinky a filmovou výstavku (mašinky a Jamestown figurují ve filmech jako Back to the Future III, Little House on the Prairie, plus v nesčetných kovbojkách). Nakonec to byla poměrně dlouhá a výživná zastávka, děti se vylítaly a měly zážitky -- mohli jsme pokračovat dále.

Trošku nás rozhodilo, že náš oblíbený Herring Creek byl zavřený, i museli jsme hledat jiné tábořiště. To nám zabralo asi hodinku, ale nakonec jsme našli příjemnou loučku u Mill Creek. Zvažovali jsme, jestli si budeme vařit večeři sami, ale roje komárů nás nakonec vyhnaly do hospody. Ve Strawberry Inn jsme dosud nikdy nejedli, takže když jsem pohlédla na jídelní lístek, čekalo mě překvapení -- žatecké pivo, žebra se zelím a brambory indikovaly český element. A skutečně, majitel hotelu a restaurace je Čech. Kromě žateckých lahváčů měl i různá točená piva, takže jsem se mohla i řádně osvěžit.

Cestou z hospody chtěli prďuši ještě stavět u potoka a házet kamínky, a pak večer škemrali o ohníček. Sice jsme neměli ani buřty ani marshmallows, ale to dětem nevadilo. Asi půlhodinu je zabavilo přikládání a šťourání do ohně a pak byli oba zralí do pelechu. My jsme s Hrochem popili ještě naši oblíbenou (alkoholickou) Míšovu limonádu a k obveselení dětí jsme zapěli pár písní. Škoda, že mě nenapadlo vzít kytaru, mohla to být psina.

Prďuši si víc než procházku užili ráchání v řece.

Zleva Lisa, Carol, Tom (ježatá hlava), Hroch (plešatá hlava).

Na neděli měla Lisa slíbené Kennedy Meadows. Chtěli jsme jít k Relief Lake a cestou se podívat na koníčky na místní pack station. Vlídní kovbojové důchodového věku nabídli, že za deset dolarů si můžme půjčit koně a děti povozit. Lisa byla v sedmém nebi - doposud jezdila jen na ponících dokolečka na farmě v Half Moon Bay a teď mohla na OPRAVDOVSKÉHO VELKÉHO koně. Tomášek se napřed trošku ostýchal, ale pak se také dožadoval jízdy, takže jsme fakt minimálně tu půlhodinu vodili Chuckyho kolem pack station. Toma zaujala informace, že až mu bude sedm, tak může na koni jezdit sám. Trošku s obavami se dotazoval, jak se takový kůň řídí. Myslím, že se mu ulevilo, když zjistil, že je to jednoduché (to ještě neví, že většina koní stejně zkusí neposlouchat, zvlášť pokud mají na hřbetě zjevného začátečníka - ale to budeme řešit, až to nastane). Lisa od té doby kreslí naší rodinu na koních a Tom každému na potkání vysvětluje, jak se kůň řídí - takže myslím, že máme o program na příští roky postaráno.

Po jízdě na koni jsem se pokusila vytáhnout rodinu na procházku, ale už na konci horní louky děti protestovaly. Vcelku jsem je chápala - sama jsem si připadala, jako když kráčím hustou vatou a ne horským vzduchem. Přeci jen jsme spali poměrně nízko a Kennedy Meadows leží vysoko v horách, a my jsme celou zimu strávili kousek od moře. Podařilo se mi celou výpravu dotáhnout k prvnímu mostku, ale pak bylo jasné, že nemá cenu to lámat přes koleno; vrátili jsme se zpět na louku a nechali děti brodit se po libosti ledovou řekou. Holt jsme nepodali žádný sportovní výkon, ale zato jsme si všichni užili krásného výletu.