Leavitt Meadows se zbarvují podzimně do žluta

David, potrhlý Terminátor a paličatí mezci

Čekala nás ani ne čtrnáctidenní pauza a vyráželi jsme znovu. Tentokrát tak trochu do neznáma. Už v létě jsme na Leavitt Meadows zamluvili dvoudenní koňský výlet pro mě a Sida, s tím, že děti necháme s babičkou doma. Balení tentokrát nebyla rutinní záležitost - museli jsme přemýšlet, co sbalit a jak se vejít do váhového limitu na mulu. Od Venduly jsme si půjčili protimedvědí soudek na jídlo. Dlouho jsme mudrovali nad spacáky a teplým oblečením - přeci jen začátek září v horách už může přinést lecjaké překvapení.

Ve čtvrtek v osm večer jsme vyrazili, o půlnoci jsme byli nad Strawberry ve spacákách v autě. Ráno Sid vstával s budíkem - já byla vzhůru od sedmi, tolik jsem zvyklá na Lisino pravidelné buzení. V devět jsme vystupovali na Leavitt. S majitelem, Craigem, jsme chvilku mudrovali nad mapama a zvažovali naše možnosti. Craig mínil, že můžeme dojet až k Bonnie Lake, my jsme měli pocit, že se prostě uvidí.

Roosevelt Lake

Trapperský srub

Sid vyfasoval zase Farnswortha. Já jsem byla smířená s Egypt, ale místo ní mi přivedli poměrně velikého koníka Williho. Prý má Egypt už problémy s koleny a nemůže chodit na delší túry. David, náš průvodce, jel na modrookém Spottym a vlekl za sebou dvě muly - jednu s věcmi pro nás tři a druhou s nákladem krmiva pro zvířata. Spotty je značně nevychovaný kůň, který ještě moc nerozumí chůzi po stezce. Muly - znáte přísloví jankovitý jako mezek? Tak to přesně vystihuje naše nákladní zvířata. David měl tedy plné ruce práce, aby tento tříhlavý cirkus udržel v žádoucím směru. Sidův Farnsworth se zase neuvěřitelně coural a předstíral, že nezvládne rychlejší krok. V okamžiku, kdy ztratil čelo průvodu z dohledu, usilovně řehtal, nicméně do kroku nepřidal - v tomto mi poněkud připomínal Lisu. Můj Willy byl jediný bezproblémový čtyřnožec celé výpravy a tak mám pocit, že jsem byla jediná, kdo si dokázal užívat krásného výletu.

Obědová zastávka trošku vylepšila morálku, ale nasednutí do sedel bylo o mnoho bolestivější než ráno. Nějak jsem přesvědčila Williho, že půjdeme poslední, aby se Farnsworth tak necoural. To trošku pomohlo tempu výpravy, ovšem Sidovo hudrování na bolavá kolena bylo čím dál tím hlasitější. Na Piute Meadow jsme vyhlásili další odpočinek a následně strávili nějakou dobu rozhodováním, co dál. Nakonec jsme odpískali pokus dostat se k Bonnie Lake a zvolil jsme variantu přespání "někde blízko". David tvrdil, že pěkné místo poblíž zná, a měl pravdu.

Sid s Farnsworthem na stezce mezi skalami

Slunce proklatě mate - byla šílená kosa!

I Hrocha přešlo skuhrání, když jsme zastavili v řídkém lesíku porostlém zelenou travičkou, kterým protékala říčka obklopená písečnými plážemi. Navíc na místě byly špalky na sezení, ovšem na rozdíl od státem provozovaných "kempů" jsme zde nenalezli žádná rozkopaná ohniště, odpadky a jiné humusy. U říčky se proháněla spousta malých žabek a celkově se nám hned povznesla nálada.

Postavili jsme si stan na plážičce (poté, co se muži vysmáli mým obavám z velké vody), uvařili večeři, chvilku pokecali - a někdy v půl devátý jsme nespolečensky lezli do spacáků. Na písku se spalo královsky a absolutně jsme neměli po celodenní námaze problém usnout. Tady bych ráda vložila vysvětlivku. Mnozí lidé mají dojem, že na koni se člověk VEZE, a nechápou, jak může něco takového unavit. Jediné, co takoví lidé považují za možný problém, je OTLUČENÝ ZADEK. Takže: na koni šlapajícím v terénu si moc neposedíte. Buď kůň maká nahoru a pak je potřeba se zapřít nohama a přenést váhu dopředu, aby vás koník vůbec vytáhnul. Když jde kůň z kopce, tak pak se musíte zapřít nohama a váhu přenést dozadu, jinak přelítnete milému oři přes hlavu - tudíž vlastně většinu doby balancujete pár cenťáků nad sedlem.

Ráno jsem byla vzhůru ještě před Lisinou obvyklou hodinu. Když už jsem to nemohla nudou vydržet, vylezla jsem ze stanu. David ještě spal, Sid chrupal a já si chtěla užít ranního klidu. Rozehřátá z péřového spacáku vycpaného flísovou vložkou jsem se ošplouchla v ledovém potoce - a postupně začala přidávat vrstvy. Přes ranní sluníčko byla pěkná kosa. Skončila jsem v několika vrstvách oblečení, navíc zamotaná do deky. Spotty, přezdívaný Terminátor, se zřejmě taky už nudil, protože začal řehtat, čím konečně vzbudil Sida a Davida.

Žabka

Odpočívající muly

Zvolna a důkladně jsme posnídali, zvolna jsme zapakovali, a byl čas vyrazit. Od snídaně mi zbyl ohryzek, šla jsem uplatit Willyho. Překvapilo mě, jak se hrnul, dokonce mi přišlo, že se chce mazlit a hladit (nebo ověřoval, jestli nemám víc dobrotek?). Každopádně mi přišlo, že mě najednou začal vnímat a celý ten druhý den to byl najednou mnohem pozornější a zajímavější kůň.

Z čeho koně poznali, že se jde domů, to fakt nevím, ale i Farnsworth s Hrochem na hřbetě radostně poklusával. A co teprve, když jsme dorazili k řece. Terminátor vletěl do vody až po prsa a do vody strčil celou hlavu. Willy pořádal všeliké manévry, snažil se předběhnout Davida a muly. Byl kvůli tomu ochoten vrhnout se do hluboké tůně, v čemž jsem mu zabránila - stačilo, že jsem měla mokré boty, nestála jsem o důkladnější koupel.

Walker River

Příliš aktivní Willy je ochoten se klidně vrhnout do hluboké tůně

Horská louka

Oproti Egypt, která se mnou onehdy vymetla všechny okolní keře, byl Willy mnohem pozornější parťák. I hnusné ostré větvi ve výši mojí hlavy, kterou jsem spatřila na poslední chvíli, jsme se relativně elegantně vyhnuli. Křičela jsem dozadu na Sida, ať dá pozor. Sid ovšem podcenil přírodu a pokusil se letitý klacek jen odstrčit rukou, přičemž se mu za větev zachytl klobouk. Farnsworth neochvějně kráčel kupředu, nedbaje zápasu svého jezdce o život. Větev souboj vyhrála a následoval řev, dle kterého jsem soudila, že Hrocha přinejmenším rozpáral medvěd. Nakonec měl jen natržené ucho a utrženou šňůrku od klobouku.

Cesta pokračovala přes nádherné horské louky, jeden hřeben a kolem jezer až na Walker Meadow, kde má pack station základnu. To funguje tak, že na základnu přivezou zákazníky a ponechají je tam svému osudu (nutno podotknout, že osud má podobu dobře zásobeného proviantního stanu, kuchaře, stolů pod plachtou, ohně a jiných civilizačních vymožeností). Odsud mohou výletníci vyrážet na túry po divočině, na rybářské výpravy, případně si pronajmout koně na další dny a jezdit. Na nás je takový způsob života příliš domácký, ale chápu, že se najdou lidé, kterým se to líbí. Nakonec my jsme taky neprotestovali proti posezení na židli, ve stínu, při chroupání poledního jídla. David nám původně sliboval, že na základně bude určitě pivo, ale měli jsme smůlu - přijeli jsme zřejmě zrovna po vydařeném večeru, zásoby byly vychlemtané.

S jedním místňákem jsme se dali do řeči a Sid záhy zjistil, že našel spřízněnou paranoidní duši. Ve dvě odpoledne už byl David jak na trní, ale debata byla stále vášnivě politická. Mám pocit, že došlo i k uražení jednoho z další obyvatel kempu, alespoň tento za velmi rozčilených deklamací debatu opustil a nadále se držel v bezpečné vzdálenosti. Nakonec se mi podařilo nadšeného Sida odvléci ke koním a přesvědčit k odjezdu. Přeci jen nás čekaly ještě nějaké čtyři hodiny v sedle, tak abychom dorazili ještě za světla.

Vyhlídka na Flatiron Butte a Tower Peak

U prvního brodu jsme potkali Austin, jíž chyběla jedna nohavice, a která za sebou vlekla stádečko mul a koní na základnu. Chvilku vzniknul nádherný zmatek, kdy se naše muly chtěly přidat k většímu davu, zatímco muly patřící k Austin se chtěly obrátit naším směrem - k domovu. Willy spatřil svou příležitost a vrhnul se neomylně na stezku jako první. Když jsem se jej snažila na minimálním prostoru horské cestičky otočit, volal na mě David, že to nevadí, že aspoň zkusí svého koně učit chodit v řadě.

No, nevím, jak se to líbilo Terminátorovi, ale Willy byl nadšený. Konečně si mohl jít svým tempem - kopečky bral s rozběhem, po rovinkách odpočíval a coural se, a z kopce mu nikdo nezastavoval těsně před nosem. Také jsme šli kýženým směrem (k domovu) - a neprášil nám nikdo pod nos. Já jsem si tuhle fázi výletu užila také náramně. Před námi jen krajina, absence prachu - a pod sedlem Willy, který zjevně věděl, kam jde, a který si mě hlídal tak jako kdysi Minnie. Zkrátka je rozdíl, jestli jedete na koni, který vás vnímá asi jako pytel brambor, a když máte koníka, který se po vás otáčí, reaguje na náznaky a před těžším krokem počká, až se jezdec srovná v sedle. Willy se jednou rozklusal ve chvíli, kdy jsem byla otočená dozadu a nečekala jsem to, takže to se mnou pěkně trhlo. Okamžitě přešel zase do kroku a rozběhl se teprve až když jsem byla zase připravená.

Čeká nás ještě mnoho hodin v sedle cestou dolů

... a stále ještě dolů

Pak ale přišel hodně těžký sestup a David nás zahnal zase zpět dozadu. Willy to nesl velmi těžce, na dalším brodu zase zkusil předběhnout, ale tentokrát měl smůlu. Musím říct, že u Roosevelt Lake, které je zhruba hodinu cesty od pack station, už Sid jen tiše klel a já měla pocit, že mi nohy od kolen dolů upadnou. Nezbývalo než nějak vydržet až do konce.

Ten byl také zajímavý. Stezka na pack station vede SKRZ ohradu. Stanice byla zjevně opuštěná (zřejmě v sobotu večer osazenstvo vyráží do města), ohrada plná koní a mul. Ti se vítali s našimi oři hlasitým řehtáním a celkově to vypadalo jako začátek prima koňské párty. David slez ze Spottyho a otevřel vrata do ohrady. Willy se prodral kupředu a mířil k vratům na dvůr, kde se odsedlává a kde se lze dočkat kyblíku s nějakou tou dobrotou. Farnsworth kráčel rozvážně za námi. Zrovna když jsme se dohadovali se Sidem, kdo sleze a otevře druhá vrata, strhla se mela. Spotty zdrhnul Davidovi a začal lítat radostně po ohradě. K tomu se přidali všichni ostatní obyvatelé. Kdykoliv se zdálo, že se chtějí ulejvat, vletěl mezi ně Spotty věren přezdívce Terminátor a udělal tam pořádek.

... těžkým terénem - ještě že koně netrpí závratí

Na Roosvelt Lake už se kloní slunce k západu - před námi ještě hodina cesty.

Byla jsem docela ráda, že jsme neotevřeli iniciativně ohradu na druhé straně - představa tohoto blázince vypuštěného do prostoru... ovšem pak se stádečko přiřítilo až k nám a já zase litovala, že nejsem někde mimo dosah bláznivých kopyt. Willy frkal a koukal po mě a bylo vidět, že by se k té skopičině velmi rád přidal, ale držel se. Sid couval s Farnsworthem víc do kouta, a pak se zase celá ta mela přesunula do vedlejší ohrady. To už jsem Willyho neudržela on se vydal za kolegy, naštěstí jen zvolna - a když se tito přelili zpět do původní ohrady, už zůstal relativně v klidu.

Nakonec se nám podařilo opustit sedla důstojně, v čase a místě k tomu určeném. Dokonce jsme zjistili, že MŮŽEME chodit, i když první pocit byl, že amputace od stehen dolů by byla jediným milosrdným řešením. Poplatili jsme, co bylo potřeba (koně nejsou levný koníček), počkali, až David dokončí, co je třeba, a vzali ho na pivo do Walkeru. Teprve až tam někde mi došlo, že Davidovi je devatenáct a pivo si stejně dát nemůže. Protože je pro mě odborník přes koně a divočinu, vždycky jsem ho vnímala jako vrstevníka, nikdy mi nedošlo, že je o polovinu mladší než já.

Večeře a pivo u Jeffa ve Walkeru byly prima - ale vyjížděli jsme k domovu v půl devátý večer. Řídila jsem přes Sonora Pass a byla jsem ráda, když mě Sid v Oakdale vystřídal - přes hory se nedá jet na tempomat, pořád jsem musela šlapat na pedály, což nohám namoženým z koně nedělalo vůbec dobře. Domů jsme dorazili v půl druhý - a hádejte co? V sedm ráno vstávala Lisa a už jsme zase jeli ve starých kolejích.