Pokračujeme z přechozího dílu tohoto Deníčku o začátku našeho výletu; nezapomeňte také na galerii obrázků.

Děti objevily zamrzlé louže; vyhlídka k horám La Sal byla proto velkým úspěchem.

Než jsme dojeli dvě stě mil do Moabu (Utah), byli Kubačtí už navečeření, ale šli s námi na pivo do místního pivovaru. V Moab Brewery byl děsný zmatek - servírka nám prozradila, že zrovna zavírají na dva týdny. Nakonec jsme se dočkali večeře i piva. Gabka s Radimem si objednali vzorkovník místních devíti piv. Gabka pak řídila na hotel, ze zoufalství nad špinavým předním sklem si toto ostříkla, následně neviděla vůbec nic a tak slepě jela za autem před sebou - a když toto zastavilo, stála taky - ke svému překvapení shledala, že to bylo auto policejní, jehož osádka zase usoudila, že řidička je zřejmě namol, když následuje policejní auto až na parkoviště. Gabka musela chodit po čáře, sahat si na nos atd. a nakonec i foukat. Naštěstí nic nenafoukala, a byla propuštěna. My jsme se k našemu hotelu dostali bez potíží (také jsme to měli v podstatě jen přes ulici).

Jedním z nejfotografovanějších útvarů mimo oblouky v národním parku Oblouky (Arches) je tento obrovský viklan.

Moabská La Quinta byl asi nejlepší hotel, na kterém jsme za celý výlet byli (a zdaleka nebyl nejdražší). Prostorný, tichý, s vlídnou obsluhou, se slušnou snídaní. Tu jsme tedy první den prošvihli (byla jen do půl desáté a my stále ještě neaklimatizovaní z kalifornského časového pásma). Nakonec jsme objevili jakési podivné café, kde hráli vypalovačky 70. a 80. let a obsluhoval tam Indián silně evokující Náčelníka z Formanova Přeletu nad kukaččím hnízdem. Následovala návštěva místní sámošky - pokladní se zatvářila poměrně udiveně, když jsme se dotazovali, zda mají otevřeno i následují sváteční den (tj. na Nový Rok) - prý samozřejmě, otvírají v pět ráno. Po našich zážitcích z Chinle to bylo značně osvěžující - nebrodit se bahnem i ve městě a mít k dispozici takový luxus, jako je sámoška nebo funkční hospoda.

Tři drbny = 2 + jedna paní s baťohem.

Osvěženi výdobytky civilizace jsme byli připraveni zase na kus přírody. Arches neboli Oblouky jsou náš oblíbený národní park, doufali jsme, že i dětem se bude líbit. A opravdu. Na vyhlídce na La Sal Mountains nás uvítaly úžasné zamrzlé louže a dalo se tam lítat. Na Tři Drbny (Three Gossips) Tom pohlédnul, optal se, co je to drbna, my mu vysvětlili, že je to taková paní - a Tom pravil, "Tamta paní má baťoh." (Má pravdu - račte se sami přesvědčit.) Nakonec se nám podařilo prďuchy nacpat do auta a pokračovali jsme k viklanu.

Sníh, led, kamení - nejlepší součásti výletu.

Cestička kolem viklanu (Balanced Rock) byla zledovatělá - perfektní prostředí pro naše mašinky, které mohly jezdit po kolejích tvořených kamenným obrubníkem cestičky, čnícím nad zledovatělou klouzačku. Dětem se líbila hlava viklanu, koleje, vyhlídka i sníh - a možnost lítat a hrát si. Na protilehlé vyhlídce se navíc skvěla velká zamrzlá louže, na které se dalo klouzat a předstírat pády. Nakonec jsme i toto místo opustili, protože jsme chtěli ještě udělat malou vycházku k Oknům (North Window a South Window).

Tam jsme narazili na Kubacké, kteří se právě od Oken vraceli. Chvíli jsme pohovořili, potvrdili, že spolu jdeme později na večeři, a pokračovali každý za svým cílem - my k Windows, oni ještě na Delicate Arch, který jsme my zavrhli jako moc dlouhou a náročnou trasu (báli jsme se, aby nám děti někde nespadly ze skály kvůli náledí). I schody k Oknům byly namrzlé, ale děti šlapaly relativně zvesela. Tom tedy nakonec v North Window simuloval a tvrdil, že je hrozně unavenej, ale to známe. Hroch tvrdil, že se dá ze Severního Okna prolézt do Jižního zadem a tak jsme to zkusili. Po horolezecké vložce na Jižní Okno jsme zjistili, že těch dvacet metrů dolů bez jištění neriskneme a museli jsme se vrátit. Děti lezení značně obveselilo a rozveselilo, takže ještě před chvílí smrtelně unavený Tom to bral cestu k Oblouk s věží (Turret Arch} poklusem.

Brejle = Severní a Jižní Okno.

Důkladně jsme prolezli komplex skal kolem Turret Arch a řádně vyhladovělí jsme hnali k autu na sváču. Sid propagoval ještě výlet k Landscape Arch, ale děti poměrně dost protestovaly, a abych pravdu řekla, i já jsem měla chození dost, takže jsme ho přehlasovali. Zastavili jsme na vyhlídce na Delicate Arch, kde děti proradně opět ožily (asi ta sváča) a lezly po zábradlí jak opice. Skončilo to Líziným pádem a následným fňukáním. Namířili jsme to k Moabu, do hospody. Nicméně ještě bylo brzy, Kubačtí v nedohlednu a tak jsme zastavili u mostu přes řeku Colorado. Prďuši opět čilí a nadšení, já totálně promrzlá. Nevyspání (Hroch hrozně chrápe, děti ze spaní všelijak vykřikují, hoteloví hosté se sprchují a splachují v nekřesťanské hodiny atd.) a únava předchozích dní v kombinaci s několikahodinovým pobytem v mrazu, ze mě učinily roztřesenou trosku. Nakonec se rodina nade mnou smilovala a namířili jsme k restauraci. Vlasně se dá říct, že jsme tímto oslavili Silvestra - tradičně jsme ale byli v postelích dávno před půlnocí, jen jsme doufali, že ostatní hoteloví hosté se nebudou moc veselit. Neveselili se, vyspali jsme se, a ráno vyrazili na další štaci.

Novoroční Canyonlands předvedly úžasnou viditelnost.

Canyonlands jsou dalším národním parkem v okolí Moabu, ale nikdy jsme na něj neměli štěstí. Ony ty vyhlídky někam do kaňonu nejsou až tak úplně to pravé ořechové, když je mlha, v níž není vidět na tři metry. Tentokrát jsme měli štěstí na opravdu velmi jasné povětří a úžasnou viditelnost. Jediným zádrhelem byla nepřítomnost rangerů - stanice byla na Nový Rok zavřená (vjezd do parku ovšem ne) a my se tak ocitli v uvnitř, ale bez mapy. Něco málo jsme si pamatovali z předchozího internetového plánování. Objeli jsme pár vyhlídek, na některých jsme ani děti nevypouštěli z auta. Přeci jen několikasetmetrová šluchta dolů bez zábradlí není místo, kde bychom se chtěli spoléhat na rozum dvou předškoláků.

Hlavně se, děti, pořádně držte! Dolů je to šluchta jako prase.

Na výlet jsme si vybrali trasu ke Stolovému oblouku (Mesa Arch). Děti hned na záčátku našly klacky a následně se rýpaly ve sněhu a celkově se couraly a zdržovaly. Tom se snažil do závějí s přemrzlou krustou rýt své jméno, což se mu nedařilo (krusta se lámala), Lisa šťourala do obzvláště slibných ledových záclonek kolem kamenů. Mesa Arch je velmi impozantní oblouk. Nikoliv svou velikostí, ale tím, že rámuje okraj kaňonu. K mé úlevě byli prďuši příliš zaujati klacky, než aby jevili velký zájem o vlastní oblouk; z té šluchty dolů mi moc dobře nebylo. Klacky vydržely i cestou zpět a museli jsme je dost přemlouvat, aby je vyhodili před nástupem do auta. Tím jsme skoncovali s Moabem a čekalo nás ještě 360 mil (do toho nepočítáme těch padesát, co jsme od rána najeli parkem) do Springdale. Cesta to byla strašlivě únavná a jednotvárná, celý den řídil Hroch a já byla z toho absolutně vyčerpaná.

Stolový oblouk - Mesa Arch.

V půl osmé jsme konečně přistáli před Majestic Lodge ve Springdale. Tuto jsme si vyhlédli minulý rok, kdy jsme bydleli ve Finnegans a v Majesticu jsme skončili na večeři. I tentokrát jsme doufali ve večeři - a té se nám dostalo, i když jen tak tak - jídelna zavírá v osm. V restuaraci pobíhaly naprosto vyřízené servírky a vysedávala hromada hladových hostů - prý vůbec nečekali na Nový Rok takový nával. Vše poměrně dlouho trvalo, ale to nám bylo jedno - věděli jsme, že se pak jen odvalíme do pokoje.

Na pozadí nic nedáme, budeme se rýt ve sněhu klacky!

Navíc si v Majesticu vaří svoje pivo - řekla bych, že ještě o třídu lepší než v pivovaru v Moabu, a tak jsme - vzhledem k tomu, že nás nečekalo další řízení - zvládli i popít (já jsem měla celá dvě piva!!!). Od sousedního stolu na nás povážlivě hleděla podmračená rodinka - napřed jsme si tipovali na Mormony (ti nepijí alkohol z náboženských důvodů), ale posléze si rodinka objednala pivo také a ukázalo se, že to jsou Němci. Myslím, že je znervózňoval stupeň dezorganizace restaurantu (byly narychlo povolány servírky, co měly mít normálně volno, a panoval tu značný chaos), jakož i naše děti, které vášnivě obdivovaly místní fontánku, což se možná nesluší?

Náš pokoj byl vskutku *Majestic* - všimněte si říjících jelenů atd.

Ráda bych na tomto místě podotkla, že Majestic Lodge je na každém yardu zařízen vycpanými zvířaty, obrovskými loupanými trámy, říjícími jeleny na lampičkách a obrazech; fontánka má velikost menšího bazénu umělecky poskládaného z kamení. Před jídelnou vesele zurčí v betonovém korýtku potůček, a vše je korunováno figurínami Indianů v životní velikosti, kteří postávají na galerii, nebo ke kterým si můžete přisednout na lavičku. Naše děti byly výzdobou uchvácené, i když od vycpaných medvědů si udržovaly zdravý odstup. Večer jsme vedli dlouhou debatu, proč ten jeden medvěd byl tak hubený - vysvětlovali jsme dětem hibernaci, povídali jsme o našich setkáních s medvědy, i o tom, že medvědi jsou schopní sníst cokoliv voňavého, jako například mýdlo. Lisa pak vše shrnula do konstatování, že ten medvěd byl moc hubenej a hladovej a snědl mýdlo a pak umřel a teď je vycpanej v hotelu. Tolik tedy k osvětě.

Tom se medvěda bál natolik, že se nedokázal při focení usmívat.

Ráno jsme posnídali v lodgi - opět s výhledem na zachmuřené německé tváře - sbalili a vyrazili do posledního plánovaného parku - Zionu. Chtěli jsme jen na skok, trošku proběhnout děti, než je zase nacpeme do auta na dlohou štreku. Vybrali jsme oblíbenou vyhlídku na údolí za tunelem (Canyon Overlook). Stezka opět značně komplikoval led, ale proti loňskému roku jsme prošli celou trasu snad v třetinovém čase, což nás dost překvapilo. Holt jsou z dětí už opravdu zdatní turisti. Když jsme se chystali posvačit na vyhlídce (prcci žádají na každém výletě "piknik"), slyším z vedlejší skalky dětský hlásek, který mluví zřetelně česky. Já bych narazila na Čechy nejspíš, i kdybych se nechala vystřelit na Mars. Ze spoluturistů se vyklubala rodina s chlapečky stejně starými jako naše děti (plus mínus nějakej ten měsíc), navíc bydlící v Mountain View - tj. asi dvacet mil od našeho domova. Prďuši uzavřeli přátelství okamžitě - a kromě okřikování, aby nelezli moc blízko k vyhlídce, s nimi nebyla žádná práce. Hraním nakonec strávili víc času než bychom byli bývali považovali za možné. To už jsme ale se Sidem začínali být nervózní - čekala nás ještě cesta až do Barstow - dalších 320 mil. Nakonec i spřátelená rodina vyrazila k parkovišti - to byla naše záchrana; Tom odmítal opustit nově nabyté kamarády.

Cesta na vyhlídku v Zionu vedla pískovcovou jeskyní.

Cesta do Barstow je ještě nudnější než dálnice, po kterých jsme to mastili předchozí den. A čím blíže k Las Vegas, tím nudnější. Bohužel jsme to měli zpestřené ucpávkou před a skrz Vegas - a posléze ještě hodinovým poskakováním třinácti mílemi do Primu. Tam jsme zkoušeli nahodit GPSku a najít nějakou alternativní silnici, ale v pouštích toho moc nevede. Odevzdaní osudu jsme opět najeli na dálnici - a záhy se dostali k celému jádru problému. Kvůli plánované práci na silnici byl jeden pruh ze tří odveden do protisměru - což způsobilo, že nadrženci na poslední chvíli kličkovali z pruhu do pruhu. Jakmile dokličkovali a byli jsme ve vlastním zúžení, tak to všichni mastili až do další ucpávky - tentokrát způsobené kalifornskou potravinářskou kontrolou. Té jsme se vyhnuli sjetím z dálnice - a večeří v originálním Peggy Sue's Diner. Hospoda zařízená stylem z padesátých let nabízí standardní americkou kuchyni v nadstandardním provedení. I obyčejné hamburgry jsou tam slušné a velmi chutné.

Vpravo Sentinel (2181 m), vlevo Obětní oltář (2288 m).

Když jsme dojížděli pak do našeho hotelu, byl totálně vyřízený Sid, který strávil většinu dne na místě spolujezdce. Z toho soudíme, že řídit tři sta mil není takový problém - u toho se člověk aspoň nenudí. Sedět na jednom místě a civět a nemít co na práci je mnohem únavnější. Tak jsme si odpřísahli, že se budeme vždy střídat - aby spolujezdec nebyl totálně vyčerpán.

Vyhlídka na zionské (postranní) údolí. V levém masívu je vytesán mílový tunel, kterým jsme přijeli.

V Motelu 6 v Barstow jsme tentokrát vychytali obzvlátě hnusný a vybydlený pokoj. Na pokoji měl být internet, ale nefungoval, vana byla ve stavu, že mi Sid doporučil se raději nekoupat. Bylo to nejhorší ubytování, které jsme na výletě měli (ale také nejlevnější). Vzali jsme to jako nouzovku - nakonec potřebovali jsme jen na pár hodin někde hlavu složit, než pojedeme dál, do vlastního domu, vlastní postele a vlastní sprchy.

Ráno jsme raději neriskovali snídani v místních podnicích, koupili jsme zásoby v sámošce a s totální cestovní kocovinou, v posledním čistém prádle (ale špinavých kalhotech a flískách), jsme se řítili k domovu. Tom měl slíbenou zastávku na tehachapské smyčce - ale ze slunné pouště jsme v průsmyku najednou vjeli do hnusné mlhy, v níž nebylo vidět na pět metrů. Navíc jsme od rána na trati nezahlédli žádný vlak - jediné vozidlo byl měřící vůz, tudíž jsme usoudili, že je trať odstavená z provozu. Nedávalo smysl někde stavět, takže jsme to natáhli přes podzimně pochmurné Centrální údolí a Lost Hills až do Paso Robles, kde jsme mírně opožděně poobědvali v Basil - naší oblíbené thajské restauraci.

Doma jsme byli v mírném předstihu oproti plánu - v podvečer, takže zbyl čas hodit do pračky první várku, uvařit večeři, všichni se pořádně vykoupat atd. A ještě jsme měli neděli na zotavenou z dovolené. A že to byla nějaká dovolená: devět dní, 2536 mil (4081 km), šest parků (Meteor Crater, Petrified Forest + Painted Desert, Canyon de Chelly, Arches, Canyonlands, Zion), šest motelů, čtyři státy, dvě časová pásma.