Tom měl čelovku naraženou celou cestu autem

Letní sníh (povšimněte si, prosím, Tomovy čelovky)

Výlet odložený z víkendu na Memorial Day utržil další ránu tím, že Kubačtí zůstali bez auta. Balení mi tedy přišlo ještě nepříjemnější než obvykle - pořád jsem čekala, co všechno se ještě zvrtne. Kupodivu vše šlo hladce a v pátek v půl jedenácté (tj. jen s půlhodinovým zpožděním oproti plánu) jsme vyjížděli. Prďuši byli natěšení a děsně hodní. Tomáškovi, který má opět období, kdy je mašinkou a tvrdí, že svítí, jsem vydala čelovku. Přišlo mi totiž, že lítání s klasickou baterkou, kterou si drží na čele, musí být poněkud únavné. Očekávala jsem, že tento úžasný vynález ocení především za tmy, až budeme kempovat, ale Tom si čelovku oddaně přidělal na hlavu hned a potil se pod ní většinu pětihodinové cesty na Buckeye.

Dokonce s ní lítal za jasného odpoledne po Sonora Pass. Děti inspirované filmem Medvídci se dožadovaly již několik týdnů divočiny a sněhu; třítisícový průsmyk se zdál býti vhodným místem, kde jim dopřát vylítání a přírodní požitky. Sníh byl úžasnou atrakcí, i když upadnuvší Tom překvapeně ječel, že je to studený. Ani se mu nedivím, mě v sandálech taky povážlivě záblo - ale přeci si kvůli jedné zastávce nebudu navlíkat ponožky uprostřed léta.

Zabydlujeme se na Buckeye

Lisa ukořistila na vzácných pár minut čelovku (a nutí nás stát se sponzory závodní kachny)

Pak už jsme se sunuli po východních svazích Sierry a obdivovali hromady vody z jarního tání. Na "naší" pack station jsme shledali koně v ohradách, ale v kanceláři nebyl nikdo, komu bychom potvrdili sobotní vyjížďku. Uháněli jsme tedy k Buckeye, obsadili to nejlepší tábořiště, které tam v lese je, a postavili stany.

Majitel našeho oblíbeného texaského barbecue ve Walkeru se s námi vítal (zřejmě není možno nezapamatovati si Hrocha), zatímco děti křičely, že to je ta hospoda s kačenkama a že chtějí kačenky. Kromě výborného piva a večeře jsme se i letos stali (pod prďuším nátlakem) sponzory kachního závodu. Tomášek si pamatoval, že loni měl k jídlu hranolky se sýrem a dožadoval se této lahůdky. Většinu doby strávil hraním si s vystavenou mašinkou; Lisa se věnovala vybrané kačence (potvrzení od kačenek jsme někde ztratili, takže uvidíme, jak to budeme na podzim řešit - naše kachny by měly mít čísla 454 a asi 947). Než jsme se dostali do spacáků, bylo půl desáté. Prďuši řádili s baterkama, nakonec jsme museli světla zabavit (to poté, co mi Lisa, o níž jsem se domnívala, že již spí, rozsvítila baterku rovnou do obličeje).

Egypt od začátku jevila afinitu k úzkým prostorům, kde lze sedřít z jezdce kůži.

Kontrola nastavení třmenů.

Měli jsme nastaveného budíka na půl osmou, Lízinka ale samozřejmě vstávala již v šest. Musela jsem zahnat babičku, která se sápala po vnučce, milou Lisu jsem zatáhla k sobě do spacáku, kde ještě chvíli něco povídala, ale nakonec přeci jen usnula. Budík nás vzbudil v nejlepším - ale chtěli jsme před náročným dnem stihnout snídani v Hays Street Cafe v Bridgeportu. Ani ta nezklamala - toasty s jahodama a šlehačkou a nekonečná káva s vyhlídkou na zasněžené hory mi hravě vynahradily ztracený spánek.

Před desátou jsme už byli na Leavitt Meadows Pack Station. Stáli tam připravení čtyři koně; Sid okamžitě poznal Farnswortha, na němž jel loni. Domníval se, že mu tento připadne, anžto je to největší kůň, kterého tam mají, ale nakonec dostal Opiho. Na mě vyšla bílá kobylka Egypt. Nasednutí se neobešlo bez trochy hekání, ale jak jsem se ocitla v sedle, pochopila jsem, co Suchýš loni myslel tím, že westernové sedlo je pohodlné jak křeslo. Ježdění na koni se zřejmě nedá zapomenout a opravdu jsem si v sedle připadala, jako kdybych si nazula staré dobře prošlápnuté papuče.

Jarní panorama Leavitt Meadows

Cesta terénem

Pohled na Leavitt Meadow z hřebene nad Secret Lake

Craig, majitel pack station, nás ujistil, že děti s babičkou můžou zůstat na místě a Mike se nabídnul, že ukáže babí nejschůdnější cestu k řece. Zdálo se, prcci mají o zábavu postaráno (dokáží hodiny házet kamínky, rýt se klacíky v zemi a šplouchat s nimi do vody) a tak jsme vyrazili i my. Přišlo mi, že naši koně jsou rádi, že se něco děje, anžto se vydali na cestu poměrně křepkým krokem. Hned na první loučce začal Sid povykovat, že někde ztratil krytku objektivu od foťáku. I museli jsme zastavit a všichni hledat; tratitel tvrdil, že si připadá jako pitomec.

Sid si liboval, jak poslušný a hodný je jeho Opi. I když -- v jednom okamžiku Opi zamířil na druhou stranu stromu, kolem něhož vedle stezka, a málem se mu podařilo Sida smést pořádnou větví. Moje Egypt zase měla tendence brousit mi nohy o stromy a keře podél cesty. Zpočátku jsem jí do toho moc nekecala - zjevně si v těžkém horském terénu vybírala svojí cestu - snažila se v kopci sekat úhledné obloučky podél stezky. Když mi ale málem urvala nohu o obzvláště tvrdou a odolnou větev, usoudila jsem, že bude přeci jen potřeba koně trošku řídit a nespoléhat se na to, že kůň bere ohledy na svého jezdce. Projeli jsme kolem krásných jezer a po hřebeni nad Leavitt Meadows a zpět. Několikrát jsme brodili přes West Walker River, jejímž korytem se poměrně velkou rychlostí řítila kvanta vody, ale koně to zvládali dobře, i když nám trochu nacachtali do bot.

Babička na koni

Farnsworth stávkuje, musí zasáhnout David

Při návratu jsme našli děti v dobré náladě a babičku příčetnou. Tomášek se dožadoval, jestli teď už může jet na velkém koni on. Snažila jsem se mu vysvětlit, že oni byli před dvěma týdny na poníkách, ale moc jsem neuspěla. Do toho Mike s Craigem prostě přivedli jednoho koně a Tomovi jeho přání splnili. Lisa ječela, že ona na koníčka v žádném případě nepůjde, aby v okamžiku, kdy na koni seděl Tom, pro změnu ječela, že ona na koníčka chce a to teď hned. Nakonec i na ni přišla řada.

Do toho se na svou premiéru na koňském hřebetě chystala babička. Původně s ní měli jet Kubačtí, ale páč tito seděli v Údolí bez auta, navrhnul Sid (zcela dobrovolně), ať s babí jedu já, aby nebyla sama, že on pohlídá děti. Babička dostala Farnswortha, já opět Egypt. Koně byli mnohem méně křepcí, zřejmě ranní dvouhodinovku považovali za kompletní šichtu a zjevně se jim moc nechtělo. Farnsworth navíc vycítil, že babí je začátečník a zkoušel stávkovat. Všelijak se coural vzadu, snažil se pást a před malým brodem se rozhodl, že tam on tedy rozhodně nevkročí, ani kdyby se babí rozkrájela. Bylo mi babičky líto - živě jsem si připomínala naší první jízdu na Kennedy Meadows, kde můj a Sidův kůň dělali totéž. Zřejmě je to základní lekce kursu "jak udělat z turisty vola", jenž všichni koníci povinně absolvují. Babičku nakonec musel zachránit náš průvodce David, který se vrátil a Farnswortha převedl. Pak jsem se já s Egypt zařadila až za babí a jak Farnsworth za sebou cítil dalšího koně, přestal stávkovat. A nebo to možná bylo tím, že už jsme se stočili směrem k domovu a ohradě, pravidelné stravě a volnému pobíhání.

Babí v brodu

Děti si užily do sytosti házení kamínků a šťourání se klacky v řece

Trable s Farnsworthem jsem v jedné chvíli zpestřila já - pro změnu mi upadla krytka od objektivu. Opakoval se scénář z rána, snad jen s tím rozdílem, že jsem věděla, kde víčko zůstalo, takže jej stačilo sebrat (z koně obětavě seskakoval David) a celá výprava nemusela kroužit kolem stezky.

Dost mě překvapilo, když mě začaly chytat křeče do nohou. Ranní dvouhodinovku jsem přežila bez problémů, a měla jsem pocit, že jsem si přes polední pauzu stihla nohy dostatečně protáhnout. Zjevně to ale nestačilo a unavené svaly protestovaly.

Původně jsme babičce slíbili na zbytek odpoledne Twin Lakes a vycházku k vodopádům, ale měli jsme pocit, že řeky a přírody mají děti za celý den plné zuby a vzali jsme to raději k severnímu konci Mono Lake, kde je hřiště a krátká naučná stezka. Tam babička taky předtím nebyla a děti si zase užily "civilizace". My se Sidem jsme byli překvapivě zničení. Jízda na koni není aerobní sport, kde by se člověk vysloveně "uhnal", ale pár hodin nezvyklého pohybu v nezvyklé nadmořské výšce (Leavitt Meadows jsou v nějakých dvou a půl tisících metrech nad mořem) udělá svoje. A tak jsme se ploužili po chodníčku u jezera a byli rádi, že jsme neuskutečnili ambicioznější plán s vodopádem nad Twin Lakes.

Craig splnil Tomovi přání jet na velikém koni

Lisa z koně házela cukrbliky na místní kovboje

Na večeři jsme zkusili Virginia Creek Settlement - italskou restauraci na hwy 395. Musím říct, že ceny byly dost vysoké na to, že jídlo bylo v lepším případě obyčejné. Sid si stěžoval na svoje Scallopini Parmigiano di Vitello (telecí řízek s nudlemi a UBO = universální bílou omáčkou), že je zřejmě kuchař absolutně zapomněl osolit nebo jinak dochutit. Obhlédnuvše si stolující klientelu zapředli jsme teorii, že restaurant vesměs pochvalovaný na síti bude asi vyhledávaný hlavně důchodci, jejichž žlučníkům mdlé, nedosolené, nóbl se tvářící nudle s omáčkou svědčí. My se zřejmě tomuto zařízení příště vyhneme.

V osm jsme vyvstali na tábořišti a v nějakých půl deváté jsme leželi už všichni ve spacákách. Nevím, kdy usnuly děti - já jsem to zalomila ještě dřív, než se potomci přestali vrtět a švitořit, a dokonce dřív, než Sid začal chrápat (a že on obvykle chrápe do deseti vteřin od chvíle, kdy mu padne hlava na polštář).

Ráno vstávala jako obvykle první Lisa, nedalo se nic dělat, musela jsem taky. Nejdéle se pelešil Tom, ale v půl deváté jsme už všichni snídali. Pak následovala hodinka bourání stanů a balení. Od loňska, kdy byl problém v takových okamžicích děti nějak zabavit, udělali prďuši velký pokrok. Částečně pomáhali, částečně překáželi, ale každopádně si vystačili více méně sami a potřebovali jen zběžný dozor. Oni vlastně byli neuvěřitelně hodní celý výlet - jsou hodně samostatní a samoobslužní, dokážou se zabavit spolu i každý zvlášť, dá se s nimi povídat a dá se jim vše vysvětlit - a navíc si cestování teď už vysloveně užívají.

V deset hodin jsme slupli druhou snídani v Hays Street Cafe a před dvanáctou jsme byli opět na Leavitt. Měli jsme se Sidem zamluvenou čtyřhodinovou vyjížďku. Sid tentokrát dostal Farnswortha, já opět Egypt. Kromě Davida s námi jeli místní Mike a Matthew - ti proto, aby se podívali, kudy vedou trasy různých okruhů a kde se tento rok dá bezpečně přebrodit.

Severní část Mono Lake

Velkej jako táta

Tomovi jsme v neděli vydali náš starý foťák.

My jsme se Sidem tuto trasu jeli už loni, ale to bylo v srpnu, na konci léta. Tentokrát jsme chytli v plném proudu jaro. Řvavě zelená travička a lupínky, překypující řeky, impozantní vodopády - zkrátka krajina vypadala jinak. Kromě toho jsme na místě, kde loni byla louka, našli bobří přehradu a do špičky ohlodané pařezy po kmenech stromků. Bobra jsme žádného nespatřili, ale míjeli jsme hromadu klád, o které David tvrdí, že v ní je bobří doupě. Těsně před touto přehradou jsem - OPĚT - upustila krytku od objektivu. Tentokrát se mi nedařilo zvládnout Egypt, abychom se vrátily. Moje kobyla trvala na tom, že nesmí ztratit z dohledu Sidova Farnswortha a odmítala postát. Pokřikovala jsem tedy přes rameno na Mika, jestli by nebyl tak hodný a krytku nesebral. Mike byl ochotný - možná proto, že s námi předchozí den nebyl, takže netušil, že víčko ztrácíme se železnou pravidelností.

U vodopádu jsme si dali sváču, a hurá zase dolů. Předala jsem foťák Sidovi, ať zase chvilku seká obrázky on. Můžete hádat, co následovalo (nápověda: krytka). Myslím, že jsme se na tomto výletě opravdu vyznamenali a že osazenstvo Leavitt Meadows na nás hned tak nezapomene.

Na delší výpravu si balíme i sváču

Bobří rybníček

U jízdy na koni je zajímavé, jak rychle člověk regeneruje. Předchozí den jsem v sedle skuhrala po třech hodinách, tentokrát mi čtyři hodiny přišly snesitelné. I když jsem po sesednutí ještě chvíli kulhala, tak se můj stav rychle zlepšoval a večer zbyly jen namožený stehna a záda. K mému potěšení skuhrali po seskočení i profíci -- sotva plnoletý David si stěžoval, že už je na takové dlouhé vyjížďky moc starý.

Obávali jsme se Sidem, že po návratu shledáme znuděné děti (přeci jen - již druhý den na stejném místě), ale i tady bylo pro nás připravené překvapení. Dáma Lisa tedy seděla a četla si knížku v autě (náš autobus děti zjevně považují za takový menší domov), ale Tom nás byl vítat u ohrad s novým kámošem, sedmiletým Corvinem. Místňák Corvin Tomáška protáhnul stodolou, skákal s ním po balících slámy, střídal se s ním o náš starý foťák a celkově dělali lumpárny. Tomášek je už ve věku, kdy ocení společnost dalších dětí, zvlášť pokud je to někdo diametrálně odlišný od mladší sestry.

Teď, na jaře, se vodpádem valí hromada vody

Tom si pobyt na pack station užil (doufáme, že s Corvinem nezpůsobili příliš velké škody).

Když už se ukázal odjezd nevyhnutelný, Tomášek se rozplakal, že nechce domů. Na Craigovo utěšování, že může zase přijet, se rozkvílel ještě víc, že to bude až za moc dlouho - zřejmě už má své zkušenosti s realitou života. Přes protesty jsme nakonec v pět hodin byli všichni v autě - čekala nás ještě cesta přes celou Sierru Nevadu a Centrální údolí až téměř k pobřeží. Od večeře ve 50's Roadhouse na Knights Ferry jsem řídila já a musím říct, že jsem toho měla plný zuby. Děti si schruply asi hoďku před večeří, babička to zalomila po setmění - jen já jsem nemohla. Doma jsme byli v půl jedenácté - prcci šli do postele rovnou, nemytí. My jsme se vrhli do sprchy a pak na tu tisícovku fotografií, co z výletu máme.

Neváhala bych tento výlet označit za veliký úspěch. My jsme si zajezdili na koních, zjistili, že čím více má člověk naježděno, tím snadnější a pohodlnější je cestování v sedle. Podívali jsme se na krásná místa, kam se pěšák těžko hrabe. Navíc východní strana Sierry je moje "srdeční" záležitost, je to krajina, kde si vždycky odpočinu a dobiju baterky. Děti si užily kempování, horské přírody, sněhu, řeky. A díky vlídnému a vstřícnému osazenstvu pack station zažily i venkovský "dvorek" a viděly péči o zvířata. Ostražitý Tom se kupodivu nebojí koní, ale má k nim zdravý respekt (ví, že "koníčci znají Corvina a tak k nim Corvin může chodit, ale Tomáška koně neznají"). Prďuchy výlet bavil a šíleně si vše užívali, z čehož zase plyne to, že nezlobili a neprudili. Jejich nadšení nám udělalo velkou radost - člověka vždycky těší, když jeho blízcí dokáží sdílet jeho koníčka.

Fotografie, které se nevešly do tohoto deníčku, jsou ke shlédnutí zde.