Jihovýchodní konec zátoky je tvořen zejména bývalými políčky po těžbě soli.

Na první víkend v únoru jsme měli naplánovaný báječný program. Půjčíme chalupu v Truckee od Franty, postavíme děti trochu na lyže, a v neděli ráno půjdeme na balony. Ovšem situace se vyvíjela standardně - stále se zhoršovala předpověď počasí a naopak setrvalý stav byl zaznamenán u mojí choroby a dětských kašlů a soplů. V pátek mělo sněžit a nám se nechtělo s autobusem klouzat potmě do hor, případně někde v zimě, sněhu, a tmě nasazovat řetězy. Podobná předpověď byla na neděli odpoledne - tj. dobu plánovaného návratu. No zkrátka jsme vyměkli a nejeli nikam. Raději jsme pozvali Tezaurovy na návštěvu a večeři.

S rodinou na procházce v Útočišti divoké zvěře.

Tom se těšil, že klukům ukáže svoje vláčky. Nakonec si vláčkama nejvíc vyhrál Matýsek (kterého tímto jmenuji nejhodnějším dítětem celého dne). Tomášek, Filip a překvapivě Lisa vydrželi většinu doby lítat a hrát si na zlé bacily, hodné batérie (bakterie) a věčně hladové "makrofábie". Zdá se, že i u Tezaurů momentálně frčí seriál Byl jednou jeden život. Lisina akčnost a neohroženost mi vrtala chvilku hlavou - ale pak jsem si všimla, že všude následuje Filipa a neustále jej provokuje - že by první láska?

Lízinka se radostně účastní našich výšlapů.

Přiblížil se Valentýn a ze školky jsme dostali vytištené seznamy dětí. Nakoupila jsem přáníčka s tím, že holt tam nasekám jména a bude. Tomášek byl ovšem nadšený a chopil se tužky, že bude přání psát sám. A fakt začal - přeříkal si jméno, rozdělil na slabiky a už jel - ALX (Alex), LRN (Lauren), ERKA (Erica), ASTN (Austin). Pak pravil, že Jimmy se píše s dvojtým em a s "váj" (ypsilon) - s Jimmym kamarádí, tak to asi okoukal. Musím říct, že mi docela padla čelist - nad jeho suverénností, s níž trval na tom, že umí psát, nad tím, jak si poradil s anglickým pravopisem a jak se nedal rozhodit tím, když jsem mu pak ukazovala, jak se jména píšou doopravdy. A taky tím, že nad přáníčky poctivě seděl dva večery - náš netrpělivý Tom, který se vzteká, jakmile mu něco nejde. Tom, kterého veškeré malování a vyrábění baví tak pět vteřin.

V Kalifornii mnoho stromů a keřů kvete právě v únoru.

Domluvila jsem si schůzku s učitelkou a zkoumám po sousedkách co a jak. Čeština je fonetický jazyk - každé písmenko má přiřazený jeden zvuk, každý zvuk má přiřazené jedno písmenko. Slova se skládají a rozkládají. Žila jsem v domění, že angličtina se učí tak, že si děti vlastně namemorují pravopis každého slova. Dost jsem se děsila, jak něco takového bude Tom zvládat - logický (fonetický) pravopis mu je mnohem pochopitelnější a zjevně toho ve školce využívají a Toma to baví. Jen bych trošku potřebovala o této metodě víc zjistit, abych věděla co a jak s klukem doma. Jestli chce psát a číst, hodlám ho v tom podporovat, dokud jeví zájem a baví ho to.

Pro zaměstnance školky jsme vyráběli malá přáníčka z překližkových tvarů (napr. letadla). Vlastním učitelkám prcci nabarvili malé pokladničky. Překvapilo mě, že ačkoliv měli oba k dispozici stejnou barevnou paletu, Lisiny výtvory jsou růžovofialové, případně pastelově modré. Koníčka nakonec omalovala modrobíle - podle koně z Cinderelly (disneyovské Popelky). Tom jí dotyčného koně našel v hračkách a přinesl na ukázku, když Lízinka nechtěla namalovat všechna kopýtka modře. Bratrská autorita je nepřekonatelná - kůň má modrá kopyta a hřívu. Tom naopak volil barvy výrazné - sytě modrou, červenou, zelenou, hnědou, oranžovou. Zkrátka máme doma kluka a holku. A nic na tom nemění fakt, že Lisa Toma ukecala, že jí bude dělat prince a bude s ní tančit. Jakmile si princ odbyl tancování, šel jezdit s vlakama.

Pokladničky zdobené našimi dětmi.

Poněkud horší valentýnské překvapení nám uchystal náš kotel na topení. Jednoho krásného rána jsme se probudili a v baráku bylo jako kdyby nám do něj ústil komín teplárny. Hodila jsem na sebe džíny a šla burcovat dobré sousedy (ano, někteří z našich sousedů mají děti, které spí klidně až do osmi hodin). Ne, že bychom nedokázali vzít zlaté stránky, píchnout prstem na topenáře a zavolat ho, ale přeci jen bychom raději někoho osvědčeného. Bohužel topenář není člověk, kterého domácnosti běžně potřebují, nikdo nic nevěděl. Pak si sousedka Ina vzpomněla, že její soused Guillermo je stavitelem a nejspíš bude vědět co a jak. Vybavilo se mi, jak nás Guillermo pozval v létě na zahrádku, kde děti směly obdivovat jeho novou fontánku s rybičkama. I tak jsem měla výčitky svědomí, když jsem zvonila u domu se zataženými žaluziemi. V okamžiku, kdy jsem se už chtěla obrátit k odchodu s tím, že přívětivý děd buď tvrdě spí nebo naopak pracuje, zastavil dotyčný na příjezdové cestě. Vysvětlila jsem náš problém, Guillermo zvedl telefon a vytáhnul svého topenáře Toma.

V přímořských bažinách nám často dělají opatrnou společnost volavky, lysky, i obyčejné divoké kachny a husy.

Topenář Tom pravil, ať zavoláme plynaře, kteří dělají zadarmo inspekce topení - a že ti nám řeknou, co je potřeba udělat. Tudíž nebudeme muset platit stovky dolarů za servisáka, který přijede, pokrčí rameny a řekne, ať si koupíme nové topení. A budeme vědět, co nás čeká - jestli oprava, seřízení, zmáčknutí zapomenutého knoflíku nebo kompletní výměna. Plán to byl výborný, ovšem zjevně nejsme jediní s problémem s topením - plynaři pravili, že můžou přijet za týden. Volali jsme znovu Tomovi, že holt bude muset přijet on.

Kolibříci jsou tu poměrně běžným ptactvem, i když v zimě jsou na holých keřích lépe vidět.

Tom přijel, seštelovat co šlo seštelovat, oběhnul barák s pípákem, jestli nám někde neutíkají do domu ještě nějaké humusy a pravil, že bychom měli výhledově uvažovat o výměně kotle. Což o to - kotel je originál z doby, kdy stavěli barák (1964), takže toho, že nám jednoho krásného dne umře, se bojíme už skoro sedm let. Nicméně začali jsme doufat, že vydržíme do léta. Doufání nám vydrželo do dalšího rána. Z peřin jsme vylejzali do patnácti stupňů, kotel zhaslý. Po mnoha pokusech se šlehajícími plameny nakonec kotel chytil a topili jsme. Do pěti odpoledne, kdy opět zhasnul. Telefonická konzultace s topenářem přinesla dvě možnosti - buď oprava jednoho vadného hořáku za pět set, nebo nový kotel za šestnáct set. Vzhledem ke stáří kotle to vypadalo nejspíš na výměnu.

Do všech těchto radostí začalo šíleně pršet. Svým způsobem je to důvod k radosti - vodu v Kalifornii opravdu potřebujeme. Ovšem náležitě zabavit děti je problém. Nechala jsem tedy jeden den o víkendu Hrocha dělat daňové přiznání a vyrazila s dětma na stěnu. Zjevně jsem nebyla jediný rodič s takovým nápadem. Ve vykobercované prolejzačce pod lezeckou stěnou bylo větší množství juniorů, které se snažili ambiciózní rodiče přesvědčit k podávání sportovních výkonů ve vertikále. Já jsem zase až tolik nepřesvědčovala - prcci lítali a křičeli a kamarádili se s prďušími kolegy, to vše na relativně čerstvém vzduchu (stěna je v až příliš "vzdušné" hale). Lisa nakonec vylezla půlku jedné cesty - je velmi šikovná, což při její miniváze není žádné překvapení. Tom rovnou lezení odmítnul - poté, co jsem ho ujistila, že rozhodně je nebudu houpat na laně - při daném množství návštěvníků by tato oblíbená zábava asi vypadala spíš jako hraní kuželek.

Což o to, zimu tu máme mírnou...

Kotel se celý víkend choval slušně a tak jsme v pondělí výměnu odvolali. S tím, že uvidíme, jestli topení vydrží do jara. Výměna na podzim by se nám hodila víc finančně i organizačně - odstavovat topení v době, kdy není POTŘEBA topit, nám přišlo jako rozumnější. Nicméně jsme neodvolali inspekci plynařů. Chtěli jsme vědět, jestli kotel není nějak nebezpečný. To byla asi chyba. Plynař přijel, pravil, že tohle si na triko nevezme a kotel odpojil. Prý máme zkusit vyčistit výměník a možná to pomůže. Takže jsme se vrátili k původnímu plánu a holt máme nový kotel. Naštěstí to bylo hotové během odpoledne.

V Moss Landing lze pozorovati odpočívající mořské vydry.

Na pár dní se vyčasilo, tak jsme honem absolvovali spoustu procházek a venkovních aktivit. Děti byly jak utržené ze řetězu (a já vlastně taky). Na pátek odpoledne jsme pozvali Břehy a Janu se třema klukama. Jana od dvojčat se stavila (ještě jsme to nevěděli, ale bylo to den před porodem). A k celé sešlosti se přidala i Katka, co hlídá sousedovic mimčo. Kluci bafli tříkolky a náklaďáky a zmizely dole v ulici. Netěhotná Jana je doběhla a přiměla k návratu. Já jsem na chodník nakreslila stopky - a kupodivu to fungovalo. Kluci jezdili od stopky u jižních sousedů ke stopce severní - a obraceli vozidla poslušně zpět. Andrejku jsem přistihla, jak nese v kyblíčku vodu z baráku na zahradu, takže jsem jí to macešsky zatrhla. Raději jsem dětem napustila bývalé pískoviště a nechala je ráchat. Mno, uvidíme, jestli k nám ještě někdy přijde někdo na návštěvu - maminky koulely očima, že je půlka února.

Tom s Lisou vedli učenou debatu o tom, co jsou to manželé. Tomášek mínil, že manželé jsou maminky a tatínkové. Přišel mi sdělit, že až se s Lisou vezmou, tak budou také tatínek a maminka. Odporovala jsem mu s tím, že si nemůže vzít za ženu svojí sestřičku. Zajímal se proč. Řekla jsem mu, že proto, že by měli nemocný dětičky a že si bude muset vzít nějakou jinou pani. To ho zjevně vyděsilo a tak jsem se honem opravila, že si prostě musí vzít někoho, kdo není jeho sestřička a začala vyjmenovávat potencionální nevěsty. Tomášek chvíli zvažoval a pak rozhodl, že si vezme za ženu Břehovic Andrejku. Uklidněn tím, že budoucnost je vyřešená, odběhl si hrát zase s vlakama.

V sobotu bylo ještě jakž takž, i odjeli jsme ještě honem na Moss Landing, projít se trošku u moře. Našli jsme tam také pro nás novou, a navíc velmi slušnou thajskou hospodu, což nás potěšilo, neboť děti považují thajské jídlo za "domácí stravu" a pokaždé je sní bez odmlouvání. Odpoledne už se zatáhlo, ale to nevadilo, děti byly pozvané na párty k Janině Kubíkovi do tělocvičny. Lisa tam byla jediná holčička, ale nezdálo se, že by jí to nějak vadilo. Na bandu starších kluků je prostě zvyklá.

Hlavně při mávání na objektiv neupadnout!

V neděli bylo hnusně od rána, takže já jsem šla na jogu, Sid telefonoval babičce a děti sledovaly pohádky. Na odpoledne nás Tezaurovi vytáhli bruslit. Přiznám se, že jsme nikdy v Kalifornii nebruslili. Já jsem dokonce zapomněla i kde je kluziště, i když jsme jednou kolem něho jeli.

Lisa byla dostatečně vykulená, ale veselá.

Vzhledem k Tomově neohrabanosti a netrpělivosti jsem bruslení dávala tak půl hoďky. A začátek se skutečně vyvíjel dle katastrofického scénáře. Prcci kničeli, prudili a byli totálně vyděšený z toho, jak to klouže. Pak se ale na ledě zjevili Tezaurovi, jejichž děti se nechaly po kluzišti vláčeti bez odporu, což přeci jen Toma s Lisou naladilo trošku vstřícněji. Do toho přišla organizační přestávka - vyjela ledová rolba sledovaná velikým množstvím malých fascinovaných obdivovatelů. Já jsem využila přestávky k tomu, abych si vyměnila brusle. Předtím jsme byli automaticky nafasovali jakýsi podivný hybrid mezi "kanadama" a "krasobruslařskejma" botama - nízká bota, co se špatně utahuje, se zoubky na špičce. Vyreklamovala jsem je za vysoké krasobruslařské a rázem nabyla na ledě větší jistotu. Tomášek s Lisou se kupodivu vrhli také do bruslení s větší chutí a pod vlivem Filipa, který zkoušel bruslit sám, začal se i Tom pouštět rodičovského rámě. Lisa byla ochotná popojet samostatně maximálně půl metru a to s vypoulenýma očima, ale opravdu se snažili. A na konci nechtěli jít domů a otravovali, jestli můžeme jít příští neděli zase. No uvidíme - nás se Sidem bolí nohy a Hrocha ještě navíc zápěstí, protože hned v prvních vteřinách na ledě hodil něco, co připomínalo piruetu kombinovanou s přemetem (takový Hroch má neuvěřitelnou hybnost a padá komplikovaně, dlouze a přes půl kluziště).

Na bruslení mě překvapily tři věci - relativně slušná cena ($12 včetně půjčení bruslí, děti s nějakými slevami, takže jsme šli dohromady za $34), nenacpanost kluziště, takže i když se jezdilo dokola, bylo dost prostoru na zkoušení a blbnutí; a obrovská škála (ne)zkušeností bruslících. Od slečny v dresíku, která uprostřed vytáčela piruety, přes malé kluky, co zjevně chodí hrát hokej, amatéry jako my, až po indickou rodinku, která se (včetně babičky v sárí) odhodlaně a velmi svědomitě sunula podél mantinelů, které svírala bílými klouby. Babička v sárí to vzdala po prvním kole, ale mladší členové výpravy byli zjevně odhodlaní vydržet až do konce. Každopádně nás bruslení nadchlo a snad si to ještě někdy zopakujeme.