První den před třídou

Čtyřiadvacátého srpna nastal slavný den a Tomovi začala škola. Jeli jsme tam hezky všichni jako Hujerovi, aby i Hroch věděl kdy, kde a jak má synka předávat paní učitelce. Vcelku jsem nečekala žádný velký problém - Tomášek se do školy těšil, paní učitelka se mu líbila, do školky chodil dlouhá leta, umí psát a počítat, čili by neměl být žádný zádrhel. Ovšem při vyzvedávání Tom nevyšel ze třídy s ostatními dětmi. Prý trucuje uvnitř a mám si pro něj dojít. Tom odmítal se mnou mluvit, ale nakonec mi řekl, že nemůže jít ze školy, protože kdyby odešel, byla by tam paní učitelka smutná. Ve finále jsem ho vylákala ven pod záminkou, že se venku s paní učitelkou rozloučí a řekne jí, že teda zase přijde a že ona pak určitě nebude smutná.

Tomášek paní učitelku miluje, ale na konci vyučování je totálně vyřízený a hladový a občas si švihne nějakou tu scénku. Musím říct, že paní učitelka je děsně statečná, snáší to s překvapivým klidem (já bych potomka občas roztrhla jak hada), a tak nezbývá než doufat, že se Tom nějak aklimatizuje a situace se uklidní. Na jednu stranu se mu nedivím - z těch asi sedmi dětí, které nastoupily s Tomem do stejné školy a stejného ročníku, s ním do třídy nechodí ani jedno, takže tam ze začátku byl sám s cizími. Do toho je škola o hodinu delší než školka, musíme ráno vstávat o chvíli dřív, prostě samé změny.

u Sulfur Works v Lassenu

Naštěstí si Tom někdy druhý týden našel kamaráda Stefana. Zajímalo by mě, jak k tomu došlo, ale zřejmě vrána k vráně. Stefan je ze srbské rodiny, takže doma mluví srbsky (my česky), anglicky se naučil vlastně jen ve školce, má mladšího sourozence (Theodor je o půl roku mladší než Lisa), ve škole nikoho nezná a je stejně starý jako Tom. Přijde mi, že se oba kluci rozveselili; se Stefanovou maminkou jsme začaly systém návštěv, tak snad to pomůže.

Hned druhý a třetí týden školy měl Tom jen čtyřdenní. První víkend v září se slaví Den práce (Labor Day) volným pondělím a škola si k tomu přifařila volný pátek na školení učitelů. I zajásali jsme, Hroch si prohodil volné pondělí za pátek a mohli jsme vyrazit na třídenní víkend s předstihem před davy. Volba padla na Lassen, kde jsme letos ještě nikdo nebyli.

Lassen Peak

Rodina si vyžádala oběd ve Fairfieldu, bohužel naše oblíbená sušárna zavedla televize ze všech stran, takže se děti v podstatě nezvládly najíst. Oba dokáží fascinovaně čumět na reklamy či fotbalové zápasy a již jim nezbývá mentální kapacita na žvýkání a polykání. Naše výhružky, že další jídlo bude svačina ve tři hodiny, neměly v tom okamžiku velký efekt. O to větší hudrování a skuhrání následovalo, jen co jsme nasedli do auta. Tomášek vyhrožoval, vztekal se, vydíral - ale byli jsme neoblomní. Oběd prďuši měli; to, že ho nesnědli, byla jen jejich chyba.

Pět minut před třetí jsme zastavili v Lassenu u Sulfur Works. Kdysi tam vedly chodníčky a daly se obdivovat různé smradlavé a barevné pramínky, ale oblast je nyní aktivní a nebezpečená, k vidění jen za plotem. I tak, než jsme oběhli plotky a vyfotili děti s prdíkem, bylo po třetí hodině a Tom se konečně dočkal svačiny. Musím říct, že od té doby se opravdu poctivě krmí jakmile má příležitost, takže si snad z celého incidentu vzal důkladné ponaučení.

Cinder Cone

Projeli jsme parkem na sever a začali si hledat bydlení v národním lese kolem dálnice čtyřiačtyřicítky. Naposledy jsme tam kempovali na jaře v roce 2001, takže jsme v podstatě museli hledat znovu - paměť není tak dokonalá a navíc krajina se mění. Musím říct, že jsem už pak na konci měla ježdění plné zuby a děti asi taky. Nicméně slušné místo na stan jsme našli, stan postavili a k večeři byla polívka z krabice, ohřátá na vařiči. Po setmění se začalo prudce ochlazovat, takže jsme se snažili co nejrychleji zorganizovat tak, aby se dalo zalézt do spacáků. Lisa se stihla ještě podivovat, co je to za divné světlo za lesem -- vycházející úplněk fakt vypadal jako polní cvičení ufonů. A pak už jsme byli konečně v teple. Prďuši mají relativně nové slušné spacáky (mumie) a já mám tlustý dekáč s flísovou vložkou, takže jsme si zalezli komplet a bylo nám hej. Hroch prý mrznul, neboť ze standardního spacáku vyčuhuje, takže si v očekávání vedra vzal jenom lehkou mumii. V osm ráno, dávno po východu slunce, byly tři stupně, takže v noci možná i mrzlo. V těch třech stupních na sluníčku bylo docela dobře - v Lassenu panuje měsíční počasí, kdy opravdu nejvíc záleží na tom, zda svítí slunce či nikoliv.

Před výstupem na Cinder Cone

Pořádně jsme ale rozmzli až u snídaně v JJ's Cafe na Old Station. Pak jsme se vrátili kousek po čtyřiačtyřicítce a zahnuli k Cinder Cone, hlavnímu cíli celého výletu. Cinder Cone je vyhaslá sopka - taková ta klasická, kuželovitá, a zdálky i zblízka připomínající hromadu štěrku. Není to ovšem štěrk ledajaký, nýbrž štěrk pemzový - směska lehkých kamínků plných bublinek, popela a písku se neuvěřitelně boří pod nohama a ve svahu posléze ošklivě klouže.

Přesto je Cinder Cone překvapivě půvabný, nicméně naprosto nezachytitelný na fotografii. Na obrázku je to opět smutná nudná hromada štěrku bez duše a ne zajímavý výtvor přírody. K Cinder Cone vede turistická stezka lesem, a přestože je jen mírně do kopce, i tady nohy svazuje jemný písek a popílek. Před samotným výstupem na Cinder jsme tedy museli vyhlásit přestávku a dát sváču. Zvlášť když se nám otevřela vyhlídka na chodníček do prudkého kopce, kde turisty občas přepadl písečný vír.

Sid mi tvrdil, že výstup bude velmi namáhavý, ale on to šel jednou, před patnácti lety a v šíleném vedru. My jsme měli příjemných osmnáct stupňů a pofukoval větřík, takže se šlo docela dobře. Samozřejmě jsme odpočívali a funěli a někteří i skuhrali a posledních pár metrů jsem byla za vlečnou matku a děti jsem prostě vytáhla, hlavně kvůli hnusnému protivětru. Jakýsi turista tvrdil, že nahoře fouká osmdesát mil za hodinu, což mi přišlo poněkud přehnané, ale je pravda, že do větru se člověk mohl s rozpřaženýma rukama "položit" a připadat si chvilku jako letadlo. Lisu a Toma jsme museli pevně držet, aby je poryvy nesmetly dolů ze svahu nebo do kráteru.

Na vrcholu Cinder Cone děsně fučelo

Dolů jsme pak seběhli snad během pěti minut - stačilo bořit paty a dalo se seskákat velmi pohodlně a rychle. Pod Cinder Cone jsme dali další sváču - čekala nás ještě cesta k autu. Tomášek byl v pohodě, ale Lisa se courala a neustále prudila. Skoro ke konci nás předjeli dva koně. Jezdci zastavili a nechali Lisu pohladit koníčky, čímž nejspíš zachránili úspěch celého výšlapu. Lisa neuvěřitelně ožila, změnila se v koníčka a vesele poskakovala až k parkovišti, neustále dokola omílajíc, že viděla koníčky a že to byli hodní koníčci a tak dále a tak dále.

Vrátili jsme se krátce na tábořiště pro zapomenuté baterky a pokračovali jsme k lávové trubce. Děti ji viděly už loni, ale myslím, že teprve letos si to pořádně užila i Lisa. Tomášek se dal do řeči s vietnamskou rodinou se dvěmi chlapečky; pokud vím, vykládal jim cosi o vlacích a tunelech. My jsme s rodiči probírali možnosti národního parku a dozvěděli jsme se, že tenhle víkend jsou všechny oficiální kempy plné, takže rodina se musela uchýlit do hotelu (ne každý je ochoten tábořit volně v národním lese - bez záchodků a tekoucí vody).

Kráter Cinder Cone

Po výšlapu na sopku byla jeskyně přiměřeně (ne)náročným programem a ještě nám zbyl čas zajet do Burney na večeři. K mému překvapení Hroch prohlásil, že nemá chuť na čínu, že si dáme pizzu. Nu což o to, děti byly nadšené. My posléze překvapení - neboť děti odmítly sýrovou pizzu, kterou jsme jim byli objednali, a udatně pohltily většinu mojí havajské. Je pravda, že na pizzu nechodíme, takže vkus našich potomků známe v tomhle směru jen málo.

V pizzérii se také odehrála zajímavá scénka. Velmi pohlednou servírku tam chvilku oblažoval takový podivný zarostlý týpek, který se snažil vzbudit dojem, že je slavný producent z Hollywoodu. Dívčina mu neurčitě odpovídala a když se konečně odkýbloval (svou nejméně 4 roky starou Toyotou Camry, což je vozidlo asi tolik padnoucí filmovému producentovi jako třeba Fiat -- pozn. Sidova), tak mě nesmírně potěšila - zdá se, že ani ona, servírka v pochybné pizzerii v zapadlém městě, šaškovi neuvěřila.

Cesta kolem Kings Creek směrem k vodopádům byla malebná, leč také lidnatá.

Na další noc jsme se snažili řádně připravit. Děti dostaly flísová pyžama, Hroch se také nějak navrstvil a já si připravila do pohotovostní polohy tepláky. Ovšem tentokrát bylo pod mrakem a v noci se neochladilo zdaleka tolik jako v pátek. V nějaké fázi jsem dokonce vylézala ze spacáku, jak jsem to nemohla vydržet vedrem. Ráno bylo také tepleji - asi osm stupňů.

Zkusili jsme zase posnídat v JJ's, ale servírka, co si nás pamatovala ze soboty, nám řekla, že zrovna přijel zájezd a mají velikou objednávku a bude to trvat dlouho. Poděkovali jsme a odsunuli se na Hat Creek, kde víme, že v krámě umějí udělat wafle.

Posilněni jsme vjeli do národního parku a šli se projít k vodopádům na Kings Creek. Tak asi jako další tisíc návštěvníků - stezka na Lassen Peak je zavřená, a tak se lidi holt kumulují na zbylých atrakcích. Lisa celou cestu prudila, že by chtěla zase potkat koníčka a proč tam není koníček a že chce jít někam, kde jsou koníčci. Musím říct, že na své čtyři roky je poměrně neoblomná a neukecatelná. Trošku se rozveselila, když jsme dorazili k vodopádům a zjistili, že můžeme slézt podél vody do údolí. Stezka byla kamenitá, s lezeckými partiemi (tedy pokud vám jsou čtyři roky; starší ročníky prostě udělají větší krok na schod), což byla alespoň mírná náplast na chybějící oře. Cestou k autu pak ale Lisa stejně spáchala ukrutnou scénu.

Stezka podél Kings Creek Falls

Nasáčkovali jsme se do auta a vyrazili směrem k domovu, se zajížďkou na železniční smyčku u Quincy -- Williams Loop. Naši vláčkoví maniaci žádali tuto smyčku spatřiti na vlastní oči a mě to nakonec přišlo jako docela dobrý nápad - obhlídnout zázrak techniky, když máme cestu "skoro kolem" a nedělat kvůli tomu zvláštní výlet, když nevíme, jestli to vůbec stojí za to.

Když jsme se konečně dokodrcali ke smyčce, i Hroch konstatoval, že to za to nestálo. Na rozdíl od Tehachapi není na Williams odnikud pořádně vidět - a koleje vedoucí lesem nejsou zase až taková vzácnost. Navíc je toto málo frekventovaná trať, takže následovala scéna pro změnu od Tomáška, který žádal vlak. Nakonec ale sám pravil, že je smutnej, protože má hlad - a tak jsme jeli na večeři. Jedli jsme v místní podivné čínské hospodě. Krmě byla velmi nevýrazná, ale jinak snad čerstvá a kupodivu (na to, že to byla čína) vůbec nebyla těžká. Jak říká Simona z Comebacku - jídlo musí být především teplé... nu alespoň tento bod splňovalo.

Smyčka nebyla k focení, tak alespoň most s vyhýbkou

Od večeře jsme se vydávali vlastně do neznáma. Na mě přišla řada s řízením a musím říct, že jsem si to užila. Dálnice sedmdesátka v této oblasti vede nějakých šedesát mil kaňonem - chvílemi dole kolem řeky a přehrad, skrz tunely, přes mosty - a nakonec se vyšplhá až na horní okraj srázu, aby se přehoupla do Centrálního údolí. Zvláště závěrečná fáze, kdy jsme se kroutili serpentýnami nad neuvěřitelnou hlubinou, mi dala docela zabrat (ač mi to nikdo nevěří, mám strach z výšek). Taky mě z řízení strašně bolely ruce - nemohla jsem si je nikde položit, pořád jsem musela točit volantem a to hezky zčerstva, abychom se nikde nevykotili. Krajina je to ovšem náramná, určitě bychom se tam chtěli někdy vrátit.

A aby se pozitivní zážitky nějak kompenzovaly, hned se nám Kalifornie předvedla jednou z nejmizernějších končin, naštěstí již po setmění, takže nám nevadilo, že tu není nic k vidění. Projížděli jsme totiž deltami řek Feather a posléze Sacramento, a to je nápor na další smysl -- čich. Když se autobusem začal šířit podezřelý puch hodně špinavých ponožek, ještě mohl člověk pochybovat, zdali jenom nedozrály výsledky našeho vícedenního popocházení po atrakcích. Když pak ovšem s každým mostem přes další kanál, strouhu či koryto docházelo k proměně atmosféry, usoudili jsme, že puvodcem odéru silně plesnivého prádla, jakož i pronikavě shnilé brukve, skutečně asi nebudeme my. A tak jsme se řítili tou zpuchlou bídou k domovu, a posléze šťastně dorazili kolem desáté večer.

Mezitím nás dohání podzim. Letos je divnej rok, uprostřed léta vylezli pavouci, od srpna se nám stěhují do baráku mravenci, do toho se honí po obloze, která by měla být v tuhle dobu modrá, různé mraky - zkrátka to vypadá, že zima přijde brzy a bude hodně vlhká. Z obecného hlediska je to dobře, máme za sebou tři velmi suché roky, a voda je potřeba, ale tak trošku se obáváme, že nám skončí mnohem dříve tábornická sezóna.

Mraky nad Walkerem

I využili jsme ještě honem babičky, nechali jí hned další víkend děti a zamluvili koně na Leavitt Meadows. Okolí nás považuje tak trochu za magory - přejet v sobotu odpoledne Sierru Nevadu, přespat někde v poušti, jet na dvouhodinovou projížďku a zase odřídit přes Sierru zpět, přijde lidem jako zběsilý plán. Nám ne. Asi proto, že oba rádi řídíme, že v autě bez dětí za dlouhých cest máme možnost si pokecat líp než v lecjaké manželské poradně, nebo si můžeme pouštět pořádnou muziku (na cestách s dětmi běží pohádky na DVD, případně dětské lidové písničky - občas už mám z křehkých hlásků Bambini di Praga tiky) a že máme rádi Východní Sierru a cestování vlastním tempem. Bohužel asi nikdy nezažijeme, jaké je to poslat děti na víkend k babičce a poflakovat se jen tak DOMA, tak se holt poflakujeme venku.

Stará cesta na Leavitt Meadows

V sobotu jsme si ještě s dětmi a s babičkou zašli na oběd a pak jsme zvolna vyjeli. Přes East Carter a pak přes Sonora Pass a prozkoumat prašné cesty na východ od hwy 395, a projet Bircham Flat road, o které Hroch nastudoval v mapách, že vede zadem do Walkeru. Na téhle straně Sierry zjevně pršelo, cesty byly blátivé a jedno místo jsme museli vzdát - to, co se zdálo na první pohled jen širokým brodem, se změnilo v koryto potoka a vozík přeci jen až tak úplně terénní není. Dále se mi podařilo najet na kámen (kameny byly obalené bahnem a špatně viditelné) tak, že jsem myslela, že jsem si tou šupou vyrazila všechny zuby. Hroch hudroval, že jsme určitě píchli, ale naštěstí se mýlil. Nakonec jsme po Bircham Flat Road dojeli skutečně až do Walkeru a kolem šesté už jsme se hrnuli k Jeffovi na pivo. V létě jsme se s Jeffovou ženou Michele domlouvali, že jim udělám jednoduchou webovku, aby je lidi našli, takže jsme se těšili, že si pokecáme a třeba zprovozníme web.

Jeff seděl před hospodou jak hromádka neštěstí a na dotaz jak se daří nám jen podal parte. Michelino. Pořád mi to hlava nebere, je to sotva pár týdnů, co jsme s ní mluvili a žertovali, a kdy nosila pivo a večeře a byla nedílnou součástí téhle příjemné hospody s výborným jídlem... a najednou není. Za ta léta, co do těhle končin Sierry jezdíme, se pro nás stalo Mountain View Barbeque takovým záchytným bodem, místem, kam se rádi vracíme a i když přijedeme po dlouhé zimě, tak je vše při starém, člověk se cítí pohodlně a bezpečně. A najednou v tom pohodlném a bezpečném místě zeje obrovská díra.

Stále ještě trošku v šoku jsme se po večeři odebrali zpět na Bircham Flat Road přespat. Na naše obvyklé tábořiště u Cottonwood Creek je to daleko a navíc přes tři brody, to jsme si v tomhle počasí netroufli. Stejně jsme nepotřebovali stavět stan, šlo jen o jednu noc ve vozíku, na to nám poslouží jakýkoliv rovnější flek. Našli jsme pidiloučku a už jsme se hrabali do spacáků. Spalo se nám špatně, byl to divnej večer.

I Farnsworth vesele poklusával!

Ráno jsme byli celí rozlámaní a vzbudili jsme se brzy. Tak brzy, že jsme usoudili, že stihneme snídani v Hays Street Cafe v Bridgeportu -- a asi bychom ji i stihli, kdyby tam neokounělo několik motorkářských tlup. Čekat jsme nemohli, měli jsme na desátou zamluvené koně, takže jsme si nakonec koupili v sámošce sendviče a posnídali jsme u Walker River s výhledem na poušť a hory. Se sluncem pálícím do zad to vůbec nebylo špatné. Vůbec se ten den vydařilo počasí, bylo nádherně slunečno ale ne horko, pofukoval větříček - tak akorát.

Barney

Na Leavitt stáli osedlaní čtyři koně, ale chvilku trvalo, než se zjevil někdo z lidí. Průvodce nám dělali Eddie a Coleen. Napsali jsme Craigovi, majiteli, že bychom rádi někam, kde jsme ještě nebyli, nikoliv na jejich tradiční trasy, které máme projeté. Coleen tedy dostala instrukce vzít nás "někam" a dopadlo to super. Procourali jsme okolí - starou zarostlou cestu, jen tak přímo za nosem přes louku, kde se koně brouzdali zlatavou trávou, kus korytem vyschlého potoka většinu bez vyšlapaných cest. Kromě Coleen a Eddieho s námi šlo neurčité množství místních psů, kteří se ulítali takovým způsobem, že po návratu jen padli na dvorek jak podťatí. Nám se projížďka líbila pro svou neformálnost a navíc Leavitt Meadows jsou opravdu nádherné. Coleen vypadala spokojeně, že se dostane někam jinam než na tisíckrát projeté trasy, a dokonce i starý mrzout Farnsworth našlapoval zvysoka a stříhal ušima, ba dokonce i zcela dobrovolně několikrát popoběhnul. Z toho soudím, že i jemu se se takovýhle příjemný výlet líbil - trochu se proběhnout bez velkého funění do kopce a pak hezky domů.

Já jsem dostala Farnsworthovu sestru Barney. Ještě nikdy jsem neseděla na takhle obrovském koni, naštěstí Barney byla docela spořádaná kobyla, poměrně ochotná poslouchat. S Farnsworthem má kromě vzhledu společnou ještě jednu vlastnost - je nenažraná a každou chvíli se snažila uškubnout něco z lákavé okolní travičky. Taky mě překvapilo, oč jinak se na ní jelo. Dokud kráčela, tak mi přišlo, že kodrcá mnohem víc než ostatní koně, na druhou stranu když se rozběhla, tak jsem neměla pocit, že okamžitě spadnu, najednou bylo mnohem snažší se udržet.

V jednu odpoledne jsme byli připravení k odjezdu. Sice jsme v sobotu spřádali matné představy, že možná ještě půjdeme někam na výlet, ale najednou se nám hrozně chtělo domů a tak to byl nakonec skutečně výlet jen "na otočku". Asi jsme udělali dobře - Tomášek byl doma celý ukňouraný, že ho bolí ouško. Trošku jsem se děsila, jestli nebude nemocnej, ale po benadrylu ho to prý do rána přešlo. Taky si nejsem úplně jistá, jestli ho ouško bolelo doopravdy - náš sobotní odjezd nesl docela těžko a možná, že ouško bylo jen projevem stýskání.