Tom a Filip ve velkém vlaku.

Osvědčeným programem pro nejistou sezónu je jízda na dětském vláčku ve Vasonském parku

Návrat z výletu znamenal pro mě především hory prádla. Opět se zdálo, že u nás pere načerno ufonská letka, protože přeci čtyři lidé nemůžou nikdy mít tolik oblečení a už vůbec ne všechno špinavé. Nicméně i ufony jsme nějak zvládli. Autobus tentokrát vyklidil a vyluxoval Sid. Tímto mu vyslovuji pochvalu před nastoupenou jednotkou. Jestli něco nenávidím ještě víc než hromady prádla, tak je vyklízení všech drobků a papírků smixovaných s nánosy bláta do lepkavé kaše na podlaze auta.

Děti nastoupily normálně do školky a začali jsme postupně rozmrzat. Počasí se z mrazivé mlhy náhle přehouplo do léta. Hned další víkend po výletu jsme si dali sraz s Tezaurovými, takto českou rodinou, kterou jsme potkali v Zionu. Napřed oběd v oblíbené thajské restauraci Shana, pak tatínkové vyrazili s potomky vlakem do Santa Clary, a my, ženy, jsme za nimi bloudily doprovodnými vozidly. Vláčkové muzeum se setkalo s úspěchem. Tom byl nadšený, že má s sebou další kamarády, následovalo lítání po slepé koleji u muzea, které se zvrtlo v házení kameny. Nonšalantně jsme žertovali na téma, kde je nejbližší nemocnice a jakou máme kdo praxi se šitím hlav, až do chvíle, kdy Hrocha bolestivě potrefil špatně hozený kámen. Bylo na čase takovou zábavu rozpustit.

Takto si představujeme leden: Tom na pláži vypadá jako Robinson

Lisa, Filip, Tom: konečně přišla ta vlna

Na neděli jsme prckům domluvili sraz na Point Lobos. Tezaurovi žádali jít na pláž, my jsme očekávali, že si děcka pohrají dvacet minut na pláži a pak vyrazíme někam na výšlap, protože našim prďuchům jedno místo stačit nebude. Byli jsme nabalení v dlouhých nohavicích a rukávech kvůli jedovatému dubu, v čemž jsme asi udělali chybu. Teploty se dostavily více než letní a děti nakonec odmítly opustit pláž. I Lisa, která se na plážičku plížila podél skal v bezpečené (tj. asi třicetimetrové) vzdálenosti od vln, nakonec lítala polonahá do moře. Kluci se odvážili mnohem více (a také skončili o mnoho mokřejší). Kromě pronásledování vln a hry s bagry a náklaďáky se také pokusili přelít Tichý oceán na pláž dětskými kyblíčky (jen pro pořádek - tento záměr se nepodařilo uskutečnit). Já a Hroch jsme si užili nějakých čtyř hodin povalování se v písku - zážitek naprosto nečekaný a velmi vítaný.

Teploty ve dne letěly přes pětadvacet stupňů, i rozhodla jsem se udělat údržbu bazénu. Jenom opucovat kryt mi trvalo tři odpoledne. Prďuši zatím na zahrádce šíleli a nakonec se svlíkli do naha a do bazénu vlezli. Pravda - jen po kolena a pak s velikým kvičením utíkali ven (bazén má neochvějně deset stupňů), ale co jsem s nimi měla dělat, když mi nevěřili, že voda je fakt ledová?

V této konfiguraci snad strašidlo pominulo.

Obvyklá zimní vyhlídka z Fremontova vrchu.

Na druhou stranu prcci dokážou být neuvěřitelně logičtí. Přišel Tom s dotazem, co je to "věčmeně". Postupně jsme se dobrali toho, že jde o písničku - "husy jsou v ječmeně, Andulko vyžeň je". Po mém vysvětlení, že ječmen je obilí, se Tom upokojil a konstatoval, že Andulka musí husy vyhnat, aby je nepřejel kombajn.

Někdy v půlce ledna jsme udělali veliká škatulata batolata - a přestěhovali jsme Tomovu postel v rámci pokojíčku. Zdálo se, že v koutě, kde Tom postel míval, se usídlilo neurčité strašidlo. Tomášek spával těsně na hraně postele, párkrát i vypadnul, jen aby byl co nejdále od příšery. Jednu noc nám otřesen přišel oznámit, že na něj mluvila karimatka, jež je zasunutá za postelí ve funkci izolace od zdi. I odstěhovali jsme jeho postel do protilehlého kouta a zdá se, že zmíněná spací podložka přestala na synka hovořiti, a zřejmě i strašidlo buď odtáhlo do nějakých příznivějších končin, nebo trucuje v prádelníku. Při stěhování jsem zjistila, že dětem záhadně přes vánoce zteřel gumový potah pod kobercem (před vánoci byl ještě docela v pořádku) a zanechává za sebou drobné plastikové úlomky. Takže jsme museli ještě koupit nový koberec a stěhovat všechno možné.

Lisa si začala užívat výšlapů s baťůžkem a piknikem.

Zato Tom se často při focení cíleně šklebí.

Další význačnou událostí byl Tomův zápis do školy. Aktu předcházela informační schůzka, jež se ovšem konala ve velmi nepraktickou hodinu. Váhala jsem mezi tím, zda na schůzku nejít, nebo ji naopak absolvovat s dvěma unavenenými a hladovými dětmi místo večeře. Trn z paty mi vytrhla sousedka Karen, která svolila, že mi bude dělat špióna a dá mi vědět, pokud by se na schůzce probíraly nějaké překvapivé informace, neobsažené na internetové stránce školy. Byla jsem ráda - přeci jen s americkým školstvím nemám žádnou zkušenost, nerada bych propásla něco důležitého.

Když mě Karen ujistila, že platí vše dle internetových stránek, vytiskla jsem ráno příslušné formuláře, vyplnila je, vzala s sebou Tomův rodný list, papíry potvrzující vlastnictví domečku (do školy se chodí přísně dle bydliště), nějaké účty a vyrazila jsem s Lisou do školy. Tom odjel s Hrochem do školky (u nás nemusí být dítě k zápisu přítomno). Ve škole vše proběhlo více méně dle očekávání, zbývá pořídit razítka od pediatra a zubaře (ale to až v létě, aby byla platná i přes další třídu), vyplnit dotazník o Tomáškových dovednostech, a to je tak asi všechno. Respektive bylo by, kdyby mi sekretářka školy nevolala ve dvě odpoledne, že jsem k docházce přihlásila Thomase, leč přinesla rodný list Elizabeth. Jak vidno zříti, má mateřská demence je stále v plné síle!

Na svou omluvu mohu uvést snad jen to, že v té době jsem byla nemocná. Skolila mě jakási zákeřná choroba (nejspíš rýma). Naštěstí si na první útok vybrala neděli, kdy jsem mohla vypakovat Sida s dětma na výlet a zalézt zpět do postele, kde jsem proležela celý den jak mrtvola. Trochu to pomohlo, v pondělí jsem vstala a fungovala více méně jako obvykle, protoe mi nic jiného nezbývalo. Teď jen doufat, že to nechytí děti.