Jeskynní vodopád v Pinnacles napájí malá přehrádka (Bear Gulch Reservoir).

Hledím na deníček, který má již více než měsíční pauzu, a marně přemítám, co jsme ten měsíc dělali. Nejspíš hibernovali. Počasí je nevalné a tak vesměs trčíme doma. Absolvovali jsme ještě další bruslící výpravu, tentokrát se prďuši odhodlaně pouštěli sami do víru kluziště; mě nějak víc bolely nohy. Asi že jsem mnohem víc jezdila a méně postávala s potomky.

Cesta v Pinnacles vedla pod balvany (dole vlevo).

Pak se vyloupnul jeden pěkný víkend, kdy jsme zcela natěšení vyrazili do Pinnacles. Měli jsme tam sraz s Radkou a jejíma klukama (Radek byl služebně na Floridě). Děti nafasovaly baťůžky a čelovky, a vyrazili jsme na okruh přes Bear Gulch ve východní části parku. Tento není průjezdný skrz, pročež obvykle jezdíme na západní stranu. Na východě jsem byla celkem dvakrát a vždycky kvůli lezení, takže moje znalost téhle oblasti je omezená. Naším průvodcem nakonec byla Radka.

Musím říct, že trasa se nakonec moc vyvedla. Kromě průchodu tunelem a různého lezení po skalinách jsme nakonec dorazili k vertikální jeskyni, kterou se šlo po schodech kolem vodopádu. Děti s čelovkama byly štěstím bez sebe. Hroch funěl; ve finálním tunýlku jsme přemýšleli, zda budeme hrát na řepu (táhli táhli, až Hrocha vytáhli), protože příroda dimenzovala východ z jeskyně tak na pětileté děcko. Nicméně Hroch nakonec z průlezu vyvázl, i mohli jsme pokračovat.

Krajina v Národním parku Pinnacles je náramná.

U přehrady jsme vyhlásili sváču. Dospěli se krmili a odpočívali, junioři našli blátivou strouhu a na ní velmi zaujatě budovali svou miniaturní verzi přehrady. Cestou zpět už Lisa umdlévala, ale nakonec vše odchodila. Pro velký úspěch jsme pozvali Radku s klukama ještě chvilku si pohrát k nám.

Namlsaní pár kytičkama v Pinnacles jsme se rozhodli v neděli vyrazit na Borel Hill. Doufali jsme v rozkvetlé louky. To se nám bohužel nesplnilo. Všude je po deštích krásně zeleno, ale kytičky se ještě neobjevily. Navíc jsem nějak zmatená jarním počasím sbalila do autobusu špatné oblečení. Na parkovišti tvrdil teploměr, že je deset stupňů, ale naše subtropické slunce pálilo jak ďas, i vyrazili jsme poněkud nalehko. Litovala jsem na prvním kopci. Jestli dole bylo deset, tak nahoře bylo tak pět a foukal šílený vítr. Já měla tříčtvrteční tenké kalhoty, tričko, košili a flísovou vestu. V této módní kombinaci (bílá košile a černá vesta) jsem nejenže vypadala trošku jako uprchlý svatebčan, ale navíc to nebylo vůbec hřejivé. Myslela jsem, že děti jsou na tom v zateplených kalhotech a flísových bundách lépe (rozhodně i Lisa měla teplejší ručičky než já), ale zřejmě jsem se mýlila.

Čtyři děti už jsou smečka; dobývají nížiny i výšiny a předhánějí se, kdo kam první vyleze.

Dětem se i tento výlet s klukama líbil, pak jsme zase šli na oplátku k Tezaurům. Zatímco já jsem rozmrzala u čaje, děti demolovaly dětský pokojíček. Radka, která šla monitorovat situaci, přišla s tím, že Lisa si svlíkla kalhoty a vlezla Filipovi do postele. No, doufám, že ji tyhle návyky přejdou. (Na její obranu bych dodala, že doma děti honím, aby si svlíkly špinavé venkovní kalhoty, a že Filipova palanda je úžasně zajímavá atrakce, takže Lisino počínání bylo vlastně velmi logické a chválihodné - že kamarádovi nelezla do peřin ve špinavém oblečení.)

Až potud se zdál víkendový program velmi uspokojivým, nicméně ve středu jsem se na hřišti chlubila sousedce, že děti celou zimu nebyly až na nějaké rýmičky vážně nemocné. Když jsme přišli domů, začala jsem ohřívat večeři a v okamžiku, kdy bylo jídlo na stole, tak jsem nemohla najít Toma. Uvědomila jsem si, že jsem ho vlastně celou tu půlhodinu neslyšela štrachat s vlakama nebo prudit Lisu, takže jsem začala volat, a kluk nikde. Nakonec jsem ho našla tvrdě spícího v posteli. Samozřejmě měl horečku.

Nezbytnou součástí každého výletu je pořádný piknik.

Lisa vypadala v pořádku, takže šla ve čtvrtek do školky. Normálně, když jdou obě děti, tak je vozím já, protože v mém autě jsou namontované dvě autosedačky. Když jde Tom sám, vozí ho Hroch. Tentokrát teda vezl Hroch Lisu a ta byla hrozně důležitá, protože s tatínkem do školky normálně sama nejezdí. Tom polehával u pohádek a celkově byl celý zašlý.

Z následující noci si matně pamatuju, že Lisa šla asi pětkrát na záchod, což mi přišlo zvláštní. Ráno si ovšem stěžovala, že jí bolí prdelka, že chce namazat, a to už jsem žhavila telefon k doktorce. Hroch zůstal s Tomem doma a my s Lisou mastily do laborky na odběr moči a k doktorce, která potvrdila mojí domodiagnozu: zánět močového měchýře. Lisa vyfásla antibiotika a měli jsme tedy doma dvě nemocné děti. Byla jsem ráda, že jsem s Lisou šla hned, odpoledne jí bylo mnohem hůř -- plakala při každém čůrání -- a trvalo až do soboty, než léky zabraly. Nevím, jestli to vše bylo následkem prochladnutí na Borel Hillu nebo tím, že jsem se chlubila sousedce; každopádně nás teda tuto zimu choroby skutečně postihly.

Děti ve školce si směly opatrně prohlédnout australskou ještěrku Agamu bradatou.

V rámci vymýšlení programu pro prďuchy odsouzené k pobytu doma jsme různě malovali a vyráběli. Tom jeden den přišel s tím, že chce psát. Napřed napsal LIDA, to jako jedna babička, a pak jsme společně napsali JOŽINKA (druhá babička). Pak prej co má ještě napsat. I vymyslela jsem, že napíšeme babičce dopis. Šla jsem hledat papíry a horečnatě přemýšlela, jak to udělat, aby to Toma moc neotrávilo a že mu asi budu muset nalinkovat papír a tak dále. No, než jsem vymyslela, jak to vše udělat, pravil Tom, že už napsal dopis a jde si hrát. A skutečně. Na papíře se skvělo velikými písmeny DOPS. Inu, řekla jsem, že má napsat dopis? Řekla. Napsal "dopis"? Napsal.

Po týdnech nemocí byly děti radostí bez sebe, že zase můžou k moři.

Kupodivu byl Tom docela smutný, že nemůže chodit do školky. Momentálně se učí hodně o zvířátkách a o farmě. A to velmi praktickým způsobem. Měli ve školce na návštěvě dvě slípky a pejska a Tom díky nemoci zmeškal ještěrky. Sid, který v ještěrkový den vezl do školky Lisu, mu ještěrky alespoň vyfotil. Z projektů, které děti dělaly, si pamatuju vaření vajíček - z vajíček si pak umíchali pomazánku a ze skořápek dělali mozaiku. Loupali a čistili kukuřici a hrášky, nebo třeba dělali z mléka máslo. Momentálně jim paní učitelka zryla záhonek, ten vypleli a vyčistili a budou do něj sázet bylinky a zeleninu.

Mě začala následující úterý bolet hlava a ve středu jsem lehla s rýmičkou. Ta si myslím, že je už second hand - zřejmě nějaký bacil od dětí nebo z ordinace. Svoje narozeniny jsem tedy strávila s kapesníky a nekonečnými hrnky čaje. V neděli se mi trošku ulevilo; jeli jsme se projít k moři. A nakonec jsme byli pozvaní k Tezaurům na hromadnou oslavu (dvoje narozeniny a jeden svátek), k níž jsme si slíbili, že si nebudeme dávat žádné dary. Byla to velmi civilizovaná záležitost. Žádné vaření: objednala se pizza, akorát Radka pořídila malý čokoládový dort. Tudíž můžu letos po letech odškrtnout, že jsem měla OSLAVU NAROZENIN a to velmi vydařenou.

Narozeniny jsem měla na první jarní den, takže očekáváme, kdy konečně skončí zima. Přeci jen jsme zvyklí tady z Kalifornie na osm letních měsíců, ta zima nám prostě nesvědčí. A loni jsme se už v dubnu koupali!