Jediná slušná stíhačka na letošním leteckém dnu v Salinas

U moře vždycky obdivujeme pelikány v klouzavém letu

Datum devátého září se přiblížilo mílovými skoky - a už jsme seděli v autě a vezli babičku na letiště. Děti měly v březnu slíbené vyzvednutí babičky, to nevyšlo. Na veliké letiště se tudíž nedostali snad rok a Tom se těšil. Lisa si sbalila malý kufřík na kolečkách, babička dva trošku větší kufříky a bylo. Odbavení proběhlo v pohodě, i zavlekli jsme babí do letištního vláčku, aby neseděla jen tak zbůhdarma někde na lavičce. Tomášek byl naprosto vytrvalý a žádal jezdit sem a tam po obou trasách.

Nakonec jsme i vláčkového maniaka přesvědčily k výstupu. Babička nám nechala příruční zavazadlo a šla ještě s Tomem na záchod. Konverzovala jsem lehce s Lisou o tom, že teď se s babičkou rozloučíme a ona poletí velikým letadlem do Prahy. Lisa mi položila zdánlivě nevinnou otázku: "A kam poletíme MY?" Vesele jsem jí odpověděla, že my nikam, že pojedeme domů a tam si dáme večeři. Oj, to jsem si dala. Zhruba před rokem udělal na letišti ze stejného důvodu scénu Tomášek (že tatínek si někam letí a jeho klidně nechá doma s nudnou matkou) a poučila jsem se? Nikoliv. Lisa na mě tvrdě pohlédla a pravila "Já nechci domů a nechci žádnou večeři; nemám ani malý hlad." Se zrádkyní babičkou se pak Lisa odmítla rozloučit, až dodatečně aspoň zamávala přes přepážku.

Při spatření první slušné skály se na ni oba sápou

Děti se radují z dobytí kóty a výletu vůbec.

Tomášek už chápe širší souvislosti; lkal, že se mu po babičce bude stýskat. Ve školce překvapené paní učitelce sdělil, že také odletí daleko a už se nikdy nevrátí (dozvěděla jsem se to z dotazu ředitelky, kdy že odlítáme na tu velkou dovolenou). Po mnohém vysvětlování, že poletíme za babičkou na jaře a proč až na jaře, přišel jednoho dne Tom s řešením. Začal dotazem, jestli vlaky stojí méně peněz než letadla, a pokračoval, že za babičkou do Prahy pojede vlakem. Oponovala jsem mu, že to nepůjde, protože se musí přes moře. Své důvody jsem podložila Lukáškovým globusem. Tom uznal, že tam je veliké moře, nicméně žádal přes moře postavit most. Aby mohl za babičkou Jožinkou do Brna a taky za babičkou Novou Fusovou a taky do toho domečku za dědou Karlem, se kterým jsou kamarádi. Tomášek má tedy relativně jasno. U Lisy si nejsem jistá, zda si z naší poslední návštěvy pamatuje dostatek informací, aby babičky rozlišovala, nicméně téma "kdy poletíme za babičkou do Brna" vytahuje s železnou pravidelností. Asi k tomu trošku přispívá Disneyovská Popelka - když se tam objeví kouzelná kmotřička, obě děti vykřikují, že ta je přesně jako jejich babička Jožinka.

Z Granite Point je báječný výhled na severní výběžky Point Lobos.

Měla jsem trochu obavy, jak si zvykneme bez babičky a jak bude Tom zvládat každodenní školku, ale kromě dotazů, kdy už poletíme za babí, probíhá vše lépe než jsem čekala. Lisu ještě neomrzelo trávit tři dopoledne týdně s nudnou matkou. A Tomášek je stále nadšený ze školky. První dva týdny byly pro něj asi dost náročné, měl pořád kruhy pod očima a byl hodně unavený, ale už si zjevně zvyknul. Problém má jen s odchody - dítě, které při spatření matky, jež ho jde vyzvednout, se vrhá této do náruče, jsem už viděla. Dítě, které při pohledu na milovanou matku začne hystericky vřeštět, že nepůjde domů, a utíká na nejvzdálenější místo, odkud plačtivě smlouvá další pobyt ve školce, je pro mě novinkou.

Šlapeme do kopce v serpentinách na Pinnacles

Lisa následuje Toma prakticky všude -- třeba i krkolomně.

Poslední víkend v září jezdíme pravidelně na letecký den v Salinas. Loňský systém - naobědvat se v Salinas, na akci dorazit brzy odpoledne a zůstat do konce, na zlatý hřeb - se nám moc zalíbil. Letos neměli letět Blue Angels, nýbrž Thunderbirds, i těšili jsme se na mírnou změnu.

V Salinas jsme si dali sraz s Kubackými. Přijeli jsme lehce po dvanácté, vyhlédnutá thajská restaurace YangTze měla pohostinně otevřené dveře s nápisem OPEN. Ovšem když jsme vstoupili v domnění, že OPEN znamená OTEVŘENO, chlap ohánějící se vysavačem nás uctivě leč neúprosně vykázal, že nemají ještě tak úplně otevřeno, páč jim zatím nedorazil kuchař. Tak nevím - je možné mít otevřenou hospodu "jen tak trochu"? Ledaže by to byla hospoda Na Mýtince.

Pojedli jsme v pivovaru, neřidiči si dali i jedno točené - a razili jsme na Airshow. Museli jsme z hlubin autobusu vydolovat všechno možné náhradní oblečení - u nás bylo před polednem nějakých 23 stupňů, v Salinas 16 a mlha. Akorát, když jsme vstupovali do brány, lítala stíhačka, takže jsme zakoupili lístky a těšili se na Thunderbirds. Zvolna jsme procházeli kolem vystavených letadel. Lisa tuze chtěla do helikoptéry, tak jsme vystáli frontu na vrtulňas. A zrovna když jsem děti zvedala do kabiny, tak přišla jakási babice a domlouvala se s pilotem, že to zabalí, protože Thunderbirds letět nemůžou kvůli nízké viditelnosti.

Obrovská kamenná hlava shlíží na parkoviště v údolí; jedna z bílých teček je náš autobus.

Pinnacles je náš nejbližší národní park.

Ještě chvilku jsme doufali, že se babice mýlila - ale nakonec se nám dostalo i oficiálního oznámení. Dopadli jsme tedy jak sedláci u Chlumce. Kvůli jedné stíhačce jsme jeli asi jako z Prahy do Jihlavy, zaplatili deset dolarů za parkování a čtyřicet za vstup!

Po horkém létě přišlo babí léto. V noci je chladno, odpoledne vedro, takže neustále děti svlíkám a oblíkám. Také už nám začátkem října zapršelo. Prďuši byli štěstím bez sebe - konečně důvod vytáhnout deštníky. Přemýšleli jsme, co v takovém počasí dělat - nakonec jsme děti vzali na oběd vlakem. Pršelo jen jeden den, v neděli jsme mohli vyrazit na výlet.

Jako cíl jsme vybrali Point Lobos, naši obligátní trasu k jediné přístupné pláži. Posledně jsme to šli skoro hodinu, tentokrát to prďuši proběhli snad za dvacet minut. Dost nás to překvapilo, ale je pravda, že v poslední době děti opravdu velmi pěkně šlapou a ujdou relativně velké vzdálenosti. Konečně jsou naše výlety o něco pestřejší, když se nepohybujeme tempem od klacíku ke kamínku. Na pláži Lisa ztropila scénu, že jsou moc velké vlny, a kvičela pokaždé, když k ní vlna doběhla blíž než na tři metry.

Počasí nás drželo v napětí; na dvanáctého října byl naplánovaný závod gumových kachen ve Walkeru, na východní straně Sierry. Ještě týden před akcí se rosničkáři dušovali, že o víkendu bude krásně - přes den dvacet, v noci lehce pod deset - a tak jsme stále doufali v možnost kempování. Jak se závod blížil, předpovědi se zhoršovaly. Ve čtvrtek už bylo na pátek hlášeno i v Bridgeportu několik centimetrů sněhu - a tak jsme plány zrušili. Zřejmě jsme dobře udělali, protože v třítisícových průsmycích zjevně padaly trakaře: tyto byly na několik dní uzavřené.

Zatímco my funíme, děti se vesele hrnou do schodů vytesaných do skály

Nadšení vrcholí: nad propastmi vedou takové krásné mostky.

Místo toho jsme vyjeli na jednodenní výlet do Pinnacles. Je to náš nejbližší národní park, v létě nepříliš lákavý, protože je v něm děsné vedro. V okamžiku, kdy v domečku musíme ráno přitápět, se staly Pinnacles rázem přívětivějšími. Původně jsme zvažovali obligátní procházku podél potoka a pak skrz jeskyně. Na jaře se turisti musí jeskyněmi brodit; teď po vodě není ani památky. Nicméně navnaděni prďušími výkony z Lobosu jsme se nakonec rozhodli udělat pořádnější výšlap a obejít Juniper Canyon Loop. V průvodci je psaný na 2 - 3 hodiny, s převýšením 1 215 stop, dlouhý celkem 4,3 míle, a definovaný jako velmi náročný. Kdysi jsme to absolvovali s Tomem coby miminkem na zádech a přišlo nám to velmi pěkné - a kromě toho víme, že průvodci značně přehánějí.

V poledne jsme konečně dorazili na místo - děti se nadšeně začaly hned rýt ve vyschlém korytě potoka. Nedalo ale velkou práci je přesvědčit, že procházka je zajímavější, a vyrazili jsme. Druhá polovina výstupu je už poněkud nudnější, šlape se v serpentýnách mezi keři, ale udržovali jsme v mužstvu morálku slíbeným piknikem. Na vyhlídce foukal studený vítr, takže jsme se nakonec raději utábořili na skalce v závětří a lavičku s vyhlídkou přenechali otrlejším turistům.

Čekal nás nejzajímavější úsek cesty, kolem vrcholků - po schodečkách a mostkách tesaných do skal. Rovnou vám prozradím, že jediný, kdo sebou za celou cestu hnusně švihnul, jsem byla já. K tomu navíc na zcela rovné pěšině. Protočil se mi kámen pod nohou a letěla jsem několik metrů. Podvrknutý kotník bolel jak tisíc čertů, do toho se mezi hvězdičkami před mým zrakem postupně vynořovaly obličeje našich potomků. Oba mě žádali ošetřovat a páč nabyli (zcela mylného) dojmu, že jsem si odřela kolena, hupla mi Lisa chutě na bolavý kotník a foukala mi na koleno. Nevěděla jsem, jestli mám vřeštět bolestí nebo se hystericky smát. Nakonec se mi podařilo přesvědčit samozvané ošetřovatele, že raději půjdeme dál. Sid mi pomohl na nohy, Tom pravil, že mě bude raději vodit za ručičku, abych sebou zase nesekla, Lisa se po něm musela hned opičit - a výprava pokračovala.

Hned na prvních schodečkách jsme potkali paní se dvěma holčičkama (cca 8 a 10 let), které se vracely, protože jim tento úsek přišel velmi těžký. Naše děti se do schodečků vrhly s nadšením - a Lisu nadšení nepřešlo ani když zjistila, že schody jsou na ni příliš vysoké a musí je zdolávat po čtyřech. Následoval mostek, další schody a pak stupátka směrem dolů. Nemyslím, že by to byla nějak dramatická trasa a děti si to fakt užily. Jediným problémem byl studený vítr, museli jsme na sebe nabalit všechny dostupné vrstvy.

Zatímco Lisa ještě slézá krkolomné schůdky, Tom už dělá most z bujnosti

Tomášek právě vyprostil Lízinku, která předstírala, že uvízla v tězkém terénu.

Cesta dolů pak už vedla zase jen serpetýnami, jediné vzrůšo byl tunel - naše mašinka Tomášek tunelem projela slavnostně několikrát. Tom v jednu chvíli hudroval, že je "nějakej zašlej", ale pak stejně ještě s Lisou dělali skopičiny a různě blbli. Jakmile jsme došli k autu a chystali se sklesnout do sedaček, děti se začaly dožadovat náklaďáků a bagrů s tím, že nechtějí domů, že si potřebují ještě pohrát. Zjevně jsme se dostali do stádia, kdy nás potomci dokáži hravě utahat - my se Sidem jsme ještě druhý den pociťovali všelijak namožené nohy; prďuši byli zcela čilí.

Výlet jsme chtěli zakončit večeři v dříve zmíněné thajské restauraci YangTze - jež je uvnitř podivnou kombinaci Číny a Thajska - v Salinas. Vstoupili jsme ve čtvrt na sedm, objednali jsme - a čekali. Půl hodiny. Čtyřicet minut - číšník přinesl dvě smažené (dětmi nepoživatelné jelikož pikantní) rolky s tím, že se omlouvají, nestíhají, ale naše jídlo bude za momentík. Uplynulo dalších dvacet minut - vyhladovělé děti nám začaly polehávat po klínech, anžto se přiblížila jejich spací doba, takže jsme se sebrali a jeli domů. Nechápu, proč nám nemohli říct hned na začátku, že příprava bude trvat - připravili nás o hodinu času, ale ani po té hodině jsme se jídla nedočkali. Takže hospoda (když se přičte zážitek z Airshow) definitivně škrtnuta ze seznamu.

No a teď stále doufáme, že se ještě oteplí, roztaje sníh a konečně vyjde rosničkářům ta optimistická předpověď pro Východní Sierru. Závod gumových kachen jsme zmeškali, ale já bych chtěla své oblíbené místo navštívit ještě než nám cesta zapadne sněhem definitivně na příštích osm měsíců.