Čelovky nasadit: celá výprava - minus fotografující Carol - na cestě do jeskyně v Pinnacles

Počasí se začalo tvářit, jako že možná nakonec letos bude i léto, a tak jsme se honem přifařili k Tezaurům na letošní první kempování v Pinnacles. Oficiálním kempům se raději vyhýbáme; nějak máme pocit, že když chceme být s přírodou, tak bez ostatních lidí. Nicméně v Pinnacles to jinak nejde, navíc jsme chtěli dětem dopřát táborák, což také nikde jinde v Kalifornii nejde -- kvůli suchu.

Vyzkoušeli jsme náš nový velkostan.

V sobotu jsme vyrazili v poklidu; na tábořiště jsme se měli dostavit až po obědě (do té doby tam teoreticky mohli vyskytovat předchozí obyvatelé místa). U vstupu do parku stála úřadně vypadající babice, jež pravila, že park je přeplněný a smíme si přestoupit na autobus. To nám nevadilo, stejně jsme odbočovali ke kempu. Osobka dále pravila, že pokud vydržíme do čtyř, tak se lidi z parku zase odvalí a bude možné vjet i autem.

To nám vcelku vyhovovalo, i vydali jsme se hledat zamluvené kempovací místo, s tím, že než zvládneme náročný test inteligence -- stavby nového stanu -- bude stejně už odpoledne. Vzhledem k tomu, že Tezaurovi již byli na místě vyvstali, my měli spoustu klidu na čtení návodů a dohadování se ohledně umístění tyček. Děti zběsile lítaly dokola a úžasně se bavily.

Do večera bylo ale ještě daleko, takže jsme se rozhodli vyjít na malou procházku. Ovšem Tom s Filipem nasadili čelovky a velmi svižným tempem mířili neochvějně k jeskyni, kterou si pamatovali od posledně. V samotné jeskyni pak nastal zádrhel a došlo k rozdělení výpravy. Zatímco smečka potomků cválala kupředu a vydala se zkoumat neznámé pravé rameno jeskyně, Sid s Radkou fotografovali a zaostali. Já letěla kupředu, aby Radek nezůstal osamocen se čtyřmi dětmi. Když se mi podařilo doběhnout a zastavit čelo peletonu, vrátila jsem se zpět na rozcestí informovat fotografy, že jdeme jinudy, ale nikoho jsem nenašla.

Růžová princezna Lisa u táboráku v Pinnacles

Vrátila jsem zpět v okamžiku, kdy nadržení kluci našli další šipky a vydali se kupředu potokem. Kus cesty jsem Lisu nesla a snažila se nenabrat si do bot jako Radek, ale pak nastal zádrhel, kdy opuštěný Tom vzadu kvičel a nechtěl čekat, až přenesu Lisu a vrátím se pro něj. Rezignovaný (a mokrý) Radek mi odbral Lisu, která děsně kvílela, a já se vrátila pro Toma. Nakonec jsme vylezli z jeskyně ve známém úseku pod přehradou a jali se čekat na Sida s Radkou, doufajíce, že se vynoří z druhé strany, a výprava se zkompletní. To se ovšem nepodařilo, i vydali jsme se raději na cestu k autu - přeci jen slabší členové smečky začínali jevit známky hladu a únavy. Ne tak Filip, který lezl ještě po okolních kamenech. A právě na této vyvýšené pozici jej spatřila Radka, která přeci jen byla kus cesty za námi a ne před námi, jak jsme předpokládali.

Filip asistuje Lise v opékání marshmallow (žužu).

Fotografická část výpravy byla poněkud namíchnutá a zdrchaná. Zdá se, že jsme se v jeskyni s rozdvojkou několikrát úspěšně minuli, načež Hroch s Radkou se vraceli sem a tam oběma rameny tunelu. Což by asi bylo pro ně poněkud veselejší, pokud by Sid nebyl handikepován svými rozměry (jeskyně jsou dimenzovány spíš na Toma než na Hrocha) a Radka tím, že jako jediný člen výpravy neměla baterku. Takto nám poněkud nemohli přijít na jméno, ale než jsme dorazili ke stanům, trošku se situace uklidnila.

Zadumané hledění do plamenů táboráku můžeme Tomovi dopřát v Kalifornii jedině na státním tábořišti.

Večer proběhl ve znamení opékání buřtů a marshmallows, a hlavně pokusů s ohněm. Neustále někdo šťoural klacíkem do ohně, případně se snažil lítat kolem s hořící větví a tak dále. Nakonec se nám podařilo děti zahnat do spacáků a chvilku posedět. Překvapilo mě, že ostatní táborníci, včetně skautského oddílu, který s námi sousedil za křovíčkem, se chovali velmi civilizovaně a na tábořišti bylo v deset večer ticho.

Noc byla asi docela studená. Máme teplé spacáky, v tom problém nebyl, ale stan byl úplně mokrý od kondenzované vody. I čekali jsme celé dopoledne, až stany trošku proschnou. Dětem to nevadilo, pokračovaly ve večerním programu napalování klacků. Nakonec jsme přeci jen stany sbalili a vyrazili do parku. Chtěli jsme se podívat na Old Pinnacles, kudy kdysi vedla silnice skrz park.

Ovšem u budky už byla fronta a rangerka všechna auta obracela zpět na záchytné parkoviště. A zrovna v okamžiku, kdy nekompromisně chtěla otočit i nás, jí promluvilo rádio, že na Old Pinnacles ještě dvě místa jsou, a tudíž jsme byli vpuštěni, zřejmě jako poslední auta, co vjela do parku a jejichž osádka nebyla odkázaná na kyvadlovou autobusovou dopravu.

Old Pinnacles je ideální terén pro výpravu s dětmi.

Old Pinnacles je moc pěkná cesta. Z původní silnice nezbylo nic, polní cesta se vine kolem říčky a přes louky. Děti stále vypadaly jako plné energie, kromě Lisy, která mírně pofňukávala. Bohužel u Lisy se těžko odhaduje, zda má nějaký problém, nebo zda se princezna jen špatně vyspala, či zda usoudila, že střihne den plný scén. Nicméně kus cesty jsme ušli, našli ideální lokalitu na piknik - místo na sezení či ležení a malý potůček na ráchání a stavění přehrad, to vše na malebné loučce. Tam Lisa žádala spinkat a opravdu se na poměrně dlouhou dobu zašila pod moji flísku, z čehož jsme usoudili, že na ni něco možná leze (nelezlo, ale je pravda, že večer šly děti pozdě spát, celej den lítaly, mohla být prostě jen unavená). Kluci zatím budovali nějaké přehrady a umělé kanály na potůčku.

Quicksilver: naše dubová savana je v dubnu řvavě zelená.

Návrat už byl trošku pomalejší, unavení jsme byli všichni. Celý víkend jsem se obávala, které dítě komu vypíchne oko klackem, ale že to bude Lisa, kdo nakonec majzne šutrem Filipa do hlavy, to bych nečekala. Ne, že by to Lisa udělala úmyslně, jen prostě házela kameny do řeky z bezpečné vzdálenosti a v trajektorii kamene se zrovna vyskytoval Filip. Naštěstí nedošlo k nějaké újmě (Lisa nemá moc sílu a šutr letěl jen kousek), ale i tak jsem byla ráda, že nám zůstali kamarádi zachovaní.

Kvetoucí strom v parku Quicksilver.

Další víkend jsme si udělali výlet na náš nejbližší kopec, Quicksilver. Hroch tam má oblíbenou trasu, na níž jsem já nikdy nebyla. Chodíval tam s Tomem v krosně, zatímco já těhotná s Lisou a skuhrající jsem dělávala řidiče. Trasa má pět mil jedním směrem, nedá se tam obejít rozumný okruh. Takže jsme tentokrát zapřáhli obě auta, nechali autobus u dolního konce stezky a popojeli vozíkem nahoru na začátek trasy.

Byla jsem překvapená, jak je tenhle okresní park krásný. Zespodu to vypadá jen jako příkré kopce porostlé listnatým lesem, ale na vršku se střídají louky a hájky nádherných dubů, na jaře vše křiklavě zelené, zpestřené tisícem kytiček. Dětským tempem jsme se pomalu sunuli po venkovsky působících polních cestách, a jen občas z nějaké vyhlídky na nás vykouklo zastavěné Křemíkové údolí.

Velikonoce: děti hledají vajíčka na dvorku.

Tomášek zvládnul asi celý výlet nejlépe. Rozhodně tedy nejevil žádné známky únavy, stále něco objevoval, hledal alternativní stezky a zkratky, pozoroval motýly a housenky, a zdál se býti ve svém živlu. My s Hrochem jsme ke konci poněkud umdlévali a nejhůř na tom byla asi Lisa, která pak už jen kníkala a automaticky šlapala. Nakonec ale i ona ušla celých pět mil (8 km), takže jí tímto vyslovuju pochvalu před nastoupenou jednotkou.

Všechny děti ze sousedství se sešly v parku, aby hromadně hledaly velikonoční vajíčka.

Pak přinesl Tom ze školky obarvené vajíčko a já si uvědomila, že budou velikonoce. Letos jsem tedy zkusila s dětmi barvit doma. Naše barvy fungují zastudena, takže jsme uvařili vejce, pomalovali je voskovkami a pak obarvili. Výsledek mě docela potěšil - fungovalo to, jak jsem si představovala, i když teda výsledný efekt byl spíš z oblasti abstraktního umění než prostonárodních zvyků.

V sobotu jsme měli v parku sraz s rodinami ze sousedství, přinesli jsme jídlo na piknik a dětem vajíčka na hledání. Zjistili jsme, že hledání vajec budeme muset zorganizovat před pikinikem, neboť všechny děti byly značně nedočkavé a otravné. Při vlastním hledání Tom docela zaváhal - odmítal sbírat růžová vajíčka, neboť ta jsou pro holky, a pak byl zklamaný, že vajíček ukořistil málo - měl totiž pocit, že MUSÍ najít přesně deset vajec. Zachránil nás Brian (jeden z tatínků), který znovu prošel oblast, kde byl naděloval velikonoční zajíc, a přehlédnuté poklady rozdělil mezi děti.

Zatímco Lisa spokojeně lítala po hřišti s ostatníma holčičkama a užívala si to, že byly všechny oblečeny v šatičkách (momentálně jsou šatičky na špičce jejích veškerých priorit), Tom se učil odpalovat baseballové míčky. Dost mě to překvapilo; my se Sidem máme k míčovým hrám poměrně odpor. Teď se jen děsím toho, zda synek nebude baseball vyžadovat (asi ano, zvlášť když hrají jeho kamarádi). Domů nám velikonoční králík přišel dle pravidel až v neděli a dokonce nadělil i nějaké čokolády. Překvapilo mě, že pruďuši sesypali velikonoční bonbony na jednu hromadu a bez problémů se pak dělili.

Lisa zdolává poslední ze 400 metrů výstupu na vyhlídku v parku Garrapata.

Už se zase koupeme v půlce dubna.

O velikonocích bylo poměrně chladno, ale následující víkend udeřila vedra přímo tropická, takže i letos můžeme v kalendáři odškrtnout, že první koupání v bazénu bylo provedeno již v dubnu. Pozvali jsme Břehy a Tezaurovy, a následoval obvyklý scénář - děti v bazénu, rodiče na židličkách vedle grilu. Posléze jsem dětem napustila staré plastové pískoviště (bez písku) vodou a došlo k velmi důkladnému zalití trávníku, růží, citroníku, betonu a domovní podezdívky. Nicméně všichni zúčastnění vypadali spokojeně. V následujích třech dnech se u nás vystřídala celá škála kamarádů (sousedi, kamarádi ze školky, další část české party), a pak se prudce ochladilo a máme zase normální jaro. Asi je to dobře, páč nás čeká odlet do Česka, nerada bych utrpěla teplotní šok.

Poslední víkend před odletem jsme se odohodlali vyšlápnout na Garrapatu. Před třemi lety jsme tam byli s babičkou a já si zachovala v živé paměti, jak jsem funěla do děsného krpálu s nechodící Lisou na zádech. Taky jsem si pamatovala krásné kytičky a pocit vydařeného výletu, ale přeci jen to funění mě trošku odrazovalo. Ale chtěli jsme si užít jarní Kalifornii, tak jsme vyrazili. Musím konstatovat, že funění se zlepšilo jen trochu. Máme teorii, že Garrapatu objevil Jára Cimrman a pojmenoval ji Krpáta, což posléze španělští misionáři zhůvěřile zkomolili. Nicméně Lízinka chodí a celou Krpátu vyšlapala, čímž si vysloužila obdiv všech ostatních turistů.

Vyhlídka z Cimrmanovy Krpáty na Tichý oceán a dálnici číslo jedna.

V krátkém bazénovém období jsme měli doma místo dětí dvě žabičky, ale na Garrapatě se nám vrátil náš vlak a koníček. Působí to trošku logistické problémy, neboť vlak trvá na tom, že koně nesmí vstupovat do imaginárních kolejí (cestičky), zatímco koníček tvrdohlavě ignoruje nejen koleje, ale i strašlivé troubení vlaku. My pak následně musíme řešit zapeklitou situaci - pokud dojde ke srážce vlaku s koněm - je vinen hromotluk vlak, který nezastavil, nebo koníček, který sveřepě odmítá ustoupit z kolejí? Další komplikace představují velmi početné (nicméně opět imaginární) vagónky. Tomášek protestuje, pokud jde někdo příliš blízko za ním, že mu dotyčný naboural vagónky - protože Tom je samozřejmě děsně dlouhý a silný vlak. Musím říct, že koníček občas bourá vagónky schválně, ale občas mu nic jiného nezbývá (těžko můžeme chtít po Lise, aby chodila v desetimetrovém odstupu za zbytkem rodiny).
Jak se blíží odlet, tak se i začínáme trochu obávat, zda nám aerolinky dovolí přepravovat koně a zda nám nebudou účtovat extra za všechny ty nadbytečné vagóny. Možná, že s žábama by to bylo vše jednodušší.