Venku je jaro - akorát by mohlo méně pršet.

S Pájou jsem lezla v Česku několik let předtím, než jsem se provdala do Kalifornie. Ona mě pak následovala (s vdáváním i Kalifornií) za tři roky, bohužel ale žijí u Los Angeles, tedy nějakých tři sta třicet mil (asi sedm hodin jízdy autem) od nás, takže se vidíme zřídka. Chtěly jsme to spolu napravit a asi dva měsíce jsme různě plánovaly a vybíraly vhodný termín k návštěvě -- a volba padla na víkend po mých narozeninách. Ovšem naše děti se letos opravdu rozhodly svými chorobami vykrýt veškeré naše plány, a tak ve středu před odjezdem mi lehla Lisa s horečkou.

Ještěrky využívají slunečných dní k vyhřívání.

Doufala jsem v jednodenní virózku, ale marně -- když si i v pátek stěžovala na bolesti levého ucha, nezbývalo než se vypravit na kliniku. Kromě toho, že zánět Lisa měla v pravém uchu a nikoli v levém, mě vůbec nic nepřekvapilo. Nicméně paní doktorka se zdála znepokojena tím, že je to třetí zánět během tří měsíců, takže nás asi čeká ještě doktorské kolečko, aby se ověřilo, že opakované záněty jsou jen blbá shoda náhod a ne nějaký chronický problém.

Zrušený výlet nás hodně mrzel -- naposledy jsme cestovali po vánocích, a to jen na čtyři dny. K pořádné dovolené (delší než prodloužený víkend) došlo před tři čtvrtě rokem -- v Česku -- a před tím minulé vánoce v Utahu. Abychom tedy alespoň trošku smysluplně využili další víkend, kdy sedíme doma, rozhodli jsme se vyrazit na nákup kola pro Tomáška. Tom má šestnáctku a přijde nám, že je mu malá. Kolo jsme mu slíbili za hezké vysvědčení, které nakonec donesl. A fakt se teď snaží a pomáhá, a je velmi příjemným dítětem, s nímž se dá normálně domluvit, tak jsme chtěli snahu a dobré chování ocenit.

Panorama Fremont Peak - jeden z mála slunečných dní.

Ovšem po dni stráveném v obchoďákách s nejlevnějšími koly, jakož i ve specializovaných cykloobchodech, jsme museli konstatovat, že kolo pro našeho Tomášek neexistuje. Osmnáctky nám nepřišly nijak extra odlišné od té šestnáctky, kterou má, a na dvacítkách je mu příliš vysoký rám. Takže jsme nakonec skončili se zklamaným prďuchem a vlastní otráveností, a s pocitem totální marnosti. Slíbili jsme Tomovi, že zkusíme co nejlépe ještě naštělovat to staré kolo, aby se mu dobře jezdilo, a že jakmile doroste rámu, tak kolo dostane -- ale mrzí nás to.

Lisa byla odhodlaná vylézt až nahoru sama od sebe. Tom nakonec lezl až pod vlivem ostatních dětí.

Nezvykle chladné počasí a nemoci dětí jaksi logicky vyustily v mé nové pekařské pokusy. Když jsem měla takový úspěch se špičičkami, rozhodla jsem se v rámci velikonoc spáchat mazanec. Nikdy jsem jej (ani vánočku) nepekla; recept mám od maminky, ale musela jsem improvizovat -- od sušených kvasnic až po mouku (běžně se tu koupí jen hladká). Na internetu lze nalézti tisíce receptů, ale dost se navzájem liší, takže jsem se rozhodla to nějak nakombinovat. Něco poradily virtuální emigrantské kámošky (co se potýkají se stejnými problémy -- jak převést české recepty na americké ingredience a jednotky) a něco jsem se rozhodla vzít od oka. Mouku jsem přisypávala, až mi těsto přišlo tak akorát, kvasnic jsem dala odhadem. Přišlo mi, že těsto moc nekyne, ale po upečení vypadal mazanec docela dobře. Nicméně vnitřek přeci jen nevyšel tak nadýchaný, jak jsem zvyklá. Do toho mi Hroch (který jinak pozře poměrně ochotně a radostně vše) sdělil, že vánočky a mazance nejí (a když se nesní tenhle, tak nemám motivaci na druhý pokus). Tak holt asi napřesrok.

Mé pekařské pokusy - nakonec to bylo i docela k jídlu.

Pátek před velikonoci byl prvním pátekem v měsíci a tudíž dnem, kdy můžeme na lezeckou stěnu vzít hosty. Jako předchozí tři měsíce jsme využili této možnosti a vzali na stěnu děti vlastní, plus Tomova spolužáka Bryce a jeho maminku Rumiko. Doposud tyto akce probíhaly tak, že prďuši se především honili ve vypolstrovaném tunelu pod stěnou, lezli po bouldrovce, skákali na vysoké měkké matrace a lítali. Tentokrát ale Lisa prohlásila, že chce vylézt až nahoru jako Bryce posledně, a jak řekla, tak také učinila. To ji zřejmě motivovalo a zkoušela další a další cesty; neochvějně se drápala k vršku. Překvapilo mě, jak přirozená je pro ni technika, zvládala i (opravdu) mírné převisy. To zase docela navnadilo kluky, takže začal chtít lézt i Bryce. Tom se bojí, obvykle v půlce vzdá, ale tentokrát se ocitl v pasti - nechtěl lézt, protože měl pocit, že mu to nejde tak jako Lise a Bryceovi, ale tuze by chtěl vylézt "až nahoru". Ukecala jsem ho, ať to zase zkusí, a když začal v půlce zase měknout, tak zasáhnul Bryce, který Tomovi fandil tak upřímně, že se synek nakonec překonal a skutečně dolezl až na konec. Jsem Brycovi nesmírně vděčná - ode mě se Tom vyhecovat nenechá, ale od kamaráda to vzal, takže nakonec byl spokojený i on. Akorát já jsem měla pocit, že mám od jištění ruce ušoupané - jak všichni najednou žádali lézt, místo aby jen lítali okolo, tak jsem strávila dvě a půl hodiny taháním lan. Příště tam budeme muset vyrazit dřív - díky nečekanému lezeckému nadšení jsme na stěně vydrželi až do půl osmé, s večeří a cestou domů jsem prďuchy ukládala v půl desáté totálně vyřízené.

Kluci si hráli s laserovým ukazovátkem.

V sobotu pořádal náš sousedský spolek velikonoční hledání vajíček v parku. Už jsem psala mockrát, že tyhle akce teď už běží vlastně samospádem, každej přinese něco na zub, plus vajíčka pro děti. Tatínkové schovají vajíčka v parku, maminky vypustí děti a je to. Samozřejmě před vlastním hledáním a po hledání se posedává, klábosí, popíjí, jí a mezi tím vším pobíhají organizovaně i méně organizovaně děti. Letos Eric odpaloval gumové rakety a Steve obsluhoval škopek s mydlinkami; do toho se na hřišti vyskytly nějaké míče, pálky a podobné předměty. Já si libovala, že naše děti už dospěly do věku, kdy v podstatě nemusím zasahovat a nic řešit. Většinu doby si vydržely hrát s bublifuky, přerušeno jen na chvíli hledáním vajíček a raketkami. Nevím čím to, že zrovna bublinky je tak fascinují, ale asi to bylo to ráchání se ve vodě.

Vejce se musí hledat především RYCHLE. Ovšem Lisa i u sbírání vajíček pozuje.

Oproti loňsku, kdy na velikonoce holčičky vytáhly letní šatičky, bylo letos mnohem chladněji, já jsem nakonec zababěle natáhla péřovku - to mám z toho, že jsem nepoletovala jako šús po hřišti. Sice svítilo slunce, ale foukal ledový vítr. Nakonec po třech a půl hodinách byli vymrzlí všichni a celý cirkus se začal pomalu balit. Kupodivu Tom s Lisou šli domů bez protestů (asi byli vyvenčení dosytosti) a spokojeně konstatovali, že to byly nejlepší velikonoce na světě.

V neděli se počasí ještě zhoršilo, což nám udělalo čáru přes rozpočet. Myslela jsem, že Hroch vezme děti na kola, aby neplašili domácího velikonočního králíka, a ten mohl nadělit vajíčka. Ovšem v takovém počasí by psa nevyhnal, natož děti. Nakonec po skončení pohádky přeci jen vyšla chvilka bez deště na ty kola a králík vajíčka nadělil pro změnu na přední zahrádku. Tak to dobře dopadlo a prďuši byli spokojení.

V jedenáct dle předpovědi začalo pršet, a tak nezbývalo než zvolit nějaký program pod střechou, vláčkové muzeum v Richmondu. To je mnohem větší než naše nejbližší modelová železnice v Santa Claře, ale přes zimu bylo zavřené a otevřelo právě v dubnu. Kupodivu v muzeu nebylo moc lidí a tak jsme měli volné pole působnosti. Jeden z vláčkových dědů se dal do řeči s Tomem a vzal nás i do zákulisí modelu, takže jsme měli o atrakci víc.

Musím říct, že nám počasí už leze na nervy, jsme pořád doma, protože je hnusně, a od vánočního výletu jsme se nikam nedostali. Loni jsme se devatenáctého dubna už koupali v (nevyhřívaném!) bazénu, letos to s bazénem vidím bledě. V předpovědích je pořád déšť a zima, i když občas se už vyskytne teplejší slunný den.

V Richmondském vláčkovém muzeu.

Domácí úkol.

V takovém počasí se nakonec i psaní domácích úkolů jeví jako příjemné zpestření. Už jsem psala, že Tom ve škole nemá problémy se zvládnutím učiva, ale tuhle mě zase překvapil. Od začátku školního roku řeším tak trošku problém se systémem úkolů. Děti dostanou domů knížku (krátkou), tu jim rodiče mají přečíst, děti mají nakreslit obrázek z obsahu knížky, knížku převyprávět, a rodiče mají vyprávění zaznamenat. Až podtud do dává docela smysl - dítě se učí uspořádat myšlenky, nalézt souvislosti a vyjadřovat se. Učí se používat nová slova a to, že příběh má začátek, nějaký prostředek a závěr. V naší bilingvní rodině je to ale trošku problém. Knížka je v angličtině, já ji Tomovi čtu anglicky. Tom je ale zvyklý se mnou mluvit česky a já mu nehodlám češtinu vymlouvat - tudíž i knížku mi převypráví česky. Ovšem já pak musím jeho výklad přeložit do angličtiny a přepsat. Přiznám se, že mě to poněkud frustruje - si připadám jako že nakonec jsem to já, kdo má domácí úkol.

Když jsem situaci objasnila učitelce, pravila, proč nenechám Toma, ať obsah knížky napíše sám. Trošku mě to překvapilo, přeci jen je angličtina složitější jazyk než čeština (není fonetická, pravopis slov se těžko odhaduje). Nicméně jsem při příští příležitosti sebrala zbytky své trpělivosti a Tomovi vysvětlila, že má úkol napsat sám. Překvapilo mě, že měl jedinou podmínku - úkol udělá SÁM - a jak řekl, tak učinil. Očekávala jsem, že budu muset zasahovat, ale Tom si dvacet minut mumlal, gumoval a různě se činil, a nakonec měl hotovo.

V jeho veledíle jsou samozřejmě chyby - ale samotný fakt, že sám dokázal vymyslet několik smysluplných vět, navazujícíh na sebe, je podle mě v jeho věku docela obdivuhodný. Ani při přegumovávání slov neztratil myšlenku a vše dává docela smysl. No, jsem moc zvědavá, jak to půjde příští rok Lise a jak si Tom poradí s úkoly, když bude většinu dní ve škole až do tří.