Lisa na koníkovi

Tom napřed na koně nechtěl, ale brzy změnil názor

Po návratu z Oregonu jsme se těšili zase na nějaký výlet s dětmi. V horkém počasí je nejlepší ochladit se u moře a tak jsme vyrazili do Half Moon Bay. Na farmě Lemos mají poníky, což považujeme tak trošku za program pro Lízinku. Ona chodí pořád s Tomem na různé vlaky, tak ať má zase jednou něco, co baví ji. Tomášek sice napřed tvrdil, že na žádného koně nepůjde, ale názor změnil velmi rychle a podle mě si to taky užil. Od poníků jsme pokračovali na maják na Pigeon Point a pak ještě na pláž do Davenportu. Zdá se, že konečně se i Lisa přestala bát vody; naopak je z ní kachna a žádá se ráchat. Takže teď již skutečně stačí potomky vypustit na pláž a smíme relaxovat. Tom se ryje v písku a Lisa lítá ve vodě.

Následující den jsme naložili dětem kola a udělali si procházku ve Vasoně s Matýskem a Filipem. Děti jely všechny na kolech, my s Hrochem šlapali pěšky a Radka popojížděla na koloběžce. Tom s Filipem jezdili jako draci, Lisa řídila bicykl s rozvážností paní radové, ale podařilo se nám celý peleton dopravit asi o dva kilometry dále, na vláček a kolotoč. Tam navíc došlo k vyžebrání párků v rohlíku, což jsme prohlásili za oběd. Peleton pak musel zvládnout etapu zpět k autům a k nám na bazén. Konečně program, u kterého se děti bezpečně utahají víc než my - zatímco oni skáčou a plavou a potápí se, my můžeme v klidu sedět a popíjet.

Prďuši si dokáží teď už pláž pořádně užít

Na sousedskou oslavu jsme objednali velikou klouzačku

S bazénem mám ovšem i jednu legrační historku. Byla u nás sousedka se čtyřletým Dominikem. Tom se choval naprosto příšerně, pořád Dominka komandoval, bral mu hračky a obecně prudil. Po několika (marných) domluvách mi nakonec ruply nervy a milého synka jsem odvedla do pokojíčku s tím, že za námi může ven, až se naučí slušně se chovat. Povídala jsem si s Dominikovou maminkou, když v tom ona na mě, že mám v okně vzkaz. Tom stál za šoupačkami do pracovny a držel na skle vlastnoručně vyvedený transparent s nápisem OPEN MAMA. Co mi zbývalo, než mu po řádně podané, písemné žádosti povolit zase vstup ven. Byla jsem nesmírně pyšná na to, jak krásně to napsal -- to ovšem až do chvíle, kdy jsem přišla na to, že to smolil v ložnici na parketách nesmyvatelnou fixou, která se skrz papír propila. Prostě někdy člověk neví, jestli se smát nebo brečet, zdali děti pochválit nebo rozcupovat.

Pak už se přiblížil Den nezávislosti. Jako přechozí dva roky, i letos jsme se sousedkami pořádali oslavu celé naší čtvrti, tentokrát s týdenním předstihem. První rok jsme se scházely a plánovaly a debatovaly. Druhý rok jsme se domluvily, že to uděláme jako před tím, a jak jsme měly cvik, tak to dobře dopadlo. Letos nějak proběhlo jen pár emailů a nezdálo se, že vůbec k nějaké organizaci dochází - nicméně došlo. Objednaly jsme velikou vodní klouzačku, roznesly pozvánky, nakoupily obvyklé množství hambáčů a párků - a pak se to všechno stalo. Lidi přišli. Přinesli mísy s přílohami, saláty a zákusky. Dokonce si obstarali i slunečníky a někteří i židličky. A parta pubertálních holčin se ujala organizace klouzání a trpělivě vydržela s prckama několik hodin. Proběhnul průvod, grilování, pokec se sousedy, klouzání.

Větším dětem klouzání vydrželo mnoho hodin

Tomášek si liboval v průvodu za historickým autem. Obě děti šlapaly na kolech jak o závod, takže tvořily předvoj průvodu.

Lisa se klouzačky trošku bála, takže jela jen párkrát a pak si raději hrála se svými vrstevníky v malém bazénku. Tom napřed dělal blbosti a naschvály, klouzačku blokoval a prudil, takže jsem jej odtáhla k nejbližšímu stolu a servírovala oběd. Tohle totiž je u mých mužských běžný projev hladu (ano, Side, i u tebe!). Tom asi půl hodiny seděl a soustředěně se ládoval, načež se vydal zpět ke klouzačce a další tři hodiny už jezdil bezkonfliktně. Dokonce ani neztropil scénu, když jsem zavelela k ústupu. Byl totiž velmi horký den a já se smažila na ulici od devíti ráno, to jest nějakých šest hodin, a už jsem toho měla plné zuby. Doma jsme naskákali do bazénu a konečně se trošku ochladili. Tomášek byl naprosto spokojený - sice nepřijeli hasiči, ale průvod vedlo Martyho historické auto, a pak se neuvěřitelně vyblbnul na klouzačce - prostě úspěch.

Oslavu si neužila snad jen akorát naše babí. Tvrdila, že má asi zkažený žaludek, že jí není moc dobře. Ovšem když už pak měla takové bolesti, že nemohla spát, vypravili jsme se k doktorovi. Tedy - já s dětmi jsem odvezla babičku na středisko, ta se tam sešla s Martinou, která fungovala coby překladatelka, a já s dětmi pokračovala na návštěvu ke Gabce, aby prcci nemuseli trávit odpoledne v čekárně u doktora. Doktorka pravila, že to je nejspíš žlučník, v laborce babičce nabrali krev, a my si ji odvezli domů. Babička měla jít ještě na ultrazvuk, aby se diagnoza potvrdila, ale to ani nestihla. Další den se jí vyrazil pásový opar, krevní testy žlučník nepotvrdily a tak se zdá, že babí měla bolesti skutečně jen od oparu.

Celá rodina si užila brodění v ústí řeky Big Sur.

Na Big Sur se střídala mlha (mrak) s pálivým sluníčkem; foukal příjemně chladivý vítr.

Opar je asi lepší alternativa než žlučník, ale pro nás to znamená, že jsme bez babičky. Opar je způsobený virem neštovic a je infekční. Děti jsou sice proti neštovicím očkované, ale to znamená jen asi sedmdesátiprocentní ochranu, takže babičku izolujeme v Monterey u Yvonne. Kamarádky tam má, holt si telefonujeme a čekáme, až opar přejde. Užijeme si jí pak až do listopadu, tak to snad teď pár týdnů zvládneme.

Původně jsme na Den nezávislosti nechtěli nikam jezdit, ale přeci jen jsme byli již několik týdnů zavření v domečku a ponorka nabírala grády. Navíc jsem na internetu zjistila, že v mém milovaném Bridgeportu plánují několikadenní oslavu sestávající se z venkovských disciplín typu šplh o mastné tyči či závod gumových kachen a bylo rozhodnuto. Rodina mě prostě musí vzít na výlet.

Ve čtvrtek jsem předbalila, v pátek ráno jsme naházeli zbývajících pár klumprů do auta a vyrazili. Na první křižovatce se Hroch dotazoval, zda máme krmítko na počítač, a tak jsme se otočili a vrátili. Na druhé křižovatce žádal zvěděti, zda má v autobuse svoje kalhoty a mikinu (přestože jsem mu říkala, že jsem celý autobus byla vyklidila do mrtě a naskládala dovnitř jen věci, které jsme si cíleně sbalili) -- a tak jsme se vraceli podruhé.

Na oběd jsme zastavili v Tracy a pak už jsme uhýbali z dálnice na French Camp a dále našimi necestami. Dle dodatečného reportu Hrochova kolegy jsme dobře udělali, neboť v Oakdale prý zácpa sahala až k dalšímu městu. My jsme se řítili klasicky přes East Carter, kde se ucpávka sestávala z trucku jedoucího z pole před námi a trucku jedoucího proti nám. Dědi v plečkách se chtěli vybavovat z okna do okna, ale nechali nás napřed slušně přejet, než zablokovali celou polňačku.

Koulovačka v červenci (3 tisíce metrů nad mořem).

Sníh studí i v létě.

V Sonorském průsmyku oba prďuši žádali sníh. Letos jsme museli za sněhem pár metrů popojít, ale nakonec jsme našli uspokojivou závějku. Děti si zmáchaly nohy v sandálech a nadšeně se pustily do rodinné koulovačky. Možnost beztrestně trefovat rodiče byla jedním ze zlatých hřebů výpravy.

Tomášek se dožadoval stanovat "u toho potoka, jak se tam jede přes ty brody", což jsme mu rádi splnili a zamířili přes Bircham Flat do devíti tísíc stop. Přeci jen mělo být o víkendu příliš horko na to, aby se dalo spát dole u Buckeye a navíc nám přišlo, že se do přírody valí naprosto neskutečné davy, i dalo se očekávat, že tábořiště u horkých pramenů bude přelidněné. Postavili jsme náš velkostan, nechali potomky se chvíli ráchat v místním minipotůčku a Hroch se pak dožadoval piva u Jeffa.

Já mám tenhle kousek Kalifornie moc ráda, i třeba pro toho hospodského, co nás vždy vítá, točí výborné pivo, udí bezvadné maso po texasku a nemá problém s alternováním jídelního lístku dle okamžitých přání zákazníků. S pocitem, že jsme zase "doma" jsme chvilku poseděli, pojedli, popili, děti dostaly po lízátku a jeli jsme do našeho horského pelechu.

Ráno kupodivu i Lisa spala skoro do osmi a tak jsme nabrali nepředvídaný skluz. K Hays Street Cafe v Bridgeportu jsme dojížděli až v devět, což je doba, kdy mají nejvíce narváno. Mysleli jsme, že pokud se nedostaneme na snídani, uděláme rezervačku na oběd a v mezičase obhlídneme bridgeportské atrakce, ale rezervace odmítli, páč by se to nedalo zvládnout. Vcelku jsem chápala - malé městečko praskalo ve švech, všude byl slavnostní blázinec. Takový ten hezký blázinec, bez nervozity a zloby, jen zkrátka veliká kumulace svátečně naladěných lidí. Nakonec jsme tedy počkali na snídani; stihli jsme to tak tak před začátkem průvodu.

Po devíti měsících mi již chyběla oblíbená východní Sierra

Velkostan na Cottonwood Creek

Tomášek se odmítnul k průvodu přiblížit, i strávil celou dobu na předzahrádce hospody. My ostatní jsme o pár metrů dále obdivovali alegorické vozy, soukromníky i místní spolky. Z pestrobarevné směsky bych ráda jmenovala mariňáky na koních, hasiče s medvědem Smokeym, výpravu Lewise a Clarka včetně Sacagawey, kentuckou bluegrassovou kapelu, dobrovolnou jízdní policii, emigrantský vůz, dostavník, bryčky, traktory, sněžný pluh, vozíky tažené miniaturními koníky a alegorický vůz městečka Aurora, vezoucí zeměměřiče a také zlatokopy a pokleslé ženštiny nesoucí hrdě zmatené cedule AURORA CALIFORNIA a AURORA NEVADA a dále KDE JE STÁTNÍ HRANICE? Aurora, zlatokopecké městečko založené roku 1860 kdysi mělo deset tisíc obyvatel a bylo (současně!) okresním městem okresu Mono (Kalifornie) i okresu Esmeralda (Nevada), než se řádně přeměřily hranice a zjistilo se, že Aurora skutečně leží celá v Nevadě.

Průvod skončil v jedenáct a my chvíli zvažovali, zda se vrhnout do víru oslav ve městě (já již delší dobu toužila po shlédnutí rodea), ale pálící slunce nás přesvědčilo, že by nám bylo lépe v lese o nějakou tu tisícovku metrů výše. Lundy Canyon jsme ještě nikdy neabsolvovali s potomky, i zamířili jsme tam. Prďuši hned na parkovišti s povděkem kvitovali přítomnost potoka s vodopády, načež jsme je museli po dobu balení a chystání neustále vláčet od peřejí.

Alegorický vůz městečka Aurora

Lundy Canyon

Tomášek zpočátku brblal, že to je moc dlouhý výlet a že to neujde, ale hned na první louce jsme objevili zajímavou atrakci. Louka totiž není již loukou, ale rybníkem. Jistě velmi nedlouho, neboť pod vodou jsou ještě vidět keře a tráva, a na březích pokácené stromy s pařezy ohlodanými do kuželových tvarů. A pak umně spletená bobří hráz na konci jezera. Před dvěmi lety jsme tu narazili na podobné jezírko o něco výše a marně jsme dumali, jak se asi vytvořila taková vodní plocha plná mrtvých stromů, a přičítali to náhodě a velké jarní vodě. Letos se nám tedy rozsvítilo -- hráze staví a louky zaplavují bobři.

Na skále jsme dali sváču, a prďuši už vyhlíželi v dálce vodopády. Pokračovali jsme tedy dále, ovšem Hroch mínus lahev s pitím. Vrátil se pro ni během deseti minut, ale elegantní flaška byla pryč. Dodnes jsme nepochopili, proč někdo odnesl z turistické stezky cizí lahev s pitím. Zvlášť ve světle toho, že nám tady nikdy nikdo nic neukradl, se zdá tento počin zcela nesmyslný.

Nicméně jsme pokračovali dál. Tomášek byl štěstím bez sebe z překračování brodů a balancování na kládách přes potok. Lisa začala postupně umdlévat a stěžovat si na bolavé nožičky, tlačící boty, hlad, únavu a tak dále. Našli jsme místo, kde šla natáhnout celta a Lisa s Hrochem skutečně ulehli a odpočívali. Tomášek poskakoval kolem potoka a chodil po kládách a následně žádal jít ještě dál na výlet. Vzala jsem ho tedy na další kousek stezky, až ke zlatokopeckému srubu. To ho uspokojilo a mohli jsme se vrátit ke zbytku rodiny.

Bobří hráz na Mill Creek

Cheeeeeese!

Cestou dolů začal i Tom pociťovat únavu, takže myslím, že jsme se vraceli zavčasu. U pumpy na vjezdu k Tioga Pass jsme nabrali benzín, neboť nádrž byla pod polovinou, a také šestku tvrdých limonád. Pivo měli hnusný a navíc ve vedru pivo tak nějak otupuje. Mírně podšprajcované limonády nám přišly jako lepší volba. Vrátili jsme se ke stanu, vypustili děti a sami si četli a popíjeli. Děti zatím přičinlivě nosily vodu v kyblíčkách za stan, na stavbu jakési hromady. Mám pocit, že se jim ani nepodařilo stan moc namočit.

Uvařili jsme večeři a pomalu byl čas se vypravit zpět do Bridgeportu na ohňostroj. Bohužel Lisa cestou usnula a byla k neprobuzení, a ani pak nejevila o rachejtličky zájem. Chtěla se chovat a spát. Tomášek naopak byl nadšený, i když se poctivě držel za ruku a cukal sebou při příliš velkých petardách. Do Bridgeportu se musela k ohňostroji dostavit desetina Kalifornie a ještě minimálně půlka Nevady, trvalo chvilku, než se dopravní zácpa rozmotala - ale vše proběhlo v poklidu. Když jsme viděli nekonečnou šňůru aut mířících na Twin Lakes a Buckeye, byli jsme moc rádi za naše osamělé tábořiště na Cottonwood Creek.

Zlatokopecký srub v kaňonu Lundy

Na lávce přes jeden z mnoha přítoků Mill Creek

Ráno děti samozřejmě vyspávaly, takže jsme se do Bridgeportu dopotáceli až v jedenáct. Původní plán byl stihnout v deset začátek rodea, ale prostě se to vymklo. Naštěstí pořadatelé pravili, že zatím se jezdci jen rozjížděli a oficiální zahájení začne za pár minut. I zakoupili jsme vstupenky a zavlekli vzpouzejícího se Tomáška, který v žádném případě nechtěl vidět koníčky závodit, do hlediště. Nikdy jsme na rodeu nebyli, takže nemáme srovnání, zda tohle bylo typické nebo zvláštní. Každopádně se jednalo o ranch rodeo -- okolní ranče spolu soutěžily v různých disciplínách. Čili žádný putovní cirkus, ale opravdu lidi, kteří se dodnes živí chovem krav. Mám pocit, že jsme byli jediní diváci, kteří nebyli nějakým způsobem spříznění se soutěžícími, kteří se volně projížděli po okolí a mísili se s obecenstvem.

Zvládli jsme slavnostní zahájení, třebaže jsem několikrát musela Lisu napomenout, aby aspoň při hymně byla chvilku zticha, a Toma, aby se nedloubal v nose. Pak následovala soutěž ve značkování telat. Lisa žádala zvěděti, jestli jsou to hodní koníčci a hodné kravičky a proč ty kravičky utíkají a proč je ti pánové musí svázat. Uklidnila se, až když zjistila, že teletům se skutečně neděje žádná křivda a poté, co jsou označení růžovou barvou, je kovbojové zase pustí. Tomáškovi jsme snad dokázali vysvětlit, o co se jedná a že je to jen soutěž. Musím říct, že bylo zajímavé sledovat, jak si různé týmy poradily se svými čtyřmi telaty. Vzhledem k tomu, že na koni se udržím tak tak a lasem jsem nikdy netrefila ani statický předmět, mi nezbývalo než zírat s pokleslou čelistí na kovboje ovládající koně nohama a trefující se smyčkou na zadní nohy zběsile kličkujícího telete. Vydrželi jsme fascinovaně čučet až do konce téhle disciplíny, ale pak už jsme vedrem a hlady šilhali; odešli jsme se zotavit do Hays Street Cafe na oběd. Při pohledu na nekonečný proud bydlíků opouštějících oblast nám bylo jasné, že my domů pojedeme až večer, až opadne největší nával.

Při ranním sjíždění z tábořiště jsme se kochali vyhlídkou na hory okolo Sonorského průsmyku.

Rodeo v poledním žáru zatím pokračovalo, ale naštěstí natolik volným tempem, že jsme po obědě stihli ještě zajíždění nezkrocených koní. To se líbilo myslím všem. Dalo nám práci vysvětlit Lise, že broncos nejsou zlí koníčci, že jsou jen neposlušní a že neumějí jezdit s jezdcem. Dcerka nás uklidnila, že ona nechce být neposlušný koníček, že ona je koníček hodný. Nu, můžeme doufat, že jí ta poslušnost vydrží.

Klobouk letěl jako první.

Kůň a jeho (opěšalý) jezdec.

V našem kempu jsme nechali děti zase chvilku pohrát, my jsme si odpočinuli, dopili zbývající limonády, a pomalu sbalili všechny saky paky. Popojeli jsme do Walkeru k Jeffovi na brzkou večeři a pívo. A pak se pomalu začali soukat přes Sonora Pass k domovu. Na východní straně vypadaly silnice dost opuštěně, přituhlo až za Strawberry. Když jakýsi kotík nerozchodil, že jsem jej (s bílou dodávkou!) předjela, a skákal mi asi dvacet mil do kufru s rozsvícenejma dálkovkama (bylo mi to jedno, anžto jsme jeli proti zapadajícímu slunci a nějaké dálkovky mě opravdu nemohly cestu znepříjemnit), uhnuli jsme na Knights's Ferry a pokračovali po oblíbených okreskách. Na hlavní tah jsme se vrátili těsně před Tracy, ale musím konstatovat, že co tam rozšířili dálnici, tak to fakt docela jede. To už teda zase řídil Sid, mě klasicky bolela hlava. Nějak mi ty sjezdy z třítisícových hor na úroveň moře nedělají dobře. Pořád ještě jelo docela dost lidí, ale naštěstí se netvořily zácpy, takže jsme byli v jedenáct doma.

Opět nás překvapilo, které věci utkví dětem z takového výletu. Ve školce Tom paní učitelce líčil, že na výletě byly špatné silnice a maminka říkala tatínkovi, aby jezdil opatrně. Prý jí také vykládal, že jsme tábořili u potoka a že rádi táboříme tam, kde není spousta lidí. No aspoň něco.