Na dvorku misie San Juan Bautista (foto Vicky).

Červenec se na mě přiřítil s vervou živelné pohromy. Stonající babičku jsme uvrhli do izolace, čímž vzaly za své plány na trochu odpočinku a pořádné lezení. Děti sice až do půlky měsíce chodily do školky, ale mně se začaly hromadit neodkladné úkoly. Jako třeba připravit náš domeček na dvojnásobný počet obyvatel. Do babiččina pokojíčku se čtyři postele nevejdou ani náhodou; bylo jasné, že část návštěvníků bude muset přespávat v obýváku. Takže nejen vyklidit babiččin pokojíček, najít příslušný počet matrací a lůžkovin, ale ještě navíc se probrat místností, která slouží především jako dětská herna (televizi máme odhlášenou, takže obývák téměř nepoužíváme) a zpacifikovat hromady hraček. Do toho jsem si ze školky přinesla hromady dětských výkresů a výtvorů, které bude třeba probrat, ale které prozatím dlí v naší ložnici (spolu s menším Everestem všeho, co bylo předtím odloženo u babí).

Pláž na Point Lobos

V sobotu osmnáctého měla přiletět Vicky s rodinou. Známe se od roku 1991 (jestli dobře počítám). Jezdila se mnou na tábory a vody, byly jsme spolu v Brazílii, bydlela jsem u ní pár týdnů v Anglii - prostě kamarádka, co ji znám tak dlouho, že její neteř, kterou jsem hlídala jako miminko, si momentálně hledá universitu.

Vicky jsem naposledy viděla v roce 2003. V té době měla manžela Holgera a osmiměsíčního Olivera. My jsme o Tomáškovi věděli sotva pár dní, ze dvou čárek na těhotenském testu. No a teď se měla Vičina rodina (rozrostlá o Nicolase) u nás objevit.

Mazácky jsem na internetu zkontrolovala přílety z Vancouveru, kde na cestě z Londýna přesedali - a zarazila mě informace o terminálu 3. Ten je totiž vnitrostátní, což by dle (mojí) logiky nesedělo s tou Kanadou. Nakonec jsme telefonavali až na Air Canada - a skutečně - lety z Kanady jsou vnitrostátní. Zaskočilo to i Duererovy - nepočítali, že budou do Spojených států imigrovat v Kanadě a málem nestihli přípoj. Důležité je, že jsme se našli, a už jsem si vezla vzácnou návštěvu domů.

Děti jak z chudobince - všimněte si Tomových bot.

Duševně jsme se připravili na brutální jet lag, ale kluci vstávali až po šesté hodině. Jediná komplikace byla s Lisou, která tiše vzklykala ve své posteli, protože byla vzhůru a pořád čekala na sedmičku na hodinách, která se stále nezjevovala, zatímco ostatní už snídali a veselili se v kuchyni. Zajímavý je, že jindy si Lisa upravuje pravidla dle své chuti, ale tentokrát se snažila pravidlo dodržet, dokud jsem ji nevyprostila.

Nico zasahuje svého bratra Olivera zbraní hromadného zmočení.

Duererovi se drželi večerního ponaučení a sami si připravili snídani dle vlastní chuti a naturelu, což byla pro mě děsná úleva. S Vicky jsme takhle vždycky samostatně fungovaly, a mně je to systém velmi blízký. Hostitelská role se tím smrskne do přijatelných mezí a je čas i na vlastní rodinu a nějaký zábavný program (zábavnější než vyvařování oběda o třech chodech). Dle toho pravidla jsme vyrazili do Feltonu, podívat se na redwoody a vláček, jakož i pak do naší oblíbené thajské restaurace Sabieng v Santa Cruz -- a na pláž.

Na Davenport Landing se tentokrát nepovalovaly žádné viditelné hvězdice, ale to dětem až tolik nevadilo. Kluci se ryli v písku a cákali na sebe vodu, později se Tom spiknul s Nicem proti Oliverovi a jali se nejstaršího kluka pronásledovat s kyblíky s vodou. Lisa se ráchala v moři, ale pak jí začala být zima a zbytek odpoledne strávila v celtě. Pravděpodobně by si stejně vyhrála s dekou v obýváku - zjevně ne vždy přírodní divy dokáží děti okouzlit tolik, jako pelech z celty.

Na takovouhle bandu se rozrostla naše domácnost (a to Sid fotí a není vidět).

V pondělí jeli Duererovi do San Francisca. Vzali jsme je na vlak a popojeli pár stanic s nimi - Tom by si výlet Caltrainem nenechal ujít ani za nic. Navíc mu právě začaly prázdniny, které jsem dětem naordinovala, aby si chudinky taky užily nějaké volno jen s maminkou (školka funguje celoročně). Musím říct, že několikrát nastaly okamžiky, kdy jsem měla pocit, že to bylo rozhodnutí značně neuvážené a učiněné v nějakém náhlém pomatení smyslů, ale v to pondělí jsem si užívala přítomnosti obou potomků bez biče školkového rozvrhu a nutnosti vyzvednout někoho v určitou hodinu na určitém místě.

Lisa s klikou v Dětském muzeu Discovery.

Na úterý měly všechny děti slíbené Discovery Museum. Oliver s Nicem byli navštívili dětské muzeum v Minnesotě a hrozně se těšili na to naše. Byla to docela legrace, protože Discovery zrovna hostí výstavu Curious George (kreslené pohádky o opičákovi), zapůjčenou právě z Minnesoty, takže kluci se setkali se starou známou expozicí. Naštěstí George je jen malá část programu který muzeum nabízí, takže nakonec to bylo příjemné - najít nové věci a užít si s odstupem dvou let to, co už znají.

Moje děti chtěly na bublinky, takže jsme se trhli a strávili snad tři čtvrtě hodiny u obřích bublifuků. Tom s Lisou jsou už velcí a rozumní - když jsem se s nimi domluvila, že si odskočím na záchod, tak setrvali bez problémů u bublin. Doufám, že to značí definitivní konec mého poklusávání za prchajícím dítětem (případně dvěma).

Nico a Tom spolupracují u jednoho z mnoha interaktivních exponátů Dětského muzea Discovery.

Ve středu jsem vyrazila s Vicky a dětma (muži šli oba do práce) do Monterey via misie San Juan Bautista. Lisa se při odchodu obula do svých nových, řvavě růžových lakových střevíčků (byly na slevě), takže jsem napřed musela dcerku přesvědčit, že tyto botky by si pobíháním po misii a následně pláži zničila, aby přistoupila na rozumnější obuv. Bohužel mě nenapadlo zkontrolovat Toma, takže ten v půlce cesty pravil, že má každou botu jinou. A skutečně. Na levou nohu si obul novou tenisku (boty zakoupené kvůli tomu, že se mu na staré pravé botě udělal žralok) a na pravé noze měl starý rozšklebený škrpál. V takových situacích fakt nevím, jestli se mám smát nebo brečet. Kvůli botám jsme se ale vracet nehodlali, takže výlet strávil jako dítě z chudobince, v rozbitých a nesourodých botkách.

Děti v muzeu - hazuky mají proti promáčení.

Ve všední den nebyl problém v San Juan zaparkovat. Mám pocit, že na Toma a Lisu udělaly největší dojem ostružiny volně obrůstající sanandreaský zlom. Oliver, kterému je skoro sedm, zjevně vnímal i misii, páč ji později označil za nejzajímavější část dne. Naše děti si na tuto výpravu oblekly školková trička; vzhledem k tomu, že školka spadá pod episkopální církev, má v logu kříž, takže alespoň oblečení byli stylově (i když nevím, co by katolíci řekli na episkopálce).

Zdá se, že křesťanské vzdělání na dětech zanechává jisté stopy. Když jsme nahlíželi skrz sklo do dobově zařízeného obývacího pokoje místní honorace, pravila Lisa, že tam asi bydlí princezna. Tom ji okamžitě opravil a s poukazáním na obraz jakéhosi svatého mínil, že v pokoji žije Ježíš. Následoval druhý hřeb výpravy - v parku u záchodků se schovávaly slepice, takže menší děti stopovaly kury.

S Vicky jsme usoudily, že gultůry bylo na ty prcky až příliš a jelo se na Point Lobos na pláž. Tam nás čekala babička, která se ještě stále léčila z pásového oparu. Doufali jsme, že když se děti uvidí s babičkou v přírodě, budou po ní méně lozit, čímž se sníží riziko nákazy virem neštovic (jestli jsme doufali správně, to se teprve uvidí). Následovalo udatné hrabání děr do písku, stavění hradů a podobné požitky. Nakonec jsme hodili Vicky a kluky na hotel, kam měl za nimi dorazit Holger, vzali babičku na večeři do Baan Thai v Seaside a pak jeli domů.

Lisa s babičkou v Montereyském akváriu.

Čtvrtek jsem očekávala poněkud ve strachu. Na prohlídce před týdnem paní zubařka nejen našla Lisin kaz na stoličce, o kterém jsme tušili, že tam bude, ale rentgen odhalil i schované mezizubní kazy u Toma. Oba prďuchy tedy čekalo vrtání. Trochu řevu bylo, ale nakonec jsme to nějak zvládli pod slibem návštěvy hračkářství. Tomášek si vybral vlak (jak jinak) a Lisa Sněhurku, takže doufám, že takové krásné dary překonaly trauma z injekce a vrtání.

Večer jsme s Hrochem plánovali víkendový výlet s návštěvou do Sierry. Předpověď počasí ale hrozila v Bridgeportu čtyřicítkami, takže jsem začala pro Vicky hledat nějaký kemp, v němž by nepošli vedrem (tj. něco kolem dvou a půl tisíce metrů nad mořem) a v seznamu volných míst na mě vykouklo jedno místo na Tuolumne Meadows. Sid křičel, ať to okamžitě zarezervuji, tož jsem tak učinila. Zdá se, že se jednalo o hrdinský čin - Tuolumne Meadows jsou součástí snad nejznámnějšího amerického parku (Yosemite), a kempovací místa se běžně zamlouvají rok předem. To, že jsem natrefila na nějakou rezervaci zrušenou na poslední chvíli, byla zřejmě dost náhoda.

Simulovaný příboj v Montereyském akváriu.

V pátek následoval opět výlet do Monterey. Velké akvárium jsme dětem několik měsíců rozmlouvali, právě s tím, že tam se půjde až s Vicky. Asi jsme tam nebyli fakt dlouho, akvárium se rozšířilo o dvě veliké expozice - říční vydry a mořské koníky. Doprovázela nás tam zase babička, která je příliš měkkosrdcatá. V nestřežené chvíli, přes můj výslovný zákaz, zavlekla Lisa nic netušící babičku do obchodu s dárkovými předměty a přiměla ji ke koupi plyšového tučňáka. Pokud jsem to dobře pochopila, tak Lisa argumentovala tím, že tam tučňák na ni čekal; babička mě ujišťovala, že se nechala oblomit jen proto, že Lisa bude mít narozeniny. Z důvodů spravedlnosti babička pak zakoupila Tomáškovi plastikové tučňáky na baterku do bazénu, čímž si způsobila další komplikaci, neboť Lisa se rozplakala, že její tučňák nemá maminku, zatímco Tomáškovi tučňáci jsou dva. Zajímavé je, že v okamžiku, kdy babička svolila teda ke koupi plyšového tučňáččího miminka, aby ten Lisin tučňák nebyl smutný, tak Lisa obrátila a vybrala si Nema. Mno, byl levnější než tučňáci, tak jsme ji nechali být. Nicméně celá scénka ve mě zanechala pocit paniky - co když za pár let přesedlá z tučňáků na kabelky z krokodýlí kůže? Kde seženeme sponzora na takové choutky?

Louka u Elizabeth Lake byla jediným pozoruhodným místem na celé stezce.

Nicméně jsem byla ráda, že je babička s námi; mohla chytat a stopovat alespoň jedno z dětí. Přeci jen akvárium je mnohem větší a nepřehlednější než dětské muzeum a prcek se tam snadno může ztratit. Obzvláště když spousta mořských potvor potřebuje přítmí, v němž se i dospělí návštěvníci zamotají. Vydrželi jsme v akvárku překvapivě dlouho - s přestávkou na oběd nějaké čtyři hodiny. Já jsem pak vyrazila s dětma k domovu, Duererovi šli ještě na pláž a přijeli za námi do domečku až později večer.

Děti si vyhrály v brodu.

V sobotu šel Hroch napracovat volno, které si chtěl vzít v pondělí. Zbytek obyvatel našeho domku vyrazil do Vasony na vláček a kolotoč s tím, že se pak rozdělíme na všeliké nákupy potřebné na třídenní výlet. Ovšem děti se dožadovaly hřiště - myslím, že Oliverovi a Nicovi už zase chyběly prosté dětské požitky -- no a naše děti se na hřiště nikdy nenechají dlouze přemlouvat. Tím se nákupy odsunuly na pozdní odpoledne, protože Tomášek žádal po obědě ještě klukům předvést své oblíbené modelové vláčky v Santa Claře.

V neděli Duererovi vyrazili skrz Yosemity na Tuolumne Meadows a my skrz Sonora Pass na Cottonwood Creek, tábořit v osamění národního lesa. Navštívili jsme Jeffa a Michelle v naší oblíbené hospodě. Jeff zapomněl dětskou objednávku sýrových topinek a žádal nám tyto posléze neúčtovat, ale přeprali jsme ho (potřebujeme, aby nám tam jediná slušná hospoda, kde točí slušné pivo, nezkrachovala).

Ráno jsme se vydali do víru organizovaného táboření najít Duerorovi. Musím říct, že jsme k tomu skutečně potřebovali pomoc ochotného rangera na recepci a hlavně MAPU. Kemp je obrovský a rozlezlý v lese. Duererovi nedopadli špatně - jejich místo bylo až na konci monstrózního tábořiště, v bezpečné vzdálenosti od bydlíkoidní oblasti s generátory i od skupinových osad. A místní kempy jsou poměrně milosrdné v tom, že parcely jsou veliké, poskytující relativní pocit soukromí (ve srovnání s kempy, které pamatuju ze své vodácké éry). Přímo z tábořiště na Tuolumne Meadows vede několik turistických tras. My jsme si (bohužel) vybrali více méně namátkou Elizabeth Lake.

Krajina nad jezerem Mono letos oblékla na poušť velmi nezvykle zelené šaty (foto Vicky).

Stezka nebyla špatná, ale dost jednotvárná; pořád jsme supěli do kopce stále stejnějším lesem, bez vyhlídky nebo nějakého povyražení. Lise jsem slibovala, že tam bude její jezero, Tom lezl na všechny šutry a klády, ale i tak to bylo dost dlouhé. Chudák Oliver zřejmě nebyl dobře aklimatizovaný, různě zelenal a stěžoval si na všeliké bolesti. Nakonec jsme ale přeci jen dorazili na krásnou horskou louku s potokem. Potomci zaržáli nadšením a jali se stavět důmyslné přehrady (Lisa pak pouze hrady -- princezny přehrady k bydlení nepotřebují) a celkově se ráchat. Samozřejmě, že to byla ona, kdo sebou seknul do vody, a samozřejmě, že jsme coby rodiče nepoučitelní a neměli jsme pro ni dostatek náhradního oblečení, tudíž sestup do tábora absolvovala v plavkách a mikině.

Lisa si velice užila koulovačky.

V kempu jsme opekli nějaké buřty a marshmallows, a pak jsme nasedli do autobusu a honem uháněli do naší opuštěné noclehárny. Musím říct, že jsem se nezřízeně těšila na náš stan, obklopený pouhou přírodou bez člověka v dohledu nebo doslechu. Nějak mě ty yosemitské davy lezou na nervy a ničí mi požitky z divočiny.

Ráno jsme měli sraz v Hays Street Cafe v Bridgeportu, které je tak napůl cesty mezi Tuolumne a Cottonwood. Důkladně jsme posnídali, já jsem doplnila (značný) kávový deficit, a vydali jsme se k Virginia Lakes. Tenhle výšlap jsme byli absolvovali již několikrát a nic mu to neubralo na půvabu. Na rozdíl od Elizabeth Lake se stezka vine kolem mnohých atrakcí. Viděli jsme bobří hráz, prošli jsme suťovým polem (a jestli si myslíte, že pro tři malé kluky je hromada kamení nudná, tak se mýlíte), pak kluci přehradili jeden potůček, přeskákali jsme bažinu, posvačili u starého zlatokopeckého srubu, pozorovali kovboje s nákladníma mulama a nakonec dorazili na zbytky sněhového pole pod dalším jezerem, kde se strhla koulovačka. To vše v nádherné vysokohorské krajině, ve třech tisících metrech.

Část naší výpravy (vpravo) nad Modrým jezerem (Blue Lake) v kaskádě Virginia Lakes pozoruje tým koní a mul sestupující suťovým polem (vlevo).

Časem se prďuši začali dožadovat další sváči, ale to už jsem byla nervózní. Za horami se kupily černé mraky a sem tam hřmělo. Rychle jsme tedy přikrmili všechny členy výpravy a pak už jsme to mastili honem z kopce dolů, abychom nebyli v otevřené krajině kolem jezera. Začalo pršet a blesky lítaly sem a tam, děti si zacpávaly uši a trošku se bály, ale než jsme se dostali k dalšímu otevřenému úseku, bylo po bouři (naštěstí).

Čerstvý červencový sníh napadl tak od 9000 stop výše.

U auta jsme převlekli, co se dalo, a odkvačili na Cottonwood. Bohužel jsme ráno považovali za velmi praktické nechat stan stát, aby se pořádně vyvětral a USCHNUL. Než jsme dojeli těch pár mil, přehnala se bouřka nad nás a balili jsme tedy v mírném dešti. Tolik k plánování a k poroučení větru dešti. Největší šok jsme ale utrpěli při výjezdu z našeho lesa. V protisvahu se skvěl ZASNĚŽENÝ Sonorský průsmyk, přes který jsme měli jet. Cedule u silnice nepravily nic o uzavírce, tak jsme to riskli. Potkali jsme dolů jedoucí sněžné pluhy, což nás mírně znepokojilo. Na druhou stranu jsme považovali za dobré znamení, že pluhy se již vracejí a hlavně, že místní silničáři byli tak rychlí - od bouře uplynuly možná dvě hodiny. Cestou do průsmyku nám začalo být jasné, nač bylo potřeba pluhů. Sněhu byl jen poprašek, ale prudká bouře rozvodnila všechny potoky, takže z vodopádů byly blátopády a původně suchá koryta náhle přetěkala bahnem a kamením až na silnici - a právě to bahno a kamení zjevně bylo odpluženo na stranu.

Cesta tedy nakonec proběhla bez problémů. Duererovi spali ještě tu noc na Tuolumne a nejenže večer zmokli a ráno zjistili, že mají ve špatně zapnutém stanu louži, ale navíc na ně ráno přišel medvěd. Yosemitští huňáči si bohužel často zvyknou chodit do velkých kempů, protože při takové koncentraci lidí je veliká pravděpodobnost, že se najde někdo, kdo podcení nebo ignoruje bezpečnostní opatření, a medvědi mají pré ve špatně uklizených odpadcích nebo nezamčeném jídle. Naštěstí tu žijí jen relativně malí černí medvědi, kteří se dají zahnat (s grizzlym by to asi bylo nebezpečnější).

O týden později na Tuolumne viděli medvěda naši další známí, jsme tedy zřejmě jediní, kdo medvěda tentokrát neviděl. Jednak jsme tábořili v místě, které neoplývá odpadkovými koši a kde si necmudí stovky lidí večer maso na grilu, a za druhé se Cottonwood Creek nachází až v pásu hor oddělených od Sierry několika mílemi polopouště, což doufáme huňáče odradí.