Rosničkáři se s předpovědí poněkud sekli

chvílema nebylo jisté, zda bude jen pršet, či nás čeká něco ještě horšího

Rosničkáři předpověď na další víkend opět měnili - z pětadvaceti přes den a deseti v noci se pomalu stalo dvacet, respektive šest. V pátek jsem tudíž zabalila VŠECHNY naše spacáky s tím, že se pak snad nějak podělíme. Vyjížděli jsme v sobotu ráno, (můj) plán byl, že pojedeme jako ďasi, abychom stihli postavit stan a odpoledne ještě nějaký výlet. Ve skutečnosti jsme pak jeli jako ďasi především proto, že jsme stále doufali, že nízká oblačnost a přeháňky budou záležitostí jen Centrálního údolí a Západní Sierry. S napětím jsme vyhlíželi Sonora Pass a předpovídané slunečno na východě.

Čekalo nás ovšem zklamání. Teplota se tetelila kousek nad patnácti stupni a údolí Twin Lakes vypadalo jako ve vánici. Zvažovali jsme, zda na Buckeye vůbec stanovati, ale nakonec jsme postavili. S tím, že pokud se počasí zhorší, půjdeme do hotelu. U stanu jsme nechali Tomovy náklaďáky a naše židličky - říkali jsme si, že jestli stan najdou Kubačtí (kteří ve stejném termínu vyráželi stejným směrem a měli se s námi setkat), tak alespoň poznají, které tábořiště je naše.

Vzhledem k pochybnému počasí jsme se nakonec šli projít jen kousek kolem Twin Lakes. Asi jsme trošku podcenili místní hororový kemp - dalo nám dost práci vymotat se mezi bydlíky a stany někam do "přírody", a i ta byla plná korzujících bydlíkoidních turistů. Hroch mrčel, že má hlad (to, že jsem nechtěla cestou stavět na oběd, mi bylo vyčítáno ještě několik dní), děti mrčely tak nějak z principu, a počasí na náladě nepřidávalo.

Sobotní procházka po Robinson Creek Meadow

Na večeři jsme se vypravili do Walkeru, kde jsme měli mít teoreticky sraz s Kubackými. Ti ovšem nevyvstali - vlastně jsme se celý víkend asi různě míjeli. Vcelku to bylo jedno, protože oni plánovali Mono a Bodie, které ještě neviděli. My jsme naopak chtěli vynechat turistické atrakce a pochodit si po horách.

V hospodě jsme prohodili pár vlídných slov s majiteli na téma počasí a zmeškané kachní závody. Michele říkala, že letos nevyšly podzimní listy - mrzlo a foukal vítr, takže místo nádherně zlatých stromů zbyly šedé kmeny, na kterých se občas chvěly blátivě hnědé lupínky. Všimli jsme si už při odpolední procházce, že lesy nejsou zdaleka tak hezké, jak jsme čekali, ale pořád jsme doufali, že v neděli najdeme nějaké fotogeničtější oblasti.

Noc jsme přežili v pohodě, i když bylo pod nulou

Prďuchům nestačí na výletě JÍT, pořád musí někde lézt.

Ještě v hospodě jsme děti převlíkli do pyžamek. Začínalo být jasné, že rosničkáři se sekli i s těmi plus šesti nočními stupni. Dobře jsme udělali. Během třicetimílové cesty v osm večer z Walkeru na Buckeye teploty kolísaly od plus jednoho stupně (u odbočky na Sonora Pass) k plus devíti, což zapříčiňovalo také různé poklesy nálad v autě - od Sidova paranoidně katastrofického "chípneme zimou" po moje výhružky, že "chcípneme vedrem". Nakonec jsme šli spát v nějakých sedmi stupních Celsia. Děti dostaly po dvou spacácích a já si zalezla do flísové vložky a mumie. Čímž došlo k naplnění mé předpovědi - málem jsem chcípla vedrem a v noci jsem mumii opustila a lezla jen do dekáče.

Ráno se mi teda ze spacáku nechtělo, obzvláště poté, co Hroch otevřel vchod a mě ovanul ledový vzduch. S tím ledem to myslím doslova - přestože na borovém jehličí prosvítalo optimistické slunce, náš autobus naměřil přesně nulu stupňů. Prďuchům to nevadilo ani v nejmenším - nafasovali podvlíkačky a zateplené šusťáky, flísky a bundy - a strávili ráno velmi intenzivním rytím se v zemi.

My jsme zatím sbalili všechny saky a paky, a někdy v půl jedenácté jsme vyráželi "do hospody s medvídkama", kterou si přál Tom. Tam jsme museli chvilku čekat na volné místo - zjevně jsme nebyli jediní, kdo se tento víkend vypravil na východní stranu Sierry Nevady. Shodou náhod nám bodrý děd, který také čekal, vykládal, že původnímu majiteli se přezdívalo Medvěd. Tomáškovi medvědi jsou ale prozaičtější - jedná se nádobky na med a javorový sirup.

Největší atrakce výletu - kláda přes potok.

Parker Lake - potomci se pro změnu ryjí v zemi.

Ani tady jsme nezastihli Kubacké (pozdějším porovnáním itinerářů jsme zjistili, že jsme se minuli o nějakých deset minut). Vydatně jsme posnídali (Hroch tedy spíš poobědval) a vyrazili jsme k Parker Lake. Tom nám hned na parkovišti sdělil, že to je ten výlet, kde Lisa spala v nosilce - zajímavé, že i po roce si to zapamtoval. Loni jsme v vlastnímu jezeru nedošli pro Tomovu únavu a Lisinu protivnost. Letos jsme to chtěli napravit.

Prďuši šlapali udatně, cestou se bavili přírodními atrakcemi. Neustále lezli po kamenech, metali oblázky a šišky do potoka, ťapali po zbytcích prvního letošního sněhu a snažili se uplácat sněhové koule - a nakonec objevili velikou kládu, po které se dal přecházet potok sem a tam.

Letos jsme k Parker Lake opravdu došli. My jsme fotili a obdivovali jezero, děti klasicky házely kamínky a ryly se v zemi. Cestou zpátky už Lisa trošku mrčela, ale zvládli jsme celou túru všichni po svých. Pomalu se blížil čas k návratu. U sámošky v Bridgeportu jsme zvažovali, zda si nechat k večeři zabalit sendviče, ale pak jsme se rozhodli, že si raději dáme teplou véču ve 50's Roadhouse na Knights Ferry. To byla zásadní chyba, neboť Roadhouse jsme dosáhli pět minut po zavíračce. Děti mezitím v autě únavou a hlady usnuly. Jeli jsme tedy hladoví domů. Tom si v polospánku po příjezdu stěžoval, že neměl večeři (a toto téma rozmazával ještě pár dní, čímž mi silně připomíná svého otce), ale odmítnul jíst, že je moc unavený.

Cestou od Parker Lake jsme měli vyhlídku na Mono Lake

Tomovy narozeniny se kvapem blížily a v kalendáři se začalo dělat nepříjemně plno. Už pár měsíců jsme věděli, že v předvečer narozenin bude v našem Sunnyvale vystupovat Jarek Nohavica. Měli jsme i zakoupené lístky, i když dlouho nebylo jasno, jak to provedeme s dětmi, nemajíce již k dispozici hlídací babičku. Nakonec se kamarádka Jana rozhodla, že nepůjde, a dokonce svolila hlídat naše rarachy. Den předem se mě ptala, jestli jsem už začala děti nějak jemně připravovat na naši nepřítomnost. Odvětila jsem, že nikoliv, protože hodlám dětem v den konzertu ráno prozradit, že jestli budou celý den DĚSNĚ HODNÉ, tak za nimi večer za odměnu Jana přijde. Myslím, že mi moc nevěřila - ale když pak skutečně přišla, sesypala se na ni smečka dětí (někdy se mi i ty naše pouhé dvě děti míhají tak, že mám své pochybnosti ohledně toho, kolik jich vlastně je). Myslím, že konečně pochopila, jak neuvěřitelně NUDNÁ matka jsem, když děti vítají s jásotem jakoukoliv změnu (skutečnost je taková, že Janu znají a milují, takže to pro ně doopravdy bylo "za odměnu").

Namísto obvyklé žluté a oranžové nádhery nás letos břízy a vrbičky přivítaly hnědočerným, mrazem spáleným smutkem.

V okolí jezera Mono není o vodní ptactvo nouze - létají sem až z Jižní Ameriky.

Já jsem samozřejmě klub Avalon, v němž se konzert konal, dvakrát minula. Když jsem se konečně našla, pobíhal už po parkovišti nervózní Hroch, který jel rovnou z práce a neměl lístek. Tedy - já taky neměla lístky, ale měla jsem potvrzení o platbě. Sid již byl mezitím promluvil s pořadateli a zjistil, že jej vpustí i bez potvrzení, podle jména. To mi přišlo jako docela dobrá organizace. Neposílaly se vstupenky, ale pořadatel měl seznam objednatelů a podle něj vpouštěl obecenstvo. Čili i v případě nenadálého zvrtnutí plánů (jako že by děti lehly s prudkou horečkou, či mi padla na hlavu cihla), by Hroch nebyl ochuzen o gultůru.

Za chvíli jsme byli již uvnitř. Avalon je noční klub, normálně tam jsou prý jen místa u stolů. Nohavica si ale přál udělat hlediště a tak se před podiem nakupilo pár řádek židliček. Chvíli jsme váhali mezi stolkem a židlí a pak jsme zvolili "kotel". Dobře jsme udělali - výborně jsme viděli i slyšeli; taky nás tolik nerušili žvanilové u baru (nechápu, proč si někdo koupí lístky na konzert a pak krafe u pípy - proč se nejde alkoholicky realizovat někam jinam).

Konzert začal s asi desetiminutovým zpožděním. Nohavica nám slíbil 100 minut nonstop hudby, ale nakonec toho byly skoro dvě a půl hodiny. Bez přestávky. Nechápu, jak to všechno utáhne sám - neuvěřitelné. Kromě starých fláků jsme se dočkali Ladovské zimy, dvou dětských ze Třech čuníků, nějakých lidovek i Vysockého. Také polotovaru o Las Vegas, Olympiků a árie z Figara. Čili večer opravdu pestrý. Pořád jsem čekala, kdy se mě zmocní sladkobolná nostalgie - ale nic. Možná díky tomu, že se s bleskovou rychlostí střídaly romantické kousky s totálníma ptákovinama. A nebo sladkobolnou nostalgii cítí jen člověk, který má neurčité nesplněné touhy a přání? A nebo jsem zkrátka už příliš stará opice a příliš se řídím americkým "count your blessings" (počítej svá požehnání - ve smyslu, že se člověk nemá trápit tím, co je nedosažitelné, a uvědomovat si všechno to dobré ve svém životě)? Rozhodně si uvědomuji, jak moc jsem za ta léta tady zapustila kořeny a jak pohodlně těm kořenům je. Zřejmě nejsem sama - když se Nohavica ptal jednoho pána, co tam pořád fotgrafoval, odkud je, dostalo se mu zcela spontánní odezvy, že z Campbellu (zatímco správná odpověď by v tomto případě byla Neratovice).
Ať už je to s tou nostalgií tak nebo onak, z konzertu zbyl úžasný a veskrze pozitivní pocit.

Tom oslavil páté narozeniny s kamarády...

... i s rodinou.

Následující ráno bylo pro změnu velmi zmatené - školka jela na výlet na pumpkin patch, chtěla jsem vzít Lisu a doprovodit Tomovu třídu, aby byl dostatek dospěláků. A taky abych si s dětmi odbyla výlet na dýně. Co Tomášek chodí každý den do školky, je pro mě těžší zorganizovat něco během týdne, a mačkat se o víkendech se mi nechce.

Školka k mé radosti objevila, kam se odstěhovala naše oblíbená farma z Mountain View (byla rozparcelovaná na baráky). Děti dostaly krátké školení o životním cyklu dýně, podívali jsme se na pole, jak dýně rostou, a šlo se na vláček. Od vlaku jsem pak Toma nemohla odtrhnout. Velmi zodpovědně stál u minipřejezdu a suploval chybějící závoru. Sklápěl ručičku, cinkal a tak dále. To ovšem poněkud znervózňovalo mašinfíru, který měl pocit, že se mu přičinlivý prďuch hodlá vrhnout pod kola. Nakonec děti nafasovaly dýně a mohlo se jet domů.

Tam jsem trošku dala do pořádku domácnost na případný nájezd slavnostních hostí - to kdyby došlo k prudké změně počasí, nálady nebo jiných okolností a museil jsme se z předzahrádky uchýlit dovnitř. Na odpoledne jsem totiž sezvala pár sousedských a spřátelených chlapečků na oslavu Tomových narozenin. K mému překvapení přijali skoro všichni, takže se sešlo celkem třináct dětí. Přálo nám ale počasí, takže jsem vzala staré pískoviště (už dávno v něm písek nemáme), napustila vodou, přidala žbrndací hračky, vytáhla křídy, bublifuky, trojkolky, odrážedla, náklaďáky a zakoupila po dolaru miniaturní dřevěná vozidla (autíčka, letadla), která si děti mohly pomalovat. Párty probíhala nad očekávání klidně. Ne, že by kluci nelítali a nekřičeli - ale kupodivu nedošlo na žádnou větší rvačku, mladí pánové spolu dokonce rozumně komunikovali a spolupracovali.

Sousedka Danae slíbila zajistit "něco místo dortu" a přišla s perfektním nápadem. Obyčejné zmrzlinové kornoutky naplněné marshmallows (malé kousky žužu). Děti nadšené, já také - žádné talířky, vidličky, nože, krájení, matlání - a následné vyhazování nedojezeného dortu. Absolutně ideální pro neformální párty

V sobotu ráno jsme Tomovi konečně popřáli my. Díky logistickým komplikacím jsme ani my neměli dort - dali jsme si narozeninovou zmrzlinu, která se dá pořídit předem a uchovávat v mrazáku. Tom neprotestoval a myslím, že si narozeniny řádně užil.

Stavebnice ZOOB a nejdelší auto.

I Lízinka dostala dárek - knížka od babičky.

Na pětileté prohlídce Tomovi naměřili 117cm a 20kg, perfektní sluch i zrak. Obzvláště s těma očima se nám docela ulevilo. Přeci jen má Hroch od dětství docela dost dioptrií, tak je fajn, že Toma toto dědictví (zatím) minulo. Tragéd Tomášek od začátku kvílel, že nechce, aby ho píchali (očkování), přitom mám pocit, že žádné očkování neměl už dva roky. Holt má sloní paměť. Slíbila jsem mu, že mu dám vědět, až ho budou píchat (ucukával sestřičce i při zcela běžných úkonech) a že pokud nebude moc kvílet, může si vybrat vlak.

Jasně, že kvílel, ale kvůli vlaku potlačil svou běžnou hypochondrii na únosnou míru. Překvapilo mě, že nakonec pohrdnul nabízeným Thomasem (kterého někde ztratil a oplakával), a raději si vybral mnohem realističtější (a levnější!) mašinku bez obličeje. Lisa samozřejmě škemrala, že chce taky malý dárek. Už jsem byla duševně smířená s tím, že nám doma přistane příšerný pastelově barevný poník (My Little Pony), ale nakonec letěla barevná hrůza zpět do regálu a vybrala si realisticky vypadající koníky od Schleicha.

Samozřjemě, že pár dní před Halloweenem se prudce ochladilo a v předvečer začalo pršet. Naštěstí naše děti od začátku trvaly na tom, že budou kočičky, což mi usnadnilo plánování masek. Přeci jen - promrzlé princezny ve vzdušných silonových šatičkách musí v podzimním mrholení docela trpět. Takhle jsem děti navlíkla do černých tepláků a teplákových mikin, nasadili jsme uši (všichni), přicvakli ocásky (Lise jsem musela ocásek přidělat někam mezi lopatky, aby ho necourala po zemi), namalovali fousky a mohlo se jít. Tom si přál zvěděti, co má říkat. Snažila jsem se ho naučit "trick or treat", ale bylo vidět, že tomu nerozumí, že to opakuje zcela bezdušše. Nakonec jsem děti naučila popřát pěkný Halloween "happy Halloween", což se setkalo s úspěchem - jednak prcci chápali, co to vlastně říkají a nakonec si myslím že lidi ocenili pěkné přání víc, než pouhý požadavek sladkého.

Tom žádal být zrzavý kocourek - ale na Halloween jsou jen černé masky

Vyfotit kočku Lisu se mi podařilo až po Halloweenu a i tak se zase tváří...

Historická odbočka: "trick or treat?" má být otázka - teoreticky má oslovený na výběr, jestli koledníky obdaruje (treat) nebo jestli raději zariskuje a nechá si provést nějaký kanadský žertík (trick). Učit děti, že je záhodno potrestat toho, kdo jim nevydá bonbonek, mi nepřijde jako úplně dobrý nápad - zvlášť když jsou zrovna ve věku, kdy vše chápou doslovně. Zajímavé je, že s "trick or treat" mají problém i americké děti - ta fráze jim zkrátka není pochopitelná.

V půlce bloku jsme potkali partu sousedů s dětmi. Tom zajásal, protože se v bandě vesměs menších prďuchů nacházel i pětiletý Tyler. Kluci pak nezadržitelně lítali dopředu, trvali na tom, že se nesmí při koledě vynechat ani jeden dům. Celá akce skončila velmi humánně v domku naší sousedky Karen. Děti se vrhly na hračky a kromě jednoho lízátka ani nijak nerabovaly v košíčkách narvaných sladkostmi. Já jsem dostala pivo, trošku jsme pokecali, poobdivovali dvě čerstvá miminka dalších sousedek a v devět nás Hroch vyzvednul autobusem a jeli jsme zpovykaně těch pár set metrů domů - venku totiž opět lilo.

Děti šly spát o více než hodinu později - a ráno vstávaly v osm místo v obvyklých sedm. Tom sice hudroval, že když vstává takhle za světla, tak pořádně nevidí, jak mu svítí nové závory na dřevěné vláčkodráze, ale my jsme spokojeni - v naší rodině došlo k posunu času o den dříve a zcela bezbolestně. Ráno ovšem prcci trvali na tom, že chtějí být zase kočičky, takže i prvního listopadu strávili s kočičíma ušima na hlavě.