Na prvním mostku v Yosemite Valley

Zvolna nabíráme metry nad Údolím

Začalo to zcela nevinně: mým mírně závistivým povzdechem nad nádhernými fotkami z Vendulina výletu do Evolution Basin. Vendula a Pavel jsou děsně namakaní a za tři dny urazili pětačtyřicet mil v horském terénu, s veškerou výbavou na zádech. Já jsem začala mít pocit, že jsou místa, která mi asi nikdy nebude dáno spatřit, byť je mám "za barákem". Vendula mínila, že na tom nic není a že si klidně můžeme udělat dámskou jízdu, bez dětí a manželů, a kousek Sierry si obejít, ještě než napadá sníh.

Vzhledem k tomu, že posledních šest let výletujeme s dětmi tempem od kamínku k potoku, měla jsem docela obavy, jestli zvládnu seriózní výšlap, ale některé nabídky se prostě nedají odmítnout. Když se k plánování přidala nadšeně i Bára, začalo vše vypadat docela realisticky - zatím jsme zvládly domluvit termín - prvního října. Při sobotním večírku koncem září, kde se u nás náhodou sešli Kovářovi i Váňovi, začal plán nabírat obrátky. Dotyční manželé sice dělali trošku ksichty a Hroch měl všeliké poznámky na téma čarodejnice o úplňku (neboť tento měl nastat námi vybranou neděli) a důležitost teplého spodního prádla při půlnočních rejích, ale zdálo se, že spolupráce drahých poloviček (např. hlídání dětí) je zajištěna.

Cestou na Glacier Point se otevírají nádherné pohledy na Yosemite Valley

Ráda bych podotkla, že večírek byl vskutku veselý, dokonce se pěly všeliké písně, od sprostonárodních až po budovatelské (zdá se, že máme velmi odolné sousedy - nikdo si nestěžoval). Tomášek odvážel svým náklaďákem prázdné lahve a nutil hosty k rychlejšímu dopíjení. Tom se také vyznamenal při konverzaci s Martinem. Martin měl triko s plachetnicí a ptal se Toma, jestli ví, co je to za loď, jestli by ji dokázal popsat. Tom suše odvětil, že neví, jak se to píše.

Cestou na Glacier Point se otevírají nádherné pohledy na Yosemite Valley

Děti šly brzy spát, tak byly v neděli nechutně čilé, i vzali jsme je do parku na kola. Tomášek teď rád jezdí, s Hrochem sviští napřed nebo nějakou prodlužkou, a my s Lisou se kodrcáme za nimi. Zjistili jsme, že pokud za Lisou poklusávám, tak na mě čeká a zapřádá hovory; když jedu taky na kole, tak šlape. Nechali jsme tedy opravit Hrochovo staré kolo Matesovým Šimonkem (asi bych o něm neměla mluvit jako o Šimonkovi, přeci jen od doby, kdy mi po sedačce skákal osmiletý prcek, už uplynulo skoro desetiletí). Musím říct, že po těch letech je kolo docela nezvyk, ale zase je to další věc, kterou můžeme už podnikat jako celá rodina.

Jako obvykle nastala situace, že s blížící se hodinou odjezdu se rapidně zhoršovala předpověď počasí. V pátek ráno už na víkend pro Tuolumne hlásili noční teploty mínus devět, se silným větrem a sněžením. V Yosemitském údolí, které je řádově o více než kilometr níže, to nevypadalo tak hrozně, a tak Vendula vymyslela alternativní plán, který počítal s přespáním v některém z kempů v Údolí a dvěma jednodenními túrami. K výletu se připojila i Eva, takže jsme byly už čtyři.

Měla jsem trošku obavy, jak se vejdeme se všema krámama do našeho Subaru, takže jsem holky preventivně prudila, aby balení omezily na minimum. Evě jsme zakázaly vzít plato vod s tím, že jedeme do civilizace a vodu natočíme a tak dále. Hroch přijel v pátek večer domů, pomohl mi vyklidit jeho auto a pak už jsem fičela pro Vendulu a Báru. Kufr se docela zaplnil, ale když jsme ve Fremontu nabraly Evu, viděla jsem ještě stále skrz zadní okénko. Prostě jsme úžasné.

Na přespávací loučce (tak tomu říká Vendula, zbytek výpravy se shodnul na tom, že se jedná o MÝTINU) se nakonec holky vešly všechny tři do jednoho stanu a já jsem si zalezla do vozíku. Vzhledem k tomu, že mám trpké zkušenosti s chrápajícím Hrochem a vlastní nespavostí, bylo to asi dobré řešení. Nikdo mi nešustil spacákem, nefuněl do ucha a nevydával žádné alarmující zvuky -- a taky jsem se mohla ve vozíku pořádně roztahovat, takže jsem se vyspala královsky.

Half Dome z Glacier Point

Na vrcholu

Ráno jsme podnikly poměrně mdlý pokus o získání kempu přímo v Yosemitech. Když jsme u Camp 4 viděly v osm ráno nějakých osmdesát lidí ve frontě, doufajících, že "někdo odjede", vzdaly jsme celou záležitost s tím, že přespat můžeme klidně zase na loučce. Holky tedy želely táboráku, ale přiznám se, že já raději budu bez ohně než v kempu, kde je klidně možné, aby někdo do tří do rána halekal, případně v pět ráno vstával (a halekal).

Po chvíli zmateného objíždění Údolí (ty jednosměrky v Yosemitech jsou fakt na palici) jsme nakonec zaparkovaly a začaly balit na výšlap. Já jsem kromě náhradního oblečení a sváči měla ještě navíc v batohu sandále. Na nohách jsem měla fungl nové trekové boty a byla otázka, zda v nich celý den vydržím. Sandály mám kvalitní a odchodila jsem v nich všechny letošní výlety s dětmi, tak jsem je brala jako náhradní přezutí, abych byla schopná dorazit do cíle.

Napřed jsme musely projít kousek přes Yosemite Valley, to se šlo zvesela. Pak začal ovšem Four Mile Trail na Glacier Point. Nejenom, že nemá čtyři míle, nýbrž 4,7 (7,5 km); hlavně ale zdolává převýšení tři tisíce dvě stě stop (975 metrů). Bára s Vendulou nasadily tempo a vyrazily. Já a Eva jsme nastartovaly parní stroj (teda nevím jak Eva, ale já funěla tak, že mi musela jít pára i z uší) a zkusily vyrazit taky. První půlku výšlapu na Glacier jsem mohla předstírat, že čekám na Evu, a přitom si trošku odpočinout, ale Eva pak v půlce vzdala, že se raději vrátí a půjde se ještě pozeptat, jestli se neuvolnilo místo v kempu, čímž jsem přišla o výmluvu a musela klusat za holkama.

Poloprázdný Nevada Fall

Při snídani to vůbec nevypadalo, že by v Yosemitech mohla být sněhová kalamita.

Na Glacier Point vede samozřejmě silnice, po níž na tuto úžasnou vyhlídku dorazilo ten den neuvěřitelné množství lidí. Nechaly jsme se kolemjdoucími vyfotit, ujistily se, že nepůjdeme zpátky stejnou cestou, nýbrž "okolo" po Panorama Trail (8,5 míle - 13,5 km). Na vyhlídce na Nevada Fall a Vernal Fall (kudy jsme měly jít) jsme si daly oběd a pauzu, a pak už jsme zase ostrým tempem uháněly dolů. Doba pokročila, bylo záhodno trošku přidat do kroku, abychom přeci jen nemusely použít čelovky, které jsme si zabalily.

Od Nevada Fall se prudce zahustily davy - najednou jsme se musely prodírat skrz éterické (i méně éterické) dívčiny, co se potácely po kamenité stezce tak, že budily dojem, jako když v životě nechodily jinde než po naleštěných halách nákupního centra. Jejich doprovod se obvykle tvářil mužně, nicméně se potácel stejně nejistým způsobem. Vendula proto zavrhla Mist Trail a uhnuly jsme právě k Vernal Falls. Tím jsme si ušetřily kus davů, ale o to hustší byla koncentrace na schodech od Vernal dolů. Nemohla jsem se dočkat, až nepravidelné schodiště z vysokých kamenů skončí, ale člověk má dávat pozor, co si přeje. Opravdu by mě zajímalo, kterého DEBILA napadlo vylít zbytek stezky asfaltem. V lesní cestě a mezi kamením člověk najde alespoň nějakou oporu pro nohy, ale na prudce klopeném asfaltu se dá buď běžet (v mém případě nerealistické vzhledem k únavě) nebo se ploužit dolů stylem "plná plína". Kromě toho podezírám právě tento úsek výletu z tvorby gigantických puchýřů na mých malíčkách, jak jsem neustále narážela na hranu boty.

Abych ale jen neskuhrala - tenhle výšlap opravdu stojí za to, vyhlídky náramné, a člověk vidí největší pecky z Yosemitského údolí. Uričtě bych to šla zase znovu, minimálně kvůli vodopádům - teď na konci suchého období jsou téměř vyschlé, vidět je v plné síle musí být zážitek.

Na silnici do Yosemit už sněžilo...

...a sněžilo i v sekvojích.

Kemp ani předsunutá hlídka v podobě Evy nezískala, bylo tedy odhlasováno, že buřty se holt uvaří ve vodě a posedíme u vařiče na naší mýtince. Tady bych ráda vyslovila pochvalu Vendule, která neúnavně vařila - napřed těstoviny s tuňákem, pak buřty, čaje, kávy a nakonec svařák. Akorát v neprozřetelné chvíli zmínila, že by možná bylo dobré zavřít jídlo do auta, kdyby přišel medvěd, a od té doby Eva neměla pokoje. Vařič brumlal hlubokým hlasem a Eva tloukla do ešusů a později do prázdné lahve od vína, aby vyplašila medvěda. Asi nejhůř jsem ji ale vyděsila já - při čůrání v křoví jsem si zhasla čelovku, přeci si nebudu svítit uprostřed divočiny na vlastní zadek - a Eva usoudila, že jsem obzvláště velký medvěd, a strašně zařvala.

Spaní jsme uspořádaly stejně jako předchozího dne. Já se probudila za svítání (letitý nácvik Lisou), ale když bylo ticho, zase jsem usnula. Ke svému zděšení jsem o něco později při pohledu ze spacáku spatřila holky tiše stepující opodál - prý mě nechtěly budit - no, nebylo to od nich pěkné???

Důkladně jsme posnídaly a plánovaly túru na North Dome. Já měla trošku pochybnosti, zda osm mil zvládnu - v denním světle vypadaly puchýře ještě větší než večer. Duševně jsem se připravila na pochoďák v sandálech, sbalila baťůžek, a už jsme mířily do Yosemit. Mírně poprchávalo, ale jen chvíli. Déšť se změnil ve sníh a u parkové budky byla větší fronta u odjezdu z parku než na příjezdu. Rangerka nám rovnou sdělila, že Tioga Road, vedoucí přes stejnojmenný průsmyk na druhou stranu parku a Sierry Nevady, je zavřená. Bylo jasné, že na North Dome nepůjdeme - když sněžilo tady dole, ve dvou a půl tisících na výše jmenované Tioze muselo být skutečně veselo. Eva chtěla vidět sekvoje, tak jsme plány skrouhly na dvoumílový okruh v Tuolomne Grove. Na pár minut jsme de facto zablokovaly dámské záchody, donavlekly pár spodních vrstev a vyrazily do chumelenice.

Hroch a babička se starali během mého výletu o děti.

Holky stavěly sněhuláky a koulovaly se - já měla pocit, že mi upadnou nohy: projevilo se namožení z předchozího dne. Obzvlátě chůze z kopce mi činila veliké problémy, o puchýřích ani nemluvě. Takže jsem nakonec byla docela ráda, že jsme nemohly jít na pořádný výšlap. Brzy odpoledne jsme už mířily k domovu, než jsme vysadily Evu, zašly jsme si na závěrečnou večeři do čínské restaurace. Čtyři smradlavé kulhající ženské uprostřed nedělně nastrojených rodinek byly asi pohled nevídaný, neb jsme od personálu dostaly jedno jídlo navíc zdarma. Nejspíš ze soucitu.
Pak už zbývalo jen vyložit všechny osoby a materiál na příslušných místech a doma jsem stihla ještě dát dětem dobrou noc.

Asi poslední fotografie prababičky, kterou mám.

Ráda bych poděkovala holkám za úžasný výlet, je prima mít takové kamarádky. A manžela, který si sice bude dělat srandu z dámského úplňkového výletu, ale postará se o děti.

Bohužel jsem se týž večer dozvěděla z emailu od tety Majky, že ráno zemřela moje babička. Bylo jí sedmaosmdesát let a posledních pár týdnů na tom nebyla zdravotně dobře, takže úplně nečekané to nebylo. Nicméně pochybuji, že se člověk kdy dokáže nějak připravit na odchod blízkých, nebo na ně zapomenout. A tak se mi teď vybavují ty nejstarší vzpomínky - jak mě babička vyzvedávala v úterý ze školky a dřívější odchod z nenáviděné instituce býval navíc odměněn tubou Pikaa. Dovolená na Lipně, a pak nespočetné víkendy, kdy jsme se sestřenicí u babičky plenily staré skříně i babiččiny šminky a převlékaly se za princezny, jezdily po zadku dolů dřevěné schody v hale, a směly se do noci koukat na televizi a drobit si sušenky do postele...

V těch prvních hodinách a dnech ale moc času na vzpomínání nebylo. Museli jsme honem přeoraganizovat spoustu věcí, přehodit naší babičce letenku a vypravit ji předčasně zpět do Prahy. Tom odlet obrečel, že se mu bude stýskat, Lisa nejspíš pořád tápe v časoprostorových závislostech, neboť se mě tuhle cestou ze školky ptala, jestli bude doma babička na nás už zase čekat. Do toho děti zkoumají rodinné vztahy a jak to, že někomu (jejich babičce) umře maminka. Lisa se ptala, jestli umřela babička Páralová, tak jsem jí říkala, že ne, že s ní tatínek přeci ten den ráno telefonoval. Lisa tedy usoudila, že mrtví nemluví a že babička Páralová mrtvá není, protože mluví. Tak mě nakonec děti svým mudrováním v téhle smutné situaci pobavily.