Jediný "úlovek" naší neslavné houbové expedice jsme nakonec nechali v lese.

Drsný pobřežní piknik za svitu měsíce - děti se ráchají v louži.

Zatímco říjen byl nabitý akcemi a událostmi, listopad se vyvrbil neslaným - nemastným. Počasí přestalo spolupracovat, změnou z letního času jsme přišli večer o hodinu světla, je konec s kempováním a výlety kam nás oči povedou.

Hned začátkem měsíce jsme zkušebně vyrazili k Fort Ross na houby. Před dvěma lety jsme s ohledem na děti měli zamluvený hotel; letos jsme to riskli na otočku s obědem v Petalumě. Neměli jsme problém najít příslušný les, ale zjevně jsme tento víkend byli už alespoň tisícátí návštěvníci. Vše totálně prochozené, v houštinách vyšlapané pěšinky, všude okrajky od hub - ale kromě muchomůrek jsme nenašli ani houbičku. Prďuchům to ani nevadilo - bloudění a prodírání se lesem bylo to pravé ořechové pro Tomovy objevitelské choutky. Lisa lítala jak šus, vymýšlela blbosti a nespáchala za celou dobu ani jeden hysterák, takže i jí se les zjevně líbil.

Těsně před západem slunce jsme se přesunuli na pláž, kde se děti dočkaly slíbeného "pikniku". Valil se velký příliv, vlny impozantně narážely o pobřežní skály, měsíc romanticky svítil, a kdyby nebyla taková zima, sedíme tam snad dodnes. Zimu jsme se posléze snažili zahnat i v italské restauraci, a pak už nás čekala jen noční cesta domů. Děti dostaly v autě pohádku a kakao, doma jsme je jen převlekli do pyžamek a šlo se spát.

Carol v koši stíhá další nebeské těleso.

Slunce zapadá do Pacifiku poblíž historické pevnosti Fort Ross v severní Kalifornii.

Další víkend byl mnohem hektičtější. Nějak se nám sešlo více akcí na jeden den, takže jsme v sobotu vstali ve tři čtvrtě na šest, naházeli děti a sebe do auta a fičeli do Morgan Hill na balóny. Byl nádherný den, dokonce na mě zbylo místo v koši. A hlavně se potomci (snad! konečně!) přestali bát balónů a velkých černých psů. Tom pomáhal při sfukování obálky a oba pak balili plachtu pod balón. To nám udělalo velikou radost - takový pokrok od dob, kdy prcci v přítomnosti balónu odmítali opustit auto!
Při pikniku si pak Tom hrál s černou labradořicí Mariah. Máme v ulici černého labradora Tuckera, který je chudák zavřený za elektrickým plotem, na všechny štěká jak magor a naše děti mnohokrát vyděsil. Snažíme se jim vysvětlovat, proč Tucker štěká a že zdaleka ne všichni psi jsou zlí, ale mám pocit, že teprve hravá a zcela neškodná Mariah trochu napravila černým psům reputaci.

Chtěli jsme z balónů jet rovnou domů, hodit sprchu, dát si oběd a (kdyby to náááhodou vyšlo), si na chvilku lehnout, ale Tomášek děsně žebronil, že chce jet "do muzela na malý vlaky". Vyměkli jsme a nakonec docela litovali. Tomovi se vlaky líbily, ale byl hladový a unavený, a nakonec spáchal pekelnou scénu, že nechce odejít. Lisa byla také hladová a unavená, a páchala scény celou dobu návštěvy. Holt musíme příště dát víc na zdravý rozum než na prosby roztomilého prcka (který se umí obratem ruky změnit ve vřeštící příšerku).

Historický okamžik: Tom se osmělil natolik, že pomáhá při balení balónu.

Lisa jako správný nohsled neváhá následovat bráchu a oba pomáhají balit podložku.

Nakonec jsme se dočkali oběda i chvilky odpočinku - ale jen chvilky, a už jsme zase vyráželi, abychom stihli ještě na hodinku otevřené akvárko v Santa Cruz. Když jsem tam s Tomem hrála jakousi naučnou hru pro děti, zastavil se u nás takovej chlap a prohodil něco v tom smyslu, jak to jde. Myslela jsem, že zdvořile konverzuje, případně že nám chce zdvořile naznačit, že bychom už mohli vypadnout, a až teprve když si všimla povědomých dětí kolem něj, tak mi došlo, že se jedná o manžela mé kamarádky Simony. Inu, mateřská demence je stále v plné síle.

Nechali jsme chvilku všechny naše děti lítat venku, Walter pak musel se svými prcky domů na večeři, zatímco my jsme zamířili do naší oblíbené thajské restaurace - a pak nás čekal poslední bod pestrého programu - slavnostní výroční rozsvícení historického majáku Pigeon Point. Letos nebyla mlha a tak maják vypadal o něco "obyčejněji" než s loňskou baskervillskou atmosférou. Dětem to bylo nejspíš jedno, nejdůležitější bylo lítání s baterkama. A taky přívětiví policajti, od nichž dostaly samolepky. Musím říct, že než jsme se pak dostali domů, byli jsme hotoví úplně všichni - prostě perný den od začátku do konce.

V neděli jsme pak zůstali skoro u domečku - vypravili jsme se jen (25 mil) do Feltonu. Podívat se na Miss Dixianu (historckou parní lokomotivu) a projít se po lese. Doufali jsme, že najdeme nějaké houby. Konečný úlovek byla jedna pýchavka a nějaká holubinka, ale šupli jsme to do polívky společně se sušenejma houbama.

Slimák banánový nakonec přilákal pozornost dětí více než projíždející vlak, kvůli kterému si Lisa zacpávala uši.

Stařičký maják na Holubím mysu (Pigeon Point) se jednou za rok rozsvěcí v celé kráse rotujících Fresnelových čoček.

Přes týden se s dětmi teď už nikam moc nedostanu. Tom je dopoledne ve školce a pak je nutné jej okamžitě a důkladně nakrmit. Po obědě obvykle držíme chvilku siestu - já u domácích prací či internetu a děti u pohádky - serií pokusů bylo dokázáno, že jsou prcci tak utahaní, že nemá smysl snažit se hned po obědě něco prudkého podnikat. Pak vyrážíme po nákupech nebo na malou procházku (na opendování na hřištích už je docela zima a brzy se stmívá) a nebo po návštěvách. Objevila jsem novou kamarádku, Janu (pro změnu - neplést s Janou od dvojčat), která má tři kluky - Kubík je jako Tom, Honzík jako Lisa a k tomu patnáctiměsíční Míša. S Janou se ve středy nastřídačku navštěvujeme - pětice dětí tak má na jedno zimní odpoledne program, jednou za dva týdny si pohrají s cizími hračkami a my máme příjemnou dospěláckou společnost.

Moje sousedky začaly pořádat "boot camp". Toto slovní spojení znamená základní vojenský výcvik, v našem kontextu pak hodinovou rozcvičku za účelem nabytí kondice (a pozbytí přebytečných kil jakož i liber). V praxi pak kroužíme kolem dětského hřiště a k obveselení místních čínských babiček občas vybíháme nekoordinovaně uprostřed kliků a dřepů houpat nějaké dítě, nebo vedeme sprint ke klouzačce, kde se děti bácají lopatičkama po hlavičkách. O tom, zda má toto počínání nějaký vliv na moji postavu, se dá diskutovat, ovšem Lise to podle mě prospívá. Přestože naše princezna dokáže komandovat celou domácnost, cizích lidí (a dětí) se ostýchá. A doma bez Tomáška je sice hodná, ale není moc schopná si sama nějak rozumně hrát; obvykle to skončí škemráním o pohádku. Nuceným pobytem na hřišti se pěkně vyvenčí a začíná se trošku kamarádit s dětmi ze sousedství i bez Tomovy přítomnosti.

Model vlaku velikosti H0 projíždí spojnici dvou hlavních tratí v richmondském vláčkovém muzeu.

Richmondští příznivci modelové železnice realizují své vášně v ratejně o rozloze zhruba 1000 stop čtverečních.

S Lisou je občas těžké pořízení. U Toma období vzdoru v podstatě skončilo ve třech letech, zatímco dcerka domácí teror neustále stupňuje. Asi vrcholem byla scéna v hospodě v Richmondu, kde skončila přes naše opakované varování bez oběda. My ostatní jsme se všichni stihli najíst (i zaplatit) - madam nikoliv. Když jsem ji pak čapla a nesla z hospody, tak se dost (hlasitě) divila. Sid uzavíral průvod a omlouval se ostatním spolustolujícím. Připadala jsem si jako únosce nevinného dítěte, Lisa pochopila, že je konec řečím a bránila se odnosu velmi silně a intenzivně. Nicméně ten den přetekl pohár trpělivosti mě i Sidovi a milá dcera byla skutečně hlady - až do svačiny.

Trošku jsem se děsila, jak přežijeme s hysterkou návštěvu vláčkového muzea, ale veliká richmondská expozice nakonec zabavila i Lisu. Já jsem si u vchodu nafasovala seznam kuriosních scén k vidění na třech modelových tratích (například - "prase na lodi" či "obsazená kadibudka") - na zhruba tisíci metrech čtverečních jsem měla o zábavu vystaráno a ani po hodině a půl jsem zdaleka nenašla vše. Ovšem tím, jak jsem pečlivě obhlížela expozici, padla mi do oka cedule Caliente na vyhýbně. Caliente je osada pod Tehachapi a postupným putováním podél modelu jsem skutečně objevila naši oblíbenou smyčku, vymodelovanou na H0 trati. S Tomem jsme pak ukecali jednoho z provozovatelů, aby i do tohoto zapadlého kouta pustil vlak, což se stalo zlatým hřebem nejen pro nás, ale i pro větší množství srocených vláčkových dědů.

Na Thanksgiving jsme plánovali stanování a lezení v Alabama Hills u Lone Pine na východním konci Kalifornie. Předpověď nás udržovala docela v ostražitosti; chvílemi se tam objevovaly sněhové přeháňky a podobné radosti. Dva dny před odjezdem naše dilema, zda jet či nejet, ovšem rozsekla Lisa. U odpolední pohádky najdnou zadřímla napůl zhroucená v sedačce. Rychlá kontrola teploty ukázala 39,3 (°C). Vzhledem k ranní stížnosti na bolest ouška, kterou jsem připisovala nechuti jít do školky, jsme raději vyráželi k doktorce. Lisa po paralenu u doktorky nepředvedla teplotu, zato si švihla zarytou scénku "a neudělám ááá". Doktorka ji nakonec ukecala na lízátko a konstatovala, že naše malá roztomilá slečna je velmi, ehm.... osobitá.

Lisa se prochází suchým korytem v Cajonském průsmyku.

Souprava železnice BNSF veze vesměs prázdné kontejnery do San Bernardina a nejspíš až do L.A.

Lízinka pokračovala v teplotách ještě přes den ve středu, večer ovšem už byla v pořádku. Přesto jsme ve čtvrtek zůstali doma, upekli si kousek krůtích prsou a oslavili komorně Díkvzdání povalováním se v domečku a relaxováním. V pátek ráno jsme odjeli aspoň do Tehachapi. Tomášek měl slíbené vlaky už dlouho. V Paso Robles jsme chytli poslední sluníčko, zbytek cesty až na smyčku byl v dušičkové mlze. Železniční doprava ve sváteční dny taky vázla a tak jsme před setměním zahlédli jen jeden vlak. Naše oblíbená thajská hospoda v Tehachapi byla zavřená, ale přes ulici jsme našli čínský bufet, což nakonec možná děti ocenily víc - zvlášť když tam měli věci, které Macecha a Herodes ubohým potomkům normálně nedopřejí - třeba pizzu.

Noc na hotelu probíhala za Hrochova strašlivého chrápání, a posléze Tomova výkřiku ve dvě hodiny "Lízo vstávej, už je ráno". Pak zase Hroch chrápal, pak šly děti čůrat a tak dále... Já zkrátka se svou rodinou v jedné místnosti nemám šanci na nějaký spánek. Ráno se Tomášek hrozně těšil do té hospody s malým vláčkem. Následovalo trpké zklamání - model smyčky ve vestibulu restaurace měl vykolejené vagónky a tudíž nefungoval, a opravdové vlaky za oknem se nedostavily (zřejmě kvůli svátkům). Počasí však bylo nádherné - skoro jsem litovala, že jsme vyměkli s tím stanováním.

Pokračovali jsme na jih do Cajon Pass - místa doporučeného vláčkovými našenci. Cajon Pass je průsmyk přes San Gabriel Mountains, kudy vedou dvě tratě na třech kolejích. Celé místo má navíc statut národního lesa (National Forest), takže se tu dá brouzdat krásnou pouští kolem Mormonských kamenů (Mormon Rocks). Prďuši se ryli ve vyschlém korytě, courali jsme se kolem kaktusků a viděli několik vlaků. Na Toma udělal veliký dojem vlak BNSF, který měl jen čtyři mašinky vpředu a žádnou vzadu. Tomášek usoudil, že to musely být výjmečně silné lokomotivy, když utáhly tak dlouhý vlak (nepočítali jsme to, ale vagonů musely být určitě skoro dvě stovky). Navíc mašinfíra na nás mával a mašinka nám zazvonila - taková krása!

V korytě průsmyku Cajon lze kromě vlaků společnosti BNSF a Union Pacific rovněž obdivovati přírodní útvary nazývané Mormonské kameny.

Na procházce děti studují různé podrobnosti, třeba žaludy pod velikým dubem.

Lízinka ovšem začala kňourat, že je jí zima (mně bylo v džínách a triku s dlouhým rukávem děsné vedro; ona měla na sobě ještě flísku). Teplotu neměla, ale najednou byla celá povadlá - a mě přešla lítost nad tím, že jsme s dítětem těsně po nemoci nejeli někam do kempu. Hledali jsme ještě nějaké další vhodné místo k pozorování vlaků, ale nikde už nebyla tak příhodná kombinace volného výběhu a většího množství kolejí. Navíc Lisa odmítla opustit auto a chtěla jet domů.

A tak jsme se otočili a jeli. Překvapilo nás, v jaké pohodě děti dlouhou cestu snášely (celkem asi 800 mil = 1280 km). Já si užívala vyhlídku na milované pouště a tak vše bylo v pohodě. Největší šok nastal v průsmyku u Fort Tejon - najednou jsme ze slunné náhorní polopouště sestoupili do zamlžené Kalifornské zimní stepi. Změna počasí i podnebného pásu se tu odehrála během pár minut cesty. Domů jsme dojeli v pohodě, s pocitem, že jsme byli na cestách déle než pouhých 36 hodin.

V neděli se nám (pochopitelně) nechtělo na žádný velký výlet, i vyrazili jsme jen na procházku na nejbližší kopec. A tam jsme konečně našli HOUBY. Hroch spokojeně mručel a úlovek nám vystačil do nedělní omelety a ještě v pondělí do bramboračky. Takže poslední listopadový den nezklamal - akorát Hroch hudroval, že nejdřív kvůli houbám jel přes půl Kalifornie, aby je nakonec našel náhodně "za barákem".