Tom a Amber

Údolí pod Angels Landing

V jarní ponorce z hnusného počasí a nedostaku výletů jsme uvítali školní jarní prázdniny. Chvíli jsme přemýšeli, kam vyrazit. Loni jsme už koncem března kempovali; letos to ani v dubnu na stan nevypadalo. Průsmyky zasněžené -- a na jihu v pouštích jsme byli na Thanksgiving a vánoce. Na druhou stranu - na vánoce jsme nestihli naše obvyklé destinace v Utahu, a tak padla volba na Zion NP.

V podstatě mě překvapilo, že tentokrát žádné dítě nelehlo s horečkou. Byli to rosničkáři, kteří nám hatili plány: jak se blížilo datum odjezdu, zhoršovala se předpověď, až to začalo vypadat, že jediný slušný den v Zionu bude pondělí. Z původní představy -- v sobotu v klidu vyrazíme, večer pokecáme a popijeme s Hobity v Hendersonu a v neděli, až se vyhrabeme z postelí a sebereme dostatek energie vymanit se z pohodlí a pohostinnosti hobití nory, zvolna doplouháme do Zionu -- vznikul mnohem údernější cestovní plán.

Sourozenecká póza.

Stezka na Angels Landing musí překonat nějakých 400 m stoupání.

V pátek po škole jsme dali oběd, naskákali do auta a uháněli do Tehachapi. Stihli jsme otevřený Blue Ginger a já si dala kuřecí polívku se zázvorem, neboť jsem jevila známky začínající rýmičky. Přetrpěli jsme noc za šíleného houkání vlaků (nevím proč, ale tentokrát troubili fakt zuřivě), ráno se splnilo Tomovo přání (snídaně v hospodě s modelem smyčky) a ve dvě odpoledne jsme zvonili u Richarda a jeho rodiny. Tam jsme pohltili sendviče, já si dala jedno pivo (Hroch slíbil odřídit zbytek cesty), a zkusili ve zhruba třech hodinách dohonit vše, co jsme si chtěli říct.

Tom a Lisa chtěli jít na procházku s Amber - tato fena má velkou zásluhu na tom, že se naše děti jakž takž přestaly bát psů. Procházka se vydařila - Lisa nalezla pod keři v parku zapomenutá velikonoční vajíčka; profesionální hledač pokladů by nemohl mít větší radost. Ovšem Tom zahlédnul bazén a škemral a škemral, že chce plavat, až si plavání vyškemral.

Nakonec to asi bylo dobře, protože jsme před sebou měli ještě další čtyři hodiny jízdy a vyplavené děti byly ochotné zase chvilku sedět. V Zionu jsme si byli zamluvili Majestic Lodge - ale vzhledem k časovému posunu (Utah je o hodinu dopředu) jsme v Lodgi akorát padli do postele.

Chlupáčům nevadí pozovat na kraji propasti

Carol a děti na vyhlídce na poslední partii Angels Landing.

Ráno mě čekalo složité balení. V sezóně, tj. od dubna do října, je park uzavřen pro auta a dopravu zajišťují autobusy. Ve městečku Springdale, kde jsme bydleli, funguje kyvadlový autobus navazující na park. Přijde mi to vcelku rozumné řešení. Springdale je pár baráků rozesetých podél silnice, hustě prostřídaných hotely, restauracemi a kvelby s upomínkovými předměty. Pokud by se měli všichni turisti přesunovat vlastními auty, nemohlo by to městečko zvládat.

Pro děti toto uspořádání znamenalo úžasou exotiku hromadné dopravy. Pro mě pak pečlivější balení - přeci jen jsme plánovali být poněkud dále od objemného kufru našeho auta a od hotelového pokoje. Samozřejmě, že se mi nepodařilo vychytat ideální stav. Zatímco od hotelu jsme odjížděli zachumlaní ve flískách, o necelou hodinu později na parkovišti pod Angels Landing už bylo vedro. Celý výstup jsem teda vláčela zbytečné vrstvy oblečení v báglu na zádech (Sid byl nošení zproštěn, neboť si hnul na pérovce se zádama a sotva se plazil i bez zátěže).

Pomalu jsme stoupali serpentinami chodníčku. Myslím, že se túra dětem docela líbila. Na Scouts Lookout jsme si dali piknik a Lisa se zájmem hleděla přes zábradlí do čtyřsetmetrové hloubky, ovšem Tom pravil, že se mu to nelíbí, že je to moc vysoko. Oba skuhrali, že jsou unavení. Já jsem trošku závistivě pozorovala odvážlivce, kteří se vydávali na poslední půlmíli trasy po skalní hraně - my si na tuhle túru musíme počkat, až děti trošku povyrostou.

Zionské údolí

Děti dostaly za odměnu po túře zmrzlinku...

Na Scouts Lookout opendovali velmi drzí čipmanci. Tyhle pruhované zemní veverky vypadají velmi roztomile a neškodně, ale Lisu jejich vyzývavé chování docela vyděsilo. Museli jsme ji naučit, jak vlezlé chlupáče zahnat. Bohužel na tomhle místě jsou čipmankové zvyklí na příkrm od turistů a někdy si sváču poměrně nevybíravě somrují. Babici, která seděla kousek od nás, jedna veverka dokonce kousla.

Cesta dolů byla rychlejší, ale děti unavenější. Původně jsme mysleli, že ještě vystoupíme u "muzela" a dopřejeme dětem naučný film o parku, nicméně převážila naše chuť si po túře jen tak sednout a dát si pívo, a tak jsme se nahrnuli do hospody v našem hotelu. My jsme si objednali středně velké pivo (22 uncí neboli 0,65 litru) vařené přímo hotelem. Děti jsme do restaurace vlákali pod slibem zmrzliny a netušili jsme, že i jedna porce zmrzliny bude olbřímí, a objednali prďuchům každému jednu. Lekli jsme se, jak to chudáci dětičky zvládnou, ale zřejmě se ještě nenarodilo dítě, které by nezvládlo spořádat libovolné množství zmrzky. A protože jim pořádání obří porce zabralo spoustu času, mohli jsme si každý dát další pivo.

Ještě že jsme do měli do pokoje jen přes ulici - těhotenství, kojení a nutnost přemisťovat se všude autem ze mě učinily téměř abstinenta - a tak jsem dvě nadstandardní piva docela pociťovala. Na pokoji jsme dětem napustili vanu, nechali je ráchat a libovali si, jak se nám tahle rekreace pěkně daří.

... rodiče taky něco chlazeného...

Na cestičce k Emerald Pools

V pondělí ráno nic nenasvědčovalo slibovanému dešti, nicméně jsme si raději sbalili teplejší oblečení a větrovky. Dojeli jsme zase na zastávku Grotto a vyrazili na stezku k Emerald Pools, kterou jsme nikdy předtím neprozkoumali. Cestička vedla po kraji geologické vrstvy pár desítek metrů nad údolím a poskytovala nádherné výhledy. Nakonec jsme uviděli i náš cíl - soustavu vodopádů v příkrých stěnách kaňonu. V tom okamžiku ovšem vypověděl službu náš foťák. Nevím čím to, že takovéhle věci se vždy semelou v nejnevhodnější chvíli.

Zbytek túry k vodopádům tedy nemáme zdokumentovaný, což nás mrzí. No alespoň je to důvod se na místo vrátit. U horní tůně (Upper Pool) jsme od vodopádu dostali přímo sprchu. Další zajímavé místo bylo mezi Middle a Lower Emerald Pool, kde se jde pod převisem, z něhož teče další vodopád. To už se ale nad zionským údolím nakupily mraky a my jsme začali nabalovat vrstvy. V deset dopoledne to bylo chvílemi na tílko, ve dvě odpoledne jsme se třásli ve větrovkách. My s Hrochem jsme trpce litovali, že jsme si troufli jen v kraťasech.

K autobusu jsme dobíhali, akorát když se rozpršelo. Bylo jasné, že výletování po parku je konec, takže jsme byli nakonec vděční, že jsme předchozí den nestihli muzeum. Zašili jsme se pod střechu informačního centra a shlédli naučný film (mimochodem velmi zajímavý a dobře udělaný). Asi bychom měli konečně vzít chudáky potomky i do obyčejného kina - přestože jsou již docela velcí, tak jsme jim zatím tento kulturní zážitek neposkytli.

Jeden z posledních záběrů foťáku - vodopády u Emerald Pools.

Koulovačka pod Wheelerem.

Autobusy jsme se přepravili do hotelu, vykoupali se, a pak vyrazili do víru velkoměsta. Springdale obsahuje několik restaurací, ale páč se nám standardní středozápadní kuchyně plná hamburgerů a smažených brambor začínala zajídat, nechali jsme si od řidičky autobusu doporučit novou pizzerii Flying Monkey -- z jediné pseudoasijské pseudothajské restaurace ve Springdale jsem si před pár lety odnesla šílený břichabol, takže to jsme riskovat nechtěli. Flying Monkey nás nadchla. Pizzu moc nemusíme, ale tahle byla nejlepší, co jsem jedla za posledních deset let. Hlavně se nesestávala z půlpalcové vrstvy nechutné červené omáčky na tlusté vrstvě dusivého těsta. V Létající Opici navíc točili pivo, takže jsme s Hrochem ještě popili, využívajíce toho, že nikdo z nás nemusí řídit na hotel.

V úterý ráno jsme se probudili do deště; se Zionem byl konec, ale domů se nám ještě nechtělo. Nakonec jsme vymysleli objížďku přes Great Basin NP, kde mají krápníkové jeskyně, abychom si o jeden den výlet prodloužili, neboť ve vápencové díře sice kape celý rok, ale neprší. Do Nevady to byly skoro čtyři hodiny jízdy, o pět minut jsme propásli prohlídku v jednu hodinu. Objednali jsme si vstupenky na třetí a vyvezli děti na svahy Wheeler Peak, kde ještě ležel sníh. Trochu jsme se koulovali a prďuši se mírně zmáchali. Taky jsme viděli dva sviště. Foťák se částečně exhumoval a občas fungoval, takže pár obrázků máme.

Dokonce máme pár fotek i z jeskyně. Prohlídka měla u dětí veliký úspěch, který přičítáme hlavně rangerovi Kellymu, jenž neustále děti zatahoval do dění a vše jim vysvětloval. Lisa teda ztropila trošku pozdvižení, protože v okamžiku, kdy Kelly zhasnul, abychom měli představu, jaká tma v jeskyni je, Lisa začala kvičet, že se bojí. I bylo zase světlo, načež Lízinka prohlásila, že ona se teda vůůůbec nebála. Inu, komedoška.

Ranger Kelly.

Lehmanovy jeskyně.

Od jeskyně je to asi hodinka cesty do Ely, tam jsme povečeřeli v osvědčené čínské restauraci (první asijské jídlo za čtyři dny!) a my s Hrochem dumali, jestli se zrovna ubytovat a mít před sebou devět hodin jízdy domů další den, nebo zkusit dojet do Fallonu a tím cestování trošku rozdělit. Nakonec jsme tedy do Fallonu dojeli (za dalších pět hodin), ale bylo to tedy na doraz. Mezi Ely a Falonem moc civilizace není - jen dvě pidiměstečka Eureka a Austin - jinak samá pustina. Ale nakonec jsme byli rádi - ve Fallonu jsme přespali v hotelu se snídaní a doma byli ve čtyři odpoledne. Zbyl nám čas na vybalování a děti si stihly ještě pohrát před domem, takže se taky trošku protáhly po všem tom cestování.

Hroch šel ve čtvrtek a v pátek do práce, já musela zkusit zlikvidovat následky výletu (hromady prádla a špíny) a uklidit hostovský pokojíček, který většinu roku používáme jako skladiště. V pátek přijela návštěva - moje virtuální kamarádka Marika s manželem (děti bohužel nechali doma v Česku, což je škoda, protože věkově jsou jejich prcci přibližně jako naše děti).

Návštěvu jsme vzali v sobotu do Feltonu, aby viděla redwoody, pak na Point Lobos, kde se děti a Marika ráchaly v moři, a pak jsme se my vrátili domů a návštěva pokračovala směrem na Tehachapi a Zion (pro změnu), aby taky viděla něco ze Západu. Naše děti návštěvy milují, a tímto to bylo všeobecně příjemné zakončení prázdnin.