Hurá na výlet! Mt. Thielsen

Na Memorial víkend, první opravdu jarní sobotu a neděli prodlouženou o volné pondělí, obvykle všichni jezdí do přírody. Stanovat, grilovat, rybařit, chodit po horách, válet se na plážích -- hlavně PRYČ Z MĚSTA. I rozhodli jsme se, že Hroch raději půjde v takové pondělí do práce a vybere si náhradní volno o následujícím pátku -- a MY vyrazíme raději ve dny alternativní, čímž nám odpadne pakárna s ucpanými dálnicemi a hysterickými davy.

Takový gumák jsme si půjčili na tuhletu Rogue River. Došlo k neplánovanému mytí spodní půle těla.

Ovšem než jsme v pátek sbalili a zařídili poslední drobnosti v domečku, aby babička s dětmi měla veškeré pohodlí, bylo skoro poledne. První etapa výletu tedy sestávala z nějakých dvaceti mil -- do Sushi 85 v Mountain View, kde jsme si užili oběda bez rušivých a ukňouraných prvků. To nám přišlo jako dobrý začátek. Namířili jsme si přes Město a Golden Gate Bridge, kde jsem musela vyběhnout na záchod, čímž se spustila serie poněkud nepříjemných momentů. Napřed nám vystupující Číňanka orvala auto dveřmi. Když Hroch rodinku konfrontoval, odmítli se s námi v podstatě bavit nebo cokoliv řešit. Po asi půlhodině dohadů, zda teda dostaneme údaje o jejich pojišťovně nebo jo, musel Hroch přivléci policistu. Číňan neústupně trval na tom, že on si bude ověřovat naše nacionále, což nepřišlo logické ani nám, ani policistovi, neboť my jsme žádnou škodu Číňanovi nezpůsobili. Uniforma nakonec přesvědčila i soptícího škůdce, a své údaje za velikého kroucení a hudrování vydal. Když jsme asi po hodině odjížděli, ještě za námi mužík cosi pokřikoval, že si bude ověřovat věci s naší pojišťovnou. Inu, byl to jeho kredit na mobilu a doufám, že ho jak pojišťovna tak policista svorně odeslali do příslušných míst.

Toto extempore nás stálo cenný čas. Kvapem se blížila páteční špička a s ní víkendové davy prchající ze San Francisca stejnou cestou jako my. Kousek za Petalumou se dálnice skutečně ucpala, z čehož jsme začně zakysli. Obávali jsme se, že dalších padesát mil pojedeme přískokama. Nakonec se ukázalo, že celý kolaps dopravy způsobila, pěkně prosím, motorka pozbyvší samohybnosti odstavená ke krajnici, jakož i policejní auto tamtéž asistující odtahu nešťastného stroje, na což všichni takzvaní řidiči museli čumět.

Vodopády na horní Rogue byly plné vody.

I přes zdržení jsme na večeři přibyli do Eureky. Hledali jsme pivovar, kde jsme byli jedli před pár lety, ale nalezli jsme pouze opuštěnou ratejnu. Ovšem o pár domů dále visela červená cedule Mekong - kuchyně Jižní Asie, a tak jsme neváhali. Levně zařízená, čistá restaurace s obsáhlým menu za příznivé ceny nás velmi příjemně překvapila. Přátelská servírka prozradila, že se jedná o rodinný podnik a že od prvního dne mají v podstatě narváno, ačkoliv neinzerují. Nu, ani se nedivím.

Eureka nám spravila chuť po čínském konfliktu a tak se nám v cestě pokračovalo mnohem veseleji, přestože na tomto konci Kalifornie připomínalo počasí spíš říjen než květen. U Pelican Bay se nám zbláznila GPSka, takže jsme chvilku bloudili kolem federálního vězení ve Fort Dick a hledali silnici vedoucí na pláž a do (našeho oblíbeného) neexistujícího pobřežního města. Mezi Pacifikem a lagunou tu kdosi před lety probuldozeroval a občas i vyasfaltoval jinak opuštěné "ulice", na postavení domů už ale nikdy nedošlo. Stačí si vybrat lot a už táboříte. Ovšem hned na příjezdové silnici k pláži se skvěla značka FLOODED (zatopeno) a skutečně jsme se museli probrodit pár metry širokým pásem čtvrtmetrové vody. Horší bylo, že potopa panovala i na cestě vedoucí do neexistujícího města. I tu jsem zkusila projet obezřetně na jedničku, a i to bylo málem příliš rychle. Ještě když jsem s roztřesenými koleny couvala z vodní pasti, valila se nám z motoru pára -- bylo tam tedy hlouběji než čtvrt metru. Zkusili jsme se utábořit tedy na straně blíže k laguně, ale po pár vteřinách bylo skóre asi tak deset tisíc ku dvěma ve prospěch komárů, takže jsme se vzdali.

Na konci května je Kráterové jezero beznadějně zasněžené.

Ke spánku jsme se uložili u hlavního parkoviště u pláže, neboť jen v přímé blízkosti oceánu si komáři tolik netroufají. Bohužel toto řešení se ukázalo být chybné, neboť ve dvě ráno na pláž dorazily dva hlučné kotíky se značně občerstveným osazenstvem. Pravděpodobně je nenapadlo, že by tu v autě někdo spal, protože nám klidně hulákali hned u vozíku. I když rozjařenci po chvíli odjeli, obávali jsme se, že není všemu veselí konec. Přeházeli jsme tedy bedny zase dozadu, sebe pak na sedadla, a vydali se bloudit dále do vnitrozemí. Asi to bylo rozumné, neboť ve Fort Dick, kde to v deset večer vypadalo totálně vylidněně, zjevně ve tři ráno kypěl život. Přemýšleli jsme, zda to jsou místní rybáři, či snad bachaři s podivným rozpisem služeb, nebo jestli páteční noc je to jediné povyražení, které se musí vychutnat do dna, či zda se obyvatelé posilňují lesními plody (houby, konopí), že jsou tak čilí v nekřesťanskou hodinu.

Za těchto úvah jsme nakonec našli odbočku na Little Jones Creek, kde jsme po delší nezážívné jízdě do kopce vozík zapíchli na náhorní louce a zkusili dospat rušnou noc. Vycvičena z Lisina vstávání jsem byla v sedm vzhůru, ale naštěstí hmota zvítězila nad duchem a já se dokázala svalit na další dvě hodiny. Musím říct, že v devět jsem se cítila mnohem čerstvější než v těch sedm. Mírný větřík odfukoval komáry, ale slunce na rozdíl od včerejší pobřežní mlhy už fest pálilo. Cestou zpět na devětadevadesátku nám přes cestu přeběhl malý černý medvěd, což jsme považovali za dobré znamení - medvěda jsme už dlouho neviděli.

Naše pohádkové tábořiště.

V Gold Hill jsme našli sámošku a koupili si sendviče, a za chvíli jsme vjížděli do Shady Cove. Cedule hned u vjezdu slibovala raftování na Rogue River, i šli jsme se jen tak optat, jestli by bylo možno jet. Před cestou jsme byli na internetu vesměs našli inzerované jen celodenní výpravy (na což bylo kolem poledne už pozdě), navíc v cenách od dvou set dolarů na hlavu. Toto byl zjevně podnik jiné třídy. Paní v chatrné chýši pravila jistě, že nám půjčí buď gumák za pětadvacet dolarů nebo raft za pade, a ať si sedneme do vanu, že nás odvezou k řece. To bylo rychlejší než jsme čekali, takže jsme trochu zbrzdili s tím, že si napřed sníme oběd. Během chvilky jsme pak seděli ve vanu a drncali proti proudu Rogue River. Děd za volantem ukazoval Sidovi záludná místa v řece, doufala jsem, že manžel sleduje pozorně; já jsem neslyšela z instruktáže nic. Nicméně od pohledu vypadala voda sjízdně, tak jsem se moc neobávala.

Oregon je džungle - všechno se tu zelená.

Při vyložení lodí nás čekala dvě překvapení - (za prvé) se do gumové kanoe počítalo jen s jedním pádlem, a sice (za druhé) s kajakovým. Děd nám nakonec půjčil i normální pádlo a tak jsme vyrazili trošku nesourodě - Sid s kajakovým na háčku a já s jednoduchým na kormidle. Rogue River tekla jak divá, ale nebyla rozvodněná. Kameny seděly všechny pěkně v hloubce, peřeje měly obrovské vlny, ovšem na gumáku zcela neškodné. Tedy pokud pominu to, že jsme byli okamžitě totálně zmáchaní a v lodi měli dvacet čísel vody. Venku bylo určitě přes třicet stupňů, ledová lázeň byla v podstatě příjemná, navíc ponor gumáku nebyl na objemu vody uvnitř lodi viditelně závislý.

Watsonův vodopád: vlastní ohon je v dáli nahoře.

U jednoho ostrova jsme zkusili přistát a vodu vylít. Nejen, že to byl počin zcela bláhový, neboť v lodi se udržovala samovolně stálá hladinka, ale ještě došlo k nejponižujícnější události mého vodáckého života - uplavalo mi pádlo. Samozřejmě to jednoduché, se kterým umím zacházet lépe než s dvojitým. Zkusili jsme je dohonit, ale zaseklo se ve větvích v proudu pod ostrovem a nebylo jak se k němu dostat pro hloubku, proud a ostré roští. Museli jsme tedy pádlo oželet a dál pokračovat v sestavě já s pádlem a Hroch coby balast. Učinili jsme pokus vyměnit role, ale Hroch na zadním konci gumové lodi tento v podstatě bortil svou vahou, a následně pak působil spíše jako kormidlo od Titaniku a řičel, že se utopí. Nakonec jsme obnovili původní sestavu - Hroch bezpečně zaklíněn uprostřed lodi a já na konci -- o pádlo jsme se střídali. Hroch poháněl gumák v klidnějších vodách a já kormidlovala v peřejích. V jednu chvíli nad námi přeletěl orel bělohlavý - sedl pak na větev stromu nad řeku a čučel hladově na nás. Ale asi jsme byli přeci jen příliš velké sousto.

Watsonův vodopád: myjeme si hlavu a horní půli těla.

Po dvou a půl hodinách začalo být věčné sezení ve vodě nepříjemné, koncový most přišel právě včas, než se z prima zážitku stalo únavné dobrodružství. Musím říct, že zhruba od podpaždí dolů jsme byli velmi důkladně umytí - a pak že kempování je nehygienické! Nicméně máme jedno poučení pro příště - na takovém gumáku raději solo. Hroch je Hroch, já taky nejsem žádná sušinka a myslím, že jsme člun poněkud přetěžovali.

Zpět u půjčovny jsme se převlékli do zbývajícího oblečení. Sbaleno jsme měli na dva dny, takže nebylo z čeho vybírat - výsledek asi nebyl zcela esteticky vyladěný, ale zato jsme byli konečně V SUCHU. Rozloučili jsme se s vlídnými majiteli, zaplatili pět dolarů za ztracené pádlo a jali se pokračovat směrem na Crater Lake. Silnice nás vedla kolem Rogue River až k vodopádům, které fotíme při každé návštěvě tohoto koutu Oregonu. Letos byly plné vody, úplná nádhera. Ovšem do rachotu vodní tříště zazníval hrom a nakonec i trochu sprchlo. Nevadilo nám to, spát jsme hodlali stejně zase v autě, tudíž nás nečekalo stavění stanu a obavy o mokré spacáky.

Crater Lake bylo ještě pod sněhem, i okružní silnice ještě neotevřeli. I tak to bylo moc pěkné, hlavně při představě, že před hodinou jsme se potili v rozpáleném podhůří, a teď jsme capkali v sandálech po sněhu. Na vyhlídce jsme potkali dva mladé Čechy a amerického učitele ve výslužbě, který jim dělal průvodce. Strašně jsme se zakecali, ani nám nevadili poměrně vlezlí komáři. Pak ale dorazila bouře a to už jsme opravdu zdrhali.

Na cestě k dalšímu vodopádu: suchá větev obrůstá.

My s Hrochem do neznáma, na silnici číslo 230, která objíždí uzavřený Crater Lake. Rozmýšleli jsme, zda dojet až k Diamond Lake, kde dle rangerky od Crater Lake měli mít benzínku, ale pak jsme usoudili, že benzínka nám do rána neuteče, a zamířili do lesa hledat nějaké bydlení. Silnička chvilku nevypadala moc nadějně, ale pak jsme to spatřili. Tábořiště jak z pohádky - byli jsme totálně ztracení. Hroch sice paranoidně vyhrožoval komáry, neboť krásná loučka na okraji lesa s potůčkem vypadala jako dobrá komáří líheň, ale nakonec to nebylo tak hrozné.

Vozík jsme zaparkovali mezi stromy. Poprchávalo a takto nám aspoň netekla voda dovnitř při každém letmém otevření dveří. Snědli jsme si večeři a zalezli do spacáků. Pootevřeným okýnkem dostával Hroch skotské střiky rovnou do obličeje, jak se ve větvích stromů nahromadila vždy větší kapka. Zbaběle tedy okýnko zatáhnul a otevřeli jsme na škvíru jen okna přední, kudy byly naše obličeje mimo dostřel náhodných přepršek. Ráno jsme se ovšem vzbudili v šest. Mě z pádlování a sezení ve studené vodě docela bolela záda, snažila jsem se nějak protáhnout. Když se mi podařilo konečně trošku uvolnit namožené svaly a potažmo páteř a byla bych si bývala zase zalezla do spacáku, byl už Hroch dokonale probuzený a vstával zas on. Inu, zřejmě nás dostihla stařecká nespavost (a nebo je to tím, že jsme to zapíchli ještě před setměním?).

Vyjeli jsme a čekali, kdy narazíme na osadu Diamond Lake s tou benzínovou pumpou, ale marně. Zjevně jsme měli odbočit ze silnice do kempu a zkusit štěstí tam. Další osada o nějakých sedmdesát mil dále, Steamboat, na mapě značená optimistickým kolečkem, se ukázala býti jedním hotelem. Naštěstí jsme v nádrži měli tolik, že jsme mohli doufat, že vydržíme až k dálnici. Přestali jsme se tedy trápit neexistujícími benzínkami a odobčili náhodně k vodopádům Watson, abychom si užili ještě trochu přírody, než najedeme na nezáživnou pětku.

Mohl by někdo znalý nám, botanickým barbarům, prozradit, cože to tam divoce kvetlo?

Na parkovišťátku jsem spíš omylem pohlédla na vrcholky okolních kopců a tam jsem uviděla VODOPÁD. Až do návratu domů jsme netušili, že Watson je jeden z největších vodopádů v Oregonu (a že jich tam mají). Dvě stě sedmdesát dva stop vysoký, teď na jaře ještě navíc plný vody, určitě stojí za návštěvu. Pro nás z pouštní Kalifornie, je navíc Oregon exotický právě svou vlhkostí. Lesy jsou spíše džunglí a voda se vyskytuje úplně všude. Zvláště v blízkosti vodopádu, kde se proud padající zvrchu mísí s vodou odstřikující z místa dopadu a dohromady tvoří oblak drobných kapiček, v nichž jsme rázem byli totálně promočení - po důkladném máchání předchozího dne jsme tedy navíc absolvovali důkladné propláchnutí vlasů (v některých případech pouze ošplouchnutí pleše) a hygienu především horní půle těla.

Tenhle vodopád už nevytéká z Kráterového jezera, ale i on krmí Umpqu.

Teprve cestou zpět jsme potkali první důchodce - zjevně má ranní vstávání něco do sebe. Slavný vodopád jsme si užili v soukromí a klidu. Na parkovišti přibývala auta a my vyrazili dále. Času jsme měli dost, i rozhodli jsme se omrknout ještě jeden vodopád - Fall Creek. K němu vedla trošku delší procházka, opět kouzelným zeleným pralesem. Hodina už mírně pokročila, takže jsme na stezce nebyli úplně sami, společnost nám opět dělal (jiný) párek důchodců. Nicméně i tak jsme stihli vodopád před návalem davů.

Cestou do Roseburgu jsme sledovali řeku Umpqu, která se má jezdit na raftech, ale tyto jsme na ní nespatřili. Horní tok řeky nám přišel docela rozvodněný, koryto plné stromů a větví, voda hnědá a nevábná. Pak se ale najednou vyčistila do modra a Umpqua začala vypadat podobně jako Rogue - modrozelená horská řeka. Rozhodně na ní ale byla místa, která mi přišla dost divoká i na raft, na takovém gumáku, jaký nám půjčili na Rogue, by se jet nedala.

No a pak už přišel Roseburg a oběd v čínské hospodě, jakož i zastávka u pumpy s paranoidním poskokem, který nám vykládal, že Mt. Shasta vypouští popel a že Yellowstone je zavřenej, páč tam vybouchne supervulkán (nevím jestli si z nás dělal prču, nebo jestli si někdo před tím udělal prču z něj). V Oregnu mají pošahaný zákon, že si nesmíte sami tankovat, to je tak nebezpečné, že to za vás musí činit vyškolený pracovník; zato tu smíte legálně spáchat sebevraždu.

V půl druhé jsme opustili Roseburg a pak už jen uháněli po dálnici číslo pět na jih. Kupodivu ani k večeru poblíž hlavního města Kalifornie, Sacramenta, se netvořily žádné zácpy, takže jsme doma byli už v devět večer. Za ty tři dny jsme najeli 1270 mil, to je nějakých 2000 km.